Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Hynek Skořepa: Mrazivý příběh obrácení

Hynek Skořepa

Mrazivý příběh obrácení

V roce 2015 vyšla v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří kniha ruského autora Sergeje K. Dakova Odpusť, Natašo. Na záložce obalu knihy se dočteme, že Sergej K. Dakov (1951–1973) se narodil v Novosibirsku. Od šesti let vyrůstal v sovětských dětských domovech, v letech 1966 až 1970 studoval na leningradské námořní akademii a v Petropavlovsku na Kamčatce. Už během studií v Petropavlovsku velel speciálnímu policejnímu oddílu podléhajícímu KGB, který brutálně rozháněl tajná shromáždění věřících.

Roku 1971 nastoupil jako radiotechnik u sovětské námořní flotily. Již tehdy byl rozhodnut opustit SSSR. Když se pak za bouřlivého počasí jejich loď zdržovala poblíž kanadských břehů, využil příležitosti k útěku. V Kanadě se stal členem organizace Underground Evangelism, která pomáhala věřícím v komunistických zemích. V únoru 1973 byl ve svých pouhých 22 letech zastřelen v Kanadě neznámým střelcem (za jeho smrtí patrně stály sovětské tajné služby). Jeho autobiografie byla vydána až posmrtně.

Strhující příběh Sergeje Dakova začíná jeho útěkem z lodi Blagin v září 1971. Vzhledem k bouřlivému počasí získala loď povolení zdržovat se v kanadských výsostných vodách. Dakov ji opustil skokem do moře a za dramatických okolností se mu ve vodě mající asi pět stupňů Celsia podařilo doplavat k pobřeží. Na útěk se předtím cílevědomě připravoval (otužoval se a cvičil) a byl ve výborné fyzické kondici. Přesto se mu k pobřeží podařilo doplavat jen zázrakem.

V další části knihy autor vzpomíná na své dětství a mládí:

Na své rodiče si vzpomínám jen mlhavě. Byly mi čtyři roky, když otce zabili. Matka zemřela krátce po něm... Otec se narodil v Povolží. Když mého děda poslali do vyhnanství, musel otec odejít s ním. Žil ve státním dětském domově a chodil do nedaleké školy. Už v mládí se stal zaníceným komunistou. A protože otce měl v pracovním táboře, musel v první řadě napravit svou pověst, osvobodit se od zlé nákazy rodinných pout. A tak vlastního otce zapřel...

O osudu svých rodičů a svého dědy se Sergej dozvěděl až v sedmnácti letech, když jako student námořní akademie navštívil rodný Novosibirsk. Sergejův otec se ve snaze napravit „prohřešky“ svého otce, Sergejova dědečka, stal vojákem sovětské armády. Byl velice přičinlivý, i když neměl žádné vzdělání, dotáhl to daleko, po válce velel vojenské záhladně s tankovým a dělostřeleckým cvičištěm. Po Stalinově smrti došlo ve vedení sovětské komunistické strany k mocenským bojům. Po nástupu Chruščova byli v tichosti odstraněni všichni vysocí důstojníci, kteří předtím podporovali Stalina. Sergejův otec byl jedné noci odvezen neznámo kam. Jeho matka se z této rány už nikdy nevzpamatovala a zanedlouho zemřela. Kdy a kde zemřel jeho otec ani co se stalo s jeho dvěma bratry, se Sergej již nikdy nedozvěděl.

On sám prošel několika dětskými domovy na Sibiři. Poměry v nich byly dle jeho líčení více než otřesné. Děti trpěly podvýživou, jejich špatně placení a motivovaní vychovatelé, kteří neměli žádnou perspektivu zlepšení svého společenského postavení, se o ně prakticky nezajímali. Chovanci často tajně utíkali do města, kde se přiživovali drobnými krádežemi a žebráním.

Dakov doslova napsal:

Jako jednotlivci jsme byli vedoucím domova úplně lhostejní. Své povolání nenáviděli, a tak se o nás nestarali.

Otřesné poměry v dětských domovech tehdejšího Sovětského svazu za stalinských čistek a za války jsou dostatečně známy. Stát se tehdy o obrovské množství bezprizorných dětí nedokázal postarat. V době Gorbačovovy přestavby vyšla v SSSR např. kniha Anatolije Pristavkina Na hrudi obra obláček zlatý (česky 1989), která získala světovou proslulost. Spisovatel v ní líčí zážitky z válečného dětského domova v Moskvě, odkud pak byly děti kvůli blízkosti fronty odsunuty do podhůří Kavkazu. Jejich život se tam však nestal o nic snadnějším, staly se obětí nevyhlášené války mezi sovětským státem a místním čečenským obyvatelstvem (Čečenci, kompromitovaní před tím spoluprací s německou armádou, utekli před stalinským terorem do hor a během nocí přepadali sídla pod horami, nově osídlená uprchlíky z frontových oblastí Ruska). Pristavkinův příběh má i neméně slavnou filmovou verzi režiséra Sulambeka Mamilova z roku 1989.

Šokující jsou však pro mne dosud neznámá fakta dokládající, že situace v sovětských dětských domovech byla velmi špatná ještě řadu let po válce, kdy byl v souvislosti s Chruščovovými zemědělskými experimenty v zemi nedostatek základních potravin.

Kniha vydaná nakladatelstvím zaměřujícím se na vydávání náboženské literatury ovšem má především ukázat „prohlédnutí“ Sergeje Dakova, který se z věřícího komunisty, krutě zasahujícího proti vyznavačům náboženské víry v rámci represivních složek, stal hluboce věřícím křesťanem. O to víc zarážející jsou faktografické chyby (nepřesnosti překladu) v knize obsažené. Např. na str. 63 je uvedeno: Novosibirsk měl půldruhého milionu obyvatel a už léta zde nebyl jediný (pozn. míněno funkční) protestantský kostel....

Průměrně vzdělanému člověku je snad známo, že nejrozšířenějším křesťanským náboženstvím v Rusku je pravoslaví. Pokud tam jsou nějací protestanté, je jich zanedbatelné množství. Těžko proto mohli „protestantští“ věřící vytvořit v knize popisované mnohatisícové shromáždění, snažící se navštívit bohoslužbu v té době v nově povoleném jediném „otevřeném“ chrámu. Sám jsem pak při návštěvě sibiřského města Irkutska před několika lety jiné než pravoslavné chrámy nezaznamenal (s výjimkou židovské synagogy).

Je zarážející, že v tiráži knihy není uveden její překladatel. Je tam naopak napsáno: Jsme připraveni vyhovět oprávněným nárokům překladatele, jehož jméno se nepodařilo zjistit. Zajímalo by mne, jak se může nakladatelství dostat k překladu, když nezná překladatele. Z v textu vyskytujících se slovakismů usuzuji, že kniha byla přeložena spíš než z ruského originálu z jejího slovenského vydání. Bohužel se zařazuje do většinového proudu nekvalitních překladů z cizích jazyků, které zaplavují náš knižní trh (mezi nimi patří ještě k těm lepším).

Ale zpět k Sergeji Dakovovi. Proč se rozhodl opustit na tehdejší poměry zdánlivě skvělou kariéru (svými nadřízenými byl vysoce hodnocen a pravidelně povyšován) a nakonec i zemi, vysvětlil tím, že se postupem času nebyl schopen morálně vyrovnat s bezohlednými a krutými zásahy vůči věřícím (podle jeho popisu při nich docházelo k těžkým zraněním, dokonce k úmrtím), když podle tenkrát platné ústavy Sovětského svazu bylo náboženské vyznání legální. Dakov se neúspěšně pokusil zrůdné mašinerii uniknout:

Pochopil jsem. Měli mě v hrsti a nikdy mě nepustí... Normální člověk se mohl rozhodnout jinak: žít v SSSR, ignorovat – pokud se dalo – systém a vést podle možností spořádaný život. Mě však měli v hrsti. Věděl jsem příliš mnoho...

Sergej K. Dakov: Odpusť, Natašo. Karmelitánské Nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 175 s. Přeloženo z ruštiny, překladatel neuveden.

Hynek Skořepa (1975) vystudoval biologii, geografii a ochranu životního prostředí na UP v Olomouci. Pracoval střídavě jako učitel, muzejník a pracovník státní ochrany přírody. V současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.