Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Antonín Rašek: Odváží se NATO přelomové změny?

Blanka Kalinová

Proměny občanské společnosti

Většina českých občanů má k pojmu i k realitě občanské společnosti určité výhrady nebo vyloženě nedůvěru, obojí sdílené s mnoha ostatními postkomunistickými zeměmi. Naopak v některých západoevropských zemích se dostávají ke slovu nové formy společenské angažovanosti, které se snaží překonat pasivní kritiku státu a politiky a hledají cesty, jak posílit občanskou spoluúčast na politickém dění.

Pokud se „občanská společnost“ chápe obecně jako prostor, kde dochází ke střetávání individuálních a veřejných zájmů, pak tato sféra byla a je neodmyslitelnou součástí každé společnosti, ať už demokratické nebo despotické. Termín samotný se objevuje v 18. století spolu s vědomím, že nelze ignorovat rozpory mezi veřejnými a osobními aspiracemi a je třeba je řešit jednak zákony regulujícími vztahy mezi vládci a ovládanými a jednak sociálními pravidly, kterými se řídí individuální vztahy. Možnost občanů zasahovat do veřejného dění představuje obranu proti dramatickému vyostření potenciálních antagonismů mezi společenskými a individuálními zájmy a je zároveň zárukou pokud možno harmonických vztahů mezi státem a individuální sférou. V tomto širším pojetí je tedy občanská společnost definována jako vše, co není stát, a její existence jako nezbytná pro demokratické fungování společnosti.

Občanská společnost se dnes často ztotožňuje s existencí a funkcí tzv. třetího sektoru a soustředuje se na činnost nevládních neziskových organizací (NNO) fungujících více či méně nezávisle na státu. Jedná se o občanská sdružení, církve, profesní komory, odbory, nadace nebo obecně prospěšné společnosti. Podle dostupných dat existovalo v ČR v roce 1997 přes šedesát tisíc NNO, tedy přibližně stejně tolik jako před únorem 1948. Po něm se totiž počet občanských sdružení výrazně zmenšil, a to na pouhých sedm set. V souvislosti se vstupem do EU dochází k výraznému nárůst počtu NNO. Omezovat občanskou společnost na fungování NNO je z metodologického hlediska výhodné hlavně při provádění konkrétního empirického výzkumu. Avšak ostatní mechanismy charakteristické pro občanskou společnost se takovým přístupem ocitají mimo pozornost.

V postkomustických zemích dává veřejnost najevo neochotu k organizovanému veřejnému životu, neboť takový přístup oprávněně spojuje s předchozím režimem. „Společenská angažovanost“ tu má stále ještě špatný zvuk, přestože by měla vlastně být „školou demokracie“, nabízet občanům možnost podílet se na rozhodování a řešení problémů, které se jich týkají, a fungovat jako prvek korigující všemocnost státu. Často jsme svědky, že potřebnou a žádoucí veřejnou angažovanost nahrazují neformální přátelské vztahy a soudržnost, obojí vnímané výhradně jako součást soukromé sféry. Lze v nich spatřovat zárodek občanské společnosti, posilují-li vzájemnou lidskou důvěru a nekončí-li u hranic zájmových rodinných klanů. Nedůvěra k organizovaným občanským sdružením pramení také z podezření o jejich programové závislosti vzhledem k původu jejich finančních zdrojů. Kvůli ještě nerozvinutému individuálnímu dárcovství je řada NNO skutečně odkázána především na státní nebo evropské dotace.

Vliv globalizace a nových informačních technologií

Globalizace, vývoj informačních technologií a s nimi spojený rozmach sociálních sítí v posledních letech zásadním způsobem posunuly chápání občanské společnosti a její konkrétní fungování. Předně se dnes i NNO globalizují, ať už proto, že spolupracují s mezinárodními organizacemi (pomoc uprchlíkům, boj proti drogám), nebo proto, že jejich akční rádius je nadnárodní (Lékaři bez hranic, Amnesty International), či prostě proto, že jejich tematika je planetární svou podstatou (Greenpeace). Jak dalece vede rostoucí počet NNO s mezinárodní agendou k rozmachu globální občanské společnosti, je ovšem nadále otevřenou otázkou.

Každá demokratická společnost by měla mít operativní mechanismy, umožňující zapojit občany do procesu rozhodování, a to už při přípravě nových zákonů. Ministerstva mají povinnost předložit k veřejné konzultaci zákony, které navrhují. Informační technologie nabízejí možnost široce konzultovat návrhy změn zákonných norem s veřejností. Přesto si navrhovatelé usnadňují cestu tím, že často dávají přednost projednávat svá doporučení přes více méně formálně fungující kontakty se zavedenými partnery, například s profesními komorami v případě návrhu nových hospodářských pravidel. Zvyšuje se tak riziko střetu zájmů a ponechává se volnost pokušení dávat přednost specifickým potřebám a dílčím zájmům na úkor zájmů veřejných. Situace se navíc komplikuje v rámci EU. Její zákonodárné pravomoce dnes jsou nezanedbatelné a ne vždy v souladu se spolehlivými konzultačními mechanismy, k nimž by měla evropská veřejnost skutečně přístup. Proto jsou také lépe organizované zájmové skupiny – například profesní lobby – mnohdy schopny obhájit svá privilegia proti kvantitativně silnějším skupinám, jako jsou třeba spotřebitelé.

Pozornost zasluhuje rovněž vzrůstající úloha nevládních organizací v procesu vyjednávání mezinárodních smluv. Dnes si už nelze představit nějaké větší mezivládní setkání – jako výrazný příklad z minulého roku uveďme mezinárodní klimatickou konferenci COP 21 v Paříži – bez přítomnosti akreditovaných nevládních organizací. Jak se ukazuje, mohou ovlivnit obsah výsledné smlouvy, ba v některých případech i zabrzdit vyjednávání či zamezit dohodě. Něco takového může nastat v případě vládami dlouho připravované transatlantické obchodní smlouvy mezi EU a Spojenými státy. V této souvislosti nelze přehlédnout otázku míry politické legitimity kterékoliv NNO jak v národním, tak mezinárodním kontextu, zůstává-li v prvé řadě mluvčím tak či onak specifických zájmů. Parlament, který vychází z řádných obecných voleb, je teoreticky podstatně silnějším garantem názorové rozmanistosti daného společenského celku.

Lepší organizovanost a reprezentativnost NNO vedly vlády a mezinárodní organizace k tomu, aby vyvinuly nové formy komunikace s veřejností. Prvním předpokladem je snadný přístup k informacím, ať už jde o zveřejňování dat o činnosti různých vládních institucí, veřejnou dostupnost materiálů, například o vládních zakázkách nebo majetkové situaci volených představitelů, či možnost veřejnosti vyjádřovat se k plnění vládních programů. Tento zdánlivě neškodný požadavek, dnes souhrnně označovaný jako „big data“, může mít ve skutečnosti dalekosáhlý dopad. Pro pamětníky stačí připomenout Gorbačovovu „glasnosť“ a její výrazný podíl v procesu rozpadu sovětského impéria. Dnes jsme svědky „politických tsunami“ způsobených zveřejněním utajovaných materiálů v rámci WikiLeaks nebo Panama Papers.

Dalším stupněm v uznání společenské úlohy NNO by pak mohla být jejich přímá spoluúčast na vybraných aktivitách, které bývají tradičně obhospodařovány státem. Některé země jako Velká Británie vidí v tomto novém přístupu, nazývaném „open government“, možnost, jak postupně redukovat věcné zasahování i finanční angažovanost státu, a hlavně pak cestu, jak zlepšit fungování některých služeb v návaznosti na užší spolupráci s uživateli. Může se jednat o některé pomocné zdravotnické služby typu prevence a osvěta nebo sociální služby, kupříkladu pomoc specifickým skupinám, jako jsou fyzicky nebo mentálně postižení. Podobné předání kompetencí by mělo zajistit pružnější a přizpůsobivější fungování než těžkopádné centrálně řízené služby, ovšem za podmínky, že státu zůstane nestranná kontrola kvality a dohled nad záchováváním zásady nediskriminačního přístupu k těmto službám.

Od organizované k neformální společenské angažovanosti

NNO jako institucionalizovaná forma občanské společnosti se prosazují na národní i mezinárodní úrovni. Nejsou ovšem jedinou podobou, v níž se občanská veřejnost prosazuje a angažuje ve společenském dění. Občanská společnost v širším slova smyslu, nebo jinými slovy veřejný prostor, se postupně proměňuje, a v poslední době dosti výrazně. Po diskusních salónech v 19. století, kavárenském srocování ve 20. století plnily tuto roli ještě donedávna tištěná periodika. Bývala kdysi hlavní tribunou, kde docházelo k názorovému tříbení ohledně společensko-politických aktualit. Dnes jsme v řadě zemí svědky rozmachu spontánní mobilizace občanů, zpravidla jako reakce na konkrétní případy a situace, ale množí se i formy angažovanosti pro ambicioznější společenské projekty a někdy i politické cíle.

Tendenci lze ilustrovat na rozmachu petičních akcí. Ve Francii zaznamenávají specializované webové platformy jednak růst četnosti petic (čtyři tisíce mezi lednem a počátkem května 2015), jednak množství podepsaných – dnes už není výjimkou, když petice získává podporu sto tisíc lidí. Petici žádající prezidentskou milost pro šedesátiletou Jacqueline Sauvageovou, odsouzenou na 10 let vězení za vraždu manžela, bezohledného hrubiána, podepsalo 430 tisíc sympatizantů. A prezident Sauvageovou omilostnil. Ponecháme-li stranou lidský rozměr případu, zůstává otázka, nakolik je žádoucí lidový nátlak, negující pravomocný rozsudek, a zpochybňující tedy autoritu soudů a tím i společenské právní vědomí. Některé petice zase pomohly urychlit přijetí nových zákonů. Příklad rovněž z Francie dokládá, jak petiční hnutí vedlo ke zrodu zákona, který velkým obchodním centrům přikazuje dávat neprodané potraviny k dispozici organizacím charity a pomoci potřebným. Každá petice nemusí ovšem nutně zvládnout kritický přechod z virtuální do konkrétní reality.

Z ulice do parlamentu?

Moderní informační technologie jsou bezpochyby jednou příčinou nedávného vývoje, ale zdaleka nejsou jediným vysvětlením nového společenského fenoménu. Důkazem je fakt, že současný vzmach občanské společnosti se neomezuje jenom na virtuální, elektronický prostor, ale „vyhání“ tisíce lidí do ulic, jak jsme toho byli svědky ve Spojených státech (Occupy Wall Street), ve Španělsku (protestní hnutí Pobouření), aktuálně ve Francii (Nuit debout – Noc ve stoje) a zcela nedávno v Polsku (téměř čtvrtmilionová protivládní demonstrace v květnu 2016 ve Varšavě). Na počátku většiny těchto hnutí je nespokojenost s profesionálními politiky a s jejich neschopností přiznat a řešit naléhavé problémy, ať jde o korupci, ekonomickou krizi, politickou orientaci nebo ochranu životního prostředí.

Hlavním problémem spontánních hnutí je nezůstat pouhým efemérním gestem. Jde o to, jak přeměnit protestní akce v účinnou politickou sílu, která by dokázala proklamované požadavky přenést do života. Zatím se to povedlo španělskému protestnímu hnutí založením politické strany Podemos. Po tom, co se strana nejprve spojila s ostatními občanskými iniciativami, vyhrála volby starostů v Barceloně a Madridu, následně pak jako samostatné politické seskupení, zformované mimo tradiční politické strany, se její představitelé prosadili i v parlamentních volbách.

Nová a čerstvá francouzská iniciativa, nazývaná Noc ve stoje, tak daleko ještě nedospěla. Nepochybně i proto, že se zatím brání stát se organizovanou silou. Opakovaná noční shromáždění na pařížském náměstí Republiky jsou více symbolická a občanská než výslovně politická. Samo místo setkávání, spontánně chápané jako pomník obětem zdejších loňských atentátů, dává této iniciativě svébytný ráz a charakter. Snaží se především vytvořit všem otevřený diskusní prostor bez předem vymezených témat, bez oficiálních představitelů a bez jasně vyhraněných politických požadavků. Mezi aktuálními tématy se objevují kritika bezpečnostních opatření vlády a prodloužení mimořádného stavu v zemi, zde pokládaných za antidemokratické kroky, a hlavně široce pojatá sociální nespokojenost. Ta v poslední době krystalizuje zejména kolem návrhu nového zákoníku práce, který nachází své protivníky hlavně v odborových strukturách, ale i v parlamentu, a to dokonce v řadách poslanců socialistické většiny.

Všechna zmíněná spotánně vznikající občanská hnutí mají jeden společný rys: snaží se překonat sebestředný, opatrnický individualismus a apelovat na občana, na jeho společenskou odpovědnost. Profesionálním politikům upírají neomezené právo monopolizovat rozhodování o veřejných záležitostech. V českém kontextu jsou tyto iniciativy do jisté míry ozvěnou masarykovské zásady „demokracie je diskuse“ a Havlova důrazu na „moc bezmocných“ a „nepolitickou politiku“.

Konstatujeme-li dnes určité zpoždění postkomunistických zemí v probouzení občanské společnosti (se zatím ještě nepotvrzenou výjimkou Polska), pak je to částečně z důvodu, který vyslovil Ralf Dahrendorf, teoretik občanské společnosti: k politickému převratu stačí šest dní, k ekonomické reformě šest let, ale k vytvoření občanské společnosti je třeba šedesát let. Španělsko se dočkalo prvního probuzení občanské společnosti až čtyřicet let po smrti diktátora Franca.

Podle zmíněného pesimistického výhledu jsou tedy postkomunistické země časově i ideově na poloviční cestě. Sice i tady tradiční politické strany ztrácejí důvěru a jejich legitimita se zpochybňuje. Avšak nedůvěra ke státním a navíc i evropským institucím, doprovázená lhostejností a apatií k širším veřejným a společenským záležitostem, zatím nevyprovokovaly strukturovanou občanskou iniciativu schopnou identifikovat nové priority a mobilizovat pro ně širokou veřejnost.

Blanka Kalinová (1947), PhDr., vystudovala filozofii na UK a ekonomii ve Francii; do roku 2012 působila jako ekonomka v sekretariátě OECD, kde spolupracovala na řadě studií především v oblasti obchodní a investiční politiky; žije v Paříži.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.