Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Josef Kašpar: Posílí „latinská liga“?

Josef Kašpar

Posílí „latinská liga“?

Dopady britského referenda jsou v Itálii převážně negativní

I pro Itálii byl brexit šok a následky se již začaly pociťovat. V 70. letech, kdy se Velká Británie po neúspěchu ESVO snažila vstoupit do Evropského společenství, Itálie patřila k nejpřesvědčenějším podpůrcům anglických snah. V té době britské hospodářství příliš neprosperovalo, a navíc Francie (i když už De Gaulle nebyl prezidentem) nebyla nadšena. Ale mimo historická pouta (Anglie v XIX. století konkrétně pomohla italským snahám o sjednocení země) zde byla i politická kalkulace, která se nakonec ukázala jako pomýlená. Řím doufal, že užší spojenectví s Británií bude moci vyvážit rozhodující sílu tandemu Paříž-Bonn. To se samozřejmě nepodařilo, protože si jednak Británie, věrna své tradici, nenechala svazovat ruce podobným poutem, navíc pro ni bylo výhodnější dohodnout se v případě potřeby s Paříží i Bonnem, které byly v porovnání s Itálií mnohem silnějšími partnery. Jak napsal italský novinář Beppe Severgnini, který přispívá nejen do milánského Corriere della Sera, ale i do Financial Times, teprve šok z brexitu „ukázal, do jaké míry jsou evropské (a také americké, viz Trump) elity vzdáleny od konkrétních problémů středních a nižších vrstev obyvatelstva. Bez ohledu na to, že jsem přesvědčen, že to byla velká chyba, na kterou doplatíme všichni, ale Angličané možná víc“.

Někoho ale výsledek referenda potěšil. Neskrýval se s tím tajemník Ligy Severu Matteo Salvini, pro kterého výsledek referenda „je úsvitem boje za svobodu proti byrokratům a bankéřům, kteří nás vysávají“. Salvini na rozdíl od svého předchůdce a zakladatele Ligy Umberta Bossiho nehovoří o odtržení severní Itálie; stal se přesvědčeným nacionalistou – hledá podporu jak v Římě, tak v jižní Itálii. Jeho motto je „vystoupit z eura a pak, když nebude možno Unii od základu předělat, sledovat příklad Británie.“

Smutná pravda je, že Salvini ani nemusí hovořit o rozdělení Itálie, protože z praktického hlediska k tomu už došlo. Každodenní problémy obyvatele Lombardie, Benátska či Piemontu jsou velmi vzdálené od problémů, se kterými se musí potýkat obyvatel jihu. Hospodářská krize, která začala v roce 2009, jen prohloubila propastný rozdíl mezi oběma částmi Itálie – z jižní Itálie odcházejí každoročně desetitisíce mladých lidí. Na rozdíl od minulosti to není nekvalifikovaná námezdní síla, ale lidé s univerzitním diplomem. A ti se už na jih nevrátí, buď zůstanou v Miláně, anebo v cizině. A peníze domů, aspoň na postavení domu, také nepošlou.

Stejně se k výsledku referenda postavila menší pravicová strana Fratelli d´Italia (Italští bratři), která též žádá referendum, při němž by se Italové měli vyjádřit, zda chtějí nadále euro, či ne. Kdyby k tomu došlo, výsledek by byl velmi nejistý. Také proto, že hnutí 5 hvězd, které je v tomto okamžiku považováno za stranu s největší podporou voličů (přes 30 %) se k záležitosti chová obojace: ve Štrasburku jsou jeho poslanci ve stejném klubu s UKIP Nigela Faragea. „Vždy jsme říkali, že je třeba se zeptat Italů, zda chtějí být nadále v eurozóně,“ prohlásil zakladatel hnutí Beppe Grillo, i když dodal: „My nechceme z Unie odejít, ale zdemokratizovat ji.“

Takže okolo padesáti procent italského politického spektra je nyní proti jednotné měně, přičemž Berlusconiho Forza Italia v této věci lavíruje, ale je často ve vleku Ligy severu.

Následky se projevily okamžitě – a tam, kde to Itálii nejvíce bolí: v bankovním systému. „Nemyslím, že odpovídá pravdě, co napsal Economist, tj. že italskému bankovnímu systému hrozí krach, je pravda, že existují některé slabé banky, zvláště Monte Paschi di Siena (nejstarší evropská banka založená v r. 1483). Spíš je to problém evropského systému,“ napsal významný ekonom Federico Fubini. Prohlášení ministra Babiše o tom, že „grexit je pro Evropu menším rizikem než některé italské banky“, se setkalo s okamžitým dementi jeho italského kolegy Piera Carla Padoana, ale další pozornost jeho názoru nebyla věnována. Ovšem problém existuje a jmenuje se obrovský italský státní dluh. Ten přesáhl 130 % ročního HDP a bez ohledu na tvrdá úsporná opatření posledních vlád od podzimu 2011 nejen neklesá, ale i trochu vzrostl. „Je jen logické, že v okamžiku nejistoty po brexitu mezinárodní spekulace hledá slabý článek řetězce, a tím je italská ekonomika vzhledem k státnímu dluhu, který si vyžaduje obrovské každoroční splátky a je jedním z balvanů, který Itálii brzdí,“ dodává Fubini. Navíc některé banky mají v útrobách množství těžko vymahatelných úvěrů. Premiéru Matteo Renzimu a ministru Padoanovi se asi nakonec podaří získat od Bruselu autorizaci k použití peněz ze státního rozpočtu na sanaci některých mimořádně kritických situací. Ale to problém od základu nevyřeší.

Brexit vyvolal obavy i proto, že v Británii žije dnes přibližně půl milionu Italů, kteří jsou v samotném Londýně po Polácích patrně nejpočetnější skupinou ze zemí EU. „V tomto okamžiku jim nucený návrat nehrozí, ale nikdo neví, co se může za rok, za dva stát, pokud by místní hospodářství upadlo do krize,“ varuje Severgnini.

Velmi teoreticky vzato by pro Itálii brexit mohl mít jeden pozitivní aspekt. Pokud ovšem italská politika bude trochu stabilní, pokud Marine Le Penová nezvítězí v prezidentských volbách v příštím roce a pokud se pozice kancléřky Merkelové příliš nezeslabí. Bez ohledu na občasné rozmíšky a neshody Itálie při rozhodování v Radě EU téměř vždy hlasovala společně s Francií a poslední dobou i se Španělskem. Jinými slovy: jakási nevyhlášená „latinská liga“. Na druhé straně odchod Británie patrně zeslabí vliv zemí, které se o Británii opíraly (např. Dánsko, Švédsko). Takto o věci uvažoval politolog Angelo Panebianco. Ale to je vše trochu sci-fi, protože jak prohlásil bývalý italský premiér Enrico Letta, který dnes řídí pařížský Institut d'études politiques – Science Po, „nyní cítím poprvé konkrétní nebezpečí toho, že se celá budova stavěná už šedesát let katastrofálně rozpadne“.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.