Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Václav Žák: Tři desetiletí vztahů Ruska a USA

Václav Žák

Tři desetiletí vztahů Ruska a USA

Třicet let poté, co se Michail Sergejevič Gorbačov stal generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, vyhlásil svou glasnosť a perestrojku a snil o novém Evropském domě, vypadá svět hodně jinak než v těch časech probuzené naděje. Otázka je: proč se Rusko nestalo součástí globální bezpečnostní architektury? Podotázky: kdo za to nese odpovědnost – a byl ten cíl vůbec realistický? V převládající diskusi je odpověď jasná: zavinil to Putin, který nesplnil očekávání, jež do něho Západ vkládal, a touží po restauraci sovětského impéria. Při sledování událostí bez předpojatosti se vkrádají pochybnosti, jestli je takové hodnocení obhajitelné. Vyváženější pohled na nedávnou minulost nabízí aplikace amerického přísloví, které rád používal prezident Reagan: na tango musejí být dva. Pokusme se proto podívat na moderní dějiny bez černobílé redukce na souboj Dobra se Zlem.

Vzhledem k tomu, že důležitou roli ve vývoji hrají proměny veřejného mínění, musíme začít několika obecnými postřehy z teorie mezinárodních vztahů. V americké politice se potýká realistická škola vycházející z konceptu národních zájmů se zastánci „hodnotově orientované“ zahraniční politiky, jejímž centrálním úkolem je boj se zlem a export amerických hodnot.

To není myšleno ironicky. Zvlášť v našem případě, kdy liberálnímu idealismu prezidenta Wilsona vděčíme za vznik samostatného státu po první světové válce. Nelze však přehlédnout, že americký mesianismus má i odvrácenou tvář, jak ukázala např. vietnamská válka.

Proč se realistické argumenty v americké politice víc neprosazují? Protože apelují na racionalitu a ve střetu s citově podbarvenými argumenty „hodnotově orientovaných“ politiků prohrávají na celé čáře. Kdo by nechtěl stát na straně svobody a zabránit nezadržitelnému dominovému rozšíření komunismu po celém světě? Ačkoliv už v době začátku vietnamské války bylo známo, že žádné domino nehrozí, že v komunistickém táboře existují vážné rozpory a že Vietnamci se prostě chtějí osvobodit z koloniální nadvlády a nechtějí ji nahradit jinou, léta probíhala nesmyslná válka, kterou nakonec Amerika prohrála. Zaplatily za to životy desítky tisíc Američanů a víc než milion Vietnamců.

Americkou politiku to na čas vyléčilo z morálních křížových výprav a převládly realismus a diplomacie – přinejmenším jinde než na americkém kontinentě.

Bohužel po rozpadu SSSR, který americká pravice připisuje morálnímu postoji Ronalda Reagana, ačkoliv Reagan byl pragmatik, se morální křížové výpravy v americké politice opět prosadily.

Prostor komentáře neumožňuje procházet podrobně celých třicet let od nástupu Gorbačova. Zkusím proto nastínit pár tezí a pak je podrobněji dokumentovat. Je to důležité i proto, že hlavní média nejsou příliš spolehlivá a relevantní knihy mají zpoždění. Podle mě:

– vývoj relace SSSR – USA probíhal cykly od nadšení přes vystřízlivění po rozčarování,

– vztahy byly personifikované víc, než bylo zdrávo, a málo se bral ohled na reálné možnosti jejich bezkonfliktního provozu,

– v USA u demokratů i republikánů existovali politici a úředníci, kteří nevěřili, že se s Ruskem dá dlouhodobě spolupracovat. Možnosti partnerství tak byly limitovány od samého počátku.

Jack Matlock, americký velvyslanec v Moskvě, který připravoval jednání mezi Gorbačovem a Reaganem, ve své knize Supervelmocenská iluze upozorňuje na převládající mýtus o vítězství Západu ve studené válce. Ten ovšem byl směrodatný pro americké veřejné mínění. Podle něj skončila studená válka rozpadem Sovětského svazu. Matlock upozorňuje, že to není pravda, že studená válka skončila několik let před tím u jednacího stolu, a kdyby neskončila, Sovětský svaz by nejspíš stále existoval.

Matlock tvrdí, že Komunistickou stranu Sovětského svazu vymanévroval od moci Michail Gorbačov, protože bez toho neměl šanci spustit svoje reformy, které se KSSS snažila blokovat. Zároveň upozorňuje na figuru, jíž se Rusko ztotožní se Sovětským svazem, z čehož vyplyne, že Rusko prohrálo studenou válku.

Rusko však nebylo součástí studené války, protože v té době neexistovalo, píše Matlock. To je jedna z falešně nastavených výhybek vývoje po dohodách Reagan – Gorbačov. Amerika jako reprezentant svobodného světa zápasila s komunistickou ideologií. Ale Rusko přece není státem prosazujícím komunistickou ideologii. Rusko samo bylo komunismem postiženo snad nejvíc ze všech zemí světa. Tak buď je Rusko partnerem v novém světě bez studené války, nebo nepřítelem, u něhož se jenom čeká, kdy se odkope. Fráze, které používají nastřádané předsudky vůči Sovětskému svazu k tomu, aby jeho hříchy podstrčily Rusku, jenom umožňují některým západním politikům chovat se k Rusku jako k poraženému.

Na základě ztotožnění SSSR a Ruska někteří američtí experti a politici říkají Rusům otevřeně: my jsme vyhráli studenou válku a můžeme si dělat, co chceme. Vy Rusové si musíte zvyknout, že už nejste velmoc a my na vaše názory nemusíme brát ohled. To je ovšem postoj, který vede mnoho Rusů k závěru, že Západ vlastně nestojí o to přijmout Rusko jako partnera, ale jenom jako podřízený přívěšek. Reakce byla předvídatelná, pořídili si Putina, poznamenává Matlock.

První období

Gorbačov začínal se svými reformami na základě velkorysých dohod se Spojenými státy. Výsledkem těch dohod byly události, které si – snad kromě Zdeňka Mlynáře – nikdo neuměl představit. SSSR stáhl vojska ze střední a východní Evropy a souhlasil se znovusjednocením Německa. Matlock píše, že ministr zahraničí Baker Gorbačovovi slíbil, že se NATO nerozšíří na východ „ani o píď“. Zavládla euforie a Francis Fukuyama v eseji Konec dějin nastínil líbivý obraz budoucího mírumilovného liberálního světa.

Bush starší a jeho ministr zahraničí Baker byli pragmatici řídící se realistickou teorií národních zájmů. Věděli, že SSSR prožívá obtížné období, a nechtěli zneužívat svou převahu. Ale ministrem obrany v Bushově vládě byl Dick Cheney a jeho náměstkem významný neokonzervativec Paul Wolfowitz. Ti měli jiné vidění světa. Generál Gates, ministr obrany v druhé vládě Bushe mladšího a první vládě Baraka Obamy, ve svých pamětech napsal, že Cheney prosazoval rozpad ruské federace, „aby už neškodila“.

Generál Wesley Clark, který velel zásahu NATO v bývalé Jugoslávii, v televizním pořadu uvedl obsah rozhovoru s Wolfowitzem z roku 1991, po úspěšném osvobození Kuvajtu. Ptal se ho, jestli má radost z toho, co armáda předvedla v operaci Pouštní bouře. Wolfowitz odpověděl: ne zcela, protože ve skutečnosti jsme měli odstranit Saddáma Husajna a my jsme to neudělali. Ale jedno jsme se naučili – můžeme v oblasti použít armádu a Sověti nás nezastaví. Máme tak 5–10 let na to, abychom vyčistili ty staré klientské režimy Sovětů – Sýrii, Irák, Írán předtím, než se nám postaví příští supervelmoc. Co myslíte, chtěli byste k tomu Rusko jako partnera?

Podotýkám, že první válka v zálivu byla odhlasována v Radě bezpečnosti OSN i zástupcem Sovětského svazu. Bush souhlas chápal jako test upřímnosti Gorbačovových reforem. V obou amerických politických táborech však existovali lidé, kteří se od bipolárního pojetí světa nemohli odtrhnout. U republikánů neokonzervativci, u demokratů liberální intervencionisté.

Svědčí o atmosféře důvěry – a naivitě Gorbačova, že si tyto dohody nenechal formálně potvrdit, takže dnes představitelé té „správné“ verze dějin jako historik Timothy Snyder tvrdí, že protesty Ruska proti rozšiřování NATO jsou nemístné, protože žádný písemný závazek neexistuje. Alexandr Versbow, náměstek generálního tajemníka NATO, v české televizi nedávno prohlásil, že žádný závazek nerozšiřovat neexistoval, protože ministr zahraničí Baker jenom slíbil, že se NATO nerozšíří do východního Německa! Takže Gorbačov nechtěl NATO v Drážďanech, zato mu nevadilo v Pobaltí. Někdy je arogance odzbrojující.

Neokonzervativci ve vládě Bushe staršího po rozpadu SSSR jako první přišli s konceptem unipolárního světa, v němž už pouze USA mají statut supervelmoci. Podle nich jsou Spojené státy silou pro Dobro ve světě, mají morální odpovědnost tu sílu používat. Jejich vojenská síla musí být dominantní a působit globálně. Nesmí se nikdy nechat omezit multilaterálními závazky, aby nepodnikaly unilaterální akce při sledování svých zájmů a hodnot, a musí mít strategické spojenectví s Izraelem.

William Kristol a Robert Kagan, přední neokonzervativci, prohlašovali, že americká hegemonie je jedinou spolehlivou obranou proti zhroucení „mírového mezinárodního pořádku“.

V dokumentu se poprvé objevily strategické cíle, které se posléze staly základem Projektu pro nové americké století a pak součástí Bushovy doktríny – nepřipustit, aby se mohl znovu objevit soupeř, který byl mohl představovat hrozbu takového řádu, jakou představoval Sovětský svaz. „Budeme se snažit zabránit jakékoliv nepřátelské moci, aby ovládala oblast, jejíž zdroje by dokázaly generovat globální moc,“ píše se v plánovacím dokumentu ministerstva obrany v době, kdy ministrem byl Dick Cheney.

Ten dokument je mimořádně zajímavý, protože unikl do médií předčasně a základní představy o unipolárním světě vyjadřuje přímočaře.

„Spojené státy musí předvést potřebný leadership, aby vytvořily a ubránily nový řád (rozuměj unipolární), který dokáže přesvědčit potenciální soupeře, že nemusí aspirovat na větší roli nebo předvádět agresivnější postoje na obranu svých legitimních zájmů. V oblastech, které se netýkají obrany, musíme dostatečně odpovídat za zájmy vyspělých průmyslových národů, abychom je odradili od snahy zpochybnit naši vedoucí roli nebo snahy zvrátit ustavený politický a ekonomický řád. Musíme udržovat mechanismy pro odstrašení potenciálních soupeřů, aby aspirovali na významnou regionální nebo globální roli.“

Dokument zvažuje nutnost zabránit vývoji nebo použití zbraní hromadného ničení, k čemuž je třeba uvažovat o preemptivních zásazích, např. proti výrobním kapacitám.

Ve vztahu k Rusku se v dokumentu píše: „nepouštíme ze zřetele risk, který pro stabilitu v Evropě může znamenat renacionalizace Ruska nebo jeho snahy do něj začlenit nově nezávislé republiky Ukrajiny, Běloruska, případně další.“

Jinými slovy, to je popis politiky containmentu. Dokument v roce 1992 (sic!) předpokládá rozšíření NATO do východní Evropy přes slib daný Gorbačovovi Bakerem. Po rozpadu SSSR se jím necítí vázáni.

Co to znamená? Chápání Ruska jako partnera bylo předem vyloučeno, spojenci sehnáni do houfu bez vlastního manévrovacího prostoru. Byla jen otázka času, kdy tento přístup vyvolá reakci Ruska, která se začne interpretovat jako potvrzení předpokladu, že to s Ruskem nejde.

Profesorka Stentonová ve své knize Limity partnerství tvrdí, že politika amerických vlád vůči Rusku byla překvapivě málo odlišná. Myslím, že má pravdu. Nasměrování americké politiky určovalo excitované veřejné mínění, které chápalo Rusko jako poraženou veličinu. Administrativa, která by se rozhodla zacházet s Ruskem jako třetím partnerem vedle EU, jak se o to pokoušel Thomas Graham, člen Národní bezpečnostní rady za Obamy, by čelila tvrdému odporu ze strany Kongresu, který vstřícností k Rusku neoplýval.

V demokratické straně neokonzervativci prakticky nebyli, zato tam byli liberální intervencionisté jako Madelaine Albrightová, která podporovala téměř identickou politiku jako oni. „Amerika je nepostradatelný národ,“ říkala pro obhajobu války na Balkáně. Souhlasil s ní i Václav Havel, který lidská práva neobhajoval jako pózu. Kde je jednotící můstek mezi tak odlišnými aktéry?

Podle mne v mylné interpretaci Mnichova. Proti Hitlerovi = vtělení Zla se musí zasáhnout včas. Dnes víme, že Hitler byl Zlo, ale to se přece ukázalo až po Mnichovu! Ve své době to byl velký mírotvorce, který stavěl na nohy Německo, jemuž bylo ve Versailles ublíženo. Zásah proti Německu, i kdyby byl možný, by v Němcích jenom vyvolal takový resentiment proti britsko-francouzskému imperialismu, že by spolupráce v Evropě byla vyloučená. Preemptivní snahy odoperovat Zlo v zárodku mívají nečekané důsledky.

Krev jest pravdy nejhorším svědectvím, říkal Nietzsche. Američani s nejvýkonnější armádou na světě se denně přesvědčují, jakou měl pravdu.

Přichází Boris – Bill show

Přechod Sovětského svazu k demokracii a tržnímu hospodářství stěží mohl být uspořádaný, ale co se bude v tzv. divokých devadesátých letech dít, si také nikdo neuměl představit. Západ dávno zapomněl na éru loupeživých baronů z poloviny 19. století. Zapomněl, jak těžce se rodily instituce moderního státu, který dokáže zajistit provoz demokratické společnosti. Když se skleróza sociálního státu na Západě začala léčit marketizací a privatizací, připadlo stratégům mezinárodních institucí, že postkomunistické země potřebují stejný recept, jenom v koňských dávkách.

Zkušenosti s obrovskou korupcí vlád rozvojových zemí, která dokázala prakticky znehodnotit jakoukoliv zahraniční pomoc, vedla MMF a SB ke konceptu spoléhání se na soukromé vlastnictví a na trh spíš než na stát. Bylo to součástí tzv. Washingtonského konsensu, který se posléze stal hlavním obětním beránkem katastrofálních výsledků mezinárodními institucemi naordinované „léčby“ ekonomik rozvíjejících se trhů.

Málo zdůrazňovaný je fakt, že proklínaný Washingtonský konsensus zahrnoval tzv. corporate governance, tedy snažil se zajistit výkon vlastnické funkce, aby se zabránilo tunelování podniků. Ekonomy MMF nenapadla česká ulička, která se právním zabezpečením nezdržovala a vytvořila z rozebrání podniků, které je v normálních ekonomikách trestné, hlavní privatizační mainstream (viz Mostecká uhelná společnost). Je však třeba dodat, že země, které se o úpravu právního prostředí chtěly pokusit, vesměs nenašly politický konsensus. Šance obratem ruky zbohatnout měla obrovskou gravitační sílu.

Jenže stát, který privatizuje bez toho, že umí vybírat daně, fakticky není státem.

Recept naordinovaný mezinárodními institucemi měl pro SSSR a posléze Rusko katastrofální důsledky: od roku 1990 po celé desetiletí klesal hrubý domácí produkt dramatickým způsobem; nakonec v roce 1998 přišla finanční krize, která vedla prakticky ke zhroucení ruské ekonomiky. HDP poklesl o 45 % na úroveň konce války. Pro srovnání: během války 1941–1945 HDP poklesl o 24 %. Kupónová privatizace měla v Rusku ještě katastrofálnější důsledky než v československých poměrech. Tzv. „půjčky za akcie“ nevymysleli ani u nás.

Měl to být mechanismus, který měl zajistit jednak znovuzvolení prezidenta Jelcina a přinést do prázdné státní pokladny peníze rozprodejem nejlukrativnějších podniků pomocí dražeb organizovaných bankami. Státem vybrané banky však zmanipulovaly aukce nastavením takových podmínek, aby zamezily vstupu skutečných investorů. Aukcí se mohly zúčastnit jen firmy spřízněné se samotnými bankami a podniky se tím pádem dostaly do rukou bank, které dražby organizovaly, za ceny blížící se vyvolávací ceně aukce, tedy za zlomky své skutečné ceny.

Např. firma YUKOS se vydražila za 306 milionů dolarů. Její tržní hodnota v té době byla 5 mld. dolarů. Tím vznikla třída superbohatých oligarchů, kteří se za hubičku dostali k majetkům v hodnotách miliard dolarů. To se pochopitelně nemohlo neprojevit na proměně veřejného mínění. Jenom 30 % obyvatel si udrželo či zlepšilo životní úroveň. Jelcin sice dokázal ještě v roce 1997 vyhrát volby kampaní, na jejíž podpoře se dohodli ruští oligarchové v Davosu, ale poměry, které viděli kolem sebe, Rusům rozhodně nepřipadaly jako příklad demokracie, vlády práva a blahobytu. Na tehdejší politicko-ekonomické džungli se přímo podíleli někteří západní experti.

S příchodem Clintona zmizeli neokonzervativci z postů v administrativě. Clintonova vláda, jejíž reprezentanti se podíleli na pomoci Rusku, neměla vůči Rusku nepřátelské úmysly – Clinton neustále líčil Jelcina jako pilíř demokracie, ale o spolupráci s Ruskem stála skoro výlučně v otázce nešíření jaderných zbraní, snižování jaderných arzenálů a kontroly štěpitelných materiálů. Pád Ruska do chaosu vedl k tomu, že mu Clintonova vláda přestala věnovat pozornost. Dialog s Ruskem začal být monotónní: Jelcin chtěl, aby s ním USA zacházely jako s nástupcem supervelmoci. USA to odmítaly argumentací, kterou zmiňoval Matlock. Jelcin opakovaně protestoval proti rozšiřování NATO do zemí bývalé Varšavské smlouvy, cítil se ignorován v rozhodování o vývoji na Balkáně a válku o Kosovo vnímal jako ponížení Ruska. USA to ignorovaly.

Tak došlo k podstatné roztržce mezi Ruskem a Spojenými státy. Když předseda vlády Primakov letěl na jednání do Spojených států a dověděl se během cesty, že NATO začalo bombardovat Srbsko, nechal letadlo nad Atlantikem otočit a vrátil se zpátky do Moskvy. Poznamenejme pod čarou, že stratégové Clintonovy vlády předpokládali, že operace bude trvat 48, maximálně 72 hodin. Trvala 70 dní. Byla to praktická ukázka, jak to v novém světě bude vypadat s respektem k mezinárodnímu právu.

Na konci devadesátých let se tedy vztahy mezi Ruskem a Západem potažmo Spojenými státy ocitly na bodu mrazu. Nešlo o nepřátelství, ale po srdečnosti z časů Gorbačova nebylo památky. Hlavní roli v tom – kromě krize na Balkáně – sehrála otázka rozšiřování NATO. Přes varování slavných diplomatů a znalců Ruska, jako byl George Kennan, který tvrdil, že rozšiřování NATO je kardinální chybou, protože to Rusko dřív nebo později bude muset považovat za nepřátelský akt. Sliby pro Gorbačova se vypařily. Clinton pokračoval v politice, kterou koncipoval Cheney. Tak skončilo první kolo příběhu, který se posléze několikrát opakoval: naděje se změnila na rozčarování.

Rusko bylo na konci Jelcinovy éry víceméně rozpadlým státem a leckdo očekával, že se nepodaří udržet ani integritu Ruské federace a rozpad bude pokračovat. Zbídačení Ruska zrodilo variantu výmarského syndromu – jeho bída není důsledkem dědictví komunismu, ale intrikou Západu, který využil slabosti Gorbačova.

Putin – Bush show

V srpnu 1999 se nečekaně stal předsedou vlády Vladimír Putin. Moc prezidenta Jelcina v té době byla notně oslabená a bylo zřejmé, že musí dojít k radikální změně. Existuje řada teorií, jak se Putin stal korunním princem. Nejpravděpodobnější je, že vzestup na post premiéra a posléze prezidenta mu umožnila Rodina, jak se označovala skupina oligarchů z okolí prezidenta Jelcina.

Putin začal téměř okamžitě připravovat ekonomickou reformu na záchranu rozpadajícího se Ruska. Soustředil kolem sebe své známé, jak z KGB, tak z Leningradu, kde pracoval v týmu starosty Sobčaka. Posléze se stali základem prezidentské administrativy a řada z nich členy vlády. Alexej Kudrin ministrem financí a Herman Gref, hlavní organizátor reformy, ministrem průmyslu a obchodu.

Zároveň se Putin snažil překlenout roztržku mezi Ruskem a NATO, která vznikla kvůli otázce Kosova.

Těsně předtím, než se stal předsedou vlády, vtrhli islamisté z Čečenska do Dagestánu. A bezprostředně po jeho jmenování došlo k teroristickým útokům v ruských městech, včetně Moskvy. Putin zahájil pozemní intervenci do Čečny.

Na konci roku 1999 prezident Jelcin předčasně odstoupil. V únoru ruské jednotky obsadily hlavní město Čečenska. V březnu následovaly prezidentské volby, které Putin vyhrál. Jako jeden z prvních aktů vydal dekret o beztrestnosti prezidenta Jelcina. Program? Obnova moci státu.

Při návštěvě prezidenta Clintona v červnu 2000 se Putin ptal na možnost členství Ruska v NATO. Odpověď byla vyhýbavá.

Obnovit moc bylo možné jenom zkrocením oligarchů. Putin nevyhlásil program konfiskace jejich majetku. Řekl jim, že si vybrali mezi byznysem a politikou, a že by se tedy byznysu měli věnovat. Stát se jejich majetku nedotkne, prohlásil, za předpokladu, že budou platit řádně daně a nebudou se míchat do politiky. Prakticky všichni oligarchové nabídku přijali – kromě jednoho: tím byl Michail Chodorkovský.

Reforma, kterou pro Putina připravil jeho tým, posléze vzbudila na Západě obdiv. Zavedla se jednotná osobní daň ve výši 13,5 procenta, což znamenalo snížení o 30 %, ale tu daň nikdo neplatil. Korporátní daň klesla z 35 na 24 %. Mezinárodní měnový fond na protest proti konceptu reformy odjel z Ruska. Zakrátko se ale ukázalo, že reforma byla navržená velmi dobře, protože ruský stát začal konečně mít tak vysoké příjmy, že během velmi krátké doby byl rozpočet přebytkový a i díky vysokým cenám ropy a plynu bylo Rusko schopné splácet dluhy a vytvářet rezervní fond. Do roku 2006 klesl dluh ze 130 % HDP na 18 %. Tempo růstu hrubého domácího produktu bylo okolo sedmi procent ročně.

Putin se setkal na prvním summitu s prezidentem Bushem v roce 2000 ve slovinské Lublani. Bush tam tehdy pronesl památnou větu: pohlédl jsem do očí toho muže a zjistil, že je velmi přímočarý a důvěryhodný. Pocítil jsem jeho duši.

11. září 2001 zaútočila Al-Kajda na Světové obchodní centrum v New Yorku. Putin Bushe varoval den předem, protože Al-Kajda zabila šejcha Masúda, velitele Severní aliance, se kterým Rusko udržovalo přátelské styky. Útoku to samozřejmě nezabránilo, ale Putin byl po útoku první, kdo Bushovi kondoloval, a nabídl mu velmi významnou pomoc: zařídit leteckou bázi blízko afghánských hranic. Rusové sdíleli s Američany zpravodajské informace. Putin jako gesto nechal zavřít špionážní bázi na Kubě.

V září pronesl v Bundestagu projev plynnou němčinou. Přihlásil se v něm k Západu. Chvíli to vypadalo, že se mraky studené války skutečně rozplynuly a nastává nová éra. Bohužel to netrvalo dlouho. Koncem roku prezident Bush oznámil, že Spojené státy jednostranně odstupují od smlouvy o zákazu budování antiraketových systémů, což byla jedna ze smluv, na jejímž základě existovala rovnováha vzájemného odstrašení v časech studené války. Bush prohlásil, že je třeba ve východní Evropě vybudovat systém antiraketové obrany pro spojence NATO a americké základny. Putin varoval, že to podkope kontrolu zbrojení a snahu o nešíření jaderných zbraní.

S prezidentem Bushem se do administrativy vrátili neokonzervativci, kteří v ní byli za vlády Bushe staršího. Dick Cheney se stal viceprezidentem, ministrem obrany Donald Rumsfeld. Oba politici oprášili plán, který nastínil Wolfowitz v roce 1992.

Centrální strategií se opět stal úkol zabránit, aby mohl vzniknout protivník, který by byl schopen zkřížit plány Spojených států. Hegemonie Spojených států je jedinou zárukou mírové budoucnosti, tvrdili neokonzervativci.

Veřejnost otřesená útokem na Světové obchodní centrum a zachvácená vlnou patriotismu přijímala bez pochybností doktrínu preemptivních zásahů. Představa, že teroristé disponují zbraněmi hromadného ničení, opravňovala vyřazení multilaterální bezpečnostní architektury. K čemu je neohrabaná OSN! Spojené státy musejí být schopny jednat unilaterálně a zasáhnout v situaci, kdy jsou bezprostředně ohroženy. Jenže z té doktríny plyne, že se z Rady bezpečnosti stala bezmocná instituce a Rusko ztratilo garanci, že může ovlivňovat mezinárodní politiku.

V únoru 2002 přednesl prezident Bush v American Enterprise Institutu řeč, ve které prohlásil, že „doposud psali dějiny jiní. Ode dneška je budeme psát my“. Nová verze Pax Americana byla na světě.

Někteří evropští politici si uvědomovali, že je třeba upravit vztahy k Rusku. Nakonec se NATO dohodlo, že Rusko nesmí dostat právo veta v otázkách, kdo se může stát členem NATO, ale mělo by být vtaženo co nejvíce do procesu rozhodování a kroky aliance by se s Ruskem měly konzultovat.

Uvědomil si to jako první britský premiér Blair, od něhož iniciativu převzal italský premiér Berlusconi, který měl, tak říkajíc, s Putinem podobnou chemii. V roce 2002 v Římě uspořádal při vytvoření rady NATO-Rusko mediální show. Na zakládající schůzi Putin prohlásil: „Problém naší země spočívá v tom, že po velmi dlouhou dobu bylo Rusko na jedné straně a na druhé straně prakticky celý zbytek světa. Pro nás z té konfrontace nic dobrého nevzešlo a naprostá většina našich občanů tomu velmi dobře rozumí. Rusko se vrací do rodiny civilizovaných národů. A nepotřebuje nic jiného, než aby jeho hlas byl slyšen a jeho národní zájmy se braly v potaz.“

Rada k tomu, bohužel, nepřispěla. Rusko marně protestovalo, jako Jelcin, proti rozšiřování NATO. Bylo do něj přijato i Pobaltí. Pokračovalo se dál ve vývoji antiraketových systémů. Putin a další ruští představitelé se ptali, proč se NATO stále rozšiřuje, když nepřítel, proti kterému bylo vytvořeno, přestal existovat. A jak rozšiřování NATO pomůže čelit novým hrozbám, terorismu a rozšiřování jaderných zbraní. Jenže pro Spojené státy nebyla představa bezpečnostní architektury zahrnující i Rusko slučitelná se strategií globální dominance a programem změny režimů v bývalých klientských státech SSSR.

Kolem roku 2003 už bylo zřejmé, kudy povedou základní konfliktní linie budoucího vývoje. Jednou linií byl vývoj v samotném Rusku, kde Putin začal obnovovat státní moc. Druhou americký unilateralismus. V té době už bylo evidentní, že se Amerika chystá zasáhnout v Iráku, aby si to vyřídila s prvním bývalým ruským klientským režimem. Neokonzervativci zásah odůvodňovali teorií naskočení na vagon. Pokud USA porazí Saddámovu armádu a v Iráku vznikne demokracie, okolní země, než by čelily konfrontaci s USA, radši naskočí na vagon a také se zdemokratizují. V posledku bude Izrael obklopen spřátelenými demokraciemi, a protože demokracie spolu neválčí, Izrael bude v bezpečí. Takové úvahy se obtížně komentují.

Americká vláda nakonec v Iráku intervenovala, i když akce nebyla ani legitimní, ani legální. Pro Putina to byla lekce, že síla má přednost před mezinárodním právem. Jak napsal Robert Kagan v eseji Moc a ráj: mezinárodní světový řád je chaos, který uspořádává síla. Jenže když to platí pro USA, proč by to nemělo platit pro Rusko?

Putin pokračoval v obnovování státní autority, což znamenalo utahování šroubů. V několika krocích podrobil regiony centrální autoritě. Aby získal kontrolu nad televizí, neváhal se pustit do ostrého konfliktu i s oligarchy, kteří mu pomáhali k moci. Válka v Čečensku byla tvrdá. Putin byl přesvědčen, že odchodem Čečenska by se federace začala rozpadat.

Když se ruská vláda rozhodla zvýšit daně z těžby nerostných surovin, Michail Chodorkovský podplatit poslance Dumy, aby zákon neprošel, což se skutečně stalo. Začal financovat opoziční politické strany a prohlašoval, že vstoupí během několika let do politiky. Existovaly obavy, že by byl schopen prostřednictvím podplacených poslanců proměnit prezidentský systém na parlamentní, což by s vysokou pravděpodobností znamenalo, že se Rusko rozpadne.

Kromě toho Chodorkovský připravil vstup gigantů Exxon Mobile a Chevron-Texaco do Jukosu. Znamenalo by to, že ve firmě, která měla pod kontrolou těžbu pětiny ropy v Rusku, by získal kontrolu zahraniční kapitál. Putin to nechtěl připustit. Chodorkovský také vedl antikorupční kampaň dotýkající se lidí v bezprostředním okolí prezidenta. Výsledkem bylo jeho zatčení a odsouzení v procesu, který jen málokdo považoval za nepolitický. Pochopitelně, americká vláda je velmi citlivá, když se někdo dotkne zájmu amerických korporací, takže si Putin potlesk nezískal. Nicméně pokud by Putin proti oligarchům nezasáhl, Rusku hrozil osud Ukrajiny. Z teorie institucí vyplývá, že anarchie je ještě horší než zneužívání moci. Mimořádně důležité v Rusku, kde na rozdíl od Iráku zbraně hromadného ničení skutečně byly a ztráta kontroly nad jejich arsenály by znamenala obrovské nebezpečí. Není-li stát schopen zajistit monopol moci, ostatní instituce nemohou fungovat.

Putinův zásah proti Jukosu, tedy i západním investorům, zločiny ruské armády během války v Čečensku, tvrdé zásahy proti teroristům v Beslanu a v Moskvě, používání Gazpromu pro kontrolu televize atd. vedly k rostoucí kritice západních médií, takže stále méně západních politiků bylo ochotno Putinovu politiku obhajovat. Naopak, Dick Cheney při návštěvě Litvy v roce 2006 nešetřil kritikou na adresu ruské demokracie. Jenže pak odjel do Kazachstánu a Ázerbájdžánu pochválit tamější režimy, v nichž sice vládly dynastie tajemníků KSSS a volby byly fraška, ale nedělaly problémy západním společnostem. Putin to komentoval: „soudruh vlk ví, koho má jíst.“

Proces odcizení silně akcelerovaly „barevné revoluce“. Pod heslem, že obrana lidských práv není vnitřní záležitostí státu, západní instituce a korporace investovaly miliardy dolarů do „rozvoje občanské společnosti“. Neziskové organizace se pak v rámci „boje za lidská práva“ pokoušely o změnu režimu a nastolení prozápadní vlády. Těžko se divit, že se na to Rusko dívalo s podezřením. Vždyť pokud se nové demokracie poměřují „americkými hodnotami“, žádná nemůže obstát. Copak mohou být pro kulturní prostředí nejen Ruska mírou např. rovná práva pro homosexuály? A proč je USA nevyžadují po Saudské Arábii?

Jeden ze zlomových bodů znamenala Putinova řeč v Dumě v roce 2005. Putin v ní řekl, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou dvacátého století. Projev byl opakovaně interpretován jako vyjádření imperiální touhy po obnovení Sovětského svazu. Velmi účinná manipulace, která se od té doby neustále používá. Ve skutečnosti Putin mluvil o tom, že přes zbídačení Ruska v devadesátých letech z cesty k demokracii neuhnou, ale sami si budou stanovovat tempo.

Bushova doktrína nutně vyvolala konfrontaci. Není možné, aby jedna velmoc otevřeně porušovala mezinárodní právo a jiné školila o demokracii a nutnosti dopřát každé zemi „právo volby“, do jakého vojenského paktu chce patřit. USA na americkém kontinentu žádné právo volby neuznávají. Nelze trvale provozovat politiku dvojích standardů, která se dotýká bezpečnostních zájmů Ruska. Putin na to poukázal v projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007. Projev vyvolal nevoli.

V roce 2008 došlo ke zlomu. V únoru Kosovo vyhlásilo samostatnost a prezident Bush ji okamžitě uznal. Putin to pochopil jako poukázku na rozkulačení Ruské federace. Osamostatněte se, a my vás uznáme, vzkazoval podle něj Bush republikám. Paranoia? Stěží, v USA nebylo málo těch, pro které se dezintegrace SSSR zastavila příliš brzy. V dubnu se v Bukurešti konal summit NATO. Měl rozhodnout, jestli Gruzie a Ukrajina dostanou MAP, tedy Membership Action Plan, příslib procedury, která nemůže skončit ničím jiným než členstvím. NATO by se tak rozšířilo na území bývalého Sovětského svazu. USA byly pro, Německo a Francie proti. O Rusku nemluvě. V předvečer jednání gruzínský prezident Saakašvili obvinil kancléřku Merkelovou, že je agentkou Moskvy, polský ministr zahraničí Sikorski německého kolegu Steinmeiera, že by se vzhledem k tomu, co nacistické Německo způsobilo na Ukrajině, měl k ukrajinským požadavkům stavět vstřícně.

Nakonec Gruzie a Ukrajina MAP nedostaly, ale Bush použil nátlak Polska, Rumunska a Pobaltí k tomu, že se do usnesení dostala věta: „Gruzie a Ukrajina se stanou členy NATO.“ Východní křídlo NATO prosazovalo nekompromisní politiku vůči Rusku. Na jedné straně – vzhledem k jejich dějinám – to je pochopitelné, na druhé straně konfrontační politika vůči Rusku byla vážnou chybou. Důsledky se ukázaly rychle.

Gruzínský prezident Saakašvili, který hrál před světovým veřejným míněním premianta agendy šíření svobody vyhlášené prezidentem Bushem, počítal s tím, že se ho USA neodváží nechat ve štychu, když se pustí do konfrontace s Ruskem. V srpnu zaútočil na Jižní Osetii, oblast, která se při rozpadu SSSR od Gruzie odtrhla. Udělal to v době, kdy už byl prezidentem Dimitrij Medveděv a Putin byl s Bushem na olympiádě v Pekingu. Ačkoliv se jak Bush, tak Condoleeza Riceová v pamětech zapřísahávají, že v soukromých hovorech Saakašviliho varovali před použitím síly, před televizními kamerami mu slibovali plnou podporu. A tak to Saakašvili riskl. Příslib členství v NATO posílil morální hazard – před čímž odpůrci rozšíření varovali. Rusko odpovědělo a několik dní vedlo válku. Zlikvidovalo v ní výzbroj gruzínské armády poskytnutou USA a Izraelem. Dnes už západní veřejnoprávní média bezostyšně mluví o tom, že Rusko zahájilo válku s Gruzií. Nejen naše, ale i BBC.

Došlo k tomu, před čím v roce 2006 Putin Condoleezu Riceovou varoval, když mu oznámila, že USA podporují právo volby Gruzie a Ukrajiny na vstup do NATO. „Nevíte, co děláte. Zahráváte si s ohněm,“ řekl jí. Na poradě u Bushe se diskutoval zásah USA v Gruzii na podporu Saakašviliho. To by znamenalo válku s Ruskem. Když ale zástupce Condoleezy Riceové požádal, aby ti, co navrhují zásah, to předali prezidentovi písemně, nikdo to neudělal. USA omezily diplomatické vztahy s Moskvou na úroveň druhých tajemníků, nejnižší úroveň za mnoho let.

Tak skončilo druhé kolo americko-ruských vztahů. Od pohledu do očí v Ljublani po ostrou konfrontaci v Pekingu, když Putin odmítl zastavit operaci ruské armády v Gruzii. V roce 2008 Západ ztratil Rusko jako partnera. Nastoupila nedůvěra.

Obama – Medveděv a Obama – Putin

Po zvolení prezidenta Obamy došlo k pokusům americko-ruské vztahy restartovat, s veřejným míněním přesvědčeném o americké hegemonii to však bylo obtížné. Obama musel čelit kritice, že je slabý prezident. NATO jenom opakovalo, že nepředstavuje hrozbu. Potíž byla v tom, že tomu Rusové nevěřili. Obama jako gesto dobré vůle změnil záměr rozmístit prvky protiraketové obrany na území Polska a ČR.

Pokus o restart nevyšel. Když Edward Snowden, bývalý pracovník Národní bezpečnostní agentury, dostal v Rusku právo k pobytu, prezident Obama – jako první americký prezident – zrušil návštěvu Ruska.

Jak vykrystalizovaly linie sporů? Rusko považovalo hodnocení „své“ demokracie americkými měřítky za tendenční a diskriminující, rozšiřování NATO a vývoj antiraketových systémů za ohrožení vlastní bezpečnosti. Podporu „rozvoje občanské společnosti“ vidělo jako nástroj, jak svrhnout vládu v Moskvě. Putin jako předseda vlády obvinil ministryni zahraničí Clintonovou z pokusu o změnu režimu v Rusku a reagoval vydáním zákona, který zavedl povinnost registrace všech zahraničních „agentů“, tedy politicky aktivních spolků přijímajících peníze ze zahraničí. Šlo o zákon skoro stejný jako americký zákon o registraci zahraničních agentů z roku 1938. Na Západě vzbudil vlnu kritiky. Málokdo upozornil, že v USA platí téměř identický zákon.

Po gruzínsko-ruské válce NATO pochopilo, kde je červená čára. Pokusy rozšiřovat se na území bývalého SSSR přestaly. Vývoj hospodářských vztahů však vedl k novým křižovatkám. Prezident Kazachstánu už v polovině devadesátých let navrhl ekonomickou spolupráci některých bývalých republik SSSR. Po mnoha letech úvah a pokusů z toho vykrystalizoval projekt Eurasijské ekonomické unie (EEU), kam měla patřit i Ukrajina. Mezitím se Evropská unie posunula od Východního partnerství k úvahám o asociačních dohodách pro země na východě Ukrajinu, Moldávii a Gruzii.

Centrálním problémem se stala Ukrajina. Wolfowitzova doktrína předpokládala, že USA budou bránit tomu, aby se Ruská federace spojila s Ukrajinou. Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice tvrdil, že bez Ukrajiny Rusko nemůže být velmocí. Politika EU a Ruska postavila Ukrajinu před osudovou volbu: má si vybrat EU, nebo EEU? Ukrajina lavírovala. Tehdy byl prezidentem Viktor Janukovyč, reprezentant prorusky orientované části Ukrajiny. Nejraději by byl v obou seskupeních. EU tehdy uvažovala o spolupráci s EEU pod heslem ekonomický prostor od Lisabonu po Vladivostok. Rusko se tvářilo vlažně. Když si to Janukovyč vyložil tak, že Ukrajina by mohla být v obou uniích, předseda evropské komise Barroso dal Ukrajině nekompromisně na výběr: buď jedno, nebo druhé. A tak se Evropská unie nechtěně a nepřipravená ocitla v centru geopolitického zápasu mezi Ruskem a USA.

Když Janukovyč na poslední chvíli dal přednost štědré ekonomické nabídce Moskvy, zvedla se vlna odporu. Opět tisíce lidí na Majdanu, jako v čase „barevné revoluce“ v roce 2004. Demonstraci podporovala řada zahraničních osobností, mj. jestřábi Victoria Nulandová, náměstkyně ministra zahraničí USA a manželka Roberta Kagana, a senátor McCain. Putin se Západem dohodl řešení krize předčasnými volbami. Dohodu schválenou třemi ministry zahraničí EU demonstranti na Majdanu nepřijali (!), demonstrace skončila krveprolitím a svržením prezidenta Janukovyče. Z hlediska Moskvy – puč. EU to přešla bez povšimnutí. Radikálové začali okamžitě navrhovat vypovězení smlouvy o ruských základnách na Krymu a zákaz ruštiny jako úředního jazyka.

Putin na to zareagoval předvedením, že Kosovo bylo skutečně holí o dvou koncích. Rusko sehrálo etudu o národním sebeurčení a referendem dostalo svoje základny pod kontrolu. Dopad na domácí veřejné mínění byl obrovský. Jak Gorbačov, tak vůdčí postava opozice Navalnyj prohlásili, že by učinili totéž. Veřejné mínění traumatizované „výmarským syndromem“ ponížení z devadesátých let posunulo Putinovy preference do nevídaných výšin. Šance na barevnou revoluci na Rudém náměstí zešedly. Ruský nacionalismus notně podpořený televizní propagandou ovládl veřejný prostor.

Moskva si zřejmě opožděně uvědomila, že asociační dohoda by znamenala, že se Ukrajina začlení i do vojenských struktur Západu, a rozhodla se tomu zabránit i za cenu proxyválky podporou separatistických hnutí na východě Ukrajiny. Evropskou unii to nepříjemně překvapilo.

Vztahy Ruska k Západu se propadly na nejnižší úroveň od roku 1989. Nastoupily sankce, které poškozují EU mnohem víc než USA. O vojenské doktríně Ruska se na Západě píše jako o studené válce 2.0. Putinovu akci Západ jednoznačně odsoudil jako důkaz imperiálních ambicí Ruska, i když je při nezaujatém postoji zřejmé, že přinejmenším ve stejné míře jde o doklad předvídavosti George Kennana, jak Rusko bude muset reagovat na rozšiřování NATO a neochotu Západu budovat novou bezpečnostní architekturu se zahrnutím Ruska.

Jak se podařilo naplnit strategie USA a Ruska? USA se podařilo zabránit tomu, aby se z Ruska stala konkurenční supervelmoc: Ukrajina se součástí EEU nestane. Rusku se podařilo zabránit tomu, aby se NATO rozšířilo do zemí bývalého Sovětského svazu (kromě Pobaltí), ale nepodařilo se mu vymanit se z izolace a stát se partnerem, jehož zájmy ostatní respektují. I když v záležitostech, jako byly syrské chemické zbraně či dohoda s Íránem ohledně jaderného programu, se pomoc Ruska ukázala účinnou. Rusko se poučilo, že pokud chce, aby se jeho zájmy braly vážně, musí si je prosadit silou jako v Sýrii. Mezitím americká politika unilateralismu vede ke stále ostřejším střetům mezi USA a Čínou. Přitom Čína pro USA představuje určitě větší problém než Rusko. Zdá se, že politika dvojího containmentu – jak Ruska, tak Číny – naráží na své meze. Pro USA i Západ jako celek by bylo přece mnohem výhodnější mít Rusko na své straně.

Poslední summit NATO ve Varšavě se pokusil o kvadraturu kruhu. Obavy Pobaltí a Polska použil k dalšímu posouvání jednotek NATO k ruským hranicím, i když neexistují důkazy, že by Rusko, které je vojensky mnohem slabší než NATO, o akci proti nim kdy uvažovalo. Rumunsko pro změnu žádá námořní přítomnost NATO v Černém moři. Ještě závažnější jsou opětovné zmínky o vstupu Gruzie do NATO. Znamenalo by to obnovu konfrontace z roku 2008. Z Ukrajiny se stává zamrzlý konflikt, a i když se v našich médiích nezmiňuje neschopnost Ukrajiny schválit dohody z Minsku v parlamentu, je to ve skutečnosti stejný důvod zablokování jako situace v Donbasu. Na druhé straně se zejména z Německa ozvaly hlasy, že řinčení šavlemi problémy nevyřeší a že s Ruskem je třeba jednat. Generální tajemník NATO na tiskové konferenci odmítl označit nepřítele, mluvil o potřebě transparence a připravenosti na vznik nových situací ve světě, který je i kvůli asertivitě Ruska méně předvídatelný.

Evropa se bude muset dřív či později zamyslet, jestli jí současná politika vůči Rusku skutečně vyhovuje. Není vyloučeno, že se po amerických prezidentských volbách změní i politika USA. Bylo by načase.

Pochybuji, že se bez změny politiky Západu vůči Rusku může podařit vyřešit nejpalčivější problém dneška – obnovu státnosti v zemích, v nichž terorismus, vyvolaný „válkou proti teroru“, a moderní komunikační technologie rozvrátily státní moc. Staly se z nich generátory nestability. Ale to by znamenalo, že Evropská unie začne dělat politiku nezávislejší na Spojených státech, nebo je přiměje, aby víc respektovaly evropské zájmy.

Václav Žák

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.