Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Zdeněk Víšek: Před deseti lety aneb Společně po modré 2006

Zdeněk Víšek

Před deseti lety aneb Společně po modré 2006

Před deseti lety zažívala česká společnost do té doby nezvykle vyostřenou kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny ČR. Tyto v historii České republiky čtvrté volby do dolní komory parlamentu pojala česká pravice jako téměř osudové střetnutí mezi silami dobra (úspěchu, svobody, prosperity, pracovitosti, slušnosti...) a zla (neúspěchu, nesvobody, závisti, zahálky, neslušnosti...). Přičemž za nezpochybnitelné ztělesnění onoho mýtického dobra byla hlasitější (a tedy sebevědomější) částí národa považována opoziční Topolánkova Občanská demokratická strana, kdežto vládnoucí Paroubkova Česká strana sociálně demokratická byla označována za nositelku právě všech možných neblahých tendencí, úmyslů a postojů.

Zásadní nevýhodu pro ČSSD tehdy představovala skutečnost, že navzdory celkem úspěšným ekonomickým výsledkům jejího vládnutí v letech 1998–2006, kdy byla překonána hospodářská krize konce devadesátých let a nastartován dosud nepřekonaný ekonomický růst, se této nejstarší české politické straně nepodařilo překonat hradby mediálně-informačního ghetta ani její naprostou izolovanost ve světě tzv. celebrit. To byly faktory, které nakonec napomohly k tehdejší – byť těsné – volební porážce ČSSD. Závažným problémem pro ni také byla velmi nízká podpora ze strany mladých lidí a studentů, kteří byli velmi aktivní ve prospěch pravice na nejrůznějších webech a sociálních sítích.

Ve zcela odlišné situaci se na jaře 2006 naopak nacházela ODS, jež se těšila – tu skryté, většinou ale otevřené – podpoře významných celostátních deníků a týdeníků, ale především známých i méně známých zpěváků a zpěvaček, herců a hereček, režisérů, ale i sportovců, především pak některých fotbalistů. Ti někdy až křečovitým způsobem projevovali své politické názory a tím spoluvytvářeli pro pravici vhodnou společenskou atmosféru přecházející až ve všeobecnou hysterii vůči ČSSD, zvláště pak proti osobě Jiřího Paroubka.

Premiér Paroubek se stal v této době terčem nevídaných verbálních útoků, které jej pak pronásledovaly až do konce jeho politické kariéry coby předsedy ČSSD v květnu 2010. Tehdy se tuto stranu jejím politickým oponentům za pomoci médií, „osobností“ i narychlo ustavených (politicky ale zmatených a záhy zcela odumřelých) Věcí veřejných podařilo v dalších volbách uštvat i podruhé.

Pozoruhodné v roce 2006 ovšem bylo kreativní zapojení tzv. běžných lidí do antikampaně vůči sociální demokracii, kdy například někteří občané na své domy i provozovny vyvěšovali výzvy podporující ODS. Spatřil jsem tyto projevy novodobé lidové tvořivosti nejen v Praze, a to v oblasti Barrandova („V případě vítězství KS ČSSD levně prodám a emigruji“), ale i v tak odlehlém místě, jako je Mimoň v severních Čechách. Bufetu na místním autobusovém nádraží ještě v červenci 2006 – tedy měsíc po volbách – vévodil nápis „Volím ODS, protože se bojím Paroubkových marťanů“. Někteří obchodníci pak dokonce proti odevzdá­ní volebních lístků ČSSD a KSČM nabízeli zákazníkům slevy.

V této atmosféře štvanic proti levici bylo pak pochopitelné, že její stoupenci se ke svým politickým názorům veřejně nijak nehlásili, dokonce je tajili, jak ostatně ukázaly předběžné průzkumy, provedené krátce po uzavření volebních místností 3. 6. 2006. Původně naznačovaly drtivé vítězství ODS nad ČSSD v poměru 38 ku 30 procentům odevzdaných hlasů, což přivítala mimořádná vydání deníků Mladá fronta Dnes a Lidových novin shodným palcovým titulkem „Triumf ODS“.

Renčovy spoty

Hlavním znakem předvolební kampaně v roce 2006, kromě její mediální jednostrannosti, bylo negativní vymezování se vůči politickým soupeřům, což bylo typické především pro ODS. Ta představila několik předvolebních spotů Filipa Renče ve stylu známé filmové postavy Indiana Jonese – plných děsivé hudby, nebezpečných plazů a temných slují, evokujících skutečnou atmosféru nejen „jonesovských“ filmů, ale především údajné hrůzy období sociálně-demokratických vlád.

Filip Renč v té době vyjadřoval své sympatie pro ODS také při jiných příležitostech, čímž poněkud zastínil i její někdejší hlavní tvář předvolebních kampaní z let 1998 a 2002 – zpěvačku Lucii Bílou. Patrně málokdo si dnes vzpomene, že Renč v únoru 2006 při přebírání Českého lva za divácky nejúspěšnější film předchozího roku Román pro ženy poněkud nevkusně pronesl (ve zřejmé narážce na slogan ODS) větu „Hezký večer a v červnu společně po modré“, čímž z tohoto přímého přenosu veřejnoprávní televize vlastně učinil (za bouřlivého potlesku přítomných umělců) předvolební agitku ODS, a to mimo této straně přidělený vysílací prostor. Své jednání později zdůvodňoval tím, že pouze vyjádřil svůj občanský postoj. Na mysl mu zřejmě vůbec nepřišlo, že pokud by každý Čech, Moravan či Slezan chtěl takto veřejně vyjadřovat svůj politický postoj, Česká televize by nemohla vysílat nic jiného než předvolební promluvy milionů občanů. (O sedm let později ale tento pravicový režisér natočí v rámci předvolební prezidentské kampaně naopak spoty na podporu Miloše Zemana, bývalého předsedy ČSSD a dobového arcinepřítele ODS, který jej pak na Pražském hradě ocení státním vyznamenáním.)

Negativní kampani vůči svému hlavnímu soupeři se na jaře 2006 nevyhnula ale ani ČSSD („ODS mínus“). Věcnou formou upozorňovala na možná rizika spojená s naplněním předvolebních slibů tehdy nejsilnější pravicové strany – především v oblasti líbivého, ale nakonec stejně nerealizovaného snižování daní, které slibovalo rodinám, dělníkům i pracující inteligenci tzv. daňové kolečko, což byl (nutno uznati) mistrný kejklířsko-kouzelnický propagační kousek z klobouku ODS.

Kubiceho zpráva

Událostí, která ale zasáhla do vrcholící volební kampaně asi nejzávažněji, bylo zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy. Dne 29. května 2006, tedy několik dní před volbami do Poslanecké sněmovny, se plukovník Jan Kubice jako ředitel Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) obrátil na poslance sněmovního branného a bezpečnostního výboru se zprávou, že organizovaný zločin – např. v souvislosti s kauzami „Mrázek“ či „Biolíh“ – postupně pronikl do státní správy, přičemž policejní prezidium, ministerstvo vnitra a předseda vlády měli prý omezovat a ovlivňovat činnost ÚOOZ.

Tato podezření mířila na některé vlivné členy ČSSD, avšak její vývody se pozdějším vyšetřováním nepotvrdily, a tak o necelý rok později Vrchní státní zastupitelství v Praze dospělo k závěru, že tvrzení o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy a jeho propojení s některými politiky nebylo opodstatněné. K tomuto závěru dospěla zvláštní skupina, která analyzovala trestní kauzy zmiňované právě v této zprávě. Mluvčí zastupitelství Irena Válová pak v dubnu 2007 uvedla: „V žádné z trestních věcí zmiňovaných v Kubiceho zprávě nebyl státní zástupce vykonávající dozor ve věci nejen nikým kontaktován v zájmu ovlivnit průběh trestního řízení, ale ani neobdržel podobný signál od policejních orgánů.“

Nejvýbušnější pasáží zprávy, jejíž kopii se podařilo novinářům získat od lidoveckého poslance Pavla Severy (který později za svůj přestupek zaplatil pokutu 25 tisíc korun), však bylo nařčení předsedy ČSSD Jiřího Paroubka z pedofilního chování. Toto absurdní a neuvěřitelné tvrzení, jež mohlo předáka sociální demokracie politicky, občansky a lidsky zcela dehonestovat, se také nikdy nepotvrdilo. Ovšem žalobu, kterou se Jiří Paroubek domáhal omluvy za zásah do svého práva na ochranu soukromého života a dobrého jména poškozeného Kubiceho zprávou, soudy zamítly. Toto rozhodnutí nezvrátila ani následující odvolání a dovolání. Příslušné soudy totiž uznaly Kubiceho obhajobu, že svoji zprávu (policejní verzi údajných popisovaných událostí) předal sněmovnímu branně-bezpečnostnímu výboru v důvěrném režimu, a tudíž za její zveřejnění nemůže nést žádnou odpovědnost.

Všechny politicko-mocenské souvislosti vzniku této zprávy se dodnes nepodařilo jednoznačně objasnit, avšak že poškodila krátce před volbami Jiřího Paroubka a jím vedenou ČSSD, bylo zjevné. Načasování zveřejnění zprávy i skutečnost, že plukovník Kubice se o několik let později stal ministrem vnitra ve vládě předsedy ODS Petra Nečase, však vyvolaly znepokojivé úvahy o možném vstupu policejních složek do politické soutěže demokratického státu. Paroubkův emotivní projev přednesený bezprostředně po volbách, že demokracie v naší zemi utrpěla ránu srovnatelnou s Vítězným únorem, byl samozřejmě obsahově naprosto nadsazený a historicky nevěcný, nebyl však zcela nedůvodný. Následné demonstrace několika tisíc rozhořčených Pražanů na Václavském náměstí však směřovaly proti Paroubkovi, ne proti Kubicemu – jak jinak...

Patový volební výsledek

Konečné výsledky voleb do Poslanecké sněmovny potvrdily sice vítězství Občanské demokratické strany, ale ne tak dramaticky vysoké, jak tato strana asi sama očekávala. ODS získala 1 892 475 hlasů (35,38 %), ČSSD 1 728 827 hlasů (32,32 %). Zcela nečekaný byl ovšem celkový „blokový“ výsledek, kdy připravovaná koalice pravého středu (ODS, KDU-ČSL a Strana zelených) obdržela v Poslanecké sněmovně 100 mandátů a dvě strany levice (ČSSD a KSČM) také sto křesel. Podobně jako sněmovna byla rozpolcena i naše republika: Morava volila oranžově, kdežto Čechy modře – s výjimkou Ústeckého kraje, kde jako lídr ČSSD kandidoval právě Jiří Paroubek.

Tento unikátní výsledek neumožňoval vyslovení důvěry chystané pravicové vládě ani případné (spíše pouze hypotetické) vládě levice, proto prakticky okamžitě po oficiálním vyhlášení výsledků voleb visela ve vzduchu otázka, zda se pravici podaří získat na svou stranu nějaké „rozumné“ či „konstruktivní“ poslance z řad ČSSD. Před deseti lety v opačném gardu nikdo asi vážně neuvažoval o tom, že by sociální demokracii (a její levicovou vládu) podpořili nějací pravicoví přeběhlíci. I prezident Václav Klaus se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že oněch 100 mandátů pro ODS, KDU-ČSL a SZ znamená přece jenom více než těch zbylých sto.

Dnes víme, že oni „konstruktivní“ poslanci z řad ČSSD nakonec pro podporu vlády Mirka Topolánka získáni byli, byť cesta k jejich nalezení byla poněkud klopotná.

(Pro ČSSD měla být tehdy varováním podobná situace z roku 1997, kdy dva její poslanci při hlasování o vyslovení důvěry Klausově vládě podpořili původně menšinovou koalici ODS, ODA a KDU-ČSL. Těmito historicky prvními přeběhlíky se stali předseda rozpočtového výboru Wagner a činovník Mladých sociálních demokratů Teplík, který dokonce v průběhu výkonu svého mandátu vstoupil do ODS s tím, že je vlastně jedno, zda je členem ODS nebo ČSSD...)

K neúspěšnému pokusu změnit remízu parlamentních voleb došlo již krátce po jejich skončení, kdy bodyguard známého kontroverzního podnikatele Pitra Pavel Šrytr nabídl poslanci (a svému bývalému spolužákovi ze střední školy) Pavlu Plocovi z ČSSD pětimilionový úplatek za přestup do Strany zelených, což poslanec Ploc oznámil orgánům činným v trestním řízení.

Za tento pokus o uplácení byl v dubnu následujícího roku Šrytr odsouzen Okresním soudem v Semilech k podmíněnému trestu dvaceti měsíců vězení s odkladem na zkušební dobu 2,5 roku. Plocovu výpověď soudkyně uznala za věrohodnou, přestože Šrytr vždy popíral, že z jeho strany došlo k tomuto trestnému činu. (Další možné okolnosti tohoto dnes již zapomenutého případu nebyly objasněny.) Verdikt potvrdil po Šrytrově odvolání také Krajský soud v Hradci Králové. Následné dovolání proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší soud roku 2008, stejně tak o čtyři roky později Šrytrovu stížnost zamítl i Ústavní soud.

Jednotu poslaneckého klubu ČSSD se podařilo udržet až do podzimu 2006, kdy dva jeho členové – Miloš Melčák a Michal Pohanka – začali slovy i skutky vyjevovat svou vstřícnost vůči pravici.

Topolánkovy vlády

Dne 4. 9. 2006 jmenoval prezident Václav Klaus na návrh předsedy ODS M. Topolánka vládu složenou z devíti členů ODS a šesti nestraníků. Tato první „jednobarevná“ Topolánkova vláda požádala o důvěru poslaneckou sněmovnu 3. října, avšak poprvé v historii České republiky ji nezískala. Pro hlasovalo pouze 96 poslanců, dalších 99 hlasovalo proti, a tak 11. října 2006 podala vláda demisi.

O měsíc později prezident Klaus znovu jmenoval Mirka Topolánka premiérem a pověřil jej sestavením vlády. Dne 21. prosince 2006 pak požádal premiér prezidenta o jmenování nové vlády, tentokráte složené z členů ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Václav Klaus měl zprvu k této trojkoalici určité výhrady, neboť očekával vznik vlády, která nebude závislá na přeběhlících. Nelíbilo se mu ani její personální složení, především ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Druhou Topolánkovu vládu prezident republiky jmenoval 9. ledna 2007, o 10 dní později získala důvěru Poslanecké sněmovny, neboť poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka opustili před hlasováním zasedací sál, čímž snížili kvórum pro získání potřebné většiny. Pro vládu hlasovalo všech 100 poslanců koalice, 97 opozičních poslanců hlasovalo proti, 2 se nezúčastnili (právě Melčák s Pohankou). Poslanec Petr Wolf (ČSSD) byl přítomen, ale jeho formulace „Jsem proti návrhu“ místo „Proti návrhu“ způsobila, že byl v příslušném parlamentním zápisu veden jako nepřítomný.

Byl to jen omyl, či náznak možné vstřícnosti vůči pravicové koalici? V červnu 2008 tento poslanec opustil svůj poslanecký klub i ČSSD a začal podporovat vládu ODS. O čtyři roky později byl odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody za zneužití státních dotací, ale trest nikdy nenastoupil a ukrývá se na neznámém místě. Kauza tohoto dalšího přeběhlíka se stala ale nakonec osudnou především pro tehdejší trojkoalici, neboť byla „spouštěčem“ pádu Topolánkovy vlády v březnu 2009. Tehdy se Topolánkův asistent Dalík pokusil – s vědomím premiéra – zabránit odvysílání kritické reportáže o Petru Wolfovi Českou televizí. ČSSD to pochopitelně nepřešla bez povšimnutí a následně vyvolala v poslanecké sněmovně hlasování o vyslovení nedůvěry vládní koalici ODS, KDU-ČSL a SZ. Bylo úspěšné, protože k ČSSD a KSČM se 24. 3. 2009 poněkud překvapivě připojili dva rebelující poslanci z ODS a dvě „zelené“ poslankyně.

Pro ČSSD ale zatím na přelomu let 2006 a 2007 nebyl hlavním problémem Petr Wolf, nýbrž jednání již zmíněných poslanců Melčáka a Pohanky, kteří se stali faktickými podporovateli druhé Topolánkovy vlády. Těžko říci, zda tito dva přeběhlíci jednali zcela o své vůli – v důsledku jakéhosi politického prozření, anebo byli ke spolupráci s pravicovou vládou, znamenající ovšem zradu na voličích, přemluveni či jinak získáni na základě skutečností, které běžným občanům zůstanou patrně již navždy skryty. V případě poslance Melčáka se například spekulovalo o možném zákulisním vlivu Miloše Zemana, který jaksi z principu nepřál úspěch všem svým následovníkům v čele ČSSD, tedy ani Jiřímu Paroubkovi.

Velmi nejasná byla i motivace druhého z přeběhlíků, jež se také stala předmětem nejrůznějších dohadů a spekulací. Pohankovo jméno se totiž objevilo na podzim 2006 na záznamu skryté kamery v reportáži televize Nova o údajných machinacích s penězi z fondů EU. Starosta Budišova Ladislav Péťa, který byl z nich podezřelý, Pohanku považoval za „hráče“ a člověka, s jehož pomocí podle Novy počítal. Péťa na záznamu Novy mluvil o možné vazbě na projekt mezinárodního centra klinického výzkumu, který vznikal v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny, v níž byl Pohanka v letech 2003–2005 ředitelem. Pohanka však spojitost s Péťou a jeho společníky popřel, nikdy ani nebyl obviněn z nějakého trestného činu. Nezařazeným poslancem, podporujícím vládu, zůstal do prosince 2008, kdy na mandát nečekaně rezignoval.

Ať již byly důvody přeběhnutí poslance Melčáka, který byl svého času dokonce považován za jakéhosi levicového radikála (nejen kvůli dávnému členství v KSČ), a poslance Pohanky, 1. náměstka ministra zdravotnictví Davida Ratha (2005–2006), jakékoliv, způsobily zásadní změnu v poměru sil v dolní komoře parlamentu, neboť pravicová koalice tak měla potřebnou většinu, kterou ve volbách nezískala. Přestup obou poslanců znamenal překreslení výsledků voleb z června 2006, a tedy vlastně popření principu zastupitelské demokracie, v níž by o síle politických stran zastoupených v parlamentu měli rozhodovat výhradně občané svými hlasy ve svobodných volbách, nikoliv náhle politicky jinak smýšlející poslanci, či dokonce skrytí političtí manipulátoři.

Pyrrhovo vítězství

České straně sociálně demokratické, která se tehdy ocitla v naprostém mediálním, politickém i společenském obklíčení, jež bylo patrné především v Praze, po červnových volbách 2006 nezbývalo než se stáhnout do jakési pomyslné kruhové obrany a vyčkat na vývoj věcí příštích. Bylo jen otázkou času, kdy tato obrana bude prolomena. Za pomoci opakovaných vnějších ataků a především vnitřní subverze se to nakonec v lednu 2007 podařilo a ČSSD tak definitivně prohrála volební zápas z jara roku 2006 – částečně kvůli svým vlastním chybám; příslušné stranické orgány v několika regionech při výběru adeptů na funkci poslanců rozhodně neměly šťastnou ruku. Někteří nominovaní a později i zvolení kandidáti měli svým osobnostním a myšlenkovým založením k ideálům prvotních českých sociálních demokratů z roku 1878 věru hodně daleko.

Pro ODS se ovšem tento dočasný úspěch v delší historické perspektivě ukázal být vítězstvím Pyrrhovým, neboť ji voliči, rozčarovaní nejrůznějšími skandály a slabými ekonomickými výsledky obou „modrých“ vlád – Topolánkovy (2007–2009) a především té Nečasovy (2010–2013), postupně začali opouštět. Její podpora v předčasných říjnových volbách 2013 klesla z někdejších pětatřiceti na neuvěřitelných sedm procent voličské přízně – či spíše nepřízně. Skutečnost u „zavedených“ polistopadových stran naprosto nevídaná.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Zdeněk Víšek

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.