Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Václav Jamek: Okurková sezóna jako řemen aneb hračky z brexitu

Václav Jamek

Okurková sezóna jako řemen aneb hračky z brexitu

Jaro je pryč, přišlo nudné léto. Ale je to menší nuda, než se čekalo. Český tisk například byl zvědavý hlavně na to, jestli někdo na Rendlíčku zpocenému prezidentu Zemanovi konečně propíchne gumový člun a zda bude Archimédův zákon platit i potom. To hned uvedl na pravou míru zpívající poslanec Korte (TOP 09), o něhož proto bývá v létě větší zájem: „Poslanecká sněmovna ho dosud nezrušila, vaj vaj tralala, takže, ram pam pam bouby dam, bohužel bude, pro všechna tělesa do vody ponořená, dyjú dyjú šúby dú, včetně prezidenta republiky, ču čú. Výjimky zákon nepřipouští, to rozum dááá!“ On je synem hudebního skladatele, a to se nezapře, závěrečné vysoké cé tam zkrátka být musí; dokud to šlo, psal mu tatínek nápěvy všech jeho projevů. Taky instrumentaci, do šuplíku, kdyby projevila zájem Česká filharmonie. Texty si psal pan poslanec sám, teď i hudbu: bída.

Nebo si novináři v zoufalé obavě, aby ospalí čtenáři neusnuli úplně, zase kladli otázku, zda by se textař Michal Horáček laskavě neuvolil porazit ve volbách Zemana a být prezidentem. Řekl jim, že nás vytáhne ze štychu, pokud ho Lucie Bílá třikrát za sebou porazí v halmě.

Dost si věří, i když není jasné, v jakém směru.

Naštěstí se začaly hrnout zajímavější zprávy, jedna za druhou. Například výzkumník Milan Řezáč objevil na Moravě úplně nový druh pavouka, nazval ho snovačka moravská. Předtím už takové neznámé druhy objevil dva, stepníka moravského a šestiočku moravskou. Moravský iredentista! Předtím bádal také v Izraeli a pavouka, kterého tam, světe div se, taky objevil, pojmenoval šestiočka sadistická. Antisemita! A ví, kam se podívat!

Sameček toho sadistického pavouka prý zapíchne samičce penis, nebo co to pavouci k tomuhle účelu mají, kam ho napadne nebo jak to vyjde, a tam to taky pustí. Jak se ti tvorové potom doopravdy rozmnožují, to už jsem se v těch letních novinkách nedočetl.

S jistými obavami jsem se začal trochu rozhlížet, v pavoucích se moc nevyznám, stačí mi, když se žádný příliš velký a příliš barevný s ničím příliš ztopořeným neblíží a jen číhá uprostřed pavučiny, kam já rozhodně nepolezu; ale zjistil jsem, že letošní vítěz v soutěži o nejúspěšnější plevel se jmenuje turan kanadský. Před pár lety to byl laskavec srstnatý, teď by ho člověk pohledal. Ještě předtím netýkavka žláznatá, taky ji to nějak přešlo. Doufám, že se všudypřítomnému turanu nepodaří přeprat svého krajanského konkurenta, příbuzného a dlouhodobého vítěze ve všech kategoriích, zlatobýl kanadský, protože turan je dost ošklivý, ale dost se snaží; a prý je to léčivka, kvůli tomu ho sem prý asi dvanáct semínek kdysi dovezli. Na zlatobýl se dá aspoň koukat, stejně jako na jiné prevíty, jako jsou třeba hadinec a pupalka.

Nebo ti Angličani! Někdo říká: Shakespeare, někdo: Stroupežnický. Brexit, brexit... já nevím. Když jsem byl malý, vyráběla se z brexitu taková autíčka na setrvačník, měl jsem dvě, tmavočervené a tmavozelené. Brexit byl vždycky tmavý, líp se obarvit nedal. Dělaly se z něj také užitečnější věci, třeba vypínače a elektrické zásuvky nebo kliky u dveří. Ty kliky na dveřích doma pořád mám. Ale brexit se lámal, a nahradily ho jiné plasty, které se daly ohýbat nebo i hňácat a také šly obarvit na zářivě růžovou, jako karamelky si-si, což byly naše první bonbóny z umělého ovoce bez přírodních přísad, nepřál bych vám to. Ale dneska je ten plast už tak kvalitní, že si z něho americký prezidentský kandidát Trump nechal vyhotovit manželku i dceru, a skoro nikdo nic nepozná! A co teprv až se dozvíme, z čeho je vyhotovený on sám!

A teď chtějí Angličani ten brexit zpátky! Až tak! Říkám si: oni utíkají pryč z Evropské unie sami před sebou! To dopadne! Protože to, jak dnes Unie vypadá, je přece dárek od té jejich pitomé hraběnky Thatcherové. A to, co Thatcherová zavedla a vnutila ostatním, jim tam zůstane, kdežto my, když Angličani vypadnou, bychom se toho konečně mohli zbavit. Stačí poslouchat Francouze: a la bonne heure, říkají. Sbohem a šáteček. De Gaulle dobře věděl, proč je do Společenství nechtěl pustit. Britové vždycky jen prudili a nic jim nešlo pod nos, teď by mohla Unie pokročit dál. To pokročení si každý asi představuje nějak jinak, někteří určitě budou žádat, aby se thatcherismus ještě utužil, protože jinak nebudeme už vůbec konkurenceschopní; ale je i řada dalších možností, jak vdechnout Unii nový život, alespoň dokud ji evropská ultrapravice spojenými silami nerozbije a potom nezahájí boj každého za sebe proti všem.

Je možné, že pokud si také další členské státy začnou podle britského vzoru stavět hlavu, budou se asi divit, když je nikdo v Unii držet nebude. To celkem jasně naznačil fakt, že po ukončení britského referenda se nejdřív sešli představitelé prvních, zakladatelských zemí Unie a že jako první se objevily návrhy na její větší integraci. Vydírání Unie by si měl dnes každý dobře rozmyslet. Ve stejné silové pozici jako Britové není z těch kverulujících nikdo, a jakou svobodu navíc bychom si od toho slibovali? Po ekonomické a politické stránce nás mocní tohoto světa mají a budou stále mít tam, kde nás potřebují. Takže by vzrostla jen svoboda našich domácích vykořisťovatelů ještě si přišlápnout a nebylo by žádné pomoci odnikud. A pokud se dá v dnešním světě vůbec něco změnit, pak jedině silami spojenými.

O tom ostatním se mi vůbec psát nechce. Tureckému prezidentovi prý „seslal Alláh“ příležitost, jak si upevnit osobní moc a proměnit Turecko v diktaturu. Řekl bych, že Alláh je v tom nevinně a že tu příležitost si příští diktátor připravil sám. Jenže tu zemi máme za vojenského spojence, a protože jsme s ní (my Evropané) uzavřeli špatné smlouvy a slibujeme jí, o čem všichni už dávno dobře vědí, že to naprosto nemáme v úmyslu splnit, jsme na ní závislí víc než ona na nás, zejména pokud jde o další vlny přistěhovaleckého chaosu.

Teprve s převratem, který Erdogan právě provádí, se však objevuje skutečné politické nebezpečí organizované islamistické expanze; leda by si turecký prezident chtěl jen zajistit, aby mu Evropa umožnila dělat si v Turecku, co chce. To by Evropa za cenu umlčeného svědomí sice udělat mohla a možná jí nic jiného ani nezbude, ale nebezpečí by se tím jen oddálilo, a jen by vzrostlo, až by se turecká islamistická diktatura konsolidovala. A hrát si do té doby na spojence?

Zkrátka: vytvořili jsme si přímo u svých bran velmi zklamanou nepřátelskou mocnost, která začíná vystrkovat drápky.

Radikalizovaní muslimští kluci, kteří pomalu už denně kdekoli po Evropě vraždí, dostávají samozřejmě do velmi obtížné situace také obhájce lidskosti, k nimž se počítám: a slevit z toho nehodlám. Mnozí z nich byli pouze z lidskosti u nás přijati, a lidskost neuznávají. I přiznají-li se jim jiné motivy než fanatismus okrajových zoufalců, například rozhořčení nad obecným osudem vlastních lidí, kteří se denně po stovkách topí v moři, aniž to nás Evropany bůhvíjak dojímá, nelze tuto podobu hněvu omlouvat ani dopouštět.

Možná už také nestačí konstatovat, že pár zuřivců vážně ztěžuje většině pokojných muslimů úkol včlenit se do naší obecné společnosti, ale je načase požadovat od těchto pokojných muslimů, od jinak bezúhonné „muslimské komunity“ jako takové, aby také plnila své povinnosti vůči těm, kdo byli ochotni udělat jí v Evropě místo, aby sama sebe lépe ovládala a dokázala například své lidi stižené vzteklinou, pokud o nich ví, vydávat do rukou spravedlnosti, protože je to i jejich spravedlnost.

Lidská solidarita vyžaduje vzájemnost. A všeobecný nesvár, jak říkají Američané v dabovaných filmech, „není nic, co byste chtěli poznat“.

P. S. Zlatobýl kanadský je prý ještě větší léčivka než turan. Pijte ho půl roku tři litry denně, a promyje vám ledviny tak důkladně, že je nepoznáte. Brání růstu kožních plísní, ochrání vás před poškozením rentgenovými paprsky, kdybyste na ně náhodou narazili, a vůbec pročišťuje vzduch. Ale hlavně: je to skvělý „pomocník v době krize“, zvlášť té uprchlické. Jak napsal autor webu „Bylinky pro každého“ Martinu Konvičkovi: „Udělejte si čas a připravte si čaj ze zlatobýlu, když vás něco žere. Pomůže vám objevit hlubší souvislosti a dopraví vaši zbloudilou loďku znovu do proudu života.“ Pupalka je zase dobrá na hemoroidy a na kocovinu a dá se použít jako kořenová zelenina (její kořen, ne lodyha s listy a velkými žlutými květy, člověk by to pokládal za samozřejmost, ale lidi jsou dnes po té všeobecné školní docházce fakt divní).

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.