Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Kacper Szulecki: Kacířská geopolitika – aneb co nás o dnešní Evropě mohou naučit disidenti

Kacper Szulecki

Kacířská geopolitika – aneb co nás o dnešní Evropě mohou naučit disidenti

Proč se v Evropě stalo tak populární „geopolitické“ myšlení? Proč je to nebezpečná tendence a jak se jí postavit? Ve chvíli rozpadu evropského systému postaveného na Závěrečném aktu KBSE a ve chvíli, kdy se před námi zjevuje přízrak nové studené války, je na místě se vrátit k zapomenutému odkazu středoevropských disidentů. Ti v 80. letech provedli přesvědčivou kritiku geopolitického myšlení. Jejich neortodoxní přístup k mezinárodním otázkám dnes vypadá jako kacířská geopolitika.

Když se v roce 1989 v Evropě během několika měsíců zhroutil systém postavený na závěrech jaltské konference a to, co se do té doby zdálo nemožné, se stalo realitou, objevilo se před evropskými politiky zadání zformulovat novou představu evropského uspořádání. Po tom nezpochybnitelném triumfu ducha nad hmotnou, myšlenky nad ostnatým drátem, svobody nad autoritářstvím, byl návrat k ustáleným myšlenkovým schématům postaveným na kategoriích realismu zřejmě tím nejméně očekávaným scénářem.

Jako by to nestačilo (připomíná řada komentátorů), v politickém diskursu se po pádu Sovětského svazu rozmohla její nejzatvrzelejší podoba – klasická geopolitika. Novým náboženstvím řady analytiků se po roce 1989 stala Geopolitika, která byla v zemích reálného socialismu marginalizována jako falešná a ideologicky cizí a která byla po roce 1945 na Západě spojována s meziválečným totalitárním myšlením, zvláště tím nacistickým.

Jak podotýká Stefano Guzzini, editor sborníku The Return of Geopolitics in Europe?, který je tomuto záhadnému ideovému zvratu věnován, můžeme tuto tendenci stále pozorovat nejen v takzvané východní Evropě, ale i na Západě. I když vše svědčilo pro to, že po roce 1989 se způsob vnímání mezinárodního uspořádání jeho účastníky bude vyvíjet od studenoválečné lockovské kultury směrem k nové, demokratičtější a mírové kantovské kultuře, začal podle Guzziniho zároveň v části zemí nabírat podobu agresivní hobbesovské kultury. Důvodem je podle Guzziniho právě renesance Geopolitiky a těžko hledat druhou takovou zemi, kde by Geopolitika získala tak významné postavení jako v Polsku.

Litvinovy a Gomulkovy brýle

V Polsku velmi rádi nadužíváme slovo geopolitika. Používáme ho jako univerzální klíč k objevené pravdě o mezinárodní politice. Adjektivum geopolitický často používáme jako synonymum pro mezinárodní. Geopolitika se stává vyšším stupněm zasvěcení, dovoluje nám zkrotit chaos politiky, a Realismus vnímat jako jediné její právoplatné pojetí.

V takto vymezené debatě zaznívají s jinde nevídanou silou názory okrajového amerického think-tanku Stratfor nebo Zbigniewa Brzezińského, autora formovaného studenou válkou. Geopolitika tak není v Polsku vnímána jako prostorová kontextualizace (kterou ve skutečnosti je), ale spíš jako bezmála objektivní věda o tom, jak geografie údajně předurčuje politiku. Polský expert na mezinárodní politiku Jacek Czaputowicz poznamenal, že v polské vědě i veřejné debatě Geopolitika zastupuje právě celek teorie mezinárodní politiky.

Takto chápaná Geopolitika přitom umožňuje jen dva způsoby myšlení: první je těsně svázaný s geografií, druhý s kulturním determinismem. Ten první nám nařizuje věřit, že fyzický prostor nevyhnutelně formuje vztahy mezi lidmi a mezi národy i státy, když z nich dělá soupeře nebo nepodstatné sekundanty (protože jen soupeři mají v Realistické optice význam). Ten druhý, který známe třeba z představy Pevnosti Evropa obležené muslimskými uprchlíky, připisuje státům, národům, skupinám i jednotlivcům nezadatelné kulturní znaky.

Už ve školách se dětem vykládá příběh o odvěké válce se západní i východní velmocí, učíme je, že válka je nevyhnutelná, protože je podmíněná buď geograficky, nebo kulturními rozdíly. Naše geopolitická představivost je černo-bílá a prosáknutá logikou devatenáctého století. Nacionalistické myšlení nás nutí vidět ve státu Polanů bezprostřední počátek dnešního Polska, dosazuje také soudobé „jiné“ podle nadčasového klíče.

Píši tu o nacionalistickém myšlení, a ne o nacionalismu, protože se naprosto neomezuje jen na pravici. Jeho prvky převažují i v řadě debat, které se odehrávají ve středu a na levici. Jsou to zjednodušené vzorce přemýšlení o světě vytvořeném z národů a států, náš „zdravý rozum“. Włodzimierz Anioł, politolog daleko vzdálený nacionalismu, to zformuloval, když napsal, že „po více než tisíc let“ mají Němci (kdo jiný!) zvláštní místo ve vztazích Polska se Západem. Všichni známe ten příběh a více či méně vědomě spojujeme do jednoho „údajně věčný německý Drang nach Osten“, „křižáckou invazi“, rozdělení Polska ku „prospěchu Pruska“ i krutosti II. světové války společně s holocaustem. Fascinující je, že v tomto teleologickém – anebo lépe – prezentistickém vyprávění celé dějiny Polska a Německa nevyhnutelně vedou k Adolfu Hitlerovi nebo se na něj odvolávají.

Vyprávění nenarušuje ani to, že polští králové – August II. Silný a jeho syn August III. – a jejich saské hlavní město Drážďany, útočiště polských emigrantů 19. století, jsou němečtí stejně tak jako křižáci a Josef Goebbels. Stejně tak – to znamená rovnoprávně, i když samotná kategorie „německosti“ se ukazuje z podstaty nestabilní, proměnná i plná protichůdných obsahů. Detaily jsou ale nepřítelem Geopolitiky. V černo-bílém světě mezi Ruskem a Německem může konzervativní polský politik německým poslancům Evropského parlamentu vytýkat zločiny Třetí říše a třeba i (a proč ne!) přivazování dětí k obléhacím strojům při obléhání Hlohova v roce 1109.

Druhou částí odvěkých geopolitických „kleští dějin“ (podle knihy Jiřího Trávníčka o střední Evropě) je Rusko, na které, jak si v jednom ze svých textů všiml exilový novinář Juliusz Mierosławski, se díváme „brýlemi Litvinova“. Sovětský diplomat „se díval na Polsko tak, jak se Poláci dívají na Rusko, z pozice historické podmíněnosti “. Na jedné straně, když se díváme na východ, máme na nose brýle Maxima Litvinova, na druhé, při pohledu na Německo, tlusté plastové brýle Władysława Gomułki. V poválečném Polsku to byl právě Gomułka, kdo nejobratněji využíval geopolitické fobie obyvatel a dokázal do svého ortodoxního komunismu zaplést i otevřeně nacionalistické motivy, a vytvářet tak všeobecný strach před návratem hitlerovců.

Oba ty pohledy spojuje jedno – zakrývají skutečnost, lze přes ně vidět mnohem méně než bez nich, nechávají značnou část skutečnosti mimo zorné pole. Právě to je kletbou Geopolitiky, kterou v Polsku vnímáme jako základní přístup k mezinárodní politice.

Abychom vyvětrali tu zatuchlou celu, do níž nás zamkla špatně chápaná geopolitika, musíme se zamyslet na její kritickou alternativou – liberální geopolitikou. Liberalismus je v první řadě důraz položený na svobodu jednotlivce v rámci státu a vůči státu. Jestliže usilujeme o svobodu ve společnosti, proč bychom neměli přenášet tento cíl i do sféry mezinárodní politiky? To všechno má své logické důsledky projevující se ve věrohodných gestech i postojích, pro které je třeba se rozhodovat, když pozorujeme a komentujeme mezinárodní realitu. Postoj, který nazývám liberální geopolitikou, není novou myšlenkou. Jde spíše o pokus oprášit jeden (důvěryhodný) intelektuální projekt, který z různých důvodů neuspěl na přelomu 80. a 90. let dvacátého století.

Neuzavřená kapitola 80. let

Odkrývání těch historických momentů, ve kterých různí lidé na různých místech začínají myslet podobně a mít podobné nápady, je fascinující. V polovině 80. let ve státech východního bloku skupiny disidentů začaly, nejprve nezávisle na sobě, analyzovat novou, dříve zanedbávanou složku politiky – mezinárodní vztahy. Bezprostředním impulsem k tomu, aby se tomuto tématu disent věnoval, byl rozvoj masového mírového hnutí v západní Evropě z počátku 80. let.

Ostří kritiky bylo ale směrováno spíše k NATO než k sovětskému zbrojení, a samotné hnutí vzniklo v důsledku rostoucího pocitu občanské bezmoci v demokratických státech, ne kvůli porušování lidských práv na Východě. Jeho členové byli v naší části Evropy označováni za „pacifisty“ a jejich hnutí se stalo hračkou v rukách propagandy i solí v očích opozice. To demokratickou opozici přimělo, aby se začala zabývat otázkami mezinárodní politiky. Aby o své argumentaci přesvědčili i třeba jen část skupin tvořících mírové hnutí, bylo třeba nejprve zpochybnit jejich hodnocení mezinárodní situace, překonat teorii studené války, na které byla vystavěná, a nakonec – vyvrátit a otočit celou geopolitickou představu založenou na jaltském uspořádání.

Uznávaní a již slavní disidenti se v nové tematice cítili ne vždy svobodně. Proto se do dialogu zapojili také méně známí a mladší členové opozice a intelektuálové. Hrdiny toho procesu jsou mj. Jaroslav Šabata a Jiří Dienstbier z československé Charty 77, v exilu nejaktivnější prostředí Pelikánových Listů a pozdější East European Reporter Jana Kavana, Eugeniusze Smolara a György Schöpflina, polské prostředí sdružené kolem časopisů druhého oběhu KOS, Czas PrzyszłyVacat, v jejichž řadách byli lidé jako už vzpomenutý Jacek Czaputowicz a řada dalších. A nakonec mírové iniciativy vzniklé v 80. letech: maďarský Dialog, československé Nezávislé mírové sdružení a, mezi nimi největší, polské hnutí Svoboda a mír.

Z obecně známých disidentů najdeme mezi účastníky nadnárodního dialogu na téma mír Jacka Kuroně a Václava Havla a především György Konráda. Ten poslední se proslavil především knižním esejem Antipolitika, který je dnes – ačkoliv trochu opomíjený – vnímaný prizmatem skutečné politické praxe disidentských hnutí anebo zaměňovaný s havlovským textem o antipolitické politice. Ve skutečnosti šlo o soubor úvah na téma podstaty jaltského uspořádání. Texty Jacka Kuroně a Václava Havla prošly v tehdejší polské debatě bez ohlasu a historiografii opozice trvalo jejich zaznamenání přes dvacet let.

V prvním případě to možná není až tak zvláštní. Když dnes čteme vyjádření Jacka Kuroně na téma mírového hnutí (stejně tak toho západního, jako i polského, které by teprve mělo vzniknout), můžeme si odnést dojem, že uvažování v kategoriích mezinárodního systému bylo pro něj příliš abstraktní a možná v rozporu s přirozeností „věčného aktivisty“ soustředěného na jednotlivého člověka.

Byl blízký mírovým hnutím svým nekompromisním odporem k armádě jako totalitární instituci. Antimilitarismus, více než „pacifismus“, tvořil základ východoevropských mírových iniciativ. Nepochybně už samotné jméno Jacka Kuroně dodávalo celému prostředí na věrohodnosti. Podobně jako Havel vzal na sebe spíše funkci mluvčího než ideologa. Havlova esej Anatomie jedné zdrženlivosti je pak přesvědčivým a literárně zručným popisem základního dokumentu disidentské geopolitiky – v roce 1985 Chartou 77 vydané Pražské výzvy.

Navzdory Jaltě

Pražská výzva byla revolucí svého druhu. Nikdy předtím se podobně významná skupina východoevropských disidentů nevyslovila tak jednoznačně a soudržně na téma míru, odzbrojení a vztahů mezi politickými bloky. Do té doby podobné dokumenty buď opakovaly to, co západní pacifisté sami říkali anebo chtěli z Východu slyšet (tak psali východoněmečtí disidenti), anebo spílali mírovému hnutí za naivitu a nedostatečný zájem o utrpení národů podřízených totalitním vládám (v tom vynikali zvláště Poláci).

Pražská výzva nejenže nikomu nespílala, ale naopak inspirovala. Byl to do té míry smělý a vizionářský dokument, že programový text západního mírového hnutí – Apel ve věci Evropského jaderného odzbrojení (END) – vypadal ve srovnání s ním nezvykle konzervativně. Západní dokument deklarující úsilí o „Evropu zbavenou jaderných zbraní od Portugalska po Polsko“ totiž bezděčně přijímal studenoválečnou optiku. Hovořil o strachu, který se dotýká rovnoměrně „obou polovin Evropy“, a nabádal (dost zarážejícím způsobem), aby nezávislí aktivisté byli „loajální ne k ‚Východu' nebo ‚Západu', ale k sobě navzájem“ (jako kdyby to první bylo pro jakéhokoli východoevropského opozičníka lákavé).

I když jazyk i požadavky mírového hnutí zněly radikálně, byly takové. jen když byly formulovány v rámci jaltského pořádku. Pražská výzva byla první nabídkou celkové reformy systému, tím silnější ve svém sdělení, že pocházela od „bezmocných“ východoevropských disidentů. Jí započatá geopolitická úvaha byla naskrz kacířská. Odporovala jak návrhům staré levice (např. smířlivé německé SPD směřující k oficiálnímu sblížení cestou Ostpolitik), tak i nové levice (třeba tehdejších Zelených).

V Pražské výzvě byla navrhována jak taková řešení, kterým konzervativci tleskali (silný důraz na práva člověka ve východní Evropě i na komunistický totalitarismus), tak i taková, která pro ně byla úplně nepředstavitelná (sjednocení Německa jako podmínka skutečného míru v Evropě, navržené poprvé v prohlášení tohoto typu). Z dnešní perspektivy si je těžké představit revolučnost posledního požadavku prolamujícího jaltské tabu: nebylo po chuti ani komunistům, ani pravicovým realistům, ani propagátorům Geopolitiky. Výzva byla přenesením antipolitické logiky disidentství na mezinárodní úroveň.

Autoři Výzvy – hlavním byl Jaroslav Šabata, jeden z čelných mluvčích Charty 77 – požadovali nutnost rozpuštění obou vojenských bloků (NATO i Varšavské smlouvy). Nový bezpečnostní systém měl být podle nich postaven na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Oproti řadě svých kolegů a velké části západního mírového hnutí měli dost představivosti, aby docenili roli KBSE. Navrhovali ale vyvážení „spolupráce shora“ občanským hnutím „Helsinek zdola“. Znamenalo to spolupráci nezávislých hnutí z celé Evropy ve věci lidských práv. A byla to právě liberální idea práv člověka, která byla ideovým základem toho programu, i když jeho autoři (Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Jiří Hájek) měli levicové kořeny (a lídr liberálů v Chartě 77 Václav Havel hrál jen druhořadou roli).

Střední Evropa – region velké hereze

Poslední složkou této disidentské, kacířské geopolitiky byla úplná změna studenoválečné představy. Tomu posloužil kulturní projekt střední Evropy oživený necelé dva roky před tím spisovatelem Milanem Kunderou. Ve středoevropském projektu se setkalo všechno to, co je předmětem tohoto eseje: kritické geopolitické myšlení, politický liberalismus a vědomí role kultury v proměně geopolitických představ.

Zvykli jsme si o střední Evropě diskutovat v kategoriích identity. Nelze ale zapomenout, že střední Evropa je především geopolitický projekt, i když jeho autory byli umělci a intelektuálové. Kunderovým základním cílem bylo prolomení studenoválečné geopolitické bipolarity. Aby bylo možné rozbít betonem a ostnatým drátem vyztužený obraz Evropy rozdělené na dvě části, byl třeba třetí prvek. Detail barvy v černobílém, shora daném obrazu.

Tak jako každý geopolitický projekt i střední Evropa měla v sobě hranice i spojení. Na jedné straně šlo o integraci států nacházejících se mezi SSSR a železnou oponou, na druhé straně o vztah k Rusku. Kunderovská střední Evropa, chápaná, shodně s titulem jeho slavné eseje jako „Unesený západ“, byla konstruovaná výrazně proti Rusku. Pro českého spisovatele, podobě jako pro Maďara Mihály Vajdu, střední Evropa patřila k Západu. Přirozeně tedy směřovala k integraci s ním a zároveň se odstřihávala od všeho, co bylo východní. Takové gesto bylo tedy jedině posunutím známé hranice východní Evropy o něco dále na východ. Takový obraz Evropy byl také v podstatě shodný s obrazem Evropy „od Portugalska po Polsko“, jaký malovalo západní mírové hnutí – vylučující jak SSSR, tak i USA z hranic evropského systému. „Střední“ Evropa, jak si všiml tehdejší mírový aktivista a dnes bezpečnostní teoretik Ole Wćver v článku Conflicts of Vision: Visions of Conflict (1989), měla být pro Evropu středobodem, ale Kundera i jeho následovníci podtrhovali, že region byl „unesený“, přenesený mimo Evropu a připojený k prostoru ovládanému „asiatským Ruskem“. Tento způsob myšlení bude potom klíčový pro diskurs „návratu do Evropy“, refrénu zahraniční politiky celých devadesátých let ve Visegrádské skupině.

Abychom dobře pochopili rozdíl mezi dvěma představami „středu“ Evropy, bude nejlepší se vrátit o dvě desetiletí a podívat se na jiný geopolitický projekt, který v mezičase také podlehl zkreslení. Jako mantra opakovaná písmena ULB – Ukrajina, Litva, Bělorusko – měla být od začátku devadesátých let směrovkou polské zahraniční politicky. Přesto ale diskurs i praxe polské diplomacie byly spíše popřením a rozředěním než naplněním vize, kterou v exilové pařížské Kultuře formulovali Juliusz Mieroszewski a Jerzy Giedroyc.

Realizována v post-studenoválečném paradigmatu, připomínala spíše politiku jagellonskou a federalistický projekt Józefa Piłsudského (a tedy vytváření nárazníku oddělujícího Polsko od Ruska) než to, co měli na mysli její tvůrci.

Už v roce 1962 Mieroszewski psal: tradiční polskou koncepci bastionu chránícího Západ před Východem je třeba opustit a nahradit koncepcí „mostu“. Ona „středovost“ kunderovské Mitteleuropy v Mieroszewského koncepci se soustředí právě na Polsko. Ale vyznění dopisů i nastavení jsou jiná, bližší představě autorů Pražské výzvy. Českoslovenští disidenti navrhovali právě otevření k Rusku a jeho přitáhnutí celou silou do Evropy, ne nové vytčení za závorku.

Už nežijící Jaroslav Šabata mi říkal, že se v té věci nemohl dohodnout s Adamem Michnikem, který pro Rusko neviděl v Evropě místo. Široký ohlas měla na Západě také polemika slovenského filozofa Milana Šimečky s Kunderou a Vajdou. Šimečka souhlasil s tím, že svoboda je základní evropskou hodnotou. Nesouhlasil ale, že když ji postavíme jako ideál, ke kterému směřuje Evropa, měli bychom z toho směrování vyloučit Rusko na základě jeho reálné aktuální politiky. Šimečka nesouhlasil, aby se z Ruska dělala „odlišná civilizace“, a ptal se, jestli si Evropa (včetně střední Evropy) opravdu může dovolit neustále si takto vytvořeného protivníka držet od těla.

Paradoxní je, že polští, ale i čeští a maďarští disidenti, fascinovaní svého času ruskou kulturou a morální odvahou tamních disidentů, byli s to tak lehce nahradit reflexi stereotypem. Je třeba jasně napsat, že taková interpretace střední Evropy – jak se ukázalo v devadesátých letech, lákavá a vítězná – nebyla v původním disidentském projektu ani jedinou, ba ani tou nejrozšířenější.

Sovětský svaz samozřejmě nebyl státem ani přinejmenším demokratickým, ale je třeba jasně říci, že takové nebyly ani jeho satelitní státy. Představovat si demokratické Polsko nebo Československo vyžadovalo v té době nejméně tak rozbujelou představivost, jako představa demokratického Ruska. Ale být idealistou neznamená to samé, co být fantastou. Mieroszewski, už v 60. letech projektující svět po pádu SSSR, také rozuměl těžkostem takového cvičení představivosti, ale přece na ně nerezignoval.

Geopolitické heretiky přitom vedla úplně jiná logika. Nepřátele není možné zcela porazit, bezpečnost je relativní a nestálá. Aby se mohlo dosáhnout skutečného míru, je třeba se na něj podívat komplexně. Za prvé, mír je nedělitelný a není mír bez svobody. Mír mezi státy je nejdůležitější, ale to, že není válka, nestačí, pokud jsou zároveň autoritářské vlády ve válce se svými vlastními společnostmi. Ještě jednou se tedy ukazuje jako klíčová otázka lidských práv. Za druhé, skutečný mezinárodní mír není možný, když sousední státy zbrojí a chystají se na válku, ale jen tehdy, když demontujeme kategorii nepřítele jako takovou a vybudujeme vztahy opírající se ne o odstrašení, ale o vzájemnou důvěru. Aby se toho dosáhlo – znovu se vracíme k úrovni vnitrostátní –, je potřeba demokratizace.

Disidenti věřili, že demokratické vztahy uvnitř mohou a musejí mít odraz na mezinárodní úrovni. Přijímali také hypotézu „demokratického míru“ zakořeněnou v kantovské filozofii, a tedy víru, že demokratické státy tvoří společenství svobody a nevedou mezi sebou války. Zde také šli proti tvrzení populárnímu mezi západními pokrokáři, kteří mířili spíše za Leninem a namlouvali si, že vnitřní uspořádání nemá význam a kapitalismus rodí imperialismus. Velkou překážkou v potkávání se myšlenek východních „disidentů“ a západních „pacifistů“ byly nesoulad a nekompletnost obrazů světa. Tam, kde západní mírové hnutí vidělo kapitalismus a nekapitalistickou alternativu, disidenti viděli spíše demokracii a autoritářství.

Rok 1989 přinesl revoluční změnu a společně s ní neočekávanou příležitost přivést do života projekt kacířské reorganizace Evropy. Na přelomu desetiletí pojetí střední Evropy už bylo solidně zakotvené v povědomí západních elit i společností a převzetí čelných funkcí bývalými disidenty ve vlastních zemích dávalo reálné šance tyto cíle realizovat. Nikdy k tomu ale nedošlo. Už v roce 1993 Havel, který hned po převzetí funkce uvedl do rozpaků americký Kongres návrhem na likvidaci jak Varšavské smlouvy, tak i NATO, začal čím dál jednoznačněji mluvit o Severoatlantickém paktu jako o jediné garanci bezpečnosti a míru.

Hereze po Krymu a Donbasu?

Co z této historické zkušenosti může být pro nás užitečné dnes? Tváří v tvář trvajícímu napětí ve vztazích s Ruskem, zvláště v kontextu stavby amerického raketového štítu ve střední Evropě, se historie do značné míry opakuje. Na první pohled jsou okolnosti podobné jako v 80. letech. Znovu mluvíme o studené válce a o raketách, ale politický kontext je výrazně odlišný. Čtvrtstoletí je Evropská unie avantgardou toho, co Robert Cooper nazývá „postmodernistickým světem“ – kantovským ostrovem demokratického míru, kde národní suverenita přestává být nejvyšší hodnotou a nahrazují jí spolupráce i otevřenost vztahů mezi společnostmi. V Kremlu zároveň zasedá ne Michail Gorbačov, připravený odmítnout šílenou spirálu zbrojení, ale Vladimír Putin, reprezentující „modernistický“ svět v nejhorší podobě. Přesto ani samotná pozice geopolitického kriticismu, a tím méně jeho konkrétní cíle neztratily na platnosti.

Možná navzdory jednoduchým tvrzením studená válka nikdy tak docela neskončila. Ta teze je dnes možná méně kontroverzní než před několika lety, ale ne tak zjevné musejí být argumenty, které ji dokládají. I když po agresi Ruska nejprve proti Gruzii v roce 2008, poté anexi Krymu a „hybridní“ invazi na Ukrajinu v roce 2014 ta slova mohou být odmítnuta jako nevyléčitelná rusofilie, to, že studená válka neskončila, je důsledek chování západních států.

Není to pokus stavět se za putinovské Rusko, ba ani kritika rozšíření NATO z pohledu realismu ŕ la John Mearsheimer. Obě ty linie argumentace považuji za chybné a nebezpečné. První nerozumí povaze putinovského autoritářství, druhá úplně ignoruje fakt suverenity i vůle takových národů, jako je ukrajinský. Jde o něco jiného – o triumfalismus západních i středoevropských elit po roce 1989, který, ve shodě s předpoklady jak části disidentů, tak mírového hnutí, je výrazem přesvědčení, že konec studené války a pád SSSR nebyl vysvobozením Evropy, ale vítězstvím NATO (přinejmenším ve vnímání jeho vůdců).

Kde je vítěz, tam je poražený, a to rodí resentiment. Nadto přesunutí hranic Západu z linie Labe na linii Bugu nezlikvidovalo vztah my-oni, změnilo jen složení obou těch množin. V tomto vnímání není Putin ďábelskou příčinou všech aktuálních problémů evropské bezpečnosti, ale spíše důsledkem nedůslednosti a nedostatku dlouhodobé, pozitivní strategie vtahování Ruska do Evropy, o které mluvil mezi jinými Jaroslav Šabata.

Porušování mezinárodního práva Rusy se dnes nedá zpochybnit. Bohužel morální převaha, kterou si v osmdesátých letech (oprávněně) připisovali středoevropští disidenti, vyprchala s podporou pro akce Západu velmi vzdálené bezchybnosti – v Jugoslávii v roce 1999 nebo v Iráku v roce 2003. Ruská diplomacie to ráda připomíná, a bohužel má hodně pravdy, a řada z bývalých disidentů jako Havel a Michnik (a také další, mezi nimi i autor těchto řádek) – důvody ke studu.

V únoru 2010 tehdejší polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski vyvolal bezmála bouři, když řekl, že „v procesu rozšíření NATO není na místě předem vylučovat Rusko“, jehož eventuální vstup „by mohl přinést stabilitu a bezpečí regionům, ve kterých do této chvíle nebylo ani jedno ani druhé“. I když byl Sikorski v osmdesátých letech velmi vzdálený prostředí disidentských heretiků (a blíže měl jistě k Ronaldu Reagan), v tomto případě došel v podstatě k jedinému správnému návrhu – shodně s tezí Milana Šimečky. O dva měsíce později smolenská katastrofa a role Ruska v sílící polsko-polské válce učinila Sikorského myšlenku ještě kontroverznější a události roku 2014 ji přesunuly zcela za hranice představitelného.

Dnes o nutnosti sblížení s Ruskem stále hovoří řada skupin – jen málu z nich lze ale dát za pravdu. Jako poškrábaná deska znějí hlasy německých sociálních demokratů, kteří si stále myslí, že politika Willyho Brandta ze sedmdesátých let je jediná správná a Rusko je v zásadě jediným skutečným politickým subjektem na Východě. I když neakceptují charakter putinovského režimu, stále věří v teorii rozvoje, podle které ekonomická spolupráce vytváří důvěru a blahobyt a ty vedou k růstu bezpečí a postupné demokratizaci. Může být. Bohužel za dlouho a nad hlavami menších.

Právě z tohoto způsobu myšlení vznikl projekt prvního plynovodu Nord-Stream – vzájemná závislost a spolupráce na mnoha úrovních mají učinit konflikt Ruska se Západem příliš nákladným. I když je těžké upřít tomuto pří­stupu smysluplnost z pohledu „staré Unie“, je jasně vidět, že důsledky takové politiky dopadají na státy bývalého SSSR a na ruskou společnost, protože i upomínání se o lidská práva v Rusku se ukazuje jako příliš nákladné.

Jinou skupinou politiků vyzývajících k deeskalaci konfliktu je krajní levice a konzervativní pravice včetně Viktora Orbána. Jejich motivace je jiná. Nejde o to, aby se Rusko měnilo, ale spíš o etablování jeho modelu vlády a braní si příkladu z jeho způsobu provádění zahraniční politiky, která je vnímána jako výjimečně účinná.

Oba ty přístupy jsou v rozporu s liberálním přístupem, který, i když pracuje na úrovni geopolitické abstrakce, vždy musí za vztažný bod brát jednotlivce a lidská práva, a přitom musí klást důraz na místa, které výše zmíněné strategie přecházejí mlčením – na prostor „mezi“ i na úsilí Rusů o svobodu.

Oddělovat – v návaznosti na (společnou) disidentskou tradici – Rusko a Putinův kleptokratický režim je absolutní minimum. Jde i o to neotáčet se zády k Rusům a být stále připraven k dialogu a pomoci všem nezávislým prostředím v Rusku i mezi ruskou emigrací. Práce, tak důležitá v době studené války pro východoevropskou opozici, je ale dnes velmi těžká, protože Putin si svědomitě nastudoval lekci týkající se „moci bezmocných“ a nutnosti jejich „odzbrojení“.

Těžší jsou vztahy politické a hospodářské na úrovni států. Pokud máme vzít kacířskou geopolitiku vážně, musí být politika Evropy k Rusku politikou široko otevřených dveří, ve kterých však stojí hospodář zdvořile, ale rozhodně dávající najevo, že v tomhle stavu můžeme zapomenout na překročení prahu.

To je v diplomacii dost těžká úloha, ale Evropská unie jako laboratoř „postmodernistického světa“ vyžaduje extravaganci. Není možné opakovat už jednou učiněné chyby. Dveře musejí být otevřené, samotný nápis „Vítáme“ nestačí. Tak jsme dlouho zacházeli s Tureckem, kterému jsme ponoukali vzdálenou vizi vstupu, ale zároveň si ho udržovali od těla. Ve výsledku se Unie dočkala nad Bosporem režimu Recepa Erdogana – téměř kopie putinovského Ruska.

Nezbytné je ale pochopit, že odvracení se od Ruska, rezignace na dialog (zejména ten mimo oficiální kanály) vedou k zrcadlovému odklonu Ruska od Evropy. Je to vidět i na Guzzinim popisovaném návratu ke Geopolitice, který se v Rusku odehrává ne v menší intenzitě než v Polsku, a v našich médiích je nejkřiklavěji spojený se jménem Aleksandra Dugina.

Problém s geopolitikou, jak v Rusku, tak v Polsku, je její charakter sebenaplňujícího se proroctví. Když dojde ke spojení geopolitické představy a myšlení o národní bezpečnosti (a ty jdou spolu ruku v ruce, zvlášť v Polsku), „jakmile esencializace bezpečnostních představ začíná ovlivňovat zahraniční politiku, bude to mít vliv také na diplomatické vztahy, a to jak přímo, tak nepřímo. Ty vztahy pak budou postupně stále více vykládány v určitém konkrétním světle. Proto esencializace zasahuje nejen řetězové reakce jednání, ale také vnímání aktérů tohoto řetězce. To zase znovu ovlivňuje jednání“.

Proto například každá kritika ze strany Německa nebo téměř každé ruské gesto budou vepsané do historické řady geopolitického zla a naše odpověď, ve shodě s takovou interpretací, vyvolá reakce ještě bližší stereotypním očekáváním. Už vzpomínaný Radosław Sikorski jako ministr obrany v roce 2006 přirovnával projekt prvního Nord-Streamu k paktu Ribbentrop-Molotov. I když o deset let později vidíme, že to byl popis silně nadsazený, zafungoval tu mechanismus „politické neurózy“, který dvacet let před tím popsal Mieroszewski: „Poláci jsou po generace vychováváni v rusko-německém geopolitickém schématu. Naše země leží mezi Ruskem a Německem – a proto všechny dohody mezi těmito silnými sousedy nám hrozí katastrofou.“

Přiznejme si, že náš vliv na politiku sousedů je omezený. Ostří geopolitické kritiky musíme směřovat na vlastní demokratické politiky a média. Abychom se vytrhli z toho zakletého kruhu, tři čtvrtiny práce musíme odvést doma – a udržování kontaktů a budování důvěry s jinými je až poslední čtvrtina.

Střet civilizací a pomýlení pojmů

Kulturní obměny Geopolitiky nejsou v Polsku méně populární než ty geografické a jako mantra opakovaná teze Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ (refrén řady debat také mezi liberály) je nadto podporovaná domácí tradicí, kterou zosobňuje krakovský meziválečný historik východní Evropy Feliks Koneczny.

To, jak hluboko jsou v naší domácí debatě zakořeněná schémata kulturní Geopolitiky, čili jednoduše rasismu, ukázal ale až nástup „politického islámu“ a fundamentalistického terorismu po 11. září a naposledy migrační krize a válka v Sýrii. Jestli kulhající diplomacie v našich vztazích s Ruskem a Německem nevyhnutelně vede k sebenaplňujícím se proroctvím geopolitických mudrců, tak teze o „střetu civilizací“ je reprodukována denně tisíci lidí, kteří se na internetu hrnou do boje s „islamizací Evropy“.

Východní polská politika, zvláště ta v provedení Lecha Kaczyńského, bývá obviňována z protiruskosti. V převládajícím způsobu pohlížení na Rusko se ale obě podoby Geopolitiky – geografické i kulturní – slily v jedno. Východní politika opřená o jagellonskou tradici a propagovaná pravicovou publicistikou není, jak jsme už řekli, identická s projektem ULB a s disidentskou geopolitikou herezí má společného ještě méně.

Mieroszewski výslovně poukazoval na rovnoprávnost aspirací všech národů středo-východní Evropy a škodlivost udržování obrazu vyšší polské kultury – ať už v podobě otevřeně imperiální nebo v podobě Polska jako primus inter pares v zamilovaném jagellonském geopolitickém projektu pravice – Mezimoří. Myšlení jagellonské je ale nezvratně zkažené megalomanií.

Když historik Andrzej Nowak mluví o Ukrajině a historické roli polské kultury v regionu, Ukrajinu v čase „oranžové revoluce“ nazývá „územím dávné Rzecpospolité“. I když nepřítelem v tomto jagellonském projektu je civilizačně cizí a autoritářské Rusko, nevadilo to Kaczyńskému, aby hledal proti Rusku namířená spojenectví s autoritářskými režimy Ázerbájdžánu, Turkmenistánu i Kazachstánu. Kapitulace z klíčové zásady pro disidentskou geopolitiku, hlediska práv jednotlivce z pohledu liberálního pozorovatele, vyvrací celý konzervativní projekt.

Ke geopolitice liberální

Jak potom má vypadat ona alternativní liberální geopolitika? Podtrhněme ještě jednou – stejně jako Geopolitika (klasická) je způsobem nahlížení a analyzování mezinárodní politiky, a ne instrukcí k obsluze státu. Jejím základem není konkrétní postava, ale jasný přístup. Cíle nezávislé, kritické inteligence se mohou změnit, ale její role je neměnná.

Musí být kritická, což znamená především opřená o myšlení mimo schémata, zpochybňování a stálé kladení nevhodných otázek. Taková geopolitická představivost by byla schopná vyvracet dané pravdy a ortodoxie. Jen tak se můžeme vymknout ze zakletého kruhu sebenaplňujících se proroctví Geopolitiky. Ty pravdy, práva i „přirozený“ a zatím diskusi nepodléhající „stav věcí“ mají kořeny v národním veřejném diskursu. Alternativa musí být budována od základů, musí překonávat stále slušně zakořeněný militaristicko-martyrologický patriotismus, který velikost obětování společnosti vidí spíše ve válce než v míru. Vědomí role kultury v budování pozice společnosti k mezinárodním vztahům dělá z té nové geopolitické alternativy alternativu kulturní. Národní zájmy neexistují objektivně, jsou konstruovány jedině na kulturních základech.

Měnit kulturní interpretace znamená měnit politické nastavení. Proto je polem práce paměť i diskuse o dějinách Polska a regionu a nejdůležitějším protivníkem liberální geopolitiky na kulturním poli se stává pravicový program „politiky historické“, chápané jako instrumentální a zájmům státu podřízené ingerence do historiografie, která má za cíl zastavit kritickou diskusi o minulosti a nahradit ji silným, pozitivním, ale selektivním vyprávěním. Historická politika není nic jiného než aplikace Geopolitiky v debatě o minulosti a popkultuře.

Alternativní geopolitika musí být angažovaná, vědomě usilující o dané politické cíle. Jejich základ vyznačují koncepce lidských práv. Proto je geopolitická alternativa liberální. V této části Evropy velmi dobře rozumíme síle myšlenky lidských práv a nekompletnosti života v podmínkách omezení společenské svobody.

Dnes řada mladých levicově orientovaných Západoevropanů nemůže snést vystoupení Angely Merkelové a Joachima Gaucka a na bývalé disidenty se dívá se zjevným politováním. Různost historických zkušeností, proměna společné paměti a v jistém smyslu i systému hodnot nemají být zdrojem komplexu, ale pokladem, ze kterého má cenu čerpat. I když to někomu, když slyší o neoddělitelnosti míru a svobody, zní jako odřená gramofonová deska.

V transformační realitě 90. let se ztratily některé ideje, jako na disidentské zkušenosti postavená novodemokracie Jaroslava Šabaty, která měla čerpat ze dvou hlavních proudů dozrálé evropské politiky: sociální a křesťanské demokracie, postavených na liberálním lidskoprávním základu. Byla tedy projektem středového konsensu. Bohužel, velká část nové evropské levice (po obou stranách bývalé železné opony) opakovala starou chybu „ekonomického redukcionismu“. Ve svých programech a manifestech se soustředí na kritiku kapitalismu a parlamentní demokracie a otázky svobody a práv člověka vnímají jako anachronické nebo druhořadé. Nevykračují za požadavky demokratické participace a nesugerují, že také „jiná geopolitika je možná“.

Samozřejmým důsledkem angažovaného charakteru alternativního přístupu ke geopolitice je stanovisko idealistické. Není na místě si ho plést s naivitou, což zdůrazňuje Snyder v popisu idealistického realismu Mieroszewského a jeho poslední pravdy. Smutné a zarážející je, že v polské debatě vypočítavost vystupuje jako moudrost, podvod jako chytrost a cynismus se nazývá realismem. Všechno to vychází ze „zdravého rozumu“. Tento klub machiavelistů až volá po konfrontaci s trochou intelektuálního chuligánství.

Logiku světa velké politiky vážně narušila dvě hnutí: němečtí Zelení a středoevropští disidenti. Obě byla v podstatě dvojčaty, i když místy ideově vzdálenými. Samotný jimi podniknutý pokus vyvrátit tehdejší pořádek ukazuje, že má cenu přinášet idealismus do salonů jako bláto na botách. A třeba se nakonec stane nakažlivý a zjevný. Anebo přinejmenším bude reálnou alternativou. Dnes jsou Zelení na německé politické scéně liberální stranou – a pravděpodobně nejviditelnějšími pokračovateli kacířské tradice „Helsinek zdola“, o čemž svědčí jejich nekompromisní postoj k invazi Ruska na Ukrajinu (a status persona non grata v Rusku pro zelenou europoslankyni Rebeku Harms).

Nechci dávat konkrétní recept, spíš etablovat jeden nezbytný přístup. To, co jsem popsal jako liberální geopolitiku, je charakterizováno kritičností, politickou angažovaností a idealismem, je historicky a filozoficky zakořeněnou perspektivou, která velmi chybí v naší debatě na témata zahraniční politiky.

Samozřejmě se tato optika snáze přijímá nezávislým intelektuálům než politikům a diplomatům. Ale zjevná lehkost vnitřní kritiky ji v nejmenším nediskredituje. Naopak. Kdo si uvědomuje, že zahraniční politika je tvořená v opření o ideje a diskursy přítomné ve veřejné debatě, ten chápe, jak důležitá je jejich pluralita. Alternativní, kulturně-liberální geopolitická perspektiva je nezbytná. Geopolitika jako fetiš, tak jak je dnes nejčastěji vnímána v Polsku, nás totiž vede do slepé uličky.

V textu záměrně odlišuji velkým písmen politický realismus od Realismu coby teorie mezinárodních vztahů. Stejně tak geopolitiku coby myšlení o politice (a moci) v kategoriích prostoru odlišuji od Geopolitiky – tedy „klasické geopolitiky“ vycházející z prací takových autorů, jakými jsou Rudolf Kjellén, Friedrich Ratzel, Alfred Thayer Mahan, Halford Mackinder anebo (později) Zbigniew Brzeziński.

Další teze na téma kacířské geopolitiky také v: K. Szulecki, Freedom and peace are indivisible: On the Czechoslovak and Polish dissident input to the European peace movement 1985–89, in: Brier, R. (ed.), Entangled Protest: Transnational Perspectives on the History of Dissent in Eastern Europe and the Soviet Union, Osnabrück: Fibre, 2013, pp. 199–229; K. Szulecki, Heretical geopolitics of Central Europe. Dissidents intellectuals and an alternative European order, Geoforum, 65, 2015, pp. 25–36.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Kacper Szulecki (1984) je politolog a sociolog, asistent v Institutu politických věd Univerzity v Oslo, zakladatel Institutu pro životní prostředí a politiku (ESPRi), člen redakce internetového týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.