Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Heda Čepelová: Chátrající sídlo internacionály jako vlastní myšlenkový outlet

Heda Čepelová

Chátrající sídlo internacionály jako vlastní myšlenkový outlet

Zatímco loňské léto se neslo ve znamení připomínek 70. výročí konce druhé světové války, letos je kulturním vlajkonošem sezóny státotvorný Karel IV. Přitom současné dění v Evropě a za jejími hranicemi v téměř každodenním intervalu nepříjemně odráží zatím neurčitý pocit, že „časy se mění“ a epocha, kdy vášně a strach budily maximálně výstřižky z černé kroniky, se tak nějak samospádem chýlí ke konci. Je na místě otázka, jestli sami nehladíme tuto zdánlivou nezadržitelnost po srsti – a namísto hledání společných historických svorníků se dál nesnažíme vlastní minulost potlačit.

Výsledek britského referenda o rozloučení se s kontinentální Evropou přišel ve chvíli, kdy by si Česká republika svorně s Velkou Británií mohla připomínat pěkné a svého druhu ojedinělé výročí. Před sedmdesáti lety, 27. srpna roku 1946, byl v Praze založen Mezinárodní svaz studentů. Navázal tak na činnost válečné Mezinárodní studentské rady, která naopak vznikla v Londýně jako odpověď na nacistickou okupaci a uzavření československých vysokých škol. Vznik Svazu je tedy též spojen s ustavením 17. listopadu Mezinárodním dnem studentů, jediným mezinárodním svátkem s původem v československých zemích.

Mezinárodní svaz studentů si svůj vznik vtělil i do preambule vlastních stanov: My, studující světa, jsme se shromáždili v Praze v srpnu 1946 na Světovém studentském kongresu (...) vědomi si historického významu této éry, kdy se ustavuje Charta OSN a kdy všichni pracující a mladí lidé napřahují své úsilí ve službě lidstvu směrem k základům sociálního a ekonomického pokroku, věrni příkladům těch nejlepších z nás, kteří zemřeli v boji za svobodu demokratických národů, potvrzujeme svou vůli zbudovat nový svět toužící po svobodě, míru a pokroku a zaujmout místo na čele světové mládeže, kterou jsme v průběhu dějin již tolikrát drželi: za tímto účelem nyní ustavujeme Mezinárodní svaz studentů. Těžko by se dnes v úředním dokumentu našlo tolik silných slov pohromadě.

Studená studentská politika

Nově ustavenou studentskou internacionálou začala záhy po založení zmítat světová politika, rozhořel se spor mezi převažující komunisticky orientovanou mládeží a reprezentanty západoevropských zemí, což vedlo už v roce 1950 k rozdělení jednoty a zformování alternativní organizace za přispění skandinávských, britských a pak i dalších západoevropských studentů, Mezinárodní studentské konference.

Jedním z přímých pozorovatelů a účastníků tohoto štěpného procesu byl i pozdější švédský premiér a sociální demokrat Olof Palme, jehož organizace patřila mezi ty, jež alternativní konferenci zakládaly. Osud západní studentské organizace zpečetil skandál z šedesátých let, kdy na veřejnost pronikly informace, že její činnost byla financována rozvědkou USA. Mezinárodní svaz studentů se sídlem v Praze v pozdějších letech čelil podobnému podezření, že jeho činnost financují sovětské tajné služby, což ostatně zaměstnává historiky dodnes.

Zatímco v západní Evropě bylo potřeba vysvětlovat, proč činnost mládežnické organizace financují američtí špioni, v Praze vznikalo sídlo hodné světové organizace, která se rozhodla své působení spojit s československým hlavním městem. Na přelomu 60. a 70. let vznikla brutalistická budova na symbolické adrese v ulici 17. listopadu, přímo naproti Právnické fakultě UK. Jejím autorem je Stanislav Hubička, proslavený mj. stavbou Nuselského mostu. Na této adrese sídlil Mezinárodní svaz studentstva fakticky do roku 1991 a formálně ještě mnohem déle.

Ještě studenější kapitalistická sprcha

Způsob ukončení působnosti Svazu v Praze nepatřil zrovna mezi gentlemanské. Uplatnění restitučních nároků na majetek svazu a zastavení přímé podpory ze strany státu byly zcela v souladu s platnými zákony a politikou. Horší byl dramatický vzestup nákladů na provoz zbylého vlastněného majetku – především sídla Svazu. V průběhu roku 1994 narostlo zadlužení za dodávky energie, vodu, telefon a režijní náklady pro zaměstnance ústředí tak, že byly veškeré služby v někdejší centrále odpojeny. Dům se ale stále nedařilo prodat, i proto, že první pokusy o spolupráci s českými soukromými investory zpravidla dopadly nešťastně.

V podkladové zprávě pro 17. sjezd Svazu (konal se v roce 2000 v Libyi) se čtenář/ka dočte následující interpretaci dění z poloviny devadesátých let v Československu: V roce 1995 podepsal výkonný sekretariát nájemní smlouvu s pražskou společností Ertl. (...) Bohužel společnost neplnila sjednané finanční podmínky a nezasílala platby tak, jak bylo dohodnuto. Výkonný sekretariát byl nucen od smlouvy ustoupit. Společnost ale Svazu nechtěla odstoupení povolit, což vedlo ke zdlouhavému soudnímu procesu. Případ byl nakonec rozhodnut na konci roku 1999 ve prospěch Svazu, ovšem byla tím ztracena řada příležitostí k pronájmu budovy v čase, který uplynul během soudního řízení.

Dluh vlastníka nemovitosti nezdařenými pokusy o pronajmutí prázdné budovy narůstal a ze sídla významné mezinárodní organizace se začala stávat ruina. Ani následující pokus zbytku vedení Svazu, již operujícího plně ze zahraničí, nedopadl tak, aby vylepšil naděje budovy od prestižního československého architekta na důstojné přežití. Na přelomu milénia totiž podle citované zprávy kdosi zfalšoval dokumenty převádějící vlastnictví budovy do třetích rukou. Údajně se tak stalo na základě pokusu o úplatek, za účasti převlečených policistů, kteří zástupcům Svazu nabídli 100 000 dolarů jako odměnu a nizozemský pas.

Jakkoliv jde o jednostrannou výpověď jednoho účastníka sporu, faktem rovněž je, že po přelomu milénia Svaz – stále ještě existující jako právnická osoba – o budovu přišel. Následovala krátká epizoda, kdy dům poskytl zázemí pro provoz kasina. To s sebou neslo svéráznou proměnu interiéru. Po jeho uzavření budova zůstala chátrající a prázdná. Kolemjdoucí mohli ještě předloni přes oloupané clony oken pozorovat ruiny za skly v bočních místnostech. Dnes je ve spodním patře otevřená outletová prodejna textilu.

Ztráta paměti a myšlenkový outlet

Je na místě připomenout, že kolem působení a reálné náplně činnosti Mezinárodního svazu studentstva panovala a panuje řada nejasností, včetně úvah, zda nepomáhal krýt organizovaný zločin nebo mezinárodní terorismus. V jeho ústředí i volených orgánech od samého počátku působila celá řada studujících ze zemí třetího světa, tedy států, které dnes máme spojené právě s takovými jevy.

Jenže i praktiky, které popisuje finanční zpráva Svazu z roku 2000, připomínají čtenáři jiné příběhy a kauzy z téže doby, které se prokazatelně tímto způsobem odehrály. Smutnou obětí a mementem obojího je budova a její současný stav. Nebýt pamětní desky připomínající původní smysl vzniku Svazu a události z let 1939–1945, které mu předcházely, nezavdává majestátní stavba žádný důvod k otázkám a vůli po historickém pátrání.

Jistě je možné, že působení Mezinárodního svazu studentstva na území Československa nepatří podle mínění většiny k těm historickým pravdám, které bychom si měli psát na národní standarty. Ale samotné vytlačení jeho existence z historie je spíš tmářství než hrdá odpověď. Znalost vývoje a konce někdejší studentské internacionály by nám dnes možná pomohla najít úhel pohledu potřebný pro čtení současné situace – počínaje otázkou, co dělají naši a evropští mladí, až po otázku, co Evropu spojuje a co rozděluje.

Za dva roky si budeme připomínat sté výročí samostatné republiky a také padesát let od Pražského jara. I to je historická událost, jejíž některé prvky nesou známky chátrání a upadání za kolektivní paměť. I tam je možné vysledovat studentskou stopu a otázky po tom, co máme v Evropě společné. Byla by škoda, kdyby se z dění v Československu v letech předcházejících sovětské okupaci nakonec stal jakýsi pozapomenutý přístřešek pro myšlenkový outlet. Snad se dá ještě během dvou nadcházejících let alespoň část zachránit.

Heda Čepelová(1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.