Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Ivan Landa: Karel Kosík a Pražské jaro

Ivan Landa

Karel Kosík a Pražské jaro

Nedožité devadesáté narozeniny předního československého filozofa (26. 6. 1926–21. 2. 2003) jsme připomněli již v minulém čísle fejetonem Pavla Kohouta z roku 2001 Dramatis persona K. K. Nyní se touto osobnosti podrobněji, konkrétně její rolí ve zlomových událostech novodobé historie, zabývá filozof I. Landa.

-red-

Vlákno tradice je přetrženo
a minulost musíme objevovat sami,
to jest, musíme číst autory minulosti tak,
jako by je před námi nikdo nečetl.
Hannah Arendtová

Karel Kosík byl aktivním účastníkem událostí kolem Pražského jara. Zapojil se do kulturního i politického dění. Nejenže psal a přednášel, ale byl také činný ve Svazu spisovatelů nebo v redakčních radách kulturních časopisů. Později se zúčastnil pověstného XIV. vysočanského sjezdu, kde byl zvolen – spolu se svými kolegy filozofem Robertem Kalivodou či sociologem Lubomírem Sochorem – do ÚV KSČ.

I když byl vtažen do víru událostí, snažil se zachovávat si od nich odstup. O svých politických aktivitách a své roli angažovaného intelektuála se o třicet let později vyjádřil slovy, že mu nešlo pouze o řešení konkrétní politické agendy, ale stejnou měrou o hledání odpovědí na čistě filozofické otázky. Kosík se tak částečně situoval do role svědka, který se sice účastní dění, nicméně „není [...] do něho zapleten natolik, aby ztrácel odstup“: svědek „[v]idí, a přemýšlí o spatřeném“, „patří k době jako její pátravé oko, které zaznamenává také to, co současníkům zůstalo skryto“, „[z]apisuje, co se vynořilo, ale nedostalo se ke slovu nebo bylo přehlušeno a zůstalo nevyslyšeno“, „[j]eho pozornosti neunikají náznaky, které neměly příležitost se rozvinout a většina je přehlédla“.

Skryté dějiny

Přestože uvedené sebehodnocení někteří odmítali jako dílo autostylizace, např. historik Karel Bartošek ve svých „papírcích“ z počátku sedmdesátých let, můžeme je považovat za oprávněné. Čteme-li totiž pozorně Kosíkovy eseje, glosy či projevy z konce šedesátých let, nemůže nám uniknout jeden jejich nápadný rys. Jsou úzce spjaty s konkrétními událostmi a řeší se v nich aktuální problémy. Ale současně se v nich nastolují obecnější otázky, zda je lidská přirozenost neměnná či proměnlivá, jaké jsou podmínky pro realizaci lidské svobody, jaký je smysl politiky, co ještě zbývá ze socialismu a revoluce, jaké je místo kultury v moderní společnosti nebo do jaké míry moderní technika proměnila naše uvažování o skutečnosti. Od pouhého zaznamenávání a rozboru očividných jevů se v nich sestupuje k analýze hlubších souvislostí a k promýšlení základních problémů, jež zaměstnávají mysl moderního člověka. Kosíkovy reflexe vycházejí ze zjitřené atmosféry tehdejšího Československa, aby se od nich plynule přešlo k úvahám o povaze člověka a moderní společnosti. Znovu a znovu se opakující otázku, o co šlo během Pražského jara 1968, proto musíme chápat především jako otázku, jak a čím události Pražského jara přispěly k porozumění moderní době a sociální realitě. Kosíkova reflexe těchto událostí směřuje k pochopení, „co doba je, jak svými výsledky, tak možnostmi“, přičemž chce spatřit ve „zjevných a hlučných dějích [...] skryté dějiny, v nichž se hlásí budoucnost jako nezodpovězená, otevřená otázka“. K nejpronikavějším záznamům či svědectvím z té doby patří dva eseje pocházející z roku 1968: Naše nynější krize a Krize moderního člověka a socialismus.

Pražské jaro jako dějinná událost

Ve stati sepsané o třicet let později a příznačně nazvané Událost. Pražské jaro 1968 přichází Kosík s tvrzením, že Pražské jaro 1968 je dějinná, nikoli pouze historická událost. Rozlišení „dějinného“ a „historického“ přitom objasňuje následovně. Historická událost je časově ohraničená, a proto její význam nepřekračuje dobu, v níž se odehrála. Zabýváme-li se historickou událostí, např. bitvou u Jeny (1806), můžeme popsat její průběh: odhalit její příčiny a důsledky, rozlišit její fáze či rozplést motivace jednotlivých aktérů, ať už jednotlivců nebo kolektivů. Výsledkem bude historické vyprávění, které víceméně věrně zachycuje minulost.

Oproti tomu dějinná událost není časově ohraničená. Svým významem překračuje dobu, v níž se odehrála. Dějinná událost „fakticky skončila, ale svým významem trvá a přesahuje do přítomnosti“, uvádí Kosík. To je případ válek, krizí nebo revolucí, přičemž zvláštní místo zaujímají sociální revoluce. O nich ve své knize Dialektika konkrétního (1963) Kosík tvrdí, že jsou to uzlové body v procesu emancipace neboli „polidšťování člověka“. Kromě sociálních revolucí však přikládá značnou váhu činům jednotlivců, např. činu Františka Kriegela, který odmítl podepsat moskevský protokol, anebo Jana Husa, jenž před kostnickým koncilem neodvolal svoje učení. Jestliže se zaobíráme dějinnou událostí, např. sebeupálením Jana Palacha, pak se nespokojujeme s pouhým popisem jejího průběhu. Snažíme se postihnout její význam. Když se to podaří, výsledkem nebude „příběh, který má začátek a konec“, nýbrž náhled podepřený analýzou, přispívající k porozumění naší vlastní přítomnosti a možnostem v ní dřímajícím.

Jak patrno, historické a dějinné události nám zprostředkovávají dva odlišné druhy poznání: Zatímco jednou poznáváme minulost, podruhé se dozvídáme něco o minulosti a současně o vlastní přítomnosti. Otázkou však nadále zůstává: Jaký je význam Pražského jara 1968? A čím může přispět k poznání naší přítomnosti?

Reforma, nebo revoluce?

Kosík tuto otázku zodpovídá následovně: význam Pražského jara spočívá v tom, že se jednalo o pokus uskutečnit sociální revoluci – byl to ovšem pokus, který ztroskotal hned ve svých počátcích. Začátek konce se běžně spojuje se srpnovou invazí roku 1968 a s podpisem moskevských protokolů. Avšak Kosík se domnívá, že po invazi ještě nebylo zdaleka všechno ztraceno. Invaze a události, jež po ní následovaly, onomu pokusu vlily do žil čerstvou krev. Ta neměla příležitost rozlít se cévami a žilami do těla celé společnosti, resp. přišla vniveč vinou reformních politiků, kteří nebyli s to využít nastalou situaci.

Co bylo kýženým cílem sociální revoluce? Mělo jít o realizaci radikálně demokratické podoby socialismu odlišné od reziduí stalinistické deformace socialismu stejně jako od reformního modelu socialismu prosazovaného „shora“ technokraty a expertními týmy. Otázkou samozřejmě je, zdali je toto stanovisko opodstatněné. Lze o Pražském jaru skutečně uvažovat jako o náběhu k sociální revoluci? Političtí teoretici Charles Tilly nebo Theda Skocpolová chápou sociální revoluci jako proces, v jehož průběhu dochází k zásadní proměně sociální struktury společnosti. Tato změna přitom musí být podnícena „zdola“ a musí být doprovázena proměnou politické struktury. Od pouhého lidového povstání vyrůstajícího rovněž „zdola“ nebo od politické revoluce se sociální revoluce liší v tom ohledu, že ústí v proměnu sociální struktury. Od pouhé přeměny sociální struktury, k níž došlo např. v řadě evropských států během industrializace v 19. století, se zas liší potud, že je důsledkem sociálních konfliktů. Theda Skocpolová ve své knize States and Social Revolutions (1979) podtrhuje nezbytnost souběhu sociální a politické revoluce. Sociální revoluce jsou totiž většinou reakcí těch, kteří jsou ovládáni, na politickou moc, např. na despotickou vládu nebo tyranii.

Jak tomu bylo v případě Pražského jara? Jako Pražské jaro se běžně označuje poměrně krátké období od ledna do srpna roku 1968. Během něj se zaváděla reformní opatření, jejichž cílem bylo přispět k demokratizaci země. Předcházela mu ovšem poměrně dlouhá, „přípravná“ fáze, kdy se o reformách diskutovalo a kdy se i zkusmo zaváděly v hospodářství. Rozhodujícím impulsem reformních snah totiž byla hospodářská krize vrcholící v roce 1963. Představovala zlomový okamžik, kdy se začalo reálně uvažovat o posílení tržních prvků uvnitř centrálně řízené ekonomiky, o podpoře samostatného hospodaření podniků při organizaci výroby a plánování investic a v neposlední řadě o vytvoření konkurenčního prostředí, které mělo mít vliv na tvorbu cen. Je však třeba podotknout, že princip zespolečenštění výrobních prostředků zůstal při všech těchto snahách a reformních krocích nedotčen.

Podle všeobecně sdíleného výkladu Pražského jara se pokusy o reformu přelily z oblasti ekonomiky do politické sféry, která se rovněž nacházela v hluboké krizi. Komunistická strana si po roce 1948 v Československu vydobyla hegemonní postavení. Zpečetila je roku 1960 přijetím nové, socialistické ústavy. Ústavou zaručená „vedoucí úloha“ komunistické strany znemožňovala zformování jakékoli politické opozice mimo ni. Situace uvnitř komunistické strany nebyla o moc růžovější. Ačkoli v ní existovaly různé názorové proudy, zhierarchizovaná struktura strany neponechávala příliš volného prostoru pro vznik viditelné vnitrostranické opozice. Hegemonie komunistické strany a nepřítomnost opozice se časem stávaly více a více neúnosnými, na což jako první poukázali spisovatelé, filmoví a divadelní tvůrci či filozofové. Sílily mezi nimi hlasy požadující urychlené uvolnění, či dokonce zrušení cenzury jako nezbytný předpoklad vší další demokratizace. Kritické hlasy zaznamenaly odezvu u širší veřejnosti. A neunikly ani sluchu reformních komunistů, kteří se po získání vlivu a moci o realizaci mnoha z těchto požadavků, např. právě zrušení cenzury, zasadili. Ale opět: princip vedoucí úlohy strany zůstal nedotčen.

Ať už tedy postupně docházelo k reformám v ekonomice nebo v politice, vždy se jednalo o změny narýsované a realizované „shora“. Jejich cílem nebylo od základu změnit stávající strukturu vládnutí, natožpak sociální strukturu společnosti. Pilíře ekonomické a politické moci zůstávaly nadále v platnosti. A nadto zcela chyběl moment sociálního konfliktu. Sečteno a podtrženo, stanovisko, že Pražské jaro pomalu, ale jistě směřovalo k sociální revoluci, nemá v klasickém výkladu československé reformy žádné opodstatnění.

Možnost nového

Kosík pohlíží na tehdejší situaci z poněkud jiného úhlu. Podle něj Pražské jaro nebylo pouhou reakcí na hospodářskou nebo politickou krizi. Bylo odezvou na mnohem vážnější a hlubší krizi – totiž na krizi samotné politiky. Krize se projevila v podobě střetu mezi vládnoucí vrstvou a ovládanými, který vyvrcholil patovou situací, kdy vládnoucí nemohli vládnout a ovládaní již nechtěli být ovládáni. Jejich vzájemný střet se nejprve odehrával nepozorovaně pod povrchem hospodářské a politické krize. Projevoval se řadou sociálních antagonismů, jež byly přímým důsledkem dezinterpretace a praktického uplatňování dvou principů: principu vedoucí úlohy strany a principu zespolečenštění výrobních prostředků.

Použití prvně jmenovaného principu vedlo k vyčlenění docela nové společenské vrstvy, v jejíchž rukách se soustředila veškerá politická a ekonomická moc. Tato vrstva se přitom odtrhla od stranické základny a od zbytku obyvatelstva. Různými administrativními zásahy se pak snažila docílit depolitizace obyvatelstva a zejména dělnictva. Spolu s tím udržovala neustálé napětí mezi rozličnými profesními a sociálními skupinami podporou korporativistických struktur. To znamená: na jedné straně „shora“ tlumila jakékoli snahy občanů o účast na politickém dění a podíl na hospodářské moci, zatímco na straně druhé, zcela v souladu s rčením „rozděluj a panuj“, účinně bránila vytváření koalic či aliancí uvnitř i mezi profesními a sociálními skupinami, jež by mohly ohrozit její mocenský monopol (příkladem budiž kontrola odborových organizací). Svoji moc přitom uplatňovala, jak připomíná Kosík, „zvůlí a násilím“, a proto také její vládu charakterizuje jako „policejně-byrokratickou diktaturu“. Přestože se zaštiťovala revolučními ideály, pod slupkou revolučnosti, demokratičnosti a pokrokovosti se ukrývalo reakční jádro, autokracie a konzervatismus. Zvláštní kapitolu představuje aplikace druhého principu. Hospodářská moc vládnoucí vrstvy spočívala v kontrole nad výrobními prostředky, což znamená nejenom plánování a řízení výroby, ale především přisvojování si nadhodnoty a nakládání s ní.

Tato situace podle Kosíka přímo vybízela k promýšlení základních otázek: Co je smyslem politiky? Kdo má vládnout? Jaký je vztah vládců a ovládaných? Mohou se ovládaní podílet na vládnutí? Co ještě zbývá z projektu socialismu? Nejsou ideály socialismu ztrivializovány a nenávratně zdiskreditovány? Je vůbec možná socialistická revoluce? Domníval se přitom, že hledání odpovědí může mít demystifikační a vposled osvobozující účinek, jestliže nabourá iluzorní představy těch, kteří jsou ovládáni. Vymanění se z iluzí dovoluje nejenom odvrhnout zdání, nýbrž také propůjčit ostřejší obrysy možnostem, které se dříve zdály být zhola nemyslitelné. V eseji Naše nynější krize Kosík tvrdí: „Pro ovládané je v krizových okamžicích rozhodující, aby prohlédli mystifikace vládnoucí skupiny a dovedli dát praktický výraz svému odhodlání, že nechtějí být ovládáni starými ani novými metodami, protože nechtějí být ovládáni vůbec.“ Krize politiky, jež bývá posuzována jako negativní úkaz, tak má spíše pozitivní účinek: zbavuje mystifikací a současně rozšiřuje prostor možností o nové alternativy.

Vskutku radikální alternativa, o niž byl dle Kosíka obohacen prostor možností v průběhu Pražského jara, vězela v požadavku nově uspořádat strukturu vládnutí. A s tím se pojilo očekávání nového společenského uspořádání: „Současná krize není pouze zhroucením starého, přežilého, lživého a neschopného, nýbrž je současně možností nového. Buď se stane průchozím bodem k nové lhostejnosti a rutině, nebo ji revoluční společenské a politické síly pochopí jako vzácný dějinný okamžik, kdy je možno vytvořitvytvářet novou politiku, nové společenské vztahy, nový způsob myšlení a nové formy politického seskupení.“ Kosík byl nepochybně přesvědčen o tom, že dění kolem Pražského jara mohlo vyústit v radikální přeměnu politické a sociální struktury společnosti. Nutnou podmínkou bylo, aby přeměna byla podnícena „zdola“. Vývoj po srpnové invazi nasvědčoval tomu, že splnění této podmínky bylo na dosah ruky.

Narušování pilířů

V pozadí sociálních antagonismů živících střet mezi vládnoucími a ovládanými stály dva principy, o nichž byla již řeč. Jako pilíře tehdejší politické a ekonomické moci představovaly sakrosanktum socialistické revoluce, a proto zůstávaly stranou kritiky jak od reformních komunistů, tak od radikálně smýšlejících intelektuálů, umělců a spisovatelů. Přesto, anebo právě proto se Kosík domnívá, že nová politika a nové společenské uspořádání nejsou myslitelné bez toho, že by se narušily pilíře, o něž se opírá nejenom dosavadní politika a stávající společenské uspořádání, nýbrž také snahy o jejich reformu.

Kosíkovým terčem je především princip vedoucí úlohy komunistické strany, který se stal součástí Ústavy Československé socialistické republiky ze dne 11. července roku 1960. V první hlavě ústavy se objevují články týkající se „společenského zřízení“. V 1. článku se mj. hovoří o tom, že socialistický stát je svazkem „dělníků, rolníků a inteligence“, přičemž dělníkům se připisuje vedoucí či určující úloha v rámci tohoto svazku. Ve 2. článku stojí, že veškerá moc ve státě patří „pracujícímu lidu“, který ji vykonává skrze jím volené a kontrolované „zastupitelské sbory“, na jejichž činnosti se může přímo účastnit. Ve 4. článku se nakonec píše: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Stát je tedy svazkem dělníků, rolníků a inteligence, v němž ovšem nemají všichni stejné postavení: vedoucí úloha náleží dělnické třídě. Vzápětí se zas tvrdí, že vůdčí postavení ve státě, ale i ve společnosti nepatří dělnické třídě, ale jejímu předvoji: komunistické straně. A přestože je strana předvojem dělnické třídy, do jejích řad údajně vstupují také „nejuvědomělejší“ členové jiných společenských vrstev: rolnictva nebo inteligence. Tolik znění socialistické ústavy.

Kosíkova kritika uvedeného principu je do značné míry polemikou s články socialistické ústavy. Buď se v ní poukazuje na chybný výklad jednotlivých článků, anebo se upozorňuje na to, že realita je v příkrém rozporu se zněním těchto článků. Kosík si nejprve všímá toho, že role „vedoucí úlohy“, jež se připsala komunistické straně, se naprosto nepochopitelně ztotožnila s jejím výlučným „mocenským postavením“. V eseji Naše nynější krize uvádí: „Ztotožněním vedoucí role s vládnoucím postavením vzniká jedna z nejtemnějších mystifikací v dějinách socialismu. Politici hovoří o vedoucí úloze strany, ale rozumějí tím vládnoucí postavení mocenské skupiny.“

Stěžejním bodem kritiky je ovšem tvrzení, že stranickost se de iure povýšila nad občanství. V důsledku toho se občanům ve státě nepřiznává rovnoprávné postavení. To mělo celou řadu nemilých důsledků. S upozaděním občanského principu se otevřel prostor pro depolitizování občanů, což opět vedlo k tomu, že se občané stali snadnou kořistí manipulace: politické subjekty se proměnily v apolitické objekty. Manipulace se úspěšně mohla dít jen tehdy, když se občanům současně upřely demokratické svobody, jako jsou svoboda slova, přístupu k informacím nebo shromažďování.

Odtud se někdy chybně vyvozovalo, že všelékem na krizi je znovuzajištění svobod, které byly občanům dosud upírány. Byť se zajisté jedná o nezbytný předpoklad jejich politizace, není postačující. Za další a mnohem důležitější podmínku je třeba považovat nahrazení stranického principu občanským. O něj by se měl opírat život ve společnosti i ve státě. Jen bezvýhradný primát občanství je totiž podle Kosíka s to zaručit, že samotné zavedení prvků přímé demokracie (jako jsou např. možnost plebiscitního rozhodování občanů, jejich přímá kontrola nad státní mocí a institucemi apod.) bude podníceno „zdola“.

Jelikož nová vládnoucí vrstva opanovala stát a následně získala kontrolu nad celou společností, musí se právě občané, zdůrazňuje Kosík, chopit iniciativy a usilovat o vymanění společnosti z korzetu státního dohledu. Ba co víc, musí se přičinit o to, aby občanská společnost byla živnou půdou, z níž vyrůstají instituce státu, aniž by se pak osamostatnily a vymkly přímé kontrole občanů. Je zřejmé, že zatímco policejně-byrokratická diktatura zrušila rozdíl obou sfér ve prospěch státu, demokratický socialismus podle Kosíka usiluje o zrušení jejich rozdílu ve prospěch občanské společnosti. Pro demokratický socialismus je příznačné takové politické a ekonomické uspořádání, které vyrůstá z minimálních organizačních složek, jejichž historickým předobrazem jsou sověty čili rady pracujících.

Oporou politické moci v tehdejším Československu byla dezinterpretace principu vedoucí úlohy strany. Hospodářská moc se pro změnu opírala o svévolné uplatňování principu zespolečenštění výrobních prostředků. I když Kosík tento princip v zásadě přijímá, upozorňuje na jednu důležitou věc, totiž že výrobní prostředky dosud nespravovali pracující, ale vládnoucí vrstva a jí sloužící byrokracie. Ta si přisvojovala nadhodnotu a využívala ji ve svůj prospěch. Odstranění hegemonie komunistické strany proto musí jít, vyvozuje Kosík, ruku v ruce s její ztrátou kontroly nad výrobními prostředky, která by měla být svěřena pracujícím. Neměla by zahrnovat pouze účast na výrobě neboli ekonomickou participaci, nedílnou součástí kontroly by měl být podíl na samotné správě podniků, tj. politická participace.

Radikální demokracie

Jako alternativu vůči policejně-byrokratickému systému socialistických zemí na jedné straně a vůči liberálně-demokratickému systému kapitalistických zemí na straně druhé Kosík propaguje systém socialistické demokracie. V důrazu na přímou demokracii – v kombinaci se zespolečenštěním výrobních prostředků – spočívá hlavní rozdíl socialistické a liberální demokracie. Přesto Kosík nejednou přiznává, že socialistická demokracie, o níž prý v Pražském jaru doopravdy šlo, si reálně nakonec stejně podržuje určité podstatné rysy demokracie liberální, jako jsou např. existence politického pluralismu nebo mechanismus zastupitelství. Odstiňuje jej rovněž od oficiální, reformní agendy, a proto socialistickou demokracii prezentuje nikoli jako reformní, nýbrž jako „radikálně reformní“ či jako „revoluční“ program. Akcent na „radikalitu“ chce upomenout na bezprostřední souvislost mezi socialistickou demokracií a původní ideou socialismu a současně na distanci vůči hlavnímu reformistickému proudu.

Na rozdíl od reformistů Kosík nepřijímá předpoklad, že by zavedení tržních prvků v hospodářství bylo spouštěčem demokratizace v politické sféře. Tento předpoklad vychází z přesvědčení o primátu ekonomické oblasti, což sice koresponduje s rozšířenou interpretací marxistické doktríny o prvenství výrobních sil a vztahů před nadstavbou, tj. politikou, právem, morálkou, náboženstvím, uměním apod. Nicméně opomíjí se v něm skutečnost, že hlavní problém spočívá – přinejmenším v zemích nesoucích přízvisko „socialistické“ – v krizi politiky, tedy ve střetu vládnoucích a ovládaných. Z tohoto důvodu je nutno přiznat primát politické oblasti a zároveň připustit, že cesta z krize vede od politické k hospodářské demokracii.

Zásadní změnou v politické oblasti, na níž závisí úspěšná realizace ideje socialismu, je podle Kosíka jednak politizace občanů, jednak rozbití korporativismu. V proslovu Jediná záchrana – spojenectví s lidem, předneseném na zasedání ÚV KSČ v listopadu 1968, prohlašuje, že dělnická třída potažmo pracující se po lednu 1968 konečně začali politicky probouzet. Začali si uvědomovat sebe sama a ustavovat se „jako politický subjekt“. Tím byl nastartován proces oslabování stranického principu, jenž probíhal souběžně s posilováním občanského principu, přestože komunistická strana si stále podržovala své vůdčí mocenské postavení ve státě – méně již ve společnosti. Stalo se nad slunce jasné, že třídnímu vědomí, za jehož nositelku se komunistická strana vydávala, přináleží menší důležitost nežli občanskému vědomí, což mimochodem přispělo k tomu, že komunistická strana ztratila půdu pod nohama. Funkci „předvoje“ převzala kultura. Právě ona měla velký podíl na probuzení občanského vědomí. A nesporně také přispěla k nárůstu lidového revolučního potenciálu. Vše ovšem záleželo na tom, jak se s ním naloží a jak bude „kanalizován“.

Žádoucí usměrnění narůstající politizace a s ní související revoluční potenciál spatřuje Kosík v zavádění rad pracujících, které jsou podle něj tím nejlepším nástrojem pro správu zespolečenštělých výrobních prostředků. V polemické noticce O dělnických radách – tentokrát kriticky z roku 1968 se však, což napovídá již její název, pozastavuje nad tím, jak si reformisté představovali jejich zavádění a jaká očekávání s nimi spojovali. Hlavní nebezpečí shledává Kosík v jejich zavádění „shora“, jelikož tento krok by byl v rozporu s jejich pravým posláním, jímž je přece posílení prvků přímé demokracie v podnicích. Kosík naproti tomu doporučuje, aby se rady staly „záležitostí samotných pracujících“ a aby byly „lidovým hnutím“. Jinak hrozí, že se dělnické rady stanou další „formální institucí“ bez jakéhokoli přímého vlivu pracujících na správu výrobních prostředků a na jejich kontrolu. Ostatně v tomto doporučení se zřetelně odráží radikálnost reformního programu propagovaného Kosíkem.

Zvláštní kapitolu tvoří rozbití korporativismu či „cechovnictví“, jednoho ze zdrojů sociálních antagonismů v socialistických společnostech. Kosík pléduje pro vytvoření široké aliance dělníků, rolníků, inteligence, mládeže a úředníků, tj. „historického bloku“, jak takovou alianci nazývá italský politický myslitel Antonio Gramsci. Proti rozdrobení společnosti a upřednostňování jedné profesní či sociální skupiny před těmi ostatními se tedy staví „historický blok“, vyrůstající z lidového hnutí. Tento „blok“ se sice může uvnitř různě názorově štěpit a organicky diferencovat, nicméně je oproštěn od sociálních antagonismů. Lze litovat, že Kosík detailněji nerozpracoval myšlenku „aliance“ či „historického bloku“, neboť měla důležité místo v jeho úvahách o Pražském jaru jako sociální revoluci. Palčivou zůstává např. otázka, zdali „historický blok“, jehož utvořením kulminují sociální revoluce, má delší trvání a jestli se jeho postupná diferenciace, probíhající v porevolučním období, nakonec nezvrátí v jeho rozdrolení, tj. nevyústí-li v nové sociální antagonismy.

Na cestě od aktivní revoluce k pasivní kontrarevoluci

Kosík hájí stanovisko, že rozhodujícím okamžikem pro úspěch „Pražského jara“ – užívám záměrně uvozovek, neboť se zde nemíní úspěch reformního procesu probíhajícího od ledna do srpna 1968, ale úspěch sociálně revolučního procesu, jenž klíčil předtím a probíhal i potom – bylo období po srpnové invazi. Ve prospěch této domněnky hovoří vícero důvodů. Je třeba si uvědomit, že invaze vnesla do reformního procesu svébytnou dynamiku. Způsobila, že jisté procesy se urychlily, některé zpomalily nebo ustaly, a pro změnu jiné se objevily zcela nově na scéně.

Nesporně se urychlila politizace občanů a nahlodávání korporativismu. Zesílení lidového hnutí výrazně přispělo k odstranění bariér mezi sociálními skupinami a k odbourání řady předsudků, které o sobě navzájem chovaly. Klíčovým okamžikem pro kulminaci revolučního potenciálu byl dvojí debakl reformistů. Ti se nejprve zdiskreditovali podpisem moskevských protokolů. Občané se však od nich neodvrátili, ale naopak se k nim ještě více přimkli a hlasitěji jim vyjadřovali svoji podporu. Zde však došlo k dalšímu debaklu. Reformní politici se sice snažili zachránit z „polednového“ vývoje, co se dalo, nicméně jejich snahy byly odsouzeny k neúspěchu, protože spočívaly na špatném odhadu a chybném čtení situace. Namísto prosazování nové politiky nakonec stejně jen reagovali a dělali ústupky. Defenzíva a bezmocnost reformistů odhalila více než kdy jindy slabiny reformního proudu uvnitř komunistické strany. Současně spustila rozkladné procesy, které mimo jiné popsal Karel Kovanda ve své nedávno vydané knize Zápas o podnikové rady pracujících 1968–1969 (kniha ovšem byl sepsána anglicky v roce 1975). Kovanda zde píše, že před srpnem 1968 bylo možné uvnitř strany a ve společnosti identifikovat přinejmenším tři názorové proudy: byrokratický, reformní neboli technokratický a radikálně demokratický. První byl protireformní, druhý usiloval o prosazování reforem „shora“, zatímco třetí plédoval pro prosazení radikálnějších reforem, a to „zdola“. Po srpnu byla identifikace složitější. Nejenže nebylo jasné, kdo kam patří, ale současně se stíraly hranice mezi jednotlivými proudy, což platilo především o proudu reformním. Někteří reformisté přešli na byrokratické (např. Radovan Richta), jiní na radikálně demokratické pozice (např. Ota Šik). Situace se pak dramaticky změnila a stala se dobře čitelnou v dubnu roku 1969, kdy byl odstraněn Alexander Dubček a generálním tajemníkem se stal Gustav Husák. Tehdy začaly čistky v ÚV KSČ a ve straně, po nichž následovala „normalizace“ celé společnosti. Pasivní kontrarevoluce začala.

V dosud nepublikovaném rozhovoru z roku 1990 Kosík vyslovuje přesvědčení, že po srpnové invazi stále „bylo možné [...] provádět jinou politiku“ (což podle něj dokládají praktické přípravy zavedení rad pracujících, resp. příprava zákona o socialistickém podniku), a pozastavuje se nad selháním reformních politiků v čele s Alexandrem Dubčekem. Nemá přitom na mysli podpis moskevských protokolů, nýbrž způsob, jakým dělali politiku mezi srpnem 1968 a dubnem 1969. Přestože měli nebývalou podporu občanů, nedokázali ji využít. Nesvedli „kanalizovat“ nashromážděný revoluční potenciál a tím přispět k nastolení systému socialistické demokracie. Alarmující rovněž bylo, že nedokázali využít potenciál uvnitř ÚV KSČ. Po srpnové invazi mohli počítat s hlasy 90 členů ústředního výboru, zvolených na XIV. vysočanském sjezdu – tj. na sjezdu, který odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy. To znamená: reformní politici se na jedné straně neopřeli o lidovou podporu a zaktivizovanou občanskou společnost, tj. formující se alianci dělníků, rolníků, inteligence a studentů, a na druhé straně nechali ležet ladem podporu „progresivních“ členů ústředního výboru.

Kosíkovo tvrzení, že Pražské jaro je dějinnou událostí, se tak zakládá na přesvědčení, že nám dává porozumět sociální dynamice: jak se společnosti utvářejí a jak se mění. Kosíkovu pozornost, jak se domnívám, poutaly především souběh a střetávání reakčních a revolučních procesů, které jej podněcovaly k úvahám o přítomnosti reakčních a konzervativních prvků uvnitř moderní levice, o jejímž dějinném poslání v současném světě měl stále větší pochybnosti, byť se sám hlásil k radikálně demokratické levici. Zajímal se rovněž o pochopení „logiky“ sociálních revolucí a dynamiky lidových či přesněji sociálních hnutí. Mnohé jeho úvahy z té doby jsou podnětné i dnes. Proto stojí za to se k nim vracet a číst znovu Karla Kosíka – nejlépe tak, jako by jej před námi nikdo nečetl.

Ivan Landa (1977) je filozof, působí v Oddělení pro studium moderní české filosofie Filosofického ústavu AV ČR.

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.