Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Lukáš Jelínek: Na té naší zahrádce

Lukáš Jelínek

Na té naší zahrádce

aneb v létě o proměnách politiky a cestách od alternativ k doplňkům politického provozu

Na otřesy, jimiž evropská politika prochází, si dlouho zakládala sama. Je to, jako když máte zahrádku a neobhospodařujete ji, pouze léta sklízíte ty nejsladší plody. To se vám pak mezi řádky taky může rozšířit plevel co by dup.

Reprezentanti voličských skupin napříč společností, včetně těch nejpotřebnějších, si navykli na určitý standard, v němž pracují, baví se, žijí. Kanceláře plné šanonů, špičková auta, drahé restaurace, ale i usínání nad dokumenty v domácí pracovně tři hodiny před tím, než ráno zazvoní budík. Myslet na voliče ovšem nestačí, musíte s nimi být, vědět, kudy se ubírají jejich myšlenky a kdo ovlivňuje jejich kroky.

V tom mají mezery politické elity od Paříže před Lucemburk až po Bratislavu. A každým se to vymstívá jinak. Tam, kde klasickou nedůvěru doplňují díry v sociálním systému, na nichž lze popsat, jak majetní vydělávají na nemajetných, roste alternativní levice s radikálními slogany na rtech. Kde se přidávají chyby v integrační politice, sílí krajní pravice. Prostě v každém klimatickém okruhu raší jiný druh plevele.

I když profil a úmysly mají strany a hnutí, jakými jsou Syriza, Podemos, Národní fronta, Alternativa pro Německo, Svobodní, UKIP..., různé, společně představují odchylky od normálu a dokumentují chyby v systému.

„Politikům se na Slovensku podařilo nemožné – přesvědčili voliče, že fašista je menší zlo než zkorumpovaný zloděj eurofondů,“ řekl 8. května Novinkám expert na extremismus Radovan Bránik. Soud drsný, možná i nespravedlivý, každopádně ale dobře charakterizující poptávku mezi občany. Už i v zemi pod Tatrami přestaly zabírat dosavadní vějičky a skepticismus se z „hladových dolin“ středního Slovenska rozlil vůkol. Smer--SD jen tak tak sestavil koaliční vládu a do parlamentu se v dresu Lidové strany – Naše Slovensko dostali stále populárnější uctívači Hlinky, Tisa a tzv. Slovenského štátu.

Česká republika je svým způsobem ostrůvkem. Asi ne zrovna pozitivní deviace, ale přinejmenším alternativního vývoje. Nejzajímavější je potenciál sociální demokracie. ČSSD nikdy neměla našlápnuto k vládě jedné strany jako Smer. Čistý, neředěný kabinet sestavila jen v roce 1998 za cenu korumpující opoziční smlouvy se srovnatelně silnou ODS. Také nikdy nepřipomínala stranu jednoho muže, dokonce ani za Miloše Zemana. Její kořeny jsou jiné, v mnohém hlubší než Smeru. Také jí mohou nastat hubenější časy, ale sotva ji hned tak vytlačí z jejích pozic subjekt brojící proti demokratické a antifašistické tradici.

Bobtnající konkurencí nad Vltavou není Dělnická strana sociální spravedlnosti ani Úsvit – Národní koalice. Ti, co šlapou ČSSD na paty, neslibují hodnotové zemětřesení. Oni „jen“ chtějí nahradit „špinavé“ svými „čistými“. Přestože šéf ANO Andrej Babiš s oblibou napadá parlament a jeho procedury, ve skutečnosti se jen vozí na vlně veřejných nálad. Ani když nahlas uvažuje o zavírání hranic, neznamená to, že by budoval nějakou domobranu, která to tu teď bude mít pod kontrolou, jak by si na Slovensku přál Marian Kotleba.

Přesto je ANO pro sociální demokracii vážný soupeř. Atakuje totiž její identitu. Poté, co se všechno prádlo semele v jednom bubnu, můžeme také zjistit, že z ČSSD bylo odstraněno to dobré a zůstaly pouze zažrané skvrny, které mohou být kompatibilní s čerstvou vlnou mafiánského kapitalismu. Máme ještě v živé paměti sociálnědemokratické špičky s kontakty na kmotry Mrázka či Krejčíře. Jistě by se dnes našly jiné, které by se dokázaly domluvit na vzájemně výhodném rozestavení figurek na šachovnici s demokraticky zvoleným byznysmenem Andrejem Babišem. A to přesto, že se nyní navzájem mydlí hlava nehlava.

Na první pohled je koaliční potenciál ANO minimální, zato ČSSD široký jako nikdy předtím. Jenže Andrej Babiš má peníze, média, ekonomický vliv a navíc stále ještě i kouzlo pro voliče. Tato kombinace dokáže divy. Chce ale vést totální válku? Neučí se ve vládě s ČSSD a KDU-ČSL přece jen zákonitostem koaličního života?

Loni 9. června napsal Václav Bělohradský do Salonu Práva: „Postreprezentativní demokracie je nezvratitelnou tendencí doby, výzvy k obnovení důvěry k masovým stranám minulého století jsou jednou z mnoha současných forem antipolitického populismu.“ Překládám: s tím novým, co se nám tu dere, nic nenaděláme – to je politika dneška, na rozdíl od kříšení mrtvol. Mnohým to tak mohlo a může připadat.

Jenže Babiš se naučil manýrám „starých politiků“ velmi dobře. Stále častěji se v praxi ukazuje ne jako alternativa, nýbrž jako doplněk, kompatibilní součást stávajícího systému. A v dnešních Bělohradského textech nalezneme smíření vyvěrající z přesvědčení, že je nutné najít společnou řeč. Sám Václav Bělohradský kandiduje za dvě „staré strany“, sociální demokracii a zelené, v Praze do Senátu. Projevil tím mimořádnou odvahu: jde s kůží na trh a zároveň se dobrovolně stává součástí mašinerie, v níž se potkávají, třou i melou zbytky „masových stran“ s výhonky „postreprezentativní demokracie“.

Zaslouží si držet palce také proto, že ČSSD potřebuje veřejnosti dokázat, že homofobní poslankyně Nytrová je jen jedním z extrémů její personální politiky. Za jiných okolností by ledaskdo mohl namítnout, že mu na nějakých „socanech“ nesejde. Tady a teď jsou ale vládnoucí stranou hájící tradiční formát politiky. Když se ukáží být ztraceným, beznadějným případem, vydělá na tom zase jen Babiš, od něhož nikdo žádnou zásadovost v názorech neočekává.

Na jedné straně tu tedy máme špičkového veřejného intelektuála, jenž nás nabádá, abychom nebojovali dávné bitvy a začali s protestním hnutím nespokojených občanů – byť vystavěným miliardářem s mnoha zájmy a zálibami – nakládat jako se standardní rekvizitou politického prostředí. S tímto přístupem můžeme polemizovat, ale je legitimní a reflektuje posuny v uvažování těch, co rozdávají karty.

V rovině praktické politiky jsou zase sčítány „branky, body, vteřiny“ – v jedné disciplíně porazí Chovanec Babiše, v jiné je tomu naopak. Pak si třeba, až zhasnou reflektory, podají ruce. Namátkou na Hradě. Bojuje se o policii, mýtné, železnici, doly, mzdy... Každý chvilku tahá pilku.

Zákon upravující střet zájmů je tiše zaparkovaný ve Sněmovně, zatímco přestřelky, které ČSSD vede s ANO, stále více připomínají dávné přestřelky s ODS nebo nedávné soupeření občanských demokratů s Věcmi veřejnými. Prostě normální a obyčejné potýkání se různých sort politiků. Andrej Babiš už salóny, kam kdysi chodil jen jako podnikatel, dobyl i coby politik. Chlubit se tím nebude, ale je to tak. A na cestu mu svítila sociální demokracie. Ta sama, která na spolupráci se zelenými v Bělohradského volebním obvodu prokazuje, že si ještě pamatuje, jak dělat politiku na základě průniku programů, ne jen kšeftů.

Znalci vývoje evropské politiky připomínají nepříjemný handicap partají v postkomunistickém světě: politika na západ od našich hranic se zakládá na kompromisech – namnoze reformní levice s reformní pravicí. Na této bázi se integruje Evropa, na této bázi vznikají četné vládní koalice. U nás zkušenost podobnou té evropské, integrační, nemáme. A když zrovna demokratická levice s demokratickou pravicí na sebe neštěkají, uzavírají vzájemně výhodné obchody na jiném než ideovém základě.

O to snáz se pak mezi klasické soupeře vklíní nějaký Bárta nebo Babiš a začne parazitovat na zklamaných či rozčarovaných občanech. Ostatní potom jen stojí před dilematem, zda ho vzít do hry.

Když už se tak stalo, nezbývá než pravidelně zalévat ideové, programové, hodnotové záhonky stran s historií, co za něco stojí. Kdo jde do ringu – či manéže? – s Babišem nebo jiným náletovým kvítkem, musí si být jist sám sebou, svými pilíři i svým posláním. A nepřetahovat se před rozumnými voliči o pověst kozla, jenž se rozhodl zahradničit.

Lukáš Jelínek(1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.