Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Antonín Rašek: Past na západní civilizaci?

Josef Kašpar

Příchody, odchody, levice vs. levice

aneb Třikrát z Itálie

Také v Itálii je problém imigrantů a jejich integrování do života v zemi dosti akutní, ač většina Italů za hlavní prioritu považuje překonání dlouhé hospodářské a sociální krize. Jako ve většině zemí problém spočívá hlavně v tom, že se o záležitosti jen obtížně debatuje věcně a bez emocí. Naopak pro Ligu Severu, část Berlusconiho Forza Italia, ale i pro populistické hnutí 5 hvězdiček je každá událost spojená s imigranty a hlavně muslimy vítanou příležitostí pro útok na politiku Renziho vlády, která podle jejich názoru „neumí v Bruselu a v Berlíně bouchnout pěstí do stolu“. S tím, že kritikové samozřejmě nejsou schopni navrhnout realistické řešení a hlavně neberou ohled na skutečnou situaci a složení imigrantů.

Jedním z oblíbených témat Ligy severu je „invaze islámu“ do Itálie. Jenže čísla to nepotvrzují. Koncem roku 2015 žilo v Itálii přibližně 5,5 milionu oficiálně evidovaných cizinců. Jenže většina z nich nebyli muslimové, nýbrž pravoslavní křesťané. 53 % z uvedeného celkového počtu tvořili Ukrajinci, Moldavané, Rumuni, Bulhaři a Srbové. Muslimové byli až na druhém místě – reprezentovali přibližně 22 procent. A v těch zbývajících 25 % polovinu tvořili další křesťané – tentokrát katolíci, pocházející povětšinou z Latinské Ameriky. Takže o „muslimské záplavě“ do Itálie se nedá hovořit. To naprosto neznamená, že problém integrace muslimů neexistuje. Nicméně na rozdíl od Francie, Belgie či Velké Británie je situace v Itálii odlišná. V drtivě většině případů se jedná o první generaci, lidi, kteří nemají italské občanství a mohou být, pokud se pokusí porušit zákony, ze země vyhoštěni. Na periférii italských měst naštěstí ještě neexistují ghetta podobná některým čtvrtím francouzských, belgických či anglických měst. Nicméně i zde se někteří mladí muslimové nechávají ovlivnit fundamentalistickou propagandou. V Itálii se ale neradikalizují vlivem fanatických imámů kázajících v místních mešitách. Naopak – například imám v největší milánské mešitě ve Via Jenner nejen vyloučil z místní obce některé mladíky vychvalující džihád, ale navíc oznámil jejich jména místní policii. A k podobným případům došlo i v jiných městech. Během posledních 3 měsíců bylo z Itálie vyhoštěno přibližně 83 muslimů, kteří měli prokazatelně kontakty s různými teroristickými skupinami. Všichni byli naverbování prostřednictvím internetu. „To činí boj proti fundamentalismu velmi obtížný,“ prohlásil reportér levicového týdeníku L'Espresso Danilo Oldoini, který se problému imigrantů systematicky věnuje. „Propaganda na internetu je velmi agresivní,“ dodal.

Takže v Itálii spíše než o problému integrace muslimů nutno hovořit o problému všeobecné integrace cizinců. Protože Itálie je zemí, ze které se ještě v 60. letech minulého století odcházelo za chlebem do ciziny. Část obyvatelstva, ale i značná část politických představitelů není na silný příliv cizinců mentálně ani kulturně připravena. A přitom imigrace je pro Itálii nutná. Země stárne, dětí je málo a silná hospodářská krize vyhání mnohé mladé lidi do ciziny. V roce 2015 jich bylo nejméně 80 tisíc. Takže celá řada odvětví by bez přispění imigrantů nemohla fungovat. Ale někteří politikové tuto věc nechtějí vzít na vědomí a ve snaze získat pár hlasů navíc se snaží rozdmychávat vášně. Prozatím naštěstí bez úspěchu.

Dvě ztráty pro kulturu

Italská kultura utrpěla během posledních dvou měsíců dvě velké a bohužel nenahraditelné ztráty – odešel filmový režisér Ettore Scola a několik týdnů po něm i filozof a spisovatel Umberto Eco.

Ettore Scola byl patrně posledním představitelem generace filmových umělců, která se otevřeně hlásila k tradici reformního italského komunismu. V cizině je patrně nejznámější jeho film Una giornata particolare (Mimořádný den), v hlavních rolích Sofie Lorenová a Marcello Mastroianni – den, kdy v roce 1938 do Říma přijíždí Hitler a je slavnostně vítán Mussolinim a zfašizovaným davem, který netuší, do jaké katastrofy ho oba diktátoři zavedou. Vše na pozadí lidského dramatu dvou obyčejných lidí, toužících jen po pochopení a toleranci druhých. Luxus, který v té době neexistoval. Pro italské diváky měly patrně mnohem větší význam filmy jako C´eravamo tanto amati (Tolik jsme se milovali) anebo La famiglia (Rodina). Oba filmy jsou upřímnou a realistickou freskou italského života. V prvním případě se hovoří o skupině partyzánů, jejichž osudy se po válce rozcházejí; ti, „kteří v tom umějí chodit“, to dotáhnou mnohem dále než poctivci či ještě hůře snílkové. Druhý film, podle mě ještě zdařilejší, vypráví příběh římské měšťanské rodiny od roku 1910 až prakticky do dnešní doby. A umožní pochopit dramatické události moderních italských dějin mnohem účinněji než dlouhé historické či sociologické traktáty.

Umberto Eco měl na současnou evropskou kulturu velký vliv. Pro kulturu italskou jeho význam spočívá hlavně v tom, že ji do značné míry zbavil oficiálnosti a provincialismu, které ještě v druhé polovině šedesátých let na Apeninském poloostrově převládaly. Protože Itálie byla a do jisté míry ještě dnes je zemí „expertů“ či, jak je zde nazývají, „specialisti“. To jest lidí dávajících na odiv své znalosti barokním, často poněkud povýšeným a nesrozumitelným způsobem, a odrazují tak průměrného člověka od četby či zájmu o významné aktuální problémy. „Podívejte, v italské literatuře například dodnes chybí někdo jako Alexandre Dumas či Jules Verne. Máme vysoké špičky, ale zábavná kvalitní literatura úplně chybí,“ napsal v osmdesátých letech minulého století. Eco byl nesmírně vzdělaný člověk, byl si toho sám vědom, ale patrně právě proto se často nebral sám velmi vážně a s úsměvem toleroval, když si z něj jiní utahovali. A neváhal za své přesvědčení „zaplatit“. Odešel z veřejnoprávní televize RAI, protože nesouhlasil s její bigotní politikou 60. let minulého století.

Nikdy se netajil svou levicovou orientací, ale na rozdíl od Ettore Scoly nepatřil k žádnému oficiálnímu politickému směru. Měl s ním ovšem jednu věc společnou: hluboký odpor k Berlusconimu a k vulgárnosti, kterou on a jeho lidé do italského života a kultury přinesli. Jeho poslední kampaní byl odchod celé řady italských spisovatelů od vydavatelství Rizzoli, které se dostalo pod kontrolu firmy Mondadori, jež je vlastnictvím Berlusconiho rodiny. Nový gigant bude kontrolovat přes 40 % italského knižního trhu. Na popud Umberta Eca bylo vytvořeno nové vydavatelství Teseo, které bude vydávat knihy těchto „rebelů“.

Riskantní taktika předsedy vlády

Italská levice má od svého zrodu velký problém – měla a do jisté míry stále má velký vliv mezi intelektuály a všeobecně v kultuře. Její hlas byl tedy slyšet i v dobách, kdy Silvio Berlusconi disponoval v parlamentu pohodlnou většinou. Ale nechtěla přijmout nepohodlnou skutečnost, že většina Italů levicová není. A že tedy, pokud se má ujmout vedení země, se musí dohodnout s lidmi, které je z politického hlediska možno označit za centristy. Tj. uzavřít kompromisy, které část levice považuje za zradu na principech. To byl důvod dvojnásobného pádu vlády Romana Prodiho, kterého neporazil Berlusconi, ale jeho vlastní spojenci. Současný italský premiér Matteo Renzi, který je současně tajemníkem Demokratické strany, se snaží této chybě vyhnout. Drží pevně v rukou otěže strany a zahnal její levé křídlo do opozice. Renzi, jako každý politik, dělá věci pozitivní i věci, které lze kritizovat. Nicméně je skutečností, že se pokouší otřást nehybností italských institucí, která je jedním z hlavních důvodů stagnace země během posledních více než 20 let. Jenže levicové křídlo mu vyčítá, že „dělá věci, které si ani Berlusconi netroufl udělat“. Situace v Demokratické straně došla tak daleko, že při nastávajících obecních volbách v Římě, Turíně, Neapoli i dalších městech je levice ochotna podporovat konkurenční strany, například populistické hnutí 5 hvězdiček, jen aby oficiální kandidát Renziho prohrál. A vyhrožuje, že při podzimním referendu o ústavních změnách bude hlasovat proti vládě. Vše patrně skončí na jaře příštího roku, kdy se bude konat sjezd strany a kdy se rozhodne, zda Renzi ve své bitvě proti levicovému křídlu definitivně zvítězí, anebo bude muset z politické scény odejít.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v českých i italských médiích, žije v Římě.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.