Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Jacek Kubiak: Polsko: Tomorrow belongs to me

Jacek Kubiak

Polsko: Tomorrow belongs to me

Tím, že vám píšu tato slova, bratři Češi, vystavuji se nařčení ze zrady své vlasti a národa. Těmito expressis verbis totiž současná vláda ve Varšavě označuje Poláky „donášející“ v zahraničí na její uskutečňování takzvané „dobré změny“. Kladení rovnítka mezi aktuální vládu a Polsko, jak to tato vláda ráda dělá, je samozřejmě vyděračství, které mou zemi vrhá zpět do éry Polské lidové republiky.

Vím, že nám v této situaci nemůžete pomoci. Je však důležité, abyste byli svědky toho, co se děje na druhé straně sudetských pohoří. Pokusím se v tomto textu objasnit genezi současné situace v Polsku, ačkoli to nebude snadné. Zdá se totiž, že příčiny rozchodu s demokracií jsou převážně iracionální, že jsou výplodem šílenství jediného člověka. A na takové hodnocení žádné objektivní měřítko neexistuje.

Jak je to s tím Polskem?

Polsko bohužel už není liberální demokracií podle vzoru západních zemí. Od roku 1989 až dosud se nestalo, aby jediná strana ovládla Sejm a mohla si schvalovat zákony dle vlastní libovůle a bez jakýchkoli omezení. Nutnost uzavřít a udržet vládní koalici dosud vždy nutila k ústupkům a konsensu. Nyní má prostou většinu v Sejmu jediná strana, Právo a spravedlnost (PiS). Její vůdce Jarosław Kaczyński tedy došel k závěru, že může udělat cokoliv, co mu zrovna přijde na mysl, a to bez ohledu na ústavu, opozici či veškeré jinak smýšlející Poláky. Je to situace, s níž mladá demokracie v Polsku neměla nikdy co do činění. Tak odbojnou vládu dosud neviděla ani Evropská unie.

Situace v Maďarsku se od té polské zásadně liší. Orbán má právo provádět legálně změny v ústavě, Kaczyński to dělat nemůže, protože nemá kvalifikovanou většinu v Sejmu. Proto se ústavu snaží zneškodnit pod záminkou, že vystupuje na její obranu. Výsledkem je paralýza právního státu a narůstající ničím neomezená libovůle vlády.

Proto se mnohem lépe než s dnešním Maďarskem nabízí analogie s rokem 1933 v Německu. Důsledky vládnutí lidí posedlých touhou po pomstě za své údajné ponížení známe až příliš dobře. Bez pochopení psychiky současného vůdce Polska se nedá porozumět náhlému úpadku polské demokracie, jenž vede k bleskové degradaci pozice Polska v Evropě i ve světě. Ke zvláštní únavě Polskem.

Pod neformální vládou Jarosława Kaczyńského, jenž nemá žádnou oficiální státní funkci kromě řadového poslaneckého mandátu v Sejmu, Polsko rychlým krokem směřuje k „suverénní demokracii“ Vladimira Putina, či dokonce k diktatuře. Stále ještě nikdo nemlátí demonstranty, nemáme ani politické vězně. Ale ústavu už stihl pošlapat prezident, premiérka i její vláda. Děje se tak zcela otevřeně na rozkaz a přání Jarosława Kaczyńského.

Kaczyński, a s ním i prezident a vláda, navíc stavějí všechno na hlavu tvrzením, že jsou to právě oni, kdo ústavu hájí. A to přes vyjádření právních autorit doma i v zahraničí. Je to Kaczyński, kdo dnes rozhoduje o tom, co je a co není ve shodě s ústavou.

Slovní výhrůžky vlády vůči občanům nesouhlasícím s pošlapáváním demokracie nenechají nikoho na pochybách, že represe mohou přijít každou chvíli. Tato zablokovaná situace přináší obavy o další osud Polska. Vládě však zároveň přináší argument pro tvrzení, že se v Polsku nic zásadního neděje. Ptá se, proč tolik povyku pro nic, a dělá z Poláků hlupáky.

Poštvi a panuj

Jarosław Kaczyński má nejen přehnané, ale také dosti originální politické ambice. Vládne Polsku od konce října 2015 z ústraní, bez jakékoli ústavní odpovědnosti. Zůstává řadovým poslancem Sejmu a předsedou své strany. Jeho politický program prosazovaný ze soukromé vily v Nowogrodské ulici ve varšavské čtvrti Żoliborza, kde se nachází sídlo PiS, nese v oficiální propagandě název „dobrá změna“.

Podle stranické doktríny jsou výhradně on a jeho strana schopni „zvednout Polsko z kolenou“ a vrátit mu „ztracený lesk a slávu“. Výměnou za to vůdce očekává, jak řekl novinářům, že bude uznán „emeritním spasitelem Polska“. Polsko tedy musí být takové, jak si je představuje Kaczyński, a v budoucnosti mu musí stavět pomníky. Vím, že tomu není snadné uvěřit. Tohle je mussoliniovská megalomanie dovedená ad absurdum.

Předseda PiS zdokonalil starý Macchiaveliho princip „rozděl a panuj“. Dnes totiž zní „poštvi a panuj“. Stejně jako za éry PLR, kdy ze stranických tribun soudruzi z Polské sjednocené strany pracujících hřměli o všivých reakčních skřetech, zrádcích socialistické vlasti a sionistických podněcovatelích, se i dnes oficiálně plive na odpůrce současného režimu. Urážky vůči členům spontánně vzniklého společenského hnutí s názvem Výbor na obranu demokracie (KOD) znějí takto: nejhorší sorta Poláků, agenti gestapa, zloději, komunisti, židi, bývalí estébáci, případně děti estébáků (podle věku).

Tato – v uších současné vlády libě znějící – epiteta tahá jako králíky z klobouku Kaczyński osobně, ať už v rozhovorech pro média nebo na oficiálních vystoupeních. Po něm je horlivě opakují a tvořivě rozvíjejí jeho kolegové, ale i neoficiální koaliční partneři ze strany Kukiz ‚15. Taková rétorika ještě přiostřuje atmosféru konfliktu. Přikrmuje se tím šovinismus, rasismus, antisemitismus, homofobie, islamofobie a xenofobie. „Dobrá změna“ je tedy do velké míry založena na společenském podhoubí dosud považovaném za nedůstojné, špatné a škodící státu.

Kaczyński však dobře ví, co dělá. Tvrdé jádro jeho voličské základny totiž vidí skutečnost právě takto. Konspirační teorie, nedůvěra, pocit ohrožení zvenčí, zklamání a nedocenění, prostá hrdost na fakt bytí Polákem, bez jakékoliv reflexe, zato však s přesvědčením, že všichni kolem číhají na onu ušlechtilou a nevinnou polskost a její údajnou posvátnost – to vše se v PiS pěstuje a dále šíří mezi Poláky. Tato doktrína přináší očekávané výsledky. Podle průzkumů z února a března 27–38 % Poláků podporuje vládu Práva a spravedlnosti. Předseda sní o tom, aby tato podpora rostla, jako roste Viktoru Orbánovi v Maďarsku.

Polsko v troskách

Jarosław Kaczyński odjakživa budoval svou politiku na naraci založené na verbální ostrakizaci nepřátel a na namlouvání Polákům, že jsou ponižováni jakýmisi – většinou imaginárními – nepřáteli vlasti a národa. Není náhoda, že volební kampaň ovládly otázka uprchlíků (Kaczyński mj. neváhal tvrdit, že roznášejí nejen terorismus, ale také nemoci), kritika Německa a celé Evropské unie (podle PiS si Němci „brousí zuby na polskou půdu“ a Unie „pořádá hon na Polsko“), a hlavní volební heslo PiS mluvilo o Polsku v troskách. Vinu na zruinovaném státu podle PiS samozřejmě nesou dosavadní liberálně-agrární vlády Donalda Tuska a Ewy Kopaczové, úzce spolupracující s Německem a EU. Těmto nesmyslům však uvěřilo až příliš mnoho voličů.

Donedávna Kaczyński šířil nenávist svým – v Polsku legendárním – nejednoznačným a skrytým způsobem. Ještě jako premiér roce 2006 na mítinku v Gdaňských loděnicích, kde se zrodila Solidarita, pronesl: „My stojíme tady, kde jsme stáli tehdy, oni stojí tam, kde tehdy stálo ZOMO.“ Jinými slovy označil své dřívější spolupracovníky z protikomunistické opozice za příslušníky zvláštního motorizovaného komanda komunistické veřejné bezpečnosti. I když jeho kolegové tvrdili, že měl na mysli ty, kdo kritizují vládu, tato slova vyvolala bouři. Kaczyński se za ně však nikdy neomluvil. Stal se v očích veřejnosti nejméně důvěryhodným politikem a o rok později prohrál volby. Dnes se atmosféra změnila a Kaczyński sklízí potlesk za mnohem horší posměšky a urážky.

Andrzej Duda, v květnu 2015 demokraticky zvolený prezident Polska a člen PiS, nedávno ve veřejném proslovu v Otwocku nedaleko Varšavy uvedl, že stoupenci nové vlády patří mezi lepší lidi, zato její oponenti chtějí jen „podojit vlast“. Takto nejvyšší státní úředník zvolený k reprezentaci celého národa provádí selekci občanů na horší a lepší. Duda, který je pouhou loutkou v rukou předsedy, samozřejmě jen rozvíjí myšlenky svého neformálního nadřízeného. A přitom dělá, že nechápe, že jsou taková prohlášení z úst prezidenta nepřípustná.

Plná prezidentova podřízenost Kaczyńského rozkazům je pošpiněním postu nejvyššího představitele Polské republiky. Vědomé neuposlechnutí rozhodnutí Ústavního soudu, a to i přes výzvy EU (v tomto duchu se vyjádřila Evropská komise pro demokracii skrze právo, zvaná také Benátskou komisí), vystavuje prezidenta, premiérku Szydłovou i mnoho členů vlády téměř jistému odsouzení a ztrátě cti u Státního tribunálu. Všichni o tom moc dobře vědí. Jejich cílem je však už nikdy o získanou moc nepřijít. Představa trestní odpovědnosti před Státním tribunálem se tak jeví jako pouhá opoziční chiméra.

Vláda v Polsku tedy oficiálně Poláky dělí na horší a lepší. Je to metoda okopírovaná od Hitlera přebírajícího vládu nad Německem. Poláci byli demokratickou vládou rozděleni na Über- a Untermenschen: dvě rasy, dvě sorty – lepší a horší, dvě znepřátelená plemena, která si buď zaslouží pochvalu a odměnu, nebo odmítnutí a trest.

V poslední době polská vláda získala podporu českého prezidenta Miloše Zemana, který na setkání s prezidentem Dudou prohlásil: „Polská vláda vzniklá ze svobodných voleb by neměla být vystavena moralizující kritice Evropské unie.“ To byl balzám na duši vlády Práva a spravedlnosti. Česko-polské přátelství má tedy před sebou světlé zítřky. Alespoň dokud na Hradě vládne Zeman.

Doktrína suverenity, skrze niž PiS odmítá jakoukoliv zahraniční kritiku, se však týká výhradně negativních hodnocení. Pochvalná vyjádření, jako bylo to Zemanovo, jsou přijímána s uspokojením a šířena prorežimními sdělovacími prostředky. To vypovídá o etice tohoto uskupení a je vlastně přímým přenesením mánie, frustrace a utajovaného komplexu méněcennosti Jarosława Kaczyńského na jeho členy.

Zároveň je to metoda, jak skrýt obecně známé intelektuální a profesní nedostatky lidí kolem PiS. Takový postoj však účinně odstrašuje zahraniční partnery a odrazuje je od pokusů o spolupráci a dialog. Bezpochyby to vede k izolaci. Prioritou této vlády však je, aby jí nikdo nekoukal pod ruce, aby si mohla bez zábran dělat, co se jí zlíbí. Izolace na mezinárodní scéně bude také posilovat – pro PiS nesmírně cenné – pocity zdánlivého nedocenění Polska a Poláků v zahraničí. Je z toho patrná jistá perverze a naprostá rezignace na principy evropské spolupráce, při níž je minimálně úcta a důvěra k partnerům nutná pro součinnost v rámci Unie. Totéž se týká principů demokracie uvnitř státu, kde je taktéž nezbytná alespoň trocha úcty vůči opozici, aby bylo možné aspoň v nejdůležitějších státních záležitostech postupovat společně. PiS se chová jako nesnesitelné rozmazlené dítě, které uráží všechny kolem a pak se diví, že ho nikdo nemá rád.

Tři fundamentalismy

V eseji Tři fundamentalismy, otištěné v roce 1987 v samizdatovém časopise Krytyka, Adam Michnik psal o svých obavách před hrozbami, jež mohou přijít po případném znovunabytí svobody v Polsku. Podle Michnika ji mohly zničit tři fundamentalismy: nacionalistický, který podřizuje celý společenský prostor národním zájmům, náboženský, který propojuje duchovní sféru se sférou sekulární, a moralistický, který vnucuje politice morální řád.

Dnes se obavy Adama Michnika vyplňují na sto procent. Jarosław Kaczyński staví svou neformální moc na těchto třech základech, jako by to Michnikovi dělal naschvál. A známe-li jeho nepřátelský postoj k Michnikovi, nebylo by divu, kdyby tomu tak bylo skutečně. Kaczyński totiž musí více či méně vědomě zdůraznit svou odlišnost a nepřátelství vůči lidem, kteří smýšlejí jinak. To národ, a ne nějaká společnost, má být v centru pozornosti vlády. „Národ-suverén“, jak říkají členové PiS, dal prý této straně legitimitu v provádění revolučních změn ve státním zřízení. A je úplně jedno, že tento suverén očividně nedal PiS většinu umožňující legálně měnit ústavu, a tedy ani státní zřízení. Tento fakt vláda prostě pomíjí mlčením.

Dominantní náboženství v Polsku má být pouze jedno: římskokatolické. A to ve verzi pevně provázané s nacionalismem. „Polák-katolík“ je slovní spojení, které označuje v očích vládnoucí strany jediného skutečného Poláka. Milujícího svou vlast, národ a samozřejmě také PiS včetně jejího předsedy. Spojení polskosti a katolicismu má dlouhou tradici vycházející s nacionalistické doktríny Národní demokracie, strany vzniklé ještě v 19. století, jejímž ideologem byl otevřený antisemita Roman Dmowski.

Právě členové této strany se v roce 1922 podíleli na vraždě prvního prezidenta nezávislého Polska Gabriela Narutowicze, neboť pro něj do velké míry hlasovaly etnické menšiny, včetně židů. V meziválečném období také zavedli tzv. lavicová ghetta pro židovské studenty na státních vysokých školách. Požadovali rasové očištění Polska a odsun polských židů na Madagaskar, a to dlouho před Hitlerem, který našel Endlösung der Judenfrage v koncentračních táborech, plynových komorách a masových popravách.

Třetí fundamentalismus, moralistický, předává celou morální moc do rukou PiS. Tato strana má dnes dekretovanou morální převahu nad jinými formami morálky. To PiS rozhoduje o tom, kdo je morální, a kdo ne. Morálně čistý je například poslanec PiS Stanisław Piotrowicz, bývalý prokurátor PLR, který má na svědomí obvinění aktivistů tehdejší protikomunistické opozice a který se nyní připojil k PiS a je motorem zavádění „dobré změny“ v Sejmu. Nemorální je naopak Lech Wałęsa, který údajně spolupracoval s komunistickou státní bezpečností v 70. letech 20. století (o tom více na konci tohoto článku). To všechno hraničí s výsměchem logice, naprostým převrácením společensko-politických měřítek; takto absurdní je dnes polská každodennost.

Pro uskutečňování této politiky je třeba přesvědčit co největší část společnosti. Proto je pro Kaczyńského tak důležité plné převzetí kontroly nad médii, kulturou a uměním. Opět analogicky k totalitním systémům. V těchto oblastech jeho rozkazy bez mrknutí oka vykonává vicepremiér a ministr kultury prof. Piotr Gliński. Stejně důležitá, i když také v rozporu s duchem ústavy, je úplná kontrola nad soudní mocí, prokuraturou (státním zastupitelstvím) a celým právním systémem. Zde stejně svědomitě rozhodnutí Kaczyńského uskutečňuje ministr Zbigniew Ziobro.

Aby bylo možné bez překážek zavádět zákony, které jsou v očividném rozporu s ústavou, bylo nutné zcela paralyzovat Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny). Tento orgán byl zřízen právě pro kontrolu souladu nově vznikajících zákonů s ústavou. Musí být pacifikován, aby mohl Kaczyński realizovat své chorobné vize. Konflikt pokračuje už několik měsíců, neboť předseda Ústavního soudu soudce Andrzej Rzepliński tvrdošíjně odmírá složit úřad a obhajuje ústavní principy. Postoj předsedy soudu lze dokonce označit za hrdinný. Postavit se sám proti prezidentovi, premiérce i vládě je důkazem nezvyklé odvahy a zodpovědnosti tohoto člověka.

Konflikt kolem Ústavního soudu má však zásadní význam pro další osud polské demokracie. Porušení nezávislosti Ústavního soudu by se totiž rovnalo pohřbení celé ústavy. Ústavní soud bude zase zcela určitě označovat za neústavní jednotlivé zákony odhlasované většinou strany PiS v Sejmu: zákon o sledování občanů, o státní službě, o státním zastupitelství. Neústavnost těchto zákonů je evidentní i pro laika. Tyto zákony jsou základními nástroji umožňujícími PiS vládnout pevnou rukou. Takový stav věcí však může způsobit naprostý právní chaos. Vláda totiž uznává jako platné zákony, které Ústavní soud označí za neústavní. Část soudců první, druhé a třetí instance bude vydávat rozsudky na základě rozhodnutí Ústavního soudu, část se zase bude řídit rozhodnutím Sejmu a vlády. Nesoulad a diskontinuita těchto verdiktů velmi rychle paralyzují celý právní systém.

Kaczyński tvrdí, že kvůli vyhnutí se chaosu budou zaváděny zvláštní zákony schválené Sejmem a rušící platnost rozhodnutí Ústavního soudu. Připomeňme, že podle platné ústavy je Ústavní soud orgánem podléhajícím pouze ústavě, nikoli Sejmu nebo vládě. Pokud k tomu skutečně dojde, co zabrání třeba rušení politických stran stojících proti „dobré změně“? A co kdybychom uzákonili zrušení příštích všeobecných voleb? A proč koneckonců nezměnit ústavu a předepsanou potřebnou kvalifikovanou většinu hlasů v Sejmu prostě ignorovat?

Důkazem toho, jak je kauza Ústavního soudu pro vládu důležitá, je Kaczyńského neústupnost. Předseda ustavičně opakuje, že ve věci Ústavního soudu neustoupí. Vláda je dokonce připravena nést vážné mezinárodní důsledky ze strany Evropské unie a USA, jen aby si podrobila Ústavní soud. Problém je v tom, že bez normálně fungujícího Ústavního soudu je demokracie v Polsku prostě nemožná.

Proto se také Výbor na obranu demokracie (KOD) zaměřuje právě na otázku nezávislosti Ústavního soudu. Obrovskou zásluhou výboru byly bleskové poukázání na důsledky paralýzy Ústavního soudu a účinná mobilizace občanů k demonstracím na jeho obranu. Odpor vlády vůči počínání KOD je stejně silný jako jeho odhodlání. Pokračuje tedy klinč, u něhož není jisté, jak dopadne, neboť ani jedna ze stran nechce (vláda) nebo nemůže (KOD) ustoupit. Pád Ústavního soudu by byl i pádem ústavy a zbytků demokracie v Polsku.

Funkční období Rzeplińského však končí v prosinci 2016. Pak zajisté prezident na jeho místo jmenuje nějakou loutku a krize bude zažehnána v neprospěch zákonnosti a demokracie. Pokud předtím nedojde k nějaké katastrofě, nastane definitivní konec demokracie v Polsku s koncem funkčního období předsedy Ústavního soudu Rzeplińského.

Horký dech na zádech

Na rozkaz vůdce režimní televize bezostyšně lže, přesně tak, jak to dělala v dobách PLR. Masové manifestace KOD ve velkých městech jsou prezentovány jako šarvátky hrstky nepřátel „dobré změny“. Ve večerních zprávách jsou stejně jako za socialismu ukazovány pouze tzv. ocasy čili poslední rozcházející se demonstranti. Tyto metody jsou přejaty přímo z komunistické propagandy. Jenže i v médiích ovládaných režimem dochází ke vzpourám. V polovině března dalo výpověď několik zpravodajských pracovníků Polské televize na protest proti lžím a manipulacím, které jim vnucovalo vedení televize.

Je zajímavé, že vedení TVP Kaczyński svěřil Jacku Kurskému, člověku, který už jej jednou zradil, když odešel z PiS do ultrapravicové strany současného ministra spravedlnosti a nově také generálního prokurátora (nejvyššího státního zástupce) v jedné osobě Zbigniewa Ziobra (o opětovné spojení těchto funkcí se postaral nový zákon prosazený PiS). Ziobro má vzhledem k plné kontrole nad soudnictvím velmi silnou pozici ve vládě. Jestliže Kaczyński projeví jakékoliv známky slabosti, Ziobro jej bez váhání odstraní a zabere jeho místo. Pokud by k tomu došlo, současná vláda by se zřejmě ještě více radikalizovala.

Kaczyński tedy cítí na svých zádech horký dech mladých bezohledných politiků s přemírou ambicí, kterým sám pomohl dostat se na vrchol. Kromě nich mu šlapou na paty a nutí jej k radikálním řešením neformální koaliční partneři ze strany Kukiz ‚15, soustřeďující odpadlíky a frustrované z celého pravicového spektra, včetně nacionalistů a neofašistů. Každé zaváhání může předsedu stát ztrátu neformální vlády nad státem a ještě hlubší a rychlejší fašizaci politického života v Polsku. Kaczyński je tedy zároveň rukojmím „dobré změny“. Je přitlačen ke zdi a pro své dobro musí vykazovat radikalitu.

Jak už jsem uvedl, Kaczyński nemá dostatečnou většinu v Sejmu na to, aby změnil polskou ústavu. Protože se mu nepodařilo zcela paralyzovat Ústavní soud, bude se snažit změnit ústavu neústavním způsobem.

Velmi mu v tom bude pomáhat strana Kukiz ‚15, jejímž hlavním politickým cílem je právě změna současné ústavy. Společně s PiS má Kukiz ‚15 připravit průzkum, který má zjistit, zda se pro změny v ústavě podaří získat většinu obyvatel. Pokud ano, bude možné uspořádat referendum, v němž bude odsouhlaseno zrušení staré ústavy a zavedení nové, podobně, jako to v roce 1958 udělal ve Francii generál de Gaulle, když na základě referenda zavedl dodnes platnou Ústavu 5. republiky. V tu chvíli bude možné do nové ústavy zanést naprosto všechno, co se jen vládě zachce.

Mýtus národa

Pis i Kukiz ‚15 se velmi rády odvolávají na blíže neurčený „národ“. Tak jako Goebbels určoval, kdo je ve Třetí říši židem, tyto dvě strany určují, kdo je součástí onoho mýtického „národa“. Již zmíněné rozdělení na lepší Poláky – stoupence „dobré změny“ a hroší – jejich oponenty má sloužit vyloučení těch horších z řad skutečného polského národa.

Hlasy parlamentní opozice reprezentované liberálními stranami (levicové strany se do Sejmu nedostaly a jsou součástí mimoparlamentní opozice), i ty nejrozumnější a opodstatněné, jsou nonšalantně ignorovány maršálky Sejmu ze stran PiS a Kukiz ‚15. V současnosti se rýsují plány na ještě větší omezení role parlamentní opozice tím, že jí bude zablokována možnost předkládání vlastních iniciativ. To může být začátek naprosté paralýzy opozice a případného zákazu činnosti stran nepřátelských vůči novému systému vlády.

Veškeré tyto aktivity mají Kaczyńskému zajistit absolutní monopol na vládu. A až vůdce tento monopol získá, kdo mu zabrání zrušit následující parlamentní volby, jež by se měly konat za tři a půl roku? A i kdyby se volby konaly v zákonném termínu, kdo se je odváží kontrolovat? Kdo bude protestovat, jestliže Kaczyński změní volební řád tak, aby měl jisté vítězství? Vždyť stačí změnit rozložení mandátů tak, aby východní část Polska, která je tradičně konzervativní a dlouhodobě dává většinu hlasů PiS, měla převahu nad západem, který je pokrokovější a k vládě PiS kritičtější.

Dnes Kaczyński sní o normalizaci politické situace, jak tomu bylo v Československu po roce 1968. Spor o Ústavní soud však normalizaci nepřipouští a dává společenské a politické opozici argumenty a sílu zpochybňovat v ulicích neústavní postupy vlády. Pokud však Kaczyńskému nedojde trpělivost a podaří se mu zbrzdit požadavky svých podřízených a tichého koaličního partnera Kukiz ‚15, po nějaké době bude muset k takové normalizaci dojít (nejpozději v prosinci, kdy převezme Ústavní soud po odchodu Rzeplińského). Jak dlouho je totiž možné demonstrovat, aniž by bylo dosaženo jakýchkoli hmatatelných výsledků? Půl roku? Rok, dva? Rozdávání funkcí pasivním, ale věrným, má zajistit nejen onu normalizaci, ale také budoucí voličskou základnu vládnoucí strany, naprosto stejně, jak to fungovalo v PLR. Kaczyński dobře ví, jak si kupovat voliče. Nemusí vymýšlet nic nového, stačí sáhnout po starých komunistických metodách.

Zapálení Reichstagu, Unie a NATO

Normalizace se dá uspíšit pacifikací KOD. Hitler se se zbytky opozice vypořádal zapálením Reichstagu a obviněním komunistů z tohoto činu. To mu dalo záminku k zákazu činnosti veškerých politických stran kromě NSDAP. V Polsku anno domini 2016 musí Kaczyński najít nějakou obdobu zapálení Reichstagu. Možná bude stačit hromadné obviňování vůdců KOD a parlamentní i mimoparlamentní opozice z protistátní činnosti. Dnes je přece možné zapálení Reichstagu zorganizovat i bez požáru.

Kaczyński se také příliš neobává sankcí ze strany Evropské unie. Poskytnuté dotace už nikdo žádat zpět nemůže. Nové mají být stejně mnohem nižší, a poté má Polsko v rámci EU přejít z pozice příjemce finanční pomoci do pozice jejího poskytovatele. To je pro Kaczyńského ideální chvíle, aby z Evropské unie prostě vystoupil. Pokud by předtím došlo k odchodu Velké Británie, odchod Kaczyńského Polska by byl v podstatě jistý. Tímto krokem by Kaczyński pohřbil devadesát procent výdobytků svobodného Polska po roce 1989. A sami členové PiS ostatně ani neskrývají, že to je jejich cíl, když tvrdí, že Brusel je dnes pro Polsko jako SSSR v éře PLR. Navzdory jakékoli logice neváhají stále hlásat, že teprve jejich volební vítězství v minulém roce v Polsku skutečně svrhlo komunismus. Téměř vše, čeho Polsko dosáhlo od roku 1989, tedy musí být škrtnuto a postaveno nanovo.

Zdá se, že by vládě přece jen mělo záležet na jednom: na vojenské ochraně NATO s ohledem na narůstající ohrožení ze strany Putinova Ruska. Jenže ani v této otázce není úplně jasno. Obamova administrativa posílá polské vládě jednoznačně znějící sdělení, že by měla vyřešit problém porušování demokracie a rezignovat na paralýzu Ústavního soudu. Ministr obrany Antoni Macierewicz na ně odpovídá takto: „Lidé, kteří svůj stát začali budovat teprve v 18. století, nám budou říkat, co je to demokracie? Národu, který měl zastupitelské a demokratické struktury už ve 13.–14. století a byl zdrojem demokracie pro celou Evropu?“

Tato odpověď ministra obrany je esencí myšlení lidí z okruhu PiS. To Polsko má být přece vzorem pro ostatní. Nikdo nám nemá co radit, ani nás o ničem přesvědčovat, protože my, opravdoví Poláci, víme nejlépe, co dělat. Každá rada, každá zahraniční poznámka jsou atentátem na suverenitu Polska. A Polsko je PiS, protože pouze PiS ví, co je pro Polsko dobré.

Zdá se, že vláda kalkuluje s tím, že NATO se nevyplatí odejít z Polska kvůli jeho strategické poloze vůči Rusku. Kromě toho PiS očividně počítá s vítězstvím republikánů v USA v nadcházejících volbách. V tu chvíli totiž odpor vůči Obamovi může přijít velmi vhod.

Takové počty však mohou být zrádné. NATO není jen USA. Situace trochu připomíná rok 1939, kdy mělo Polsko písemně zajištěnou podporu Anglie a Francie, ale ve chvíli německé invaze 1. září 1939 a o 17 dní později invaze sovětské oba garanti pouze vyhlásili Německu válku, bez jakýchkoli přímých vojenských činů. Tím, že Kaczyński ignoruje názory našich spojenců, tedy vystavuje Polsko naprosto nepředvídatelnému politickému i vojenskému nebezpečí.

Polsko jako mýtus

Polsko pro Kaczyńského není reálnou zemí. V jeho pojetí v Polsku nebydlí lidé z masa a kostí, Polsko je pro něj zcela abstraktní ideou, fantastickou krajinou osídlenou duchy zemřelých přizdobených gloriolou cti a slávy. Současnost a realita neexistují. Budoucnost má pro něj stejně abstraktní a selektivní podobu, jako minulost. To proto není v Polsku místo pro jinak smýšlející. Pouze Kaczyński rozhoduje o tom, kdo je důstojným Polákem, a kdo odpadem.

Upevnění takové vize Polska a její nové, jediné správné historie má nastat skrze vymazání těch postav, které Kaczyński nepřijal za vlastní, z kolektivní paměti a vědomí Poláků. Je nutné je vymazat proto, aby mohly být nahrazeny hrdiny novými. Zvláště důležitou postavou tohoto nového panteonu má být předsedovo dvojče Lech Kaczyński, jenž zemřel při letecké katastrofě ve Smolensku v roce 2010. Proto se také vší silou snaží potírat legendu Lecha Wałęsy a Adama Michnika. Ani jeden z nich totiž bratry Kaczyńské nepovažoval za důležité postavy polských politických změn. Wałęsa oba bratry vyhodil ze své prezidentské kanceláře, když mu došlo, že jím chtějí manipulovat a že oba hrají především za sebe. Michnik zase Kaczyńskému vyfoukl před nosem hlavní tiskovinu hnutí Solidarita, když převzal deník Gazeta Wyborcza. Takovou potupu Kaczyński neodpouští.

Proto se také na Wałęsu vždycky najdou nějaké důkazy, že spolupracoval s komunistickou bezpečností. Na Michnika se nic najít nedá. Tak se alespoň vytáhne jeho židovský původ. Nenávist PiS a jejích přívrženců k Wałęsovi a Michnikovi získává rozměry oficiální štvanice. Jejich zásluhy o svobodné Polsko nemají žádnou hodnotu ve srovnání s údajnými proviněními a snahou podvést Poláky, jak si to vymyslela PiS. Podle Kaczyńského to nebyl Wałęsa, kdo se nejvíce zasloužil o svržení komunismu, nýbrž jeho bratr, bývalý prezident Lech Kaczyński. Role Jana Pavla II. se zmenšovat nemusí, neboť papež nežije, a jeho nepohodlné proevropské postoje jsou systematicky zamlčovány.

Nenávist k Adamu Michnikovi je doplněním tradičního polského antisemitismu. Sám Kaczyński se ale antisemitsky projevovat nemusí, stačí, když to za něj dělají jeho spojenci. Tento způsob hanění tzv. Třetí polské republiky (Polska v letech 1989–2015) na sebe vzali Paweł Kukiz a jeho uskupení složené mimo jiné i z polských nacionalistů. Když Kukiz bez servítků v televizi prohlásil, že KOD je údajně sponzorovaný židovskými bankéři, neráčil se ozvat žádný z funkcionářů PiS, ačkoli všichni aspoň trochu myslící lidé hřímali, jak jsou Kukizova slova urážlivá, nemorální a nepřijatelná. Ze strany PiS to je cílená taktika. Souhlasným mlčením se podněcuje stále živý polský antisemitismus, aniž by byl jakýkoli důkaz účasti na tomto intelektuálním zločinu.

Stejná taktika byla zvolena i na poli kultury. Výborný polský film Ida, jenž vypráví o válečných a poválečných komplikovaných osudech dvou židovských sester a který v roce 2015 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, byl nacionalistickými kruhy zavržen jako protipolský, protože vypráví o tom, jak polští sedláci zabíjeli židy za nacistické okupace. Politici z PiS včetně premiérky Szydłové se omezili na konstatování, že film je špatný a nechápou, proč byl americkou akademií oceněn, když Polsku nepřináší slávu. Celé „nepisovské“ Polsko se premiérce smálo, když se jako hollywoodská hvězda vtělila na chvíli do role filmové kritičky a pokusila se diskreditovat největší úspěch filmového snímku v dějinách polské kinematografie. Tito lidé zkrátka nejsou schopni si uvědomit vlastní směšnost a malost. Jenomže tohle bláznovství má svá pravidla.

Pýcha církve

Podobně se také chová většina církevní hierarchie. Biskupové buď zarytě mlčí, jako v době ostouzení Wałęsy, nebo se připojují k honbě na Michnika kritikou jeho údajné bezbožnosti. Adam Michnik však vždy považoval polskou katolickou církev za nezbytný prvek politické mapy svobodného Polska. Vždy si cenil náklonnosti Poláků ke katolické víře, ale nedělal z ní politickou prioritu ve jménu odluky církví a státu. Pro většinu církevní hierarchie otevřeně podporující PiS a Kaczyńského to však bylo zoufale málo.

Ovšem spojení oltáře s trůnem může být pro katolickou církev osudné. Ostatně tomu tak bylo vždy, když místní církve podporovaly diktatury ve Španělsku, Portugalsku, Argentině či na Slovensku. I když se rozhodly jen pro pasivní spolupráci, jako ve fašistické Itálii, vždy na ní ztrácely. A to nejen tvář. Přesně před tím varoval Druhý vatikánský koncil, polská církev však koncilní učení vědomě ignoruje. Jako by zástupci církve nevěděli, že vláda PiS jednou padne, Kaczyński umře, PiS pravděpodobně skončí na smetišti dějin, jako kdysi Polská sjednocená strana pracujících, a církev tu zůstane s velkým problémem. A s velikou ostudou a pocitem viny.

Kabaret

Nová politická situace v Polsku nejvíce nahrává Putinovi, který touží po likvidaci Evropské unie zevnitř. Proto sponzoruje Národní frontu ve Francii a mnoho dalších krajně pravicových stran v různých zemích EU. V Polsku ani nemusí vykonavatelům svého plánu platit. Udělají vše, co je třeba, a zadarmo. Kaczyński posouvá Polsko na východ, do Putinovy náruče, a to výhradně pro své vlastní potěšení a pro pomstu těm, kdo mu dle jeho názoru ublížili nebo jej nedocenili.

Hitler trpěl také podobným stihomamem. Naštěstí je Polsko příliš malé na to, aby posedlost předsedy PiS mohla dosáhnout tragických rozměrů Třetí říše s podobně tragickými následky. Zato pro samotné Polsko a jeho sousedy může být nevypočitatelnost této vlády velkým problémem.

Žijeme v době, kdy se strašidlo fašismu, pravicového extremismu, xenofobie a rasismu vznáší nad Evropou. Pravicoví politici podněcují obavy z uprchlíků z válkou zachvácených arabských zemí a stavějí na nich svou popularitu. V našem regionu jsou už Maďarsko, Polsko, Slovensko i Chorvatsko pod přímým vlivem takových politických uskupení. Dokonce i v Německu se extrémní pravice dostává k moci na úrovni místní samosprávy a některých spolkových zemí. Vás Čechy zase nedávno šokoval úspěch rockové skupiny Ortel otevřeně propagující rasismus a fašismus. Přesně takové jsou začátky fašismu. Požírá lidskou mysl pomalu, ale systematicky. A sahá po moci, kde to jen jde.

Ve filmu Kabaret Boba Fosse z roku 1972 krásný modrooký blondýn zpívá s naprostým nasazením píseň Tomorrow belongs to me, tedy „zítřek patří mně“. Jeho slova jeden po druhém přejímají Němci, přítomní na venkovské slavnosti. Naprostá euforie, národní hrdost a radost. Mlčí pouze jeden stařec a klopí zrak k zemi. Mráz po zádech začne přecházet teprve tehdy, když si chlapec během refrénu nasadí čepici Hitlerjugend a pozvedne pravici do hitlerovského pozdravu. Když se takovéto scény stávají skutečností, je už pozdě na návrat, katastrofa už začala.

Dnes je semeno fašismu zaséváno do hlav mnoha Evropanů. V Polsku mu přeje politika Kaczyńského, v Maďarsku a na Slovensku je tomu podobně, ale i v Česku jsou tyto tendence na vzestupu. Proto je třeba o nich mluvit nahlas a varovat před katastrofou dřív, než si chlapci nasadí čepice Hitlerjugend, SA či jiných fašistických bojůvek. Pak už bude pozdě. Budeme mít totiž na puse roubík.

Z polštiny přeložil Jan Jeništa

Jacek Kubiak (1960) je biolog, jako publicista spolupracuje s několika polskými médii a Listy, dlouhodobě žije ve Francii.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.