Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 2 > Alena Zemančíková: Evropská Češka žijící v Německu Alena Wagnerová

Alena Zemančíková

Evropská Češka žijící v Německu Alena Wagnerová

V roce 1992 si mě zavolal ředitel Západočeského divadla v Chebu František Hromada do své kanceláře, kde seděl s dámou, hovořící s moravským akcentem, a představil mi ji jako Alenu Wagnerovou. Znali se z Brna. Alena Wagnerová přišla nabídnout k divadelnímu provedení Odsunuté vzpomínky.

V divadle to byla velice složitá doba: většina herců odešla, našli si nové angažmá nebo šli vůbec od divadla a také publikum nás po těch slavných revolučních týdnech roku 1989 opustilo. Jako by se chtělo vrátit zpátky do 60. let, dožadovalo se tehdejších slavných kusů (ale hry Václava Havla mezi ně nepatřily, toho bylo dost v novinách a v televizi), jimiž bylo po zhlédnutí zklamáno, protože neodpovídaly době, v níž žijeme. Že sami nevíme, v jaké že to žijeme době, jsme zjistili až o takových 20 let později. Teprve když nastaly poněkud jiné poměry u nás i ve světě, jsme pochopili, oč tenkrát šlo, co všechno bylo ve hře. Takže jsme zákonitě nemohli vědět, jaká hra se k právě žité době hodí.

V Chebu jsme ale věděli, že se v nové době musíme také vyrovnat se stavem českého pohraničí, a to souviselo s otázkou odsunu německého obyvatelstva po válce. Odsunuté vzpomínky Aleny Wagnerové byly soustavou výpovědí odsunutých Němců nebo jejich potomků, výpovědí založených nikoli na historickém nebo politickém pochopení poválečného uspořádání ve světě, ale na detailu paměti, řeči, předmětu, místa. Vůbec se mi do té inscenace nechtělo, byla to taková publicistická hra vsedě, základní situací byla jakási panelová diskuse na téma odsunu, do níž „neplánovaně“ vstoupili další herci z publika. Herci to neměli rádi a nepřesvědčily je ani reakce diváků na všech možných štacích, kde jsme Odsunuté vzpomínky hráli. S úspěchem a ohlasem, nutno říci. V té divadelní krizi byla hra přínosem i ekonomickým, protože se obešla bez jakékoli jevištní výpravy, dalo se s ní jezdit dvěma osobními auty a hrát ji prakticky kdekoli, kde měli stůl a pár židlí.

Ačkoliv jsem, tušíc budoucí nevrlost herců i režiséra, nebyla úkolem nijak nadšena, chápala jsem důležitost a zajímavost tématu – i pro sebe. Z konzultací s Alenou Wagnerovou jsem se teprve dozvídala historické okolnosti odsunu, o nichž jsem doposud nevěděla, na sobě samé jsem testovala, co nejspíš neví ani publikum a co všechno a jak se mu musí sdělit. Alena Wagnerová podle toho text upravovala. Inscenace nebyla žádnou obžalobou ani obhajobou odsunu, nastolila situaci, shromáždila stanoviska a otevřela prostor. V tomto smyslu to vlastně byla ta hra ŕ la 60. léta, po jakých naši diváci toužili, jenže, jak už jsem napsala výše, vlastně nevěděli, co chtějí a po čem touží. Otevírání bolestivých témat, tak vlastní divadlu, to v letech po převratu v listopadu 89 nebylo.

Jeden úspěch se však dostavil. Z Alenina podnětu (pro operu v Basileji přeložila libreto k opeře Leoše Janáčka Z mrtvého domu, věnovala se jeho korespondenci s Kamilou Stösslovou a přispěla jejími překlady do České knižnice, kde s podporou nadace Roberta Bosche vyšel u německého vydavatele výběr základních děl české literatury) jsem připravila pro Západočeské divadlo inscenaci Lišky Bystroušky podle Janáčkova libreta. V oblastním divadle jsme samozřejmě nemohli uvést operu, ale tahle činoherní verze byla jedním z mála titulů, které skutečně s publikem rezonovaly, snad že jsme měli krásnou Lišku, výborného režiséra Pavla Pecháčka (také se s Alenou znal z Brna) a že to naše kulturní konání v Chebu bylo celé tak trochu utopené v lese a v marných touhách. Já jsem se při té příležitosti dostala s Alenou Wagnerovou do řeči o Moravě, Janáčkovi, Brně, tématech, na která kolem odsunu Němců z pohraničí nebylo pomyšlení. A také o její rodině.

*

Alena Wagnerová měla přátele v různých českých maloměstech, kam nás s inscenací zvali. Vytvořila si je během svého orálně historického výzkumu a mimochodem se tam také angažovala v zakládání mateřských center a vůbec v oblasti, týkající se ženské otázky. To by bylo téma na další ožehavě aktuální hru, ale k té už v Chebu nedošlo, protože do divadla přišlo nové vedení a já jsem odešla do rozhlasu.

Že jsme se s Alenou Wagnerovou spřátelily, byla její zásluha, to ona projevila zájem a pochopení pro mě, nejen jako dramaturgyni divadla, ale jako ženu a matku a profesionálku. Obdařila mě hlubším zájmem než já tehdy ji. Já jsem se jejích postojů a názorů a aktivit dobírala pomalu a jaksi vždycky ex post, až když Alena odjela z návštěvy v Čechách domů do Saarbrückenu. Teprve pak jsem postupně chápala její zaujetí tématem, k němuž jsem se já musela teprve dopracovat tím, jak se mi v mysli vynořovaly její věty a docházel mi jejich smysl.

Alena Wagnerová při Odsunutých a Neodsunutých vzpomínkách pracovala už na Paměti žen, na orálně historickém výzkumu (díky ní jsem teprve zjišťovala, co to je), mapujícím postavení a sebeidentifikaci žen za socialismu. A mně, jako s tím odsunem, to nebylo úplně pochopitelné, vlastně jsem se nechtěla tak dalece zabývat emancipací ženy za socialismu, zajímala mě naše současná emancipace. Ale jeden z těch rozhovorů jsme spolu natočily, já tentokrát před mikrofonem, ona za ním. Alena Wagnerová dokáže svou věcnou důsledností a zájmem o člověka jako jednotlivce postupně rozebrat překážky, rozleptat odpor a nakonec přesvědčit. Jí sebrané a v knihách publikované příběhy jsou prosty hodnocení, nesoudí v nich nikoho ani za členství v Henleinově partaji, ani za příslušnost ke komunistické straně, člověk vypráví svůj životní příběh, mírně povzbuzován otázkami, a souvislosti kolem postupně vyvstávají. Člověk s těmi mluvčími často nesouhlasí, mnohdy je nechápe, ale věří jim a nemůže jim upřít důstojnost.

S Alenou Wagnerovou jsem pak natočila několik rozhlasových pořadů – nad její knihou o rodině Franze Kafky V ohnisku nepokoje, nad její Milenou Jesenskou a Sidonií Nádhernou, vyzývala ji, aby pro rozhlas psala eseje, které jsem velmi ráda sama do mikrofonu přečetla, a upravila několik jejích povídek, které by už pomalu vydaly na knihu. Nebylo to vždycky jednoduché, kolegové (zejména muži, ale i jedna režisérka) neměli zpočátku Aleniny texty rádi, jednu povídku dokonce za mé nepřítomnosti vyřadili z jakýchsi ošemetných důvodů z vysílání (jejím hrdinou byl poznatelně básník Jiří Kuběna, kterého Alena Wagnerová znala mnohem déle a lépe než moji kolegové), a tak moje interpretace Aleniných textů alespoň zpočátku zajišťovala, že budou přečteny správně po významu. Literární redakci Českého rozhlasu prostě trvalo dost dlouho, než Alenu Wagnerovou uznala za spisovatelku s právem na vlastní výklad světa. Ale já už jsem v té době od ní samotné věděla, že člověk musí trvat na svém, že i ona se v Německu musela naučit nesedět stranou a nečekat, až si jí někdo všimne, ale prosazovat se a hlásit o slovo. Šlo mi o to, aby z rozhlasu zaznívaly i ženské literární hlasy, aby to naše „právo na výklad světa“, jak výstižně definovala Alena už před mnoha lety rovné postavení mužů a žen ve společnosti, zaznívalo z veřejnoprávního rozhlasu jejími slovy.

S Alenou Wagnerovou vyšlo v průběhu let několik zásadních rozhovorů, poslední ve Tvaru č.1/2016 vedený Svatavou Antošovou, v roce 2008 v internetové Kavárně na iDnes s Dorou Kaprálovou. Každý ten rozhovor má ohromnou kvalitu poznání Aleniny osobnosti, a také je vždycky myšlenkově přesný a otevřený. „Myslet radikálně, ale konat ohleduplně “ je jednou z Aleniných zásad. Je poctivá, vždy dobře připravená, soustředěná, ve formulacích neohrožená. Přesnost jejích pojmenování, absence jakéhokoli bohémství nejen v chování, ale i v myšlení, a její neskrývané tíhnutí k socialismu zřejmě část – zejména mužské – kulturní veřejnosti odrazuje, jako by to byla „málo literatura“. Ale v roce 2015 dostala Nobelovu cenu Světlana Alexijevičová, která metodu literárního zachycení vyprávěných příběhů dovedla na materiálu z bývalého Sovětského svazu k celosvětové slávě. Výpovědi německých antifašistů z Československa v knize A zapomenuti vejdeme do dějin se od těch z Doby z druhé ruky Světlany Alexijevičové tolik neliší, rozdíl je v atraktivnosti tématu pro svět.

Vždy znovu, rok za rokem, se přesvědčuji o tom, že Alena Wagnerová je se svými tématy a metodami napřed, že doba ji teprve dostihuje, dobíhá. Letos jsme pět Aleniných esejů, natočených v období několika let, v řadě za sebou na Vltavě reprízovali – posluchači byli překvapeni jejich obsahem i vtipem a já jsem zažila chvíli zadostiučinění a radosti.

*

V Českém rozhlase na stanici Vltava máme pořad Osudy, životopisná vyprávění osobností z oblasti vědy a kultury v nejširším slova smyslu. Osudy jsou buď čtené memoáry, nebo – a na těch nám záleží nejvíc – autobiografická vyprávění. Vznikají tak nejen výborné pořady, ale i neocenitelné položky v rozhlasovém archivu. Dlouho mě ani nenapadlo žádat Alenu, aby systematizovala své vzpomínky a vyprávěla pro rozhlas své Osudy, vždyť je stále tak činná, její dílo zdaleka není uzavřené, s rozhlasem (v posledních letech už nejen se mnou, ale i s kolegou Jiřím Kamenem) spolupracuje na nejrůznějších projektech, jaképak tedy memoárové vyprávění? Po celou dobu, rok za rokem, když jsme spolu na něčem pracovaly, uvědomovala jsem si Alenin přínos české kultuře, sledovala jsem s ní cestu k českému vydání několika jejích knih, ale teprve teď jsem si uvědomila její věk. Jistěže Osudy musíme natočit.

Na deseti půlhodinách jsme pracovaly rok, Alena není velká vypravěčka, v nutkavé potřebě přesného vyjádření se často vrací zpátky, několikrát opravuje formulaci, je znát, že celý život píše – a z toho půl života v jazyce, kterému se musela teprve po odchodu do Německa pořádně naučit – přesně vysoustruhované texty. Na druhou stranu je ale mimořádně empatická, nevnucuje svoje pojetí, když vidí proti sobě jasný záměr. Bylo by pro ni možná snazší si své paměti napsat a pak je přečíst, ale z respektu k rozhlasovému médiu to neudělala. Potřebovaly jsme vždy několik dní v českém prostředí, aby se jí v mysli dobře usadila čeština a nebránila jí ve spontánním vyprávění. Pak jsme to nahrály. Následovaly nepočítané hodiny střihu. Od 12. října 2015 se Osudy Aleny Wagnerové na Vltavě vysílaly, hned na počátku prvního dílu zazněla její charakteristickou intonací s úzkými moravskými samohláskami věta: „Můj rodný dům stál pro mě ve středu světa. Byl to hrad přepevný, kam se sbíhaly a odkud se rozbíhaly všechny názorové proudy.“

Osudy Aleny Wagnerové lze stále vyhledat na internetovém portálu Českého rozhlasu, vypráví se v nich o evangelickém základu hodnotového řádu rodiny Wagnerových v Brně, o humanisticky založeném a pedagogicky disponovaném otci, o mamince, inklinující spíš k praktičnosti a tělovýchově, o výchově dívek v moravské metropoli, která, marná sláva, zůstala tak trochu maloměstem, o Šestce a Šestatřicátnících, o ambicích a literárních časopisech, které zničil srpen 1968. Ale také o německé společnosti 70. let 20. století, v níž ještě dožívala šedesátá léta a jejich generační vzpoura, která měla v Německu zcela jiné téma i obsah než v Československu. Teprve ve vzpomínkách pojednává Alena W. dopodrobna to, o čem nikdy nepsala eseje ani povídky, třeba příběh osvojení dvou dětí s manželem Karlem Heinzem Köhlerem, při němž důležitou roli sehrál český dětský psycholog Zdeněk Matějček.

Na závěr svého vyprávění pro pořad Osudy Alena Wagnerová říká, že ji mrzí, že sociální demokracie v občanské triádě volnost – rovnost – bratrství nahradila rovnost spravedlností a bratrství solidaritou. Spravedlnost je pojem z oblasti práva. A solidarita není nekonečná. Pojem bratrství však znamená, že máme všichni společný úděl své lidské existence, k níž patří i nevyhnutelná smrt.

Alena Wagnerová na otázku po svém evropanství říká, že je evropská Češka žijící v Německu. V českém kulturním prostoru je dnes už její postava zcela nepřehlédnutelná a její význam větší, než si jsme schopni či ochotni uvědomit.

Rozhlasové osudy Aleny Wagnerové lze poslouchat na adrese: http://www.rozhlas.cz/vltava/stream/_zprava/osudy-aleny-wagnerove--1542000. Pro Český rozhlas byla psána také úvaha o hranicích na následující straně.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.