Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Tomáš Tichák: Výlet do Krakova

Tomáš Tichák

Výlet do Krakova

Nedávno, asi tak před čtvrt stoletím, jsme se vydali ukázat básníkovi a husitskému faráři Rostislavu Valuškovi Krakov, ve kterém přes svůj – jak se nám tehdy zdálo – pokročilý věk čtyřiceti pěti let, dosud nebyl. Je to pěkný druh dětinského potěšení seznamovat jiné s tím, co se líbí nám, sdílet s nimi jejich zalíbení a tím těšit sebe napodruhé a dvojnásob. Tedy pokud dotyčný není politicky nekorektní, chci říct nezdvořák, a libé dojmy alespoň předstírá. Vlastně je to sobectví. Ušlechtilé.

Rosťa bujaré nadšení neprojevoval, což nás trochu mrzelo, podrobně se ale zajímal o příběhy míst, jimiž jsme procházeli, a o vše, co s nimi souviselo. Snažili jsme se mu vysvětlit polské reálie od bitvy u Grunwaldu přes odlišnosti tradic v bývalých záborech a „kresech“ až po technologii výroby bigose a barszcziku. Já jsem ovšem, přiznávám, předstíral hlubší znalosti, než jsem ve skutečnosti měl. Také jsme mu překládali kdejaké nápisy; polštinu kupodivu neovládal ani pasivně.

Ale možná mu křivdím, má paměť je krátká. Zůstávají uchovány jen pocity a i ty jsou pokryty nánosy dojmů pozdějších. Tvrdá data, jak se jim říká, měknou, až nakonec sublimují v báchorky, jako fata morgana, v niž jsme už jednou provždy uvěřili. Jediný způsob, jak konkrétní události navždy zakonzervovat, je zapsat je, nahrát, vyfotografovat, uložit. Jenže když po letech do takových strohých análů nahlédneme, zdá se nám, že zobrazují cosi cizího, úplně neznámého. Pro historiky jsou to prvotní zdroje, poklady, pro nás samotné ale neznamenají skoro nic, jako kostra v muzeu, vypreparovaná, bez masa a srsti. Snad kdybychom ucítili aspoň závan té diluviální vůně...

Nejvýstižnějším záznamem totiž může být asi jen poezie, slovní, hudební, výtvarná. Nádherná lyrická báseň, řekl bych, je vlastně pedanticky precizní, forenzní zpráva o citu. Jen poezie má onu absorpční schopnost nasát do sebe ducha okamžiku. Neobsahuje sice holá fakta, k čemu je ale objektivita bez subjektů?

I když ale tuto hypotézu připustíme, tedy že v poezii je obsažena pravda, anebo aspoň že v nejvyšší možné míře může být, jiná věc je, zda tu pravdu někdo bude schopen najít. A jestli ji vůbec bude chtít hledat. Objektivita nemá smysl bez subjektu – a báseň nemá smysl bez čtenáře. Žádné konání vlastně nemá v obecném významu slova smysl bez publika či aspoň vyhlídky na ně. To platí pro popovou hvězdu i Robinsona Crusoa. Divadelní představení vytvářejí společně herci s diváky a je to tak v životě se vším. Čím by byl dnes Máj, kdyby čtenáři dali na recenzi Jana Slavomíra Tomíčka, který jej roku 1836 v České včele rozcupoval? –„... jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla... V tomto nenalézáme nic krásného, oživujícího, nic básnického v přísném toho slova smyslu... Básník povrhnul důstojným jménem básníka a snížil se k bídnému rýmotepci, aby jen, protože sám nic jiného nevidí, okázal nám černou sežhlou prostoru své útroby.“

S Hynkem a Jarmilou to dopadlo – pro nás – dobře. Jako to dopadne s výletem do Krakova, ale nevím. Sám totiž na rozdíl od Rostislava Valuška básník nejsem, a tak musím doufat, že výlet do Krakova někde ve svých verších zvěčnil on. A že se tedy jednou, až tu báseň najdu, vše podstatné dovím. Ptát se ho raději nebudu, aby mi tu naději třeba nevzal.

Ale něco si přesto ještě pamatuji: po celodenním pěším putování, když už od nás Rosťa vyzvěděl snad vše, co jsme znali o Haliči – tedy ode mne jistě, Václav věděl mnohem a mnohem víc –, jsme se došourali ke zdi židovského hřbitova v Kazimierzi. Vyrobili jsme si čepičky z kapesníků a za začínajícího soumraku vstoupili mezi starodávné náhrobky. A pak jsme užasli: Rosťa se skláněl ke stélám a nezřetelné hebrejské nápisy na nich nám plynně překládal.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.