Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Heda Čepelová: Dramaturgie denotátů a hledání ztraceného času

Heda Čepelová

Dramaturgie denotátů a hledání ztraceného času

Francis Fukuyama po pádu železné opony zformuloval svou známou tezi o konci dějin. Historický vývoj v následujících dvou dekádách ale ukázal, že namísto konce sváru dvou principiálně nesmiřitelných představ světa základní charakter konfliktní podstaty společenské dynamiky přetrvává. Přetrvávají tedy i dějiny, a s nimi důvod brát vážně i východiska prakticky zformulovaná marxistickou teorií: že podstatou dějin je antagonismus a jeho překonávání.

Existenci nesmiřitelného konfliktu a potvrzení dějin ztělesnila hospodářská krize z počátku nového milénia, v jejímž stínu dodnes žijeme. Můžeme ji vzít jako pracovní příklad pro studium nové podoby střetu. Mnohem víc než v nenávistném střetávání se kultur (které, jak nám připomínají soudobé nacionalistické reminiscence, je odvěké) se v ní totiž zrcadlí globální architektura, ve které zápas o moc nabývá své formy. Globální architektura a způsob, jakým se v ní projevují rozdílné zájmy, které nakonec vyeskalují v krizi nebo konflikt, jsou analytickým nástrojem a potvrzením možnosti uplatňovat moderní společenskovědní teorie zároveň.

Nenaplněná očekávání Západu

Globální architekturu je třeba si představit jako sadu fungujících společenských procesů, makrokanálů, které umožňují směnu a kumulaci informací a kapitálu, jejich genezi a vývoj, aniž by toto fungování přímo ohrožovalo řád sám o sobě. Mezi jednu ze zdí, na které je možné krizi projektovat, tedy patří globální ekonomika a finanční kapitalismus. Transverzálou vůči ní může být struktura pro okamžitý oběh informací, tedy existence a dostupnost internetu, stejně jako médií schopných přenášet vysokou věrnost a detail různých smyslových stop vnímání světa.

Z perspetivy bourdieánské teorie, k níž se hlásím, by tyto makrostruktury měly být jen upřesněním konkrétní formace ústředního konfliktu ekonomického a kulturního rozměru, z jehož pravoúhlého vyosení vyrůstá společenská diverzita, v místě a čase. Pro studium společenské praxe by pak měla být důležitá rovina střetávání projevů těchto makrostruktur a individuálního jednání, tedy ta rovina, kde se kapitál generuje a obíhá v praxi. Bourdieánský slovník používá pro tyto operace pojmy dispozice a pozice.

Jednou z takových dispozic příznačných pro hospodářskou krizi nového milénia by mohla být příslušnost k západnímu světu. S ní by mělo být spojeno očekávání hospodářské prosperity, lepšího přístupu ke zdrojům, očekávání racionálně liberální společnosti, ve které se problémy řeší demokratickou cestou. Západnost jako společenský status by pak měla v globálním řádu udržovat své vlastní vyosení směrem k vedoucí, lídrovské pozici, a to zejména vůči těm, kteří tento status nemají. Hospodářská krize do těchto statusových očekávání vnesla zásadní nedůvěru – tím, že společenské a hospodářské uspořádání nedokázalo aspirantům na jejich naplnění zajistit předpokládané statusové symboly, v první řadě prosperitu a schopnost ovlivnit redistribuci demokratickým procesem.

Když Giddens popisuje důsledky modernity na příkladu pozdně moderních společností, operuje s pojmem důvěra. Důvěra má být tím, co nám umožňuje bez obav vstoupit do letadla a vydat se na zaoceánskou cestu, ačkoliv nemáme ani ponětí, jak letadlo funguje, kdo ho řídí nebo zkonstruoval. Jde o typ institucionální důvěry. Očekávání spojené s bourdieánskými dispozicemi je ve srovnání s tím méně konkrétní, zato však strukturálně významnější. V Giddensově teorii může pád letadla vyvolat veřejný i politický zájem lépe regulovat leteckou dopravu. Podle bourdieánského vidění světa ohrožení naplnění očekávání podle dispozic vyvolá bezmála třídní reakci. Je-li tato teorie pravdivá, Západ by měl v reakci na krizi vytáhnout do boje proti třídnímu nepříteli: tím však může být výlučně třída nižší, nebo nepřítel či nepřátelé nově zkonstruovaní. Vedle toho by měla být pozice Západu zpochybněna tam, kde status „západnosti“ a dispozice s ním spojovaná nebyly nikdy dosaženy: otřesení jeho významu a pozice lídra by mělo logicky posílit snahy o zaujetí této pozice.

Odcizení kapitálu a práce

Tím, co na střední rovině mezi makrostrukturami a jednáním umožňuje společenskou organizaci a dynamiku, je v bourdieánské stejně jako v marxistické perspektivě kapitál. Ten je podle představ obou teoretiků definovaný jako kumulovaná práce. Potíž je, že hospodářská krize do tohoto rovnítka vnesla zásadní nejasnost. Finanční kapitalismus, který kapitál pojímá spíše jako koncentrovanou informaci (a teoreticky není vyloučeno se takto dívat na novou formu kumulace práce, jen to odkazuje k hluboké společenské proměně práce, která již nastala), zpochybnil buď legitimitu kapitálu, nebo legitimitu vykonávané práce. V praxi by se tak mělo projevovat zmatení nad tím, jak definovat práci, která ve své kumulované podobě vytváří kapitál jako zdroj moci (otázka co dělat), anebo rozhořčení nad tím, že bez ohledu na množství vykonané práce nedochází k její sedimentaci do podoby kapitálu (otázka uznání).

S tím souvisí třetí příznak, týkající se samotné společenské dynamiky, pro kterou jsou podle bourdieánské teorie dispozice jako výchozí body a kapitál jako nástroj pohybu zásadní. Tento příznak se týká pojmu emancipace. Emancipace je pojem třídní, statusový a časový zároveň: obsahuje v sobě trvalost procesu i kvalitativní posun podle vektoru, který je subjektivně vnímaný jako posun vpřed. Jde tedy o proces, který se vztahuje k budoucnosti a zlepšení stavu/statusu oproti vnímané současnosti.

Problém je, že hospodářská krize vedla k oddělení přítomnosti a budoucnosti do jiných časových rovin, a znemožnila tak jejich emancipativní spojení. Podstatou ekonomického propadu byla tzv. „hypoteční bublina“ – ekonomický jev, který se společensky projevoval předplacením vlastní budoucnosti. Jeho zásadním společenským projevem byla skutečnost, kdy vstup na práh aktivního života s nezbytnými statusovými symboly – jejichž součástí je i vlastní bydlení – znamenal vzdát se, podle dříve platné důvěry dočasně, práva svobodně rozhodovat o určení podstatné části vlastního osudu, protože ten je určený existujícím dluhem (přesvědčivě o tom píše například Lisa Adkins v článku Practice as Temporalisation: Bourdieu and Economic Crisis). Podobný efekt můžeme zřejmě zažít ještě jednou v podobě „bubliny“ dluhů za školné.

Hospodářská krize ukázala, že tato předplacená budoucnost může být nedosažitelná a domnělá dočasnost jejího odkladu je vlastně trvalá. Dluh ale vytváří konceptuální oddělení budoucnosti – jako té, která je svázaná s dluhem a nevyhnutelně se individualisticky vztahuje jen na své vlastní překonání – a té, která jako svobodné nadechnutí bude následovat. Představa emancipace je tím paralyzovaná: buď se vztahuje na konec dluhové pasti, a pozbývá tak aspekt růstu a zlepšení, anebo do budoucnosti „za“, která ale není spojená s přítomností.

Máme zásadní problém s časem?

Všechny tyto symptomy ukazují na zásadní problém s časem, který je důsledkem toho, co je možné vnímat jako momentální uspořádání základních makrostruktur konfliktu. Že čas má sociální povahu, je v dnešní společenskovědní teorii již poměrně přijímaným faktem, stejně jako představa, že jeho vnímání je závislé na konstrukci vlastního příběhu. Ten je důsledkem živého soustředění interpretací, představ a významů, světa ideí, kterým pracovně můžeme říkat informace (byť to zdaleka není totožné – právě význam je tím, co odlišuje informace od dat, ale pro pracovní hypotézu by tento pojem měl stačit).

Kombinace narůstajícího množství informací, které se směňují a obíhají rychlostí nepředstavitelnou ještě před třiceti lety, a finančního kapitalismu, který znejasňuje vazbu mezi kapitálem a prací (stále hledám vhodný popis tohoto zmatení jako nové formy odcizení), má tam, kde by klasická moderní teorie očekávala základní konflikt v procesu, nečekaně totožný rys obrovské rychlosti směny.

Bourdieu v jednom ze svých posledních článků ostře polemizoval s liberalizačními snahami na pracovním trhu, které podle něj podřídí přirozenou strukturaci společnosti triviální ekonomické doktríně a povedou ke společenskému zploštění, jež podkopá demokracii a diverzitu. Chápal staré společenské struktury soustředěné na hájení konzervativních, tradičních pojetí kulturních kánonů jako obranný val před tímto smršťováním. Nebezpečí viděl ve flexibilizaci poměrů a relativizaci kánonů.

Rychlost směny informací je ale kvalitativním posunem, který v těchto textech z raných devadesátých let není po mém soudu plně doceněn. Zasahuje fungování struktur zevnitř, protože mění samotné principy společenské organizace. Je na místě položit si otázku, jak proměňuje rychlost toku informací takové principy, které jsou nezbytné pro budování struktur jako ochranných valů, jakým je princip reprezentace.

Ta je totiž společenskou realizací abstrahování z konkrétního, pro nějž musí konkrétní být alespoň trochu stabilním prvkem. Reprezentace je rámec pro demokratické vyjednávání, což je forma komunikace, která je rychlostí směny informací rovněž zasažena.

Krize reprezentace

Zatímco reprezentativní struktury, vyvinuté moderní společností jako nástroj pro zvládání velkých strukturálních pohybů, měly charakter valů, současná dynamika směny informací vede spíše k tvorbě informačních „hubů“ nebo magnetických pólů, které se vykazují přitažlivostí spíše než schopností cokoliv reprezentovat. Zatímco princip reprezentace je striktně racionální (a takové má být i demokratické vyjednávání podle nejlepší hamermasovské tradice), přitažlivost magnetických pólů je spíše afiliační. I zde je možné vysledovat dopad na individuální vnímání času – zatímco pro racionální vyjednávání o podobě reprezentace je třeba praktický, a dokonce sdíleně vnímaný čas, afiliace může být osobní a bezprostřední.

Osobnost a bezprostřednost vztahu k magnetickému pólu moci je zároveň zdrojem stresu, protože znemožňuje úvahy o zodpovědnostech a povinnostech běžných pro reprezentativní struktury. Byla-li v posledních textech Bourdieua znát obava z věcné unifikace a univerzálního podlehnutí jedinému cíli, totiž zisku, můžeme se spíš bavit o unifikaci pozice člověka vůči pólu moci: stejně bezbranného jako odpovědného, bez ohledu na jeho formální postavení. Kromě toho je stres akcelerován bezprostřední přítomností informací takřka z celého světa, což proměňuje vnímání vzdáleností a schopnost vlastní teritorializace. Ta je pak definitivně ovlivněna narůstajícím podílem virtuálního prostoru, který je ve smyslu geografické teritorializace zcela novým prvkem (kde je internet?).

Naomi Klein v úvodu své knihy Šoková doktrína píše o tom, jak predátorský kapitalismus využívá pro svou expanzi metody běžné při mučení a výsleších válečných zajatců. Zbavit oběť pojetí o čase a prostoru patří mezi základní nástroje. Jakkoliv není pravděpodobné, že by se ve společenském makroměřítku jednalo o záměr nebo cílenou politiku, důsledky akcelerace směny informací mají podobný společenský dopad.

Klíč k narativu

Zatímco Klein píše o tom, jak oběť postupně ztratí povědomí o vlastní identitě a smyslu svého počínání, v širším společenském měřítku jde spíše o neschopnost harmonizovat vlastní pojetí času s obecným během věcí. Klíč k řešení přitom tkví právě v podstatě změny, která tento efekt může vyvolávat: v informacích a jejich směně.

Fukuyamova teze o konci dějin bývá vykládána jako konec velkých příběhů, konec souvislého vyprávění o osudu dějin a jejich ponechání univerzálnímu bytí ve svobodě. Spíše než velké příběhy by nás ale nyní měly zajímat příběhy středního dosahu, tedy ty, které na praktické úrovni dokáží po delší čas uvést do souladu osobní pojetí času a běh veřejného dění. Jedním z klíčových pojmů je nepochybně slovo budoucnost. Ale na slovech, jejich významech a schopnosti se v nich protínat s jinými lidmi záleží v současné době více než kdy dříve. Tam, kde v minulosti existoval strukturální prostor pro iterace o významu, dnes zřejmě hraje významnější roli jejich intuitivní vnímání a aproximativní čtení spíše než čtení de facto. Úkolem pro pěstování narativů středního dopadu je věrný popis společenské i ekonomické reality stejně jako konceptuální postihnutí tužeb namísto racionálně definovaných třídních zájmů.

Narativ jako souvislá řeč může být tím, co překlene rychlost směny informací a dokáže jejich klipovité struktuře prostřednictvím dramaturgie dát další smysl. Narativ může fungovat jako dramaturgie denotátů – je to nakonec obvyklá metoda politického boje. Zřejmě dnes ale klade mnohem větší nároky právě na moment dramaturgie a soustředěného vytváření smyslu, pokud má být jejím cílem budování nikoliv proměnlivého společenského hnutí, ale trvalé společenské formace sdílející čas a základní vývojovou linii příběhu. A také na schopnost politické spolupráce, protože ve smyslu nastíněném výše se nemůže jednat o narativ individuální.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.