Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Lukáš Jelínek: Do Prosetína za Šimsou

Lukáš Jelínek

Do Prosetína za Šimsou

Prosetín nemá ani čtyři stovky obyvatel. Vlakem tam nedojedete. Když budete mít štěstí, chytnete v Bystřici nad Pernštejnem, nejbližším městě, autobus. Přesto má tato půvabná vesnice mezi východními kopci Českomoravské vrchoviny hned dva kostely. Katolický a evangelický.

Na evangelíky je Vysočina tradičně bohatá. A také na aktivity statečných mužů. Například v nedalekém Hlinsku v roce 1970 skupina okolo Jaroslava Šabaty sepisovala Malý akční program, první ucelenou a vysloveně opozičně-politickou reakci na zametení s Pražským jarem.

Do Prosetína mě ale přivedl Jan Šimsa, další z viditelných postav moravského disentu. Hned v několika našich hovorech kdysi zabrousil do tohoto místa, v němž od roku 1963 do roku 1974 (kdy ztratil státní souhlas s duchovní činností a – byť pražský rodák – přemístil se do Brna) působil jako evangelický farář. Jeho víra mu kázala neslibovat jen klid a mír na nebesích. On chtěl měnit poměry ještě na zemi. Proto v šedesátých letech naplno rozvinul hnutí tzv. nové orientace, v němž mu, jeho kolegům z církve, ale také dalším intelektuálům nešlo jen o náboženské svobody, ale i lidská práva v širším slova smyslu. Nástrojem pro něj byl i dialog, který přenesl z církevní roviny do roviny ideové, včetně dialogu s marxisty. K dění uvnitř KSČ v osmašedesátém byl skeptický. Dubček pro něj nebyl Kriegel. Za demokratizační a emancipační hnutí se ale jednoznačně postavil. A když se po nějakém čase stráveném mimo Prosetín vrátil do obce, s níž spojil podstatný kus svého života, vřele ho spolu s dalšími obyvateli vítal předseda tamní komunistické buňky a děkoval mu za veřejnou podporu Dvou tisíc slov.

Jel jsem počátkem jara do Prosetína se s Janem Šimsou rozloučit. Naposledy. Stejně jako jeho důvěrní přátelé Jaroslav Šabata či Jaroslav Mezník nás nechal samotné, abychom se tu bili za lepší svět. V těžké chvíli přišlo i pro bezvěrce z kazatelny povzbuzení od Miloše Rejchrta. Jako bych slyšel Šimsu: Neupínejme se k zmrtvýchvstání či tomu, co nás čeká nahoře. Dělejme tady a teď, co můžeme, abychom měli čisté svědomí. Pomáhejme druhým, i když se to nenosí. Pšenice vyroste z pšeničného zrna, ze semínek plevele plevel. „Co bude s námi potom, až se stánky našeho pozemského přebývání zboří a splynou s prachem země, tím se zabývejme spíše okrajově, jen někdy, když je k tomu vhodná příležitost. Především a vlastně bez přestávky se zabývejme tím, co máme konat, jak žít, myslet a vnímat, v co doufat, než se naše pozemské stavení rozpadne. Však Kristus vstal, nehledejte ho mezi mrtvými. Mezi vámi živými ho hledejte,“ pravil Rejchrt.

Dodnes tápu, byl-li pro mne Jan Šimsa víc duchovní, filozof nebo čiperný občanský aktivista inklinující k politice. Za svého života odvedl obrovský kus práce pro evangelíky, humanisty i socialisty. Na jedné straně se mu kamarádi smáli, že zatímco se na sklonku šedesátých let lámou ledy, on pracuje na své disertaci, aby mohl přednášet. Vzorem mu byla Božena Komárková, vzdělaná, statečná a evangelické víře oddaná žena formující celou řadu Brňanů, kteří se pak nebáli brát věci do svých rukou. Na straně druhé byl Jan Šimsa mužem činu. Když musel čelit nevybíravým domovním prohlídkám estébáků, nestál v koutě a bránil svoje soukromí. Do událostí se vložil, i když se příslušník choval neurvale k jeho paní. Facka, jež byla Šimsovi přišita, sice nepadla a po létech se nakonec dočkal satisfakce za perzekuci komunistickým režimem, všem ale muselo být jasné, že před sebou nemají člověka, jenž by na sobě a své rodině nechal štípat dříví. Musel toho po svých statečných rodičích, zapojených do protinacistického odboje, zdědit nemálo.

I když jsem se s ním při přípravě diplomové práce o brněnském disentu bavil coby s téměř sedmdesátiletým, strhávala mne příkrost a radikalita jeho soudů. Ač farář, na rozdíl od většiny svých opozičních spolupracovníků jako diplomat rozhodně působit nemohl. Vášeň jej musela provázet při diskusích v rámci tajného M-klubu, stejně jako při jeho nesčetných petičních aktivitách. Nevystačil si s podpisem Charty 77. Naopak cítil potřebu dávat svoje přesvědčení najevo mnohem přesněji a ostřeji.

Dnes bychom ho řadili k průkopníkům radikální demokratické levice. Na sklonku osmdesátých let Jana Šimsu lákala ke spolupráci Obroda, sdružení osmašedesátníků snících o očištění a rehabilitaci komunistické myšlenky. Dal jí košem. Jak by ne. Už o víc než deset let dříve dal s Jaroslavem Mezníkem, Jiřím Müllerem, Rudolfem Battěkem či Albertem Černým dohromady skupinu nezávislých socialistů, kteří pak v roce 1978 stáli za provoláním Sto let českého socialismu. A přestože v listopadu 1989 stál u zrodu brněnského Občanského fóra, pamětní deska v Brně-Kuníně jej připomíná coby jednoho z členů výboru, jenž 15. listopadu 1989 v moravské metropoli obnovil Československou sociální demokracii.

Ruku v ruce se socialistickou orientací u Šimsy šlo hluboké humanistické přesvědčení navazující na tradici T. G. Masaryka. Není proto náhodou, že – inspirován přednáškou Ladislava Hejdánka – v roce 1987 patřil k těm, co v Brně obnovili činnost Masarykovy společnosti.

Cestou z Prosetína jsem na klikatících se silničkách musel myslet na to, jak se dnes Masarykem ohání kdejaký demagog, který si s ním přitom spojuje leda píseň Ach, synku, synku, zatímco skuteční Masarykovi pokračovatelé, znalí jeho víry v Evropu, rovnost, solidaritu a sociální spravedlnost, završují svoje životy. Copak nestačí, že lidé, kteří nevědí, nakolik si byli ti dva podobní, Dienstbierovi mladšímu tvrdí do očí, jak se Dienstbier starší jistě v hrobě obrací? A co teprve hrátky s Havlem! Prý se k uprchlíkům nikdy nevyjádřil, proto nemůžeme tušit, co by říkal teď. Samozřejmě, ale četli jsme snad jeho eseje, projevy, koneckonců i divadelní hry... Pořád nic? Stále žádný záchvěv Havlova přístupu? Žádná jednotící linka jeho kroků?

Historie, to jsou příběhy, které vyprávíme. Těm, co zlomové okamžiky sami zažili, věříme více než těm, co je znají z druhé či třetí ruky. Je škoda pro všechny, když přímí aktéři odcházejí. Ale ani u toho mála, co mezi námi zbývají, si nemůžeme být stoprocentně jistí, zda své staré životy nepodřizují svým novým životům.

František Stárek, legenda českého undergroundu, třeba na sklonku května líčil časopisu Týden, jak „početný“ je průnik mezi Chartou 77 a ODS, za niž se chystá letos kandidovat do Senátu. Bývalí komunisté nebo levičáci prý byli ti, co v Chartě psali stanoviska, nikoli však stovky chartistů mimo Prahu. Neznám žádný průzkum, žádnou statistiku, proto bych se k podobnému ani k opačnému tvrzení neodhodlal. Především je však důležitější, po kom co zůstalo, než kdy a kde byl a kde je teď. Buďme vděčni za každý zapsaný řádek, každou nahranou větu. A starejme se o to, aby nás očitá svědectví neopouštěla s pamětníky. Dvojnásob důležité to je u lidí, po nichž se prošla krutá bota dějin a kteří moc dobře vědí, jak nebezpečné je vzdát se lidství, úcty člověka k člověku, tradic, které udělaly z prvorepublikového Československa výspu demokracie a které se odrazily jak na osmašedesátém, tak v normalizačním disentu.

O Jana Šimsu se nebojím. Na toho vzpomínali v Prosetíně, Brně i Praze, evangelíci i socialisté, přátelé i skromní ctitelé. A podobně jako najdeme rodinné pokračovatele u Šabatů či Dienstbierů, najdeme je i u Šimsů. Bojím se však o ty z nás, co nemají čas, sílu nebo chuť se bránit masážím, tendenčně podávaným informacím hraničícím s dezinformacemi, ba propagandě. Ta už z několika hrdých demokratických národů dokázala v mžiku vyrobit poddajné ovce v područí diktátorů či autoritářů. Zkazit se dá velmi rychle, zato cesta zpět je dlouhá, namáhavá a bez majáků v podobě morálních autorit se neobejde.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.