Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Vladimír Claude Fišera: Vyborg, Budapešť, Praha, Kábul

Vladimír Claude Fišera

Vyborg, Budapešť, Praha, Kábul

Jurij Andropov (1914–1984) a sovětské impérium

Vesnice s pachem stájí a vyhublými psy.
Stranický funkcionář na tržišti (...).
Tomas Tranströmer (nositel Nobelovy ceny za literaturu 2011): Hemligheter pĺ vägen (Tajemství na cestě, na Balkáně v roce 1955), 1958

Napsal jsem vám tak suchý dopis (...).
Můj dopis je nyní u cenzora. Cenzor rozsvěcuje lampu (...).
Čtěte mezi řádky. Uvidíme se za dvě stě let,
až mikrofony budou zapomenuty ve zdech hotelu
a konečně budou moci spát, stát se trilobity.
Tomas Tranströmer: Stigar (Pěšiny, přátelům za hranicemi), 1973

V roce 2014 vyšla v Moskvě populárně-naučná biografie Jurije Andropova u příležitosti stého výročí jeho narození. Datum vydání ani takto vzdaná pocta nejsou bez významu, Rusové si potrpí na připomínání významných dnů pamětihodných osobností (zaměčatěľnyje ljudi, jak zní název nejznámější populárně-naučné historické řady, jejíž kořeny ostatně sahají do časů Sovětského svazu). Andropovova kariéra nepochybně byla „pamětihodná“ v mnohých směrech. Nejprve byl jedním z hlavních strůjců rusifikace Karélie, připojené k Sovětskému svazu ve 40. letech, a sovětizace střední Evropy a Balkánu v letech padesátých a šedesátých, posléze hlavou KGB v letech 1967–1982 a nakonec de facto od roku 1976 vzhledem k Brežněvově nemoci nejvyšším představitelem SSSR. Oficiálně jej nahradil po jeho smrti 10. listopadu 1982. Sám byl v té době také nemocen a zemřel o patnáct měsíců později, 9. února 1984, poté, co se pokusil „zastavit krizi strany a státu pomocí administrativních metod“, jak o něm ještě v roce 2003 psal Boľšoj Rossijskij Enciklopědičeskij Slovar' (Velký ruský encyklopedický slovník) a jak už se o něm dnes v oficiální ruské historiografii nepíše. Tento „železný muž“ byl rehabilitován v současném Rusku, kde se praktikuje přinejmenším kult autority vtělené do jediného muže, pokud ne rovnou kult osobnosti.

Andropovova biografie, kterou napsal jistý Andrej Burovskij, nese název Vělikij Andropov,„želěznyj gensek“ (Velký Andropov, „železný generální tajemník“), což je – spolu s barevnou obálkou, kde je hlavní postava knihy vyobrazena se sochou zakladatele sovětské tajné policie Felixe Dzeržinského, obklopenou květinami, a s věžemi Kremlu – samo o sobě programem. Tento typický představitel „stalinské“ generace, který se na politické scéně objevil na konci třicátých let díky čistkám a udržel se tam, zde již není na rozdíl od 90. let kritizován. Dílo se odkazuje na pamflet Jurij Andropov a Vladimir Putin, na cestě ke znovuzrození (odkud je převzat zdůrazňovaný údajný Andropovův židovský původ – toto „odhalení“ odporuje jiným zdrojům), vydaný v roce 2001, pouhý rok poté, co Putin získal nejvyšší moc. I on byl hlavou tajné policie (FSB, Fěderalnaja služba bězopásnosti, nástupce KGB), než se stal nejvyšším představitelem státu. Burovského kniha ostatně vyšla v řadě Géniové moci a na zadní stránce obálky je vyslovena otázka, klíčová pro dnešní oficiální představitele Ruska i ruské „patrioty“: „Byl by Andropov mohl zachránit Supervelmoc (sic, pozn. V. F.) realizací radikálních reforem ne ve stylu Gorbačova, ale podle čínského modelu (...), zabránit tím ,velké geopolitické katastrofě' a darovat nám zářnou budoucnost?“

O autorovi samotném se mnoho nedozvíme, pouze to, že podle vlastního vyjádření pochází z buržoazního a intelektuálního prostředí a že jeho předkové z matčiny strany jsou pobaltští Němci. Narodil se v době baby boomu, udělal skromnou kariéru ve „výzkumu“ (sic) a u stejného vydavatele mu vyšla v roce 2010 kniha Ať žije „stagnace“, kde tvrdí, stejně jako všichni, kdo nostalgicky vzpomínají na sovětskou éru, že za Brežněva a Andropova bylo mnohem méně korupce než za Jelcina a liberálů, kteří jsou podle Burovského hrobníky Ruska.

Dílo nevychází z žádných archivních zdrojů a jen velmi málo z primárních pramenů, a to pouze tištěných; nepočetné odkazy na jiná díla neuvádějí konkrétní stránky a práce historiků jsou pominuty, s výjimkou Roje Medveděva, kterého Burovskij hojně plaguje a cituje sotva dvakrát, ačkoliv jde o autora dvou děl k tématu. Dílo necituje zahraniční historiky, zato uvádí spoustu vágních odkazů bez přímých citací na podivínské a obskurní ruské internetové stránky. Je tu jen velmi málo citací v uvozovkách. Kniha se však snaží navnadit široké publikum na „tajemství“, jež obklopuje Andropovův osobní život (nikoliv politickou činnost), a to výhradně na jeho předpokládaný židovský původ, čemuž je obětována prakticky první čtvrtina knihy (65 stran z 256), nehledě na početné pozdější odbočky ve výkladu. Jednalo by se nadto o židovský finský a buržoazní původ, což by, podle konspirační logiky, která je dnes velice oblíbená v ruských médiích, bylo považováno za vysvětlení Andropovova kariérního vzestupu ve 40. letech díky aktivitě ve vedení Komsomolu a později strany v Karélii, původně patřící Finsku; vysvětlení, které na jeho vzestup vrhá podezření. K tomu se přidává zmínka o jeho podivné neúčasti na partyzánském hnutí v Karélii v letech 1940–1945, ačkoliv byl zástupcem hlavy strany v této oblasti a sám zde vedl mládežnickou organizaci. Kniha uvádí (a to počínaje hned na druhé stránce první kapitoly) „skutečná židovská jména“ některých ze „70 až 80 procent“ (sic) „vedoucích představitelů všech ruských revolučních stran“ z období před rokem 1917 a vedoucích představitelů Sovětského svazu z období před rokem 1945. Dílo zde vychází z neověřených řečí z ruských internetových stránek, neznámých a samozvaných. Andropov měl ovšem být dostatečně „chytrý“, aby skryl svůj původ (jeho vlastní vzpomínky jsou citovány pouze tehdy, když souhlasí s autorovými tvrzeními, přičemž autor ignoruje nutnost potvrdit fakta z jednoho zdroje porovnáním se zdrojem druhým), a v každém případě jeho „úspěch“ hovoří v jeho prospěch a vyžaduje náš obdiv.

V celé knize je zastřena Andropovova reformátorská stránka, zejména pokud jde o ekonomické záležitosti a podporu Gorbačovova vzestupu. Zachována je pouze jeho tendence k upevňování kázně a centralismu proti všem snahám o reformaci a proti veškerému směřování k autonomii okrajových oblastí, ať už v samotném Rusku, v mimoruském prostoru Sovětského svazu nebo v „evropských socialistických zemích“ či ve „světové socialistické soustavě“ v 70. a 80. letech. Kniha oslavuje jeho tvrdou ruku všemocného sovětského velvyslance v Maďarsku v roce 1956, jeho klíčovou úlohu – z pozice velitele KGB – ve zničení Pražského jara v roce 1968, viz můj článek Po pětačtyřiceti letech: Když Moskva pootevírá archivy v Listech č. 1/2013, a oslavuje také jeho nekompromisní postup proti korupci bývalých stoupenců Brežněva (citovány jsou ze zásady pouze osoby původem z neruských národů) z pozice generálního tajemníka strany v letech 1982–1984. „Vedlejší škody“ jeho „železné“ neústupnosti a jeho „zákeřnosti“, jež má čtenář obdivovat, v podobě ztrát na lidských životech jsou minimalizovány, případně zcela zamlčeny. Stejně tak je vyzdvihován pro svá vítězství nad nepřáteli, jež dokázal v průběhu celé své kariéry porazit, neboť šlo o nepřátele věčně trvající ruské vlasti-státu-impéria, která v Andropovově době existovala ve formě – a ta je v očích Burovského jen jednou z mnoha – Sovětského svazu. Těmito nepřáteli byly nedůležité osoby, například prozápadní disidenti jako spisovatel Ivan Jefremov, zavražděný v roce 1972, kdy Andropov, jak nám kniha tvrdí, „mazaně“ obvinil z jeho smrti Intelligence Service. Jde také o blíže neurčené nepřátelské skupiny jako rusofobní „výtržníky“ zabíjející Sověty v Maďarsku v roce 1956 a v Praze v roce 1968. A v každém případě se Andropov vyhnul nejhoršímu, to jest světové válce a/nebo pádu sovětského bloku, případně samotného SSSR. A Stalin stejně, uvádí se v knize, způsobil více obětí...

Burovskij, který podporuje kontinuitu supervelmoci za každou cenu, uvádí pouze KSSS, a to i pro období před rokem 1952, kdy se přitom jmenovala Všeruská, později Všesovětská komunistická strana. Židy považuje, v souladu s rozšířeným přesvědčením Sovětů, za „národnost“.

Vzestup bez přerušení

Andropov vstoupil do strany v únoru 1939 a jeho raketový kariérní vzestup je dán masivními čistkami, které předcházely, a to vzhledem k tomu, že, jak píše Brigitte Studerová, „ve stalinismu třicátých let (...) byla přijatá pravidla hry ve společnosti (...) nestabilní“. A je nepochybné, že taková situace vyžadovala řečnické schopnosti a smysl pro taktiku. Díky nim se Andropov stal žákem Nikolaje Patoličova, všemocného tajemníka strany Rybinského rajónu (administrativní jednotka odpovídající našemu okresu, pozn. překl.) na Volze ve středním Rusku, kde Andropov (narozený náhodou v Nagutskaji, Stavropolský rajón, severní Kavkaz) na technickém učilišti studoval říční dopravu. Patoličov byl zvolen do ústředního výboru strany v roce 1941 a zůstal jím bez přerušení celých 45 let, během nichž v 50. a 60. letech vykonával funkci náměstka ministra zahraničních věcí (a zahraničního obchodu), zatímco Andropov šplhal aparátem jak strany, tak ministerstva zahraničních věcí (dále MID, Ministěrstvo inostránnych děl), což Burovskij neuvádí. Tak se Andropov stal inspektorem strany, zejména v Pobaltí, posléze velvyslancem, tak „se“ pro něj vytvořilo čtvrté evropské oddělení MID. Dodejme, že to byl vždy velvyslanec, kdo společně s tajemníkem strany na velvyslanectví (který tam obvykle zastával druhé nejdůležitější místo) tam měl nejvyšší moc, což platilo i pro GRU (vojenská rozvědka – Glavnoje rozvedivatěľnoje upravlenije, Hlavní rozvědková správa). Ta měla nicméně na ústřední úrovni – společně s kádrovým oddělením ÚV – kontrolu nad kariérou diplomatů. Andropov se tedy oženil s dcerou ředitele školy, do které chodil, a posléze spojil svůj osud s Patoličovem, který jej později přivedl k obratu ke Chruščovovi a pak k Brežněvovi. Ještě předtím, v roce 1940, byla Karélie připojena k SSSR a Andropov v této oblasti vyšplhal v průběhu deseti let až na vrchol stranického žebříčku, přežil válku a podílel se na čistce vedoucích představitelů „leningradské skupiny“ v letech 1949–1950. Jeho pověst zastánce tvrdé linie a „přeživšího“ („survivor“) byla posílena úspěšným potlačením maďarského povstání proti sovětské nadvládě v roce 1956. Odtud vedla cesta k povýšení do čela řízení záležitostí sovětského bloku v Evropě a pak, v roce 1967, do čela KGB, odkud řídil rozdrcení Pražského jara v roce 1968. V dubnu 1973 se stal členem Politbyra, v roce 1976 generálem (což souvisí s postem velitele tajné policie: Berija byl svého času při této příležitosti dokonce povýšen na maršála). Tehdy začal nahrazovat Brežněva oslabeného nemocí. Když Brežněv v listopadu 1982 zemřel, opustil Andropov KGB a dostal se na místo nejvyšší, generálního tajemníka ÚV, posléze také hlavy státu, když vedle stranické funkce zastával také místo předsedy Prezidia Nejvyššího sovětu, čehož před ním dosáhl pouze Brežněv.

Střední Evropa, první krok vzestupu: Pobaltí

Počínaje zářím 1937 se Andropov již stal stálým funkcionářem Komsomolu v Rybinsku a sotva dva týdny nato, v říjnu roku Velké čistky, „byl ustanoven“ třetím tajemníkem rajónového výboru strany namísto zlikvidovaného („repressirovanyj“) funkcionáře. Již jako „aparátčík“ (stálý funkcionář) Komsomolu vstoupil v únoru 1939 do strany, aniž by dokončil dvouletou kandidátskou „stáž“ a navzdory běžné praxi, kdy v Komsomolu bylo nutno zůstat do 28 let. Byl v té době velmi mladý (23 let) a bez diplomu, s výjimkou diplomu technika říčních cest, ovšem také byl, jak jsme uvedli, mladým manželem své první ženy, dcery ředitele – pochopitelně se stranickým průkazem – technického učiliště, které navštěvoval. Další anomálií byla skutečnost, že diplom o absolvování stranické vysoké školy – nepostradatelný pro kariéru stálého funkcionáře strany – obdržel teprve v roce 1947. V roce 1940, sotva byla dobyta finská část Karélie, byl pro něj vytvořen (stejně jako později v roce 1957 na ministerstvu zahraničních věcí, což ukazuje, do jaké míry disponoval podporou v nejvyšších patrech stranicko-státní hierarchie) post prvního tajemníka Komsomolu nově zřízené Karelo-finské SSR, která ve stejném roce nahradila Karelskou autonomní SSR po dobytí Karelské šíje s městem Vyborgem.

Vlastenec Burovskij samozřejmě tvrdí, že to byli Finové, kdo tehdy napadli Sovětský svaz. Finsko nicméně tuto oblast o rok později znovu dobylo a okupovalo také, až do roku 1944, velkou část ruské Karélie. Andropov tehdy zůstal v její neokupované části. V odboji nehrál žádnou roli, a přesto se ihned po osvobození hlavního města Karélie Petrozavodska zde stal druhým mužem strany a organizoval převzetí moci, spojené se systematickou likvidací nebo alespoň odstavením všech „kádrů“, včetně partyzánů, již vyvíjeli činnost v okupovaných oblastech, což se v té době na Stalinův pokyn dělo všude v SSSR. Burovskij se zde odkazuje (dlouhými přímými citacemi) na nepublikované vzácné paměti Genadije Kuprianova, generálního tajemníka strany v Karélii, jemuž byl Andropov náměstkem od roku 1947. Kuprianovovy paměti potvrzují odpovědnost Andropova za odsouzení jeho nadřízeného k 25 letům v pracovním táboře v rámci likvidace „leningradské skupiny“. Roj Medveděv cituje v díle Něizvěstnyj Andropov (Neznámý Andropov), které vyšlo v Moskvě v roce 1999 v nakladatelství Prava čelověka (Lidská práva) šestnáct let po francouzské verzi Andropov au pouvoir (Andropov u moci – Flammarion, 1983), úryvky z Andropovovy sebekritiky, pronesené 24. ledna 1950, která je v podstatě zuřivým udáním jeho nadřízeného.

Burovskij přejímá tuto citaci bez uvedení zdroje. Opět zde zatracuje „barbarství“ cizích nepřátel, v tomto případě finské okupace, ale slovo nezmiňuje ani o exodu a masové deportaci finskojazyčného a karelojazyčného obyvatelstva Karelo-finské SSR do Finska, ani o stejně masové ruské kolonizaci této oblasti v letech 1946–1950 pod taktovkou Andropova. Tuto kolonizaci symbolizuje například znovuvztyčení sochy Petra Velikého z roku 1910 ve Vyborgu v roce 1948. Stalin ostatně po zahájení války proti Finsku, 30. listopadu 1939, vytvořil provizorní finskou „lidovou“ vládu, jejímž cílem bylo začlenit celou Karélii do budoucího komunistického Finska. Rozhodný finský odpor vedl k tomu, že Sovětský svaz mohl pouze rozšířit „svou“ Karélii po Vyborg a spokojil se s torzem Finské Karélie. V roce 1944, kdy Finsko muselo tuto oblast, dobytou zpět v roce 1941, znovu opustit, byla bez finského obyvatelstva a Andropov a jeho souputníci se zde chopili vlády. Jakmile byla systematická rusifikace Karelo-finské SSR v roce 1956 dokončena, stala se z této federální republiky opět „karelská autonomní republika“, pouhá součást RSFSR, jak tomu bylo v letech 1923–1940.

Provizorní finská komunistická vláda (řízená Otto Kuusinenem, kádrem Kominterny, dříve pověřeným kontrolou komunistických stran v zemích střední Evropy), plánující v letech 1940–1944 existenci velkého komunistického Finska, je předlohou projektu sjednoceného Německa, který byl rozvíjen v Moskvě v letech 1943–1949 Výborem svobodného Německa. I tady musela Moskva posléze změnit své plány, a stejně jako se spokojila s Finskou Karélií a později s Východní Karélií, zůstala v roce 1949 u Východního Německa a u enklávy v okolí Kaliningradu (bývalého Königsbergu). Oddělení této enklávy od východoněmeckého státu je paralelou oddělení Karelské šíje od Finské Karélie a jejího přičlenění k leningradskému rajónu již v srpnu 1946. U Burovského o tom všem není jediná zmínka, stejně jako o paralele mezi kariérou Andropova a jeho „kmotra“ Kuusinena: Andropov „vystoupal“ do aparátu ÚV KSSS v Moskvě v roce 1952, ve stejném roce, kdy Kuusinen opustil karelský Petrozavodsk a přesunul se do hlavního města, kde se stal členem Prezidia ÚV KSSS a později nedotknutelným tajemníkem ÚV, jímž zůstal až do své smrti v roce 1964.

Škirjatov, muž „od kontroly“, skrytý Andropovův kmotr?

V letech 1949–1950 se Andropov připojil k velkým inkvizitorům, kteří zlikvidovali „leningradskou skupinu“ (73 poprav), tedy po bok čtveřici Berija, Chruščov, Malenkov a Matvej Škirjatov. Posledně jmenovaný je „kádrovák“ číslo jedna, jakožto člen od roku 1923, tajemník v letech 1934–1939 a posléze, až do své smrti v roce 1954, nedotknutelná hlava všemocné komise stranické kontroly, vytvářeje od roku 1939 společně s Berijou, který řídil NKVD, obávané duo vedoucích vyšetřovatelů a inspektorů. Škirjatov měl důvěru Stalina, který s ním jako s prvním konzultoval záležitosti odstavení nebo čistky, včetně těch, které se týkaly členů rodiny a nejbližších přátel. Jestliže byli Stalin, Ježov a jeho nástupce Berija jedinými obviněnými z odpovědnosti za Velkou čistku v letech 1937–1938, lze konstatovat, že nejčastěji šlo o tříčlenné skupiny, v nichž byl jeden člen Politbyra, nebo alespoň tajemník ÚV, jeden zástupce všemocného kádrového oddělení ÚV, nejčastěji Malenkov, který je řídil od roku 1934, a jeden představitel neméně mocného oddělení dělnicko-rolnické inspekce/komise stranické kontroly/ústřední kontrolní komise a po roce 1945 sovětské vládní kontrolní komise, v letech 1937–1949 tedy nejčastěji Škirjatov sám. Toto trio bylo v té době vysíláno do jednotlivých oblastí země, aby zde provedlo čistku „zrádců“, aniž by se k němu nutně musel připojit velitel tajné policie, který byl spíše vykonavatelem jeho rozkazů. Tak požadoval Georgi Dimitrov, generální tajemník Kominterny, v dopise Andreji Andrejevovi, tajemníku ÚV KSSS, ze 7. února 1941, aby byl Škirjatov pověřen společně s generálním prokurátorem a ministrem bezpečnosti vytvořit komisi, která by učinila přítrž útokům NKVD na exulanty, zahraniční komunisty pobývající v SSSR.

Škirjatov patřil totiž již v letech 1926–1928, aniž byl členem Politbyra, k jedné „trojce“ Politbyrem pověřené kontrolovat mezinárodní činnost sovětských odborů, tedy vlastně vést spis na Bucharinova stoupence Michaila Tomského, který v roce 1936 spáchal sebevraždu. Týž Škirjatov, který se v roce 1935 stal členem vedení Kominterny a byl pověřen kádrovými záležitostmi namísto B. Vasiljeva (zastřelen v roce 1937), dostal rezolucí Politbyra z 30. prosince 1935 za úkol – společně s Malenkovem, s jejich spolupracovníkem „kontrolorem“ Michailem (Meierem) Trilisserem, řečeným Moskvin, a s Agranovem, mužem číslo dva na NKVD (zastřelen v roce 1938) – učinit přítrž aktivitám „špionů, diverzantů a třídních nepřátel“ (sic) z řad členů zahraničních komunistických stran, kteří se měli infiltrovat do sovětské KS vzhledem k „vražedné lehkovážnosti některých komunistických stran“. Posléze, 3. března 1938, měli Škirjatov, Malenkov, Trilisser a Agranov „zlikvidovat“ Leninovu školu vzdělávající komunisty ze zahraničí. (Dodejme, že Trilisser byl od roku 1921 funkcionářem Kominterny, poté, v letech 1926–1929 náměstkem velitele GPU, budoucího NKVD, ještě později, v letech 1930–1934, což je zásadním odhalením, náměstkem lidového komisaře Ruské republiky pro dělnicko-rolnickou inspekci, a nakonec, od roku 1935, „kontrolorem“ ÚV pro sovětský Dálný východ.) Zmíněná čtveřice utvořila spolu s jistým tajemným Selezňovem, jehož krátká biografie v edici dokumentů Politbjuro CK RKP(b)-VKP(b) i Komintern, 1919–1943, dokumenty (Politbyro ÚV KSR(b)-VKS(b) a Kominterna, 1919–1943, dokumenty) je nápadně chybná, „speciální sekci“ Kominterny, která ji měla vyčistit od „nepřátel lidu“. „Speciální sekce“ byla (papírově) řízena Trilisserem až do – jeho zatčení v roce 1938, po kterém následovala poprava v roce 1940. Všimněme si, že všichni tři, Trilisser, Agranov i Vasiljev, byli „staří bolševici“, členové strany před rokem 1917 a o devět, třináct, ba dokonce (v případě Trilissera) o devatenáct let starší než Malenkov, který se narodil v roce 1902 a do strany vstoupil teprve v roce 1920. Počínaje rokem 1934 byl nicméně jejich nadřízeným v kádrovém oddělení sekretariátu ÚV. Jestliže Škirjatov, stejně starý jako Trilisser a starý bolševik (Společnost starých bolševiků byla rozpuštěna 25. května 1935, a o měsíc později, 30. června, následovalo rozpuštění Sdružení bývalých politických vězňů), přežil masakr Velké čistky, bylo to díky tomu, že Malenkov si jej oblíbil jako spolupracovníka, což hojně potvrzuje složení vyšetřovacích komisí. Všimněme si také, že tito čtyři velcí inkvizitoři, pověření krvavou čistkou v Kominterně, tedy organizaci, která se prohlašovala za internacionální či internacionalistickou a světovou, jsou samí Rusové a že první z nich, který byl sám popraven (v roce 1940), byl jediný Žid mezi nimi, Trilisser. Ten navíc byl, stejně jako Vasiljev, další z prvních obětí čistky, starým funkcionářem Kominterny, tedy ve styku se zahraničím, jež podle organizátorů Velké čistky bylo úrodnou půdou špionáže a sabotáže.

Aféra z let 1935–1936, týkající se zrádců z řad Kominterny, je podle našeho soudu počátkem Velké čistky, která vyvrcholila v letech 1937–1938: tehdy si totiž Sověti uvědomili, že jejich tajná šifra byla rozluštěna britskou tajnou službou, a tak aby se vykroutili z nedostatku bdělosti, hodili odpovědnost na některé nejvýše postavené vedoucí činitele, jak sovětské, tak zahraniční v exilu, tedy na své nejbližší spolupracovníky. Jagoda, velitel NKVD, přiznal tento mistrovský zásah Britů ve zprávě z léta 1936, určené jeho nadřízenému Ježovovi, tehdy předsedovi kontrolní komise řídicích orgánů KS. Ježov toho však využil, aby v září téhož roku zařídil odstranění samotného Jagody a kumuloval svou funkci s jeho funkcí velitele NKVD.

Máme před sebou příklad nového, rozhodného vítězství „kontrolního“ aparátu nad ostatními sovětskými aparáty. Dodejme, že Georgi Dimitrov, generální tajemník Kominterny, si do osobního deníku poznamenal, že nevěří této paranoidní, xenofobní a vražedné teorie, ačkoli jí společně se Škirjatovem a Malenkovem poslušně posloužil. K 26. srpnu 1936 si Dimitrov poznamenal následující: „-Man (Manuilskij, skutečný muž číslo jedna v Kominterně, pozn. V. F.) -Moskv (Moskvin/Trilisser, pozn. V. F.) (angličtí nepřátelé rozluštili naše zašifrované zprávy!).“ Škirjatov jakožto náměstek předsedy kontrolního aparátu byl dostatečně důležitý, aby byl 21. prosince 1936 pozván do Kremlu na oslavu Stalinových 57. narozenin, kde byl uveden na desátém místě prezenční listiny, hned za svým přímým nadřízeným Rudzutaksem, který byl brzy nato postižen čistkou. Na slavnostní večeři u příležitosti 20. výročí bolševického převratu, 7. listopadu 1937, figuroval na devátém místě prezenční listiny mezi Stalinem, Dimitrovem a 25 hlavními vedoucími představiteli KS, armády a NKVD. V obou případech byl Škirjatov nad Chruščovem, Bulganinem a veliteli armády a NKVD, s výjimkou hlavy NKVD Ježova, který figuroval na osmém místě. Přestože v té době nebyl ani členem ÚV!

Společně s Malenkovem, Agranovem, Trilisserem/Moskvinem, B. Vasiljevem nebo Urickým patřil Škirjatov k vysoce postaveným činitelům tajné policie, vojenské rozvědky a stranického kontrolního aparátu, kteří – v každém případě v letech 1935–1939 – neměli zapotřebí být členy ÚV, tím méně jeho sekretariátu či Politbyra, aby mohli vykonávat nejvyšší funkce ve straně, ve vládě či v Kominterně vedle těch, kdo jimi byli oficiálně pověřeni, a dokonce nad nimi. (Tak například „mladý“ třiatřicetiletý Malenkov, který nebyl členem ÚV, ale pravděpodobně již deset let patřil ke Stalinovu osobnímu sekretariátu, byl v roce 1935 pověřen vyšetřováním nedávno rozpuštěné Společnosti starých bolševiků.). Právě oni nejčastěji stáli, od počátku roku 1936, za udáními „nepřátelských živlů“, které měly působit uvnitř vyšších pater sovětské hierarchie a jejího mezinárodního aparátu; právě oni, stejně jako Andropov, díky tomu v té době udělali oslnivou kariéru. Škirjatov se v roce 1939 stal, tak jako v téže době Malenkov a Ščerbakov, členem „zvoleným“ a posteriori do ÚV a pověřeným vedením kádrové komise. (Ščerbakov byl další z velkých inkvizitorů čistek v letech 1937–1941, a to z pozice šéfa KS v Moskvě, blízký Andropovovi vzhledem k tomu, že byl stejně jako on spojen s městem Rybinsk, jež posléze neslo jejich jména: Ščerbakov v letech 1946–1957 a Andropov v letech 1984–1989, což Burovskij neuvádí.) Malenkov i Škirjatov byli ovšem oba dva dlouhodobě zaměstnáni v této komisi, v případě Škirjatova sedmnáct let a v případě Malenkova devět; Malenkov navíc pracoval v aparátu ÚV již od roku 1925. V roce 1939 pronikl do sekretariátu ÚV a stal se svého druhu ochráncem ochránce Andropova, Škirjatova.

Tito stálí aparátčíci kontrolní komise, vyšetřovací komise a politického řízení armády, kteří zorganizovali v letech 1936–1938 čistky namířené proti starým bolševikům a některým svým spolupracovníkům a nadřízeným, byli takto v roce 1939 potvrzeni jako čelní představitelé volených, legitimních a viditelných instancí státostrany. Tato falanga „vysokého stalinismu“ (high Stalinism), vedená Malenkovem a pověřená kontrolou, představovala třetí „linii“ řízení, vedle linie státní (tedy řídící hospodářství a administrativu) a linie zbytku stranického aparátu. V roce 1939 uskutečnila opravdové převzetí moci. A Andropov, jenž do strany vstoupil v roce 1939 ihned po čistkách, které mu uvolnily jeho první místo stálého funkcionáře, byl v roce 1940 přeložen do Karélie, nedávno územně rozšířené po (těžce) vyhrané válce nad Finskem. Tam bylo jeho úkolem také kontrolovat Komsomol a posléze i stranický aparát. Škirjatov se v roce 1939 stal nedotknutelným náměstkem předsedy nově zřízené ústřední kontrolní komise strany, již vedl Andrejev, člen Politbyra a pátý muž protokolárního řádu. Dodejme, že Škirjatov tento post opustil v roce 1952, kdy jeho ochránce Andrejev opustil svůj, k čemuž došlo na XIX. sjezdu KS v říjnu 1952; je také jediným z vysokých leningradských funkcionářů, který přežil velkou leningradskou čistku v letech 1949–1950.

Na počátku roku 1949 to byli právě Malenkov a Chruščov, společně se stejným „specialistou“ Škirjatovem, jenž byl jejich spolupracovníkem již v letech 1937–1938, kdo v Leningradě udali takzvanou „leningradskou skupinu“. (Roj Medveděv v knize Le stalinisme, origines, histoire, conséquences – Stalinismus: kořeny, dějiny, následky cituje dokument, podepsaný Škirjatovem, Berijou a Malenkovem, který stanovil seznam osob, jež měly být zastřeleny v Leningradě v roce 1949.) Ve skutečnosti tím cílili na Ždanova, „kmotra“ a ochránce této skupiny. Molotov – stejně jako později Chruščov ve svém projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 – poukazuje ve vzpomínkovém rozhovoru na to, že Alexej Kuzněcov, od roku 1938 tajemník strany v Leningradě, se v roce 1946 stal tajemníkem ÚV díky Ždanovovi, který, jak uvádí Molotov, Kuzněcova ustanovil jako „supervizora KGB“ (sic, v té době, 1946–1954, správně MGB, Ministěrstvo gasudárstvěnoj bězopásnosti, tj. Ministerstvo státní bezpečnosti, dříve NKGB, NKVD, pozn. V. F.) se záměrem „odstranit z orgánů Berijovy muže“. Dodejme, že – je to klíčové vzhledem ke kumulování funkcí – zde byl tajemník ÚV, pověřený „kádrovými orgány“, v tomto případě Kuzněcov, znovu pověřen také „špinavou prací“, tedy čistkami ve vysokých patrech hierarchie. On sám byl ostatně v roce 1950 také popraven.

V prosinci roku 1949 byl součástí trojky inspektorů v Karélii opět Škirjatov, spolu s Dědovem, Malenkovovým asistentem v kádrové komisi od roku 1946 (ten se později, v roce 1955, stal docela přirozeně ruským ministrem státní kontroly), a Pantelejmonem Ponomarenkem. Posledně jmenovaný je, stejně jako Dědov, zmiňován v letech 1948 a 1950 jako jeden z hlavních kádrů další ze sousedních periferií, v tomto případě Běloruska, což nám Burovskij odmítá vysvětlit. Ponomarenko byl však, stejně jako Škirjatov, zástupcem Malenkova na kádrovém oddělení ÚV, a právě z tohoto titulu se sám stal – poté, co byl v letech 1946–1947 pověřen funkcí prvního tajemníka strany a předsedy vlády v Bělorusku – předmětem kontroly ze strany Ždanova, leningradského předáka a hlavního Malenkovova rivala. O něm Burovskij zcela mlčí vzhledem k jeho bídné reputaci mezi intelektuály všeho druhu. Poté, co byl Ždanov odstaven v létě 1948 (zemřel 31. srpna toho roku údajně na srdeční infarkt, pozn. překl.), se Dědov a Ponomarenko dostali zpět k moci a Andropov na ně dokázal vsadit.

Stále se zde tedy setkáváme s nadvládou kádrů přicházejících z Moskvy, nejčastěji Rusů nežidovského původu, kteří získali ostruhy před rokem 1940 během (znovu)dobývání nebo pokusů o (znovu)dobytí okrajových oblastí bývalého ruského impéria, zejména v Pobaltí a ve středovýchodní Evropě (Estonsko, Karélie, západní Ukrajina a západní Bělorusko pod polskou správou a samotné Polsko) a po roce 1945 během „normalizace“ nestabilních periferií, jež zůstaly v sovětském lůně, jako Bělorusko a Ukrajina. Zjišťujeme ovšem, že podle nevydaných pamětí Kuprianova, jež cituje Burovskij, to byl Škirjatov, který vedl v roce 1949 vyšetřování proti Kuprianovovi a který o tom uvědomil Andropova. Ten přitom vděčil Kuprianovovi, Ždanovovu chráněnci, za své povýšení na pozici druhého tajemníka strany v Karélii v roce 1947. Andropov se tak mohl od Kuprianova distancovat a posléze veřejně udat toho, kdo byl deset let jeho přímým nadřízeným, a to i přesto, že podle Kuprianova mezi nimi „během deseti let“ nebyla „v ničem žádná neshoda“.

V červnu 1951 se Andropov vzhledem ke své zkušenosti z jedné z okrajových oblastí impéria stal, velmi pravděpodobně pod vedením Škirjatova, muže tehdy všemocného Malenkova, „inspektorem“ oddělení ÚV pověřeného „prověřováním stranických orgánů“ (Upravlěnije po prověrkě partijnich organov – zřízeno Stalinem 4. května 1946), stejně jako právě Škirjatov. Dostal tehdy na starost tři pobaltské republiky (znovu)obsazené v roce 1951, kdy v Litvě stále ještě působil partyzánský protisovětský odboj (Burovskij jej označuje jako „občanskou válku“, aby stejně jako v jiných pasážích svého výkladu zastřel dobývání zahraničních periferií Sověským svazem). Dodejme, že se tehdy další z Malenkových vazalů, „Bělorus“ Ponomarenko – ve skutečnosti Rus a více Rus než mnozí jiní Rusové –, stal jedním z pěti členů Sekretariátu ÚV KSSS. Během slavnosti 6. listopadu 1952 tak byl Malenkov na prezenční listině druhý, Ponomarenko dvanáctý a Škirjatov čtrnáctý.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 však Andropov vyměnil svého ochránce Malenkova – od roku 1950 nezpochybnitelnou Stalinovu „dvojku“ – za Michaila Suslova, pozdějšího intelektuála/ideologa Politbyra a Brežněvova hlavního „černocha“, tj. „pera“, autora Brežněvových textů, až do Brežněvovy smrti v roce 1982. Suslov, tehdy spojenec Chruščovův, byl prvním „guvernérem“ Lotyšska v letech 1944–1947 a právě on jménem Politbyra poslal Andropova na jaře 1953 do sousední Litvy jakožto „kontrolora“, tedy šéfa zvláštní komise ÚV, jež se vyslovila, v rozporu s přáním Malenkova, ve prospěch ponechání Antanase Sněčkuse ve funkci prvního tajemníka tamní stranické organizace. To Suslovovi vyneslo odstranění z Politbyra, kam se definitivně vrátil v roce 1955 po pádu Malenkova. Také Andropov byl odsunut na vedlejší kolej na ministerstvo zahraničních věcí (MID), kde pod vedením ministrova náměstka Valeriana Zorina – bývalého velvyslance v Praze, jednoho z podněcovatelů pražského převratu v roce 1948 – řídil od května 1953 nově ustavené čtvrté evropské oddělení, pokrývající zejména Československo a Polsko. Od října 1953 byl na čas také poradcem velvyslanectví v Budapešti.

Všimněme si této skutečnosti, která se v jeho kariéře opakuje: Andropov nepřestával lavírovat mezi třemi složkami moci, zabývajícími se středoevropským a pobaltským prostorem, tedy ústřední stranickou/státní inspekcí, specializovanými odděleními aparátu ÚV a ministerstvem zahraničních věcí, přičemž téměř při každém přesunu dosáhl povýšení v hierarchii. Jeho krátké odstavení v říjnu 1953 skončilo o méně než rok později, protože po Malenkovově pádu byl v červenci 1954 jmenován velvyslancem v Budapešti, kde doutnala krize a kde se „ukázal“... Dodejme, že oblast středovýchodní Evropy, periferní, ale velmi „neklidná“, byla častěji než kterákoliv jiná výsostným bitevním polem vnitřního boje o moc v centru, tedy v Moskvě.

(Dokončení v příštím čísle)

Z francouzštiny přeložil Aleš Zapletal.

Vladimir Claude Fišera (1948) je emeritní profesor soudobých dějin Université de Strasbourg a University of Portsmouth, žije v Normandii.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.