Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Antonín Rašek: Odváží se NATO přelomové změny?

Antonín Rašek

Odváží se NATO přelomové změny?

S vlnami migrantů se zrodilo plno mýtů, hypotéz, teorií a prognóz. Od optimistických prořídlých zastánců multikulturalismu až po ty apokalyptické, které v nich vidí past na západní civilizaci.

Zůstaneme-li odpovědně na půdě reality současné neklidné doby, Evropská unie a Severoatlantická aliance jsou i přes váhání rozhodovat se tváří v tvář bezpečnostním hrozbám v reálném čase stále základem naší ekonomické, sociální, bezpečnostní a obranné politiky. Hledáme-li příčiny oněch váhání obou významných globálních institucí, jsou obětí vlastního analytického hodnocení ve strategických dokumentech, podle kterého Evropa nikdy v historii nežila v tak příznivém bezpečnostním prostředí. To odzbrojuje v tom nejširším slova smyslu. Zvláště platí-li tento soud i v době, kdy se situace podstatně změnila.

K tomu je nutné přičíst, že se Evropa prostřednictví politiky Evropské unie nedokáže odchýlit již od realitou znemožněné představy otevřeného kontinentu, jakkoli je pro nás těžké se této praxe vzdát. Nakonec to udělají a vlastně tak již činí národní státy, které, přes trvající uprchlickou politiku Angely Merkelové, uzavírají své hranice. O to větší význam bude mít další summit NATO, který se má sejít v červenci ve Varšavě.

Aliance ve svízelné situaci

Rozpadem obou organizací nebo některé z nich bychom se ocitli v geostrategickém vakuu. V jakési zdánlivé splendid isolation – pokud lze vůbec o nějakém skvělém odloučení mluvit – by se stát ve středu Evropy stal na základě těžko vyvratitelných historických zkušeností teritoriem jiného mocenského zájmu. Na tuto bezpečnostní hrozbu s konkrétní identifikací upozornil již premiér Bohuslav Sobotka.

Jsme-li s fungováním obou organizací pro jejich malou schopnost vypořádat se s probíhajícími krizemi oprávněně nespokojeni, neznamená to, že budeme přispívat k jejich oslabení až rozpadu, nýbrž k racionalizaci jejich činnosti.

Negativní iniciativou v tomto smyslu rozhodně nebyl plán B z dílny V4, který se naopak začal realizovat dříve než z iniciativy uvedených zemí. A to zvláště proto, že některé zahraniční mise byly neúspěšné, což přispělo k vytvoření Islámského státu a ke kritické situaci v Sýrii. V ukrajinském konfliktu se Aliance nestala odstrašující silou a Rusko si tak mohlo dovolit anektovat Krym. Až do posledních dní nebyla Aliance schopna se aktivně zapojit do migrační krize, přestože se například úspěšně angažovala s dalšími spojenci, ale i s Ruskem a Čínou v boji proti somálským pirátům. Námořní angažmá NATO v Egejském moři k zastavení vln uprchlíků bylo v podstatě bez efektu.

Na mnichovské konferenci generální tajemník NATO Jens Stoltenberg dal otevřeně najevo, že členské země nepřipustí, aby Rusko zvyšovalo napětí v Evropě. Zároveň projevil vstřícnost k dalšímu jednání, protože řada globálních problémů je bez Ruska těžko řešitelná. Někteří bezpečnostní analytici, politici a komentátoři tento výrok považují za protiřečivý. Bez výsledku v podstatě skončilo i jednání Rady NATO s Ruskem.

Sbližování Spojených států a Ruské federace je ale na programu znovu. Ministři zahraničních věcí těchto dvou velmocí se dohodli na uzavření příměří v Sýrii a prezidenti Obama a Putin podepsali příslušný dokument. Příměří úspěšně vstoupilo v platnost a je zatím dodržováno.

Jak vyplynulo z aliančních dokumentů a potvrdilo se ve vystoupeních předsedy Vojenského výboru generála Petra Pavla, ministra obrany Martina Stropnického a europoslance Jana Zahradila v televizních Otázkách Václava Moravce, NATO se chce v konfrontaci s Ruskem jako svou primární hrozbou především zdokonalit ve využívání metod vedení hybridní války a v boji proti hackerům. Hybridní válka je spojením různých způsobů boje vedených státními i nestátními aktéry, včetně zastrašování a vyvolávání společenského rozvratu.

Vojensky se Aliance snaží posílit zejména své východní křídlo, kde se nejvíc cítí ohroženy pobaltské země. Alianční politické vedení a vojenské velení dosud tyto obavy nebraly vážně. Přijatá opatření byla i podle předsedy vojenského výboru NATO jen částečná a dva další diskutující ji označili za symbolickou. Rusko totiž jako reakci na alianční rozhodnutí chce vytvořit z dosavadních brigád čtyři nové divize, což vojenskou schopnost podstatně zvýší.

Iniciativa převážně na straně Američanů

Spojené státy se v posledních letech z Evropy vojensky stejně jako z Blízkého východu stahovaly. Nyní Bílý dům překvapivě zvedl rozpočet na své evropské jednotky čtyřnásobně – na 3,4 miliardy dolarů. Není to samozřejmě zvýšení zásadní, k tomu by musely přispět podstatně i evropské členské státy. Ale dá se předpokládat, že zvýšené výdaje půjdou především na alianční východní křídlo.

Velení americké armády rozhodlo ponechat dosud jen rotující americkou obrněnou brigádu v počtu pěti tisíc mužů na východě trvale. Vytváří se tu i velení nové divize, i když zatím bez vojáků. Budou vybudovány předsunuté sklady zbraní pro další americkou obrněnou brigádu. V pobaltských zemích se předpokládá trvalá přítomnost aliančních jednotek; již nyní se tam pravidelně střídají letecké síly členských států NATO. Zájem o trvalý pobyt vojáků projevily také Rumunsko a Bulharsko. Podle slov ministra obrany Martina Stropnického tu země V4 hodlají dislokovat rotační jednotku v síle roty o sto mužích. Pentagon to logicky považuje za nedostatečné. V České republice se zatím pobyt vojsk jiné alianční země nepředpokládá.

Aliance už v dlouhodobější perspektivě nemůže spoléhat na obranu založenou jenom na armádách jednotlivých členských států a na pomoc Američanů a Kanaďanů, případně dalších států k tomu ochotných. Musí je postupně přetvořit v jednotně řízený, vyzbrojovaný, integrovaný a kompaktní vojenský celek.

Pokud by to bylo proti orientaci americké zahraniční a bezpečnostní politiky a její vojenské strategie, musí se o to evropské členské země pokusit samy, respektive v rámci bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie. To je při dosud až neuvěřitelně dlouhém trvání aliančních a unijních rozhodovacích procesů spíše hudbou budoucnosti. Zároveň však nevyhnutelné.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, spolupracovník Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK v Praze.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.