Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Olga Šulcová: Z nečasu do času

Olga Šulcová

Z nečasu do času

Na rozloučenou s autorkou a přítelkyní Listů

Dne 19. dubna zemřela v Praze dlouholetá autorka Listů Olga Šulcová. Odešla ani ne půl roku po svém muži, ekonomu Zdislavu Šulcovi (1929–2015), s nímž jsme se loučili v Listech č. 1/2016. Spisovatelka Jana Červenková nám o zesnulé napsala:„Je to už pár měsíců, pozvala mě Olga Šulcová, novinářka, fejetonistka, spisovatelka a bývalá sousedka, abych ji přišla navštívit. Bylo to urgentní, druhý den šla na operaci s páteří a měla z toho obavy. Návštěva netrvala dlouho, vtrhli její příbuzní s týdenní pravnučkou, kterou Olga prvně a naposledy viděla. Pak jsme se rozloučily. Operace dopadla dobře, ještě jsme se pozdravily po mobilu. Pak chodily zprávy od dcery Ivy, že po narkóze vznikly další problémy, duševní. To už s námi nekomunikovala, dovídali jsme se jen od její rodiny, že je všechno stejné. Trvalo to pár měsíců a byl to život, jaký bychom si nepřáli. Koncem dubna přišel jeho konec. Odešla novinářka, která začínala v mládí ve Večerní Praze, autorka četných reportáží a fejetonů, mnohé z nich vyšly roce 2012 knižně v nakladatelství Burian a Tichák pod titulem Univerzální žena. Z nečasu do času. Předtím v roce 1999 vydala povídky Záhada červeného křesla (Troja), inspirované příběhy dělníků.Šulcová je totiž po roce 1968 nucena odejít z redakce a pracuje v továrně v Neratovicích, odkud čerpá náměty pro další psaní. Spolupracuje i se samizdatem, píše do Pelikánových Listů a vydává vlastní sešity Ze zásuvky i z bloku. V roce 1977 podepisuje Chartu 77. Zemřela v den, kdy byla přijata do PEN klubu, jehož byla dlouholetou přítelkyní.“

Přinášíme úvodní text z knihy Univerzální žena. Z nečasu do času – text autorky o sobě samé – a jeden z padesáti šesti v knize otištěných fejetonů.

-red-

Jsem z Ostravy, z hornické rodiny, ročník 1935. Fejetony-povídky píšu od svých středoškolských let. Kdyby se mě někdo zeptal, proč to dělám, řekla bych, že nevím, ale že je píšu ráda. Též je to jeden ze způsobů, jak se vyrovnávám se životem. Když mě něco silně zaujme – ať v dobrém či ve zlém –, sednu a napíšu fejeton. Jsou jich za uplynulých padesát let stovky, byť jejich psaní nikdy nepatřilo k mým redakčním povinnostem. Psala jsem je z lásky. Postupně jsem působila v několika redakcích: v ostravském deníku Nová svoboda, ve Večerní Praze, v deníku Práce, v polistopadových Listech a v Lidových novinách. Fejetony a fejetonové povídky jsem uveřejňovala i jinde – například v rozhlase, v Květech, v časopisech Naše rodina, Rodina a škola, v revui Umělecké besedy Život, v měsíčníku Revue 50 plus ad. V současnosti v Listech a v Literárních novinách.

Po osmašedesátém, kdy jsem se živila jako dělnice a tiskárenská korektorka, vycházely v exilových Listech a v samizdatu, leckdy podepsány vypůjčeným jménem nebo značkou.

Neratovická chemička mi za tzv. normalizace poskytla nejenom obživu, ale i materiál ke knížce. Pod titulem Záhada červeného křesla vyšla v roce 1999 v pražském nakladatelství Troja.

*

Poslední ctitel

„Píšu Vám jako důvěrník domu čp. 516/28 v Ječné ulici na Novém Městě Pražském. Je dosti smutné, že dům, v němž naše národní spisovatelka Božena Němcová napsala Babičku, se nachází v tak ubohém stavu. Žlaby jsou ucpány, jakmile je déšť, vše máme na pavlači. A to sem chodí na prohlídky školní děti, též návštěvy ze zahraničí a z celé republiky...“

Bylo to k nevíře, ale v tom všedním žlutém domě na obyčejné pražské ulici, která se každému plete s Žitnou, byly ještě i dřevěné schody, po nichž chodila Božena Němcová domů. A na pavlači, ve druhém poschodí za dvoukřídlovými dveřmi, je dodnes ten byt – byteček, kam za ní kdysi přišli mladý Neruda a mladý Hálek požádat o příspěvek do sborníku Máj. Viděli, že Paní sedí u stolu, pokrytém zalátaným sešlým ubrusem, sama už také nemocí sešlá a životem jakoby zaplátovaná, a nebylo jim příliš veselo, protože i oni se chtěli věnovat literatuře...

Kdyby s ní tehdy bydlel na jedné pavlači dnešní domovní důvěrník čp. 516/28 v Ječné ulici pan Folter, možná že by nemusela psát váženým paním a dcerám mlynářů: „Buďte tak laskavá a můžete-li, zapůjčte mi do úterka 2 zl. nebo 1. Také Vás prosím, abyste mi ještě dvě čvrtce mouky k ostatní na dluh dala do úterka...“

Panu Folterovi by takováto výpomoc milé sousedce určitě nepřišla zatěžko. On kvůli její bustě a kvůli tomu, aby byl dům, ve kterém žila, v pořádku, ukrajoval ze svého času a vydával svou energii, aniž z toho osobně cokoliv měl. Nepřála jsem takové bydlení obyvatelům toho domu, ale když jsem stála na ubohém dvorečku, do něhož se dívaly oprýskané, promáčené zdi, připadalo mi, že takový pohled je možná pro všechny ty návštěvy, exkurse a školní děti poučnější. Ten dnešní dům je totiž obrazem tehdejší spisovatelčiny bídy.

Dopisovali jsme si s panem Folterem několik let. A také s úřady – to kvůli tomu domu. Byť článek na to téma v novinách vyšel, jednou nebyla generální oprava v plánu a podruhé zas nebyla kapacita.

Až loni na podzim mi pan Folter napsal: „Odpusťte, že Vás stále obtěžuji svými bolestmi a tím naším domem. Byla jste svědkyní, jak tenkrát vypadal. Nyní však Vám sděluji, že se dělá pilně oprava celého domu, který byl v havarijním stavu. Již začínají pokrývat střechu, budou bourat pavlače a všichni nájemníci máme nové dveře do bytu. Já pokud možno stále se starám, ač jsem dosti churav, to víte, 82 let. S pozdravem Karel Folter, domovní důvěrník.“

Znám nemálo osob – i velmi vzdělaných, které se netají tím, že Babičku Boženy Němcové nikdy nedočetly. Připadala jim monotónní a příliš idylická. Ale s knihami se to má podobně jako s lidmi: jsou lásky na první pohled, a jsou i jiné, které pozvolna a nepozorovaně zrají. Lidé se třeba znají léta, chodí kolem sebe, a teprve za určitých, předem neodhadnutelných okolností se do sebe zamilují. Není-li člověk příslušně založen, musí ho zřejmě potkat lecjaká životní psota, aby dovedl ocenit a vděčně přijmout lahodný, uklidňující tok slov a příběhů z Babičky, aby mu před očima rozkvetly louky v Ratibořickém údolí a do spánku mu hučel Viktorčin splav...

Může leckdo namítnout, že titul „poslední ctitel“, který jsem obětavému domovnímu důvěrníkovi v Ječné čp. 516/28 panu Folterovi dala, není příhodný. Vždyť přece naše slavná spisovatelka, důležitá postava našich školních učebnic, génius národa, paní milovaná, opěvovaná a vydávaná, má a ještě bude mít mnoho a mnoho ctitelů. A já na to: to je pravda, ale jsou všichni ti ctitelé takoví, aby nejenom kladli růže k pomníku?

„Ani nebe a země, ani měsíc a hvězdy, ani sám Bůh nám nemůže pomoci, když nám lidé nepomohou“ – napsala Němcová v dopise Karolině Světlé v časech, kdy jí bylo nejhůř.

A je to tak pravda.

1970

Olga Šulcová

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.