Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Václav Jamek: Jaro je tady aneb Obrana osyk

Václav Jamek

Jaro je tady aneb Obrana osyk

Povšiml jsem si, že v této době tak nabroušené proti islámu se v našich televizích kromě jedenácti amerických seriálů opakovaných pro velkou legračnost nebo detektivnost pořád dokola (což činí i z nejhoršího vraha figuru víc než otřepanou) vysílá také několik seriálů tureckých. Tuhle jsem se vydržel dívat asi pět minut na konec jedné epizody, byl totiž mimořádně zajímavý: ctihodný soudce v bílém turbanu tu rozmlouvá uprostřed květinové zahrady s velmožem v tmavém turbanu o přednostech narcisů, tulipánů a růží (květů Prorokových), poté svorně oceňují poezii středověkého perského básníka Háfeze a končí závěrem, že rozhodně nejde o básníka nevhodné­ho. Něco tak unylého by u Američanů neprošlo, a něco tak ušlechtile vzdělaného byste marně hledali u Američanů i u Čechů: protože u Američanů se v dřevních časech spíš střílelo a Čechům je to vůbec ukradené, pokud se neslaví nějaké výročí s korunovačními klenoty a další parádou.

Šamsuddín Muhammad Háfez, rozhodně muslim, žil ve 14. století a ve svých básních opěval víno a krásu mladých chlapců, což obé islám přísně zakazuje. Přesto je uznáván jako jeden z největších. Goethovi a Schillerovi, špatným synům naší jediné správné civilizace, dodal jeho příklad odvahu k opěvání téhož. V Evropě se totiž za to druhé až do 18. století upalovalo. Já si s Háfezem zase ustavičně opakuji tohle:

Ach, jaká hrůza zjevila se mi:
svět mezi obzory se zvedá bouřemi,
syna jsem zřel, jak po otci se žene,
a dcery zas, jak se rvou s matkami,
hlupáky lízající šerbet růžový a cukr,
moudré, jež hlad s neštěstím ochromil,
ryzího koně s rozpáraným bokem,
osly však se zlatými uzdami.
Slyš, Mistře, nad poklady dražší radu Háfezovu:
Ať kdekoli jsi, nestůj na straně pohromy!

(Překlad Věry Kubíčkové, mírně pozměněný.)

My se zato můžeme těšit čerstvými pamětmi Miroslava „Calamity“ Topolánka, kterého jsme u nás dokázali taky udělat na pár let předsedou vlády. Proti všemu očekávání nenesou vojensky řízný titul Jak jsem s vámi vyjebal, ale i tak mají název sprostý, jejž budou dějiny vytečkovávat, jenom na jiný způsob, učeně označovaný jako skatologický, lidově fekální, vůní důvěrnou prosycený. Pré to béval chlap s gulema, a včil halt už enem s tou řiťou. Jak vidno, některý jazyk ani na zlaté uzdě neudržíš. Drž to, jak chceš, na průjem se vyzrát nedá.

Nicméně zjišťuji, že s prostými lidmi si někdy docela dobře rozumím: nedávno jsem se třeba shodl s jedním bývalým vojenským letcem, že na hokejovou ligu se v televizi nedá koukat, protože na ledové ploše není pro samé reklamy vidět puk, spisovně kotouč. A koho by zajímal tenhle druh baletu bez kotouče i bez hudby? Člověk si zkrátka nemá zoufat, že jeho pocity nikdo na světě nesdílí: někdo se vždycky najde. Tak bych třeba rád věděl, zda ještě i někomu jinému připadá, že kardinál Duka se čím dál víc podobá žaludskému esu z mariáše. On, který duchovní autoritu prošustroval v tahanicích o majetek, se už veřejně vysmívá svému pozemskému šéfovi, papeži Františkovi, dnes široko daleko jedinému státníku na Zemi. Prý to s tím soucitem u katolíků nemáme brát vážně, papež je prostě jen snílek.

Z důvěrných zdrojů se dozvídám, že Duka také chystá paměti, s názvem Moje katachreze. Význam je stejný jako u titulu, na který už Topolánkovi chyběly gule, jenom je to řecky. Na katolické Moravě se ostatně Dukovi už přezdívá „kardinál s gulema“. A fakt je má!, jak praví básník.

No vida.

Ale jaro se už zase časně obrací do léta, a  protože jsem důchodce a pražská filozofická fakulta nemá na to, aby mi platila týdně čtyři sta korun za překladatelský seminář, který jsem chtěl ještě vést externě, mohu si jezdit, kam chci, třeba i v pondělí. To jsem podnikl obvyklou cestu do Veselí nad Lužnicí. Tentokrát jsem se k Domovu sv. Františka pro seniory vydal od nádraží po zrušené jednokolejné železnici, kudy se ještě před rokem jezdilo do Budějovic; teď je tam jakási cesta pro cyklisty a pro pěší, jen přírodou.

Na starém náspu kvetl zároveň lomikámen i rožec, které jsem kdysi zaměňoval; jedna květina se mi zdálky jevila jako kohoutek luční, ale ne zblízka, byla to asi smolnička; kohoutek tady také kvete až později v létě. Vlčí máky byly dosud složené v krásných srstnatých poupatech, udržujících polohu, kterou čeština, kdysi v této oblasti velmi aktivní, popisovala jako „nící“. Rozrytý břeh Lužnice, kde se donedávna stavěla nová trať, pokrývaly husté zástupy skoro odkvetlého penízku rolního, jimž se snažila čelit jediná vetchá, leč dosud nerozvátá pampeliška. Na druhé straně od železniční zastávky, přebudované až příliš luxusně na to, že tu denně zastavují v každém směru pouhé tři vlaky (čtyřicet zářivek oproti předchozím dvěma neúsporným žárovkám), prostíral se ráj heřmánků: myslel jsem, že je to rmen, ale voněl, musel to být nějaký heřmánek pravý, leč hodně vyvinutý, v tom heřmánkovec s květy většími, dva trsy modrých chrp a v podrostu trojbarevné fialky.

Ve stromech jsem opožděný: teprve teď jsem zjistil, že ty bělošedé kmeny s jakýmsi rezavým mechorostem, které jsem vídal z vlaku (na břízy tmavé, na buky světlé), jsou osiky. První pozorování mi ukázalo, že s jejich roztřeseností se to přehání: třesou se sice hodně, ale jen v periferiích, kterým se u rostlin říká listy: jinak stojí naprosto pevně. Kořeny mají sice mělké, ale obšírné, prý až do dvaceti metrů kolem. Myslím, že tvrdé y se jim odebralo neprávem a mělo by se jim vrátit: zdání klame, ve skutečnosti jsou neochvějné.

Bylo dusno, a protože jsem si vybral pondělí, zažil jsem i obrovské krupobití, které se toho odpoledne Veselím přehnalo a ustalo chvilku předtím, než jsem musel vyrazit na zpáteční cestu, tentokrát k osobnímu vlaku z té blízké zastávky.

Hned druhý den jsem se vydal do Prostějova: studentské divadlo Point si tam zdramatizovalo jeden můj veselý překlad a pozvali mě na představení. V Prostějově jsem do té doby nebyl, těšil jsem se, že poznám další kus naší země. Patřilo k tomu i rostlinstvo, na zahrádce mých zná­mých a potom i kdesi ve městě, kde si mezi vysokými platany upravili záhony s pozoruhodnými kultivary, které se k dekoraci skoro nepoužívají: pryšci, kontryhelem, několika druhy kakostů... Lidé mi přišli vlídní, zdravili se mezi sebou víc než všude jinde v naší zemi, také mě potěšilo, že se úplně mladí lidé dokážou oddat něčemu tak překonanému, jako je živé divadlo, potěšila mě nově restaurovaná městská knihovna, potěšilo mě shledání s lidmi, které jsem dlouho zbytečně ztratil z patrnosti.

Byl to vlastně šťastný výlet, kterému neublížil ani obrovský, vysoký poutač s Okamurovými odpudivými hesly na výjezdu z Olomouce, vylepený ve zmenšené podobě také na dveřích trafiky na prostějovském Husserlově náměstí. Zaznamenal jsem několik chátrajících nebo pokažených secesních budov, jaké dnes vidíme skoro všude, ale viděl jsem také krásné a dobře udržované Kotěrovo divadlo a v kostele Povýšení sv. Kříže nádhernou kazatelnu, oltář s mnoha svatými pomocníky i neobyčejně štíhlým sv. Kryštofem a úchvatnou Bílkovu Křížovou cestu.

Proto věnuji tento fejeton hlavně tomu, o čem píšu málokdy: velikosti a nádheře bytí, a naději.

Zpáteční rychlík měl zpoždění, měl jsem tedy dost času přemýšlet o všeličems: třeba o chudobě daňových rájů. Vím, proč po nich bohatí touží, a nechápu to: chtějí se ubednit ve vlastním paralelním světě, kam by kmáni nemohli. Nepotřeboval jsem aféru Panama Papers, abych si to uvědomil: byl jsem kdysi ve Francii ještě celkem mladý, krásný a úspěšný a setkal jsem se s různými lidmi. Psal jsem proti komunistům, zajímali se o mě i lidé zprava. Patřil mezi ně Julien, tehdy tajemník významné gaullistické političky: domluvil mi řadu důležitých schůzek, také účast ve velmi sledovaném rozhlasovém pořadu. Jednou jsem ho doprovázel na jakýsi gaullistický kongres, a tu jsem si všiml, že jeho kapsy cinkají jistým nezaměnitelným způsobem: měl je plné desetifrankových mincí, zvuk jejich kovu se nedal splést s ničím jiným. Pochopil jsem, že je tam má na spropitné, což znamenalo, že navštěvoval svět, v němž je minimální spropitné ne jeden frank či půlfrank jako ve světě obyčejném, ale právě franků deset. V těch kavárnách se přitom za mnohem vyšší ceny konzumovalo totéž co v jednofrankových: desetinásobek měl tedy jenom ten účel, aby tam jednofrankové obyvatelstvo nechodilo. Desetinásobný plat se utratil stejně rychle jako ten běžný. Peníze sloužily jenom jako zeď. Dobrovolný apartheid bohatých.

Julienem naprosto neopovrhuji, vlastně mi přátelsky a nezištně pomáhal do světa, ke kterému chtěl sám patřit, a předpokládal, že tam chci i já; to přátelství jsem dokázal opětovat, protože jsem věřil v jeho upřímnost. Onen paralelní svět mi ostatně takových nabídek udělal víc, ale ani jsem nevěděl, jak jich využít: rychle jsem pochopil, že mi nevadí tlačit se mezi lidmi v metru, že by mi metro dokonce chybělo a že se v životě nesnažím proto, abych mohl jezdit taxíkem.

Některé z těch lidí jsem měl i rád, ale s jejich světem jsem se rozešel.

Ten paralelní svět je umělý, i lidé v něm jsou nakonec umělí, a dost často odtud vyletí něco tak umělého, plytkého a neslučitelného s životem jako Okamurův nenávistný poutač. Vlastně jsem člověk lásky, ne člověk billboardů. Takže mě víc zajímá, koho asi tak napadlo vypěstit zrovna kontryhel k ozdobným účelům. To, že poznám a ve dvou jazycích pojmenuji květiny, mi někteří Francouzi ostatně neodpustili.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.