Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Hynek Skořepa: Ján Papánek – obhájce pravdy

Hynek Skořepa

Ján Papánek – obhájce pravdy

Politolog Martin Nekola se v závěru svého článku Zapomenutý demokrat Petr Zenkl (Listy 6/2015, str. 26–27) pozastavuje nad tím, že Zenkl, politik, „o jehož nadčasovosti a přínosu nemůže být pochyb, nemá dnes pomníky a stránky v učebnicích“. Uvádí pak celou řadu dalších zajímavých lidí, „zapomenutých exulantů“, které bychom si měli připomínat už jenom proto, že jim cosi dlužíme. Mezi nimi zmiňuje také Jána Papánka.

Nejsem politolog ani historik. Na Jána Papánka jsem narazil více méně náhodou. Asi před patnácti lety jsem nastoupil jako učitel na Gymnázium Jevíčko. To se nachází v malém městečku na Malé Hané, které, a to je třeba zdůraznit, je městem moravským, ač dnes leží v Pardubickém kraji. Má taky ve svém městském znaku moravskou orlici, kterou najdeme v různých obměnách na znacích řady dalších moravských měst (od Znojma přes Olomouc až po Moravskou Třebovou).

Někdejší královské město Jevíčko poté, co se ocitlo mimo hlavní dopravní trasy, pozbylo významu. Jeho „zaostávání“ mu ale přineslo i jisté, byť nemnohé, výhody. Dodnes si zachovalo pravidelný půdorys středověkého města s řadou (nejen středověkých) pamětihodností. Jednou z nich je bezesporu budova zdejšího gymnázia. To bylo založeno (původně jako reálka) roku 1897 a v kraji se smíšeným česko-německým osídlením sehrálo významnou roli české střední školy. Studovala zde řada významných osobností, mezi nimi i Ján Papánek.

Vždy, když se dostanu na nové působiště, jako že jsem jich vystřídal už několik, snažím se něco se o tom místě dozvědět. V tomhle ohledu jsem měl vlastně vždycky štěstí, žádné z míst, kam mne osud zavál, nebylo nezajímavé. O minulosti škol se lze nejsnáze dovědět z almanachů. Sáhl jsem proto nejdříve po almanachu vydaném ke stému výročí založení školy. A mezi osobnostmi spojenými se školou, které stály autorům za několik řádků, jsem našel i Papánka. Původem ze Slovenska, působil coby diplomat, naposledy jako československý zástupce v OSN protestoval proti komunistickému puči. Pak pochopitelně zůstal v emigraci, doma by ho nic dobrého nečekalo.

Vše bylo celkem jasné. Až na to, proč Slovák z Brezové pod Bradlom studoval střední školu až kdesi na západní Moravě. Než jsem se toho dopátral, uběhlo hodně času. Až jsem náhodou zjistil, že slovenský historik Slavomír Michálek napsal o Papánkovi celou knihu: Ján Papánek. Politik, diplomat, humanista. Vydala ji Veda, vydavatelství Slovenské akademie věd v Bratislavě roku 1996.

Dostat se k ní nebylo úplně jednoduché. Bohužel je nešťastným pravidlem, že slovenské knihy se do českých zemí (snad s výjimkou Prahy) v podstatě nedostávají. V knihkupectvích je nekoupíte, přestože na Slovensku jsou české knihy běžně k mání. Ani v knihovnách se slovenské knihy vydané po rozdělení Československa až na výjimky neobjevují. Zachránila mne meziknihovní výpůjční služba.

Dětství, moravská studia, válka, legie

Ján Papánek se narodil 24. 10. 1896 koželuhovi Štefanovi Papánkovi a jeho ženě Alžbětě. Hned následující den ho v rodné Brezové pod Bradlom pokřtil evangelický farář Ján Pelikán; kraj na pomezí Malých a Bílých Karpat blízko moravských hranic je převážně protestantský. Na přelomu 19. a 20. století byli Slováci ve vlastní zemi vystaveni tvrdému národnostnímu útlaku. V místní obecné škole se mladý Ján učil maďarsky (podle nařízení uherského ministra Apponyiho se na podobných slovenských školách vyučovalo ve slovenštině pouze náboženství).

Ján pocházel z chudé rodiny. Po šesti letech obecné školy absolvoval povinnou roční výměnu v maďarském prostředí, další rok pak sloužil u sedláka nedaleko Vídně. Staral se tam o dobytek, se kterým ve stáji i spával. Když se vrátil domů, doporučil mu místní evangelický farář Ján Lichner studium na gymnáziu v moravském Jevíčku. Od zrušení tří slovenských gymnázií (Revúca, Martin, Kláštor pod Znievom) roku 1874 nebyla totiž na Slovensku žádná střední škola se slovenským vyučovacím jazykem. Národně uvědomělí Slováci, kteří toužili po vyšším vzdělání, odcházeli proto studovat na Moravu nebo do Čech. Po čtyřech letech studia v Jevíčku přešel Papánek na reálné gymnázium ve Strážnici. Snad aby to měl blíž domů... Tam ho jako sedmnáctiletého mladíka zastihl sarajevský atentát a první světová válka. Po přerušení studia v březnu 1915 byl odveden do armády. K rakousko-uherskému vojsku rukoval v Bratislavě, výcvik prodělal v Jičíně u 43. rumunského pluku. Z Čech pak odjel na italskou frontu. V tu dobu se ovšem již bojovalo na rakouském území, kde se Ján Papánek spolu s dalšími 150 muži po prudké italské dělostřelbě a ztrátě pozic dostal do italského zajetí.

Od května 1916 s několika dalšími českými a slovenskými zajatci vedli korespondenci s Československou národní radou v Paříži (v jejím čele stáli T. G. Masaryk, M. R. Štefánik a E. Beneš). Obrátili se též na ruské a srbské vyslanectví v Římě s tím, zda by mohli bojovat na ruské či srbské frontě. Dlouho se nic nedělo, teprve koncem roku 1916 byli zajatci vyzváni, aby se přihlásili do některé ze spojeneckých armád. Nábor ovšem dopadl katastrofálně, z asi 200 Čechů a Slováků se kromě Papánka přihlásilo již jen šest osob. Namísto slibovaného odchodu do armády však přišel rozkaz, že čeští a slovenští zajatci mají být soustředěni v jednom zajateckém táboře. Teprve poté se začali organizovat českoslovenští dobrovolníci. Po porážce Italů a jejich ústupu na řeku Piavu v listopadu 1917 opadl předchozí odpor italských politiků proti vzniku československé armády (reprezentanti italské zahraniční politiky si totiž dlouho nepřáli rozpad Rakousko-Uherska, který by podle nich destabilizoval střední Evropu). U francouzské vlády se podařilo dosáhnout souhlasu k vytvoření československé armády až v prosinci 1917.

Problémy tím ovšem neskončily. Italové nakonec povolili zřídit ze zajatců jen pracovní oddíly vypomáhající za frontou. Teprve po diplomatické aktivitě M. R. Štefánika byla v dubnu 1918 podepsána smlouva o zřízení čs. vojska podléhajícího Československé národní radě, byť mu velel italský generál. Zajatce navštívil zástupce pařížské národní rady Štefan Osuský (mimochodem též brezovský rodák), jehož řeč povzbudila Slováky k přihlášení se do samostatného slovenského praporu v rámci 33. československého pluku (u čs. legií v Itálii byla plukům přidělována čísla 31 až 40). Asi týden po podepsání dohody se do čs. armády přihlásilo přibližně 15 000 dobrovolníků. Po krátkém výcviku a čtrnáctidenní karanténě byli přesunuti na piavskou frontu. Piavské ofenzívy se však Ján Papánek neúčastnil. Podle rozkazu odjel do Říma, kde se hlásil přímo u tehdy ještě plukovníka (později generála) Milana Rastislava Štefánika. Ten ho pověřil redigováním slovenské části připravovaného legionářského časopisu V boj! Vybral si ho jako svého krajana, vždyť pocházel z obce Košariská nedaleko Brezové pod Bradlom. (Městečko Brezová s okolím dalo Slovensku a Československu řadu významných osobností.)

Kromě redakční práce psal Papánek i svoje vlastní články pod pseudonymem Janko Slovák Brezovský. Informace o vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918 jej zastihla v Římě. Počátkem roku 1919 se Ján Papánek objevil v Praze. Pracoval v Kanceláři československých legií při ministerstvu národní obrany. Posléze byl pověřen organizováním odbočky legií v Bratislavě. Tam chtěl mimo jiné dokončit svoje středoškolské studium. Neměl však na to čas, ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár ho vyslal do Paříže, aby se tam spojil s Benešem a Osuským a zjistil něco o aktivitách Andreje Hlinky. Hlinka se v Paříži pokusil samostatně zasáhnout do probíhajících mírových jednání (chtěl se zasadit o slovenskou autonomii v rámci Československa), byl však francouzskou vládou na zásah Š. Osuského vypovězen ze země a po návratu do Československa dokonce krátce internován ve věznici Mírov.

Ale zpět k Jánu Papánkovi. Ten se v Paříži také zajímal o další možnosti studia. Po návratu na Slovensko informoval Šrobára o událostech kolem Hlinky a v prosinci 1919 odjel do Jevíčka, kde na tamější reálce úspěšně složil maturitní zkoušku. Brzy se však vrátil do Paříže studovat práva, mezinárodní vztahy a diplomacii (studia dokončil roku 1922). Chtěl pak pracovat v diplomatických službách, byl však ministerstvem zahraničí odmítnut, nastoupil proto jako pedagog na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Koncem roku 1922 přišla z ministerstva nová odpověď a Papánek mohl zakotvit v zahraniční službě, která se mu stala životním posláním.

Ve službách čs. diplomacie

Kromě pražského ústředí působil Ján Papánek na československém vyslanectví v Budapešti (pochopitelně již od dětství plynně mluvil maďarsky), Washingtonu a posléze na konzulátě v Pittsburgu. Tam prožil i demonstrace krajanských organizací proti Mnichovu, které však tragické události v Československu nemohly ovlivnit. Po 15. březnu 1939 se Ján Papánek spolu s vyslancem Vladimírem S. Hurbanem odmítli podřídit německému vyslanectví a dali se k dispozici Edvardu Benešovi a jeho odbojové akci. Beneše podpořila i slovenská a česká krajanská komunita v USA.

Papánkova diplomatická aktivita za války v Chicagu a později v New Yorku zahrnovala např. informační a tiskovou službu pro londýnské vedení odboje, úsilí za uznání čs. exilové vlády, otevření československého pavilonu na světové výstavě v New Yorku v květnu 1939 (podařilo se, přesto, že Němci, kteří tam vlastní pavilon neměli, vyvinuli velké úsilí, aby otevření zabránili), zajištění vysílání čs. rozhlasu z amerického Bostonu (dvakrát týdně) atd.

V dubnu 1945 přicestoval Ján Papánek do San Francisca jako tajemník čs. delegace na Konferenci Spojených národů. Patřil mezi čtrnáct mužů, kteří společně formulovali text závěrečné Charty OSN, vyhlášené 26. června 1945. Ratifikací Charty OSN většinou signatářů vznikla v říjnu téhož roku Organizace spojených národů. Po dokončení své práce v souvislosti s ustavením OSN se měl Papánek podle domluvy s ministrem zahraničí Janem Masarykem vrátit do Prahy a následně měl být jmenován velvyslancem v Paříži. Ke jmenování však nedošlo a Papánek, který se v té době zabýval přednáškovou činností v USA, zůstával v nejistotě. Teprve v červenci 1946 se vláda usnesla jmenovat Jána Papánka přednostou Úřadu československého delegáta při OSN v New Yorku. Papánek se podílel zejména na práci v Hospodářské a sociální radě (spolu s Valným shromážděním či Radou bezpečnosti jeden z hlavních orgánů OSN). Bohužel již v té době narážel na bezohledné uplatňování velmocenských zájmů ze strany Sovětského svazu. Po komunistickém převratu navštívil Ján Papánek hned 25. února 1948 generálního tajemníka OSN Trygve Lieho s tím, že mu chce předat protestní nótu. Uvádělo se v ní, že existence československé vlády řádně ustavené v demokratických volbách v květnu 1946 byla podlomena násilím ze strany komunistické menšiny. Předkládá tedy uvedenou situaci Bezpečnostní radě OSN a žádá o její prošetření, protože byla potlačena svoboda a nezávislost Československa, což může ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost.

Generální tajemník se snažil neúspěšně Papánka přesvědčit, aby nótu nepodával, nakonec však předložení nóty přislíbil. Za pomoci svých přátel na informačním oddělení OSN svolal Ján Papánek tiskovou konferenci, na které oznámil, že na jeho žádost předloží celou věc generální tajemník v Bezpečnostní radě. Generální tajemník sice pod nátlakem sovětské delegace odmítl Papánkovu nótu předložit s tím, že se jedná o soukromou věc, tiskové kanceláře však již zprávu rozšířily do světa. Pražské ministerstvo zahraničí následně Papánka z Úřadu čs. delegáta při OSN odvolalo. Hrozilo, že záležitost bude ututlána a v Bezpečnostní radě se řešit nebude. Ujal se jí však chilský delegát na pokyn svého prezidenta. Nóta byla v Bezpečnostní radě přečtena 17. 3. 1948. Československá problematika se pak na půdě OSN projednávala ještě několikrát. Sovětský svaz však pochopitelně využil práva veta.

Ján Papánek zůstal v americkém exilu a aktivně se podílel na organizaci pomoci utečencům z Československa. Mimo jiné spolupracoval při zrodu Rady svobodného Československa. Pád komunismu přijal s velkým ulehčením a již 28. prosince 1989 zaslal telegram Václavu Havlovi s blahopřáním k vítězství demokratických sil. Při příležitosti státního svátku 28. října 1991 udělil Václav Havel jako československý prezident Jánu Papánkovi Řád T. G. Masaryka 1. třídy (v Praze řád převzal jeho synovec). Krátce nato, 30. listopadu 1991, Ján Papánek zemřel. Do vlasti se bohužel už nikdy nepodíval.

Humanista, bojovník za dobrou věc

Slavomír Michálek v úvodu ke své knize zdůrazňuje, že JUDr. Ján Papánek patřil k těm vzácným osobnostem, které svůj profesní a často i soukromý život věnovaly práci pro svoji vlast, i když o ni nakonec mnohdy v podstatě byly připraveny. Za minulého režimu komunističtí vládcové existenci podobných osobností lidem v Československu úspěšně tajili. O to smutnější je, že v současnosti, čtvrt století po pádu totalitního režimu, zůstává především v českých zemích Papánkovo jméno mimo úzký okruh historiků téměř neznámé. Rád bych ho proto tímto při příležitosti 120. výročí jeho narození připomněl. Zapomenout na Jána Papánka bychom totiž neměli. Nejen z úcty k němu a k tomu, co pro svoji zem a své krajany vykonal, ale hlavně kvůli sobě.

Hynek Skořepa (1975) je geograf. V letech 2000 až 2005 vyučoval biologii a zeměpis na Gymnáziu v Jevíčku. Nyní působí jako učitel Gymnázia v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.