Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Gerhard Zeillinger: Na té a na oné straně hranice

Gerhard Zeillinger

Na té a na oné straně hranice

Pohled z Rakouska

Fratres je malé místo, zahrnující jen pár domů přímo na rakousko-české hranici, na druhé straně leží Slavonice, malé městečko, do roku 1945 nazývané Zlabings. Samo o sobě nespojuje tato dvě místa už nic. Na rakouské straně se nemluví česky, na české („naproti“, jak bychom řekli) už dlouho ne německy – vlastně to tam vypadá, jako by se zastavil čas: sotva člověk přejede dnes už neviditelnou hranici, objeví se na silnici díry, zchátralé domy zarůstají houštím, jen v historickém centru Slavonic to vypadá opečovávaně, možná maličko přesmoc. Jak je tomu momentálně u mnoha českých měst, které chtějí zachovat své kulturní dědictví, tak se i bývalé Zlabings spíše staly „historylandem“ pro turisty, než že by byl zachován původní charakter města. Na druhý pohled najdeme pozoruhodné kulturní iniciativy, a je zde jedna, která dnešní Slavonice tak trochu znova propojuje s Rakouskem, Kulturní most Fratres, který každoročně mezi květnem a zářím vytvoří úctyhodný program a k hranici nepřibližuje jen prvotřídní literaturu, hudbu a výtvarné umění, setkávají se zde v jednom starém statku také architekti, filmoví tvůrci, vědci... Jedním z prvních hostů byl ostatně Václav Havel. Jelikož je program dvojjazyčný, přicházejí zájemci o umění také z druhé strany hranice. A to už po 20 let.

*

Minulé léto jsem byl s Martinem Pollackem ve Fratres a ve Slavonicích. Byl pozván, aby představil svou knihu Kontaminierte Landschaften, vydanou v roce 2014. Jeho přítel Jurij Andruchovyč četl z jednoho ještě nepublikovaného románu. Těsně předtím se promítal dvojjazyčný dokumentární film Hluboké kontrasty / Tiefe Kontraste pražské kulturní vědkyně a režisérky Lenky Ovčáčkové – obrazy života na Šumavě, které byly všechny ovlivněny německo-českým traumatem 20. století. Každý ve filmu vyprávěl svůj příběh, o odsunutí a novém začátku, o té i oné straně hranice. Češi samozřejmě mluvili česky, odsunutí, kteří dnes žijí v Bavorsku a Rakousku, samozřejmě německy. Ale někdy se stalo, že Němci během svého vyprávění najednou přeskočili do češtiny, do jazyka, který jim byl jako dětem stejně důvěrně známý. A naopak se stalo, že Češi ve svých příbězích náhle pokračovali německy, neboť i oni tehdy tento jazyk dobře znali. A v tu ránu to bylo opět zde, to společné, co bylo dlouhou dobu potlačováno, ale nemohlo být zcela vymazáno.

Jsem si jist, že dnes není samozřejmostí, že se Češi rozvzpomenou na německý jazyk, že budou odsunutí Němci opět používat český jazyk, který jim není nijak cizí, přesto se stalo od roku 1989 trochu možným to, co by se mohlo nazvat zpětné uvědomění, a to nezaujaté zpětné uvědomění, bez vzájemného svalování viny a žalob, jaké by před dvaceti, třiceti lety nebylo bývalo možné. – Čas zhojí všechny rány? Ne, to nečiní, ale bolest se s léty stane snesitelnější.

Zatímco běžel tento skvělý film Lenky Ovčáčkové, představil jsem si najednou mezi těmi obyvateli Šumavy na té i oné straně hranice Adalberta Stiftera. Co by asi vyprávěl, kdyby zažil rok 1945? Byl by i on „vysídlen“ jako Gerhart Hauptmann, který musel jako mrtvý opustit v roce 1946 svou slezskou vlast? Sice nikoli český příběh, ale mnohoříkající svou symbolikou. I v jeho případě, ačkoli měl sovětské zastánce, trvala polská vláda na tom, že „bez výjimky všichni Němci“ musejí odejít. Třiaosmdesátiletý muž obdržel zprávu o vysídlení, stěhování bylo zahájeno, když najednou, v tom správném okamžiku, „včas“ zemřel. „Jsem ještě ve svém domě?“ byla prý jeho poslední otázka. Byl zmatený z toho „sem a tam“, z toho „ještě tu“ a „už pryč“. Jeho přání být alespoň pohřben ve vlasti mu nebylo vyplněno. Ani to ne. Už hodinu po jeho smrti se pod okny jeho pokoje shromáždili polští milicionáři a údajně vypálili salvu radostných výstřelů. O Němce méně.

Ani Stifter, jak si představuji, by to nepochopil a české milicionáře by nadarmo přesvědčoval: „Ale já jsem přeci Čech!“

Ale Čechy byli včera, tento příběh je pryč – a přece je ještě podivuhodným způsobem aktuální. Rozděluje a spojuje, a ani tomu rozdělujícímu člověk neunikne, takže nakonec postihne obě strany. Vzpomínám si, jak za mého mládí z rádia zněla píseň Když byly Čechy ještě u Rakouska, většinou ji zpívali s českým přízvukem, u nás se tomu říká böhmakeln. Mně se ta píseň nelíbila, možná kvůli způsobu, jak ji zpívali, nechápal jsem tehdy vůbec, že je v něm něco blahosklonného. Byla to nostalgická píseň, ale zároveň i arogantní: arogantní vůči Čechům, kteří měli tu drzost, že k nám už nechtěli patřit. Jinou tehdy často hranou píseň jsem naproti tomu vnímal méně smutně, ani v tomto případě jsem nevěděl, jaké měla pozadí: stesk po ztracené vlasti. Ta píseň se jmenuje U nás na Šumavě, kde stála má kolébka... a taktéž už dávno zmizela z repertoáru zábavní hudby. Stejně jako u nás nejsou odsunutí a jejich krajanské spolky žádným tématem.

*

Jak překvapený jsem ale byl, když jsem s Martinem Pollackem poprvé přijel v roce 2006 do České republiky. Byli jsme pozváni Rakouským kulturním fórem v Praze k turné autorských čtení, první stanice byla Ústí nad Labem. Martin četl z knihy o svém otci: Der Tote im Bunker / Mrtvý v bunkru (Nakl. Host, Brno 2007), já jsem četl kapitolu z historie jedné židovské rodiny, kterou jsem dodnes ještě nedokončil. Rodina má kořeny v Čechách, ale úryvek, který jsem četl, se vztahoval k jednomu masakru blízko Minsku v roce 1942, jen několik dnů po atentátu na Heydricha v Praze. V následné diskusi se studenty germanistiky z Ústí nad Labem se ale rychle dostala do popředí jiná část historie, a sice odsun Němců po roce 1945. To mělo jistě co do činění s tím, že se i v Ústí, které se tehdy jmenovalo Aussig, odehrála podobná vražedná událost, k jakým docházelo bezprostředně po válce na mnoha místech, především v Sudetech. Některé musíme označit za pogromy, což se týká i Ústí nad Labem, kde se mluví dokonce o „ústeckém masakru“: 31. června byli němečtí obyvatelé – šli rozeznat podle bílých pásek, které museli od konce války nosit – vytaženi ze svých domovů, ubiti, zastřeleni, utopeni nebo shozeni z mostu do Labe. Počet mrtvých nebyl nikdy zjištěn. Šlo o maximálně sto mrtvých, jak tvrdí Češi, nebo o více než dva tisíce, jak říkají přeživší Němci. Přeci jen je dnes na onom mostě malá pamětní deska, byla sem umístěna v roce 2005 a je na ní řeč o „obětech násilí“, nikoli však o tom, že tyto oběti byli Němci. A je hořká ironie osudu, že se most dnes jmenuje Most dr. Edvarda Beneše, právě podle toho prezidenta, který svými dekrety podobné vražedné akce označil za „spravedlivou odplatu“ a prohlásil je za navždy beztrestné. Tyto dekrety jsou dodnes platnou součástí českého práva.

Studentům univerzity v Ústí nad Labem se téma zdálo naléhavé, přestože se ho vůbec nemuseli dotknout. Pamatuji si emocionální slova, mimo jiné ta, která pronesla polská studentka germanistiky, jež se soudila se svou zemí, kde zločiny při odsunu také nikdy nebyly prošetřeny. Jedna česká studentka šla až tak daleko, že se Martinovi Pollackovi a mně za onu tehdy spáchanou nespravedlnost omluvila.

Tomu jsem nerozuměl. Proč? Ani Martin ani já a ani naši rodinní příslušníci nebyli obětmi podobných událostí, ta mladá studentka nepatřila k pachatelům. A nestalo se to všechno před šedesáti lety? Posléze jsem však zauvažoval „druhým“ směrem a zeptal se sám sebe, zda dnes alespoň v některých částech české společnosti není v náznaku onen kolektivní stud, který u nás tak dlouho chyběl, když se jednalo o uvědomění zločinů, kterých se i Rakousko v té době dopustilo. Stejně tak málo cítí stud a odpovědnost dnešní mladá generace v Rakousku, ale má alespoň povinnost o tom vědět a klást si otázku viny svých dědečků.

A právě v této otázce jsou rozdíly mezi historickou odpovědností v České republice a tou v Rakousku. Sice nelze zločiny páchané v ČR po roce 1945 ničím omluvit stejně jako zločiny, které páchali Rakušané v německých uniformách, ale co se týče odsunu německy mluvících, existuje „běh dějin“, který nerozběhli Češi, ale snad „Němci“, a existuje „prehistorie“, která možná sahá mnohem dále, než si myslíme. Tato prehistorie sice přispívá k pochopení onoho neštěstí, ale, jak bylo řečeno, neomlouvá odsun a už vůbec ne zločiny páchané při něm.

*

Že ovšem ani tato prehistorie, totiž ony zaujaté pozice nejsou tak jednoduché, že se nelze černobíle dívat na dvojici pachatel a oběť, mi bylo opravdu jasné na poslední zastávce našeho turné autorských čtení, v Olomouci. Pamatuji si dobře, jak jsme ráno po čtení jeli autem Davida Vody na nádraží. Přitom jsme míjeli místo někdejší synagogy a David nám vyprávěl, že mezi těmi, kteří synagogu v roce 1939 zapálili (hned první noc, kdy přišli Němci), byli i Češi, řádní občané Olomouce, z nichž někteří možná ještě donedávna ve městě neznepokojeně žili. (Martin byl přesvědčený, že ani tato část historie nezůstane nezpracovaná – „that will not rest“.) To ale nebyla ta věc, která mě přiměla k úvahám a která ve mně zanechala mnohem větší dojem – jsem na to koneckonců zvyklý, že mnoho pachatelů nikdy není přivedeno před spravedlnost. Bylo to vyprávění o mírové demonstraci, která šla v březnu 1939, těsně předtím, než Hitler vpochodoval do „zbytku Československa“, ulicemi Olomouce: na této demonstraci šli německy mluvící obyvatelé města s těmi česky mluvícími bok po boku. Byl bych si spíše představil, že už němečtí obyvatelé vyvěsili hákové kříže, ale nebylo tomu tak. – Ničemu to nepomohlo. Německý wehrmacht vpochodoval 15. března do Olomouce a německy mluvící občané, kteří tvořili zhruba polovinu městského obyvatelstva, museli v letech 1945–46 opustit své město. Ani z židovské historie Olomouce, která začíná už v roce 906, se téměř nic nezachovalo, o to se nacisté pečlivě postarali. Němečtí okupanti, kteří se označovali za pravý kulturní národ, také ihned zavřeli olomouckou univerzitu – byla založena dlouho před nimi, 1573. Ale komu to vyprávím?

Přeložil Viktor Tichák.

Gerhard Zeillinger (1964) je svobodný spisovatel, germanista a historik. Žije ve svém rodišti v Amstettenu v Dolním Rakousku. Píše mimo jiné pro listy Standard a Literatur und Kritik.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.