Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Christian Trautsch: Radioaktivní odpad jako sémiotický problém

Znaky

Christian Trautsch

Radioaktivní odpad jako sémiotický problém

Může sémiotika přispět k řešení otázky, jak zacházet s radioaktivním odpadem? V případě, že na celou záležitost budeme pohlížet jako na komunikační problém, pak ano. Například hledáním odpovědi na otázku, jak varovat potomky za tisíce let. Přinášíme zkrácenou verzi příspěvku německého sémiotika Christiana Trautsche k Vídeňskému jadernému kolokviu, který shrnuje sémiotickou debatu, jež byla nejintenzivnější v 80. letech a krátce ožila po havárii ve Fukušimě. Žádný z níže popsaných návrhů nebyl zatím v praxi uplatněn. (V. O.)

Radioaktivní odpad lze považovat za komunikační problém ze tří důvodů. (1) Už produkce radioaktivních látek probíhá za vyloučení veřejnosti, dochází tedy k omezení adresátů na minimum. K omezování informací (jakož i počtu adresátů) dochází pravidelně i při nehodách jaderných elektráren. Kdekdo má ještě v živé paměti informační politiku manažerů japonské společnosti Tepco během havárie jaderné elektrárny Fukušima I před pěti lety, k čemuž se přidružil i chaos v oblasti kompetencí a nefunkční krizový management. (2) Ani izolování a ukládání radioaktivního odpadu by nemělo probíhat bez souhlasu veřejnosti, což se bohužel děje. Tak byla například koncem 70. let určena saská lokalita Gorleben – bez vědomí veřejnosti a částečně i navzdory radám expertů – centrálním úložištěm pro Německo. I pokračování průzkumných prací v lokalitě (po pauze mezi lety 2000 a 2010) probíhalo za vyloučení veřejnosti. Na demonstracích pak slýcháváme hesla typu „Demokracie končí tam, kde začíná radioaktivní odpad“ (demonstrace z 6. ledna 2011 v saském Dannenbergu). (3) Další komunikační problémy jsou spojeny s nutností zajistit trvalé úložiště na desítky tisíc let (poločasy rozpadu nebezpečných látek).

Tento příspěvek se soustředí na poslední bod a s ním spojené otázky: Mějme za to, že je možné odpad bezpečně uložit, jak potom můžeme zajistit, že bariéry nebudou prolomeny? A pakliže není možné radioaktivní odpad bezpečně uložit, jak můžeme zajistit jeho údržbu a střežení po tisíciletí?

Znakově-teoretická východiska

Jadernou sémiotiku (Atomsemiotik) můžeme chápat jako aplikovanou znakovou teorii, která zkoumá využití znaků za účelem přenosu informací o radioaktivním odpadu. Řídí se přitom principy jaderné etiky (Atomethik). Aby mohly znaky sloužit jako varování bytostí v daleké budoucnosti, měly by obsahovat informace o jaderné energii a radioaktivním odpadu, dále by měly fungovat jako apel – doporučení či varování, s čímž souvisí i možné expresivní komponenty sdělení (výraz stavu, do jakého se uživatel dostane po kontaktu s ionizujícím zářením; varovné znaky by přitom měly zprostředkovávat informace o nemocech z ozáření, které se projevují nevolností, zvracením, průjmem, horečkou či vnitřním krvácením).

Při úvahách o charakteru varovných znaků mohou být inspirativní pokusy o komunikaci s mimozemskými civilizacemi: i jejich sdělení se obracelo nikoli na bezprostřední, nýbrž na časově a místně vzdálené adresáty. Jako příklady mohou být uvedeny satelit LAGEOS (1973) či sondy Pioneer 10 (1971) a 11 (1982).

Varovné znaky

V akademickém roce 1982–1983 inicioval německý sémiotik Roland Posner anketu mezi účastníky sémiotických konferencí, jejíž výsledky byly zveřejněny v Zeitschrift für Semiotik (5/1984) a o šest let později v rozšířené a aktualizované podobě ve sborníku Warnungen an die ferne Zukunft (1990). Otázka zněla: Jak můžeme informovat potomky během příštích 10 000 let o úložišti radioaktivního odpadu a s ním spojených rizicích? Oslovení se měli blíže vyjádřit např. k následujícím bodům: Která média, kanály a kódy se jeví jako nejspolehlivější? Jaké dosavadní zkušenosti lidstva lze využít?

Některé návrhy řešení navazují na výsledky pracovní skupiny Human Interference Task Force, která byla sestavena začátkem 80. let z popudu americké vlády a stála u zrodu celé sémiotické debaty (viz též Listy 6/2015, s. 97 – pozn. red.). Do týmu byl jako poradce přizván i americký sémiotik Thomas A. Sebeok, který své zkušenosti shrnul v textech pro Zeitschrift für Semiotik a zmíněný sborník.

Anketa přinesla desítku příspěvků, mezi nimiž bylo možno rozlišit tři přístupy: fyzikální, biologickýkulturní. Fyzikální přístup zahrnuje následující požadavky na varovné kódy: (I) zachování principu redundance, což znamená volbu různých koexistujících kanálů, médií a kódů a jejich široké rozprostření v okolí úložišť – tento přístup zastával např. Thomas A. Sebeok, který prezentoval více návrhů (viz níže); (II) zviditelnění záření elektrotechnickými metodami, což kompenzuje skutečnost, že člověk nedokáže smysly rozpoznat radioaktivitu; tuto detekci mohou zajistit roboti se speciálními senzory nebo geneticky manipulovaná zvířata či rostliny (viz níže); (III) upřednostnění kanálů, které umožňují percepci na dálku (to se jeví vzhledem k nebezpečnosti záření jako zásadní požadavek); (IV) užití kvalitních materiálů, odolných vůči korozi; (V) upřednostnění ikonických znaků (fungujících na bázi podobnosti) a indexů (znaky fungující na bázi časoprostorové soumeznosti), neboť tyto znaky nevyžadují tak výrazné vědomosti jako například konvenční znaky přirozeného jazyka.

Skutečnost, že biologické kó­dy mohou přetrvávat v téměř nezměněné podobě miliony let, vedla některé z autorů k biologickému přístupu, který počítá s živými detektory radioaktivity. Tento přístup načrtl například polský spisovatel Stanisław Lem v příspěvku s názvem Matematické kódování živé hmoty. Francouzsko-italská dvojice Françoise Bastide a Paolo Fabbri navrhuje chov geneticky modifikovaných koček, jejichž srst bude v místech se zvýšenou radioaktivitou světélkovat (Strahlenkatzen). Budoucí chápání těchto koček coby indikátorů radioaktivity by mělo být zajištěno prostřednictvím mýtů, rituálů a přísloví. Biologický přístup tedy předpokládá vedle reprodukce těchto tvorů i přenos informací o jejich významu. Kulturní přístup se zde jeví jako nezbytný doplněk.

Rada budoucnosti

Užití ikonických či indexálních znaků obvykle nedovoluje zprostředkování komplexních informací. Teprve doplnění varování o konvenční kódy, zejména přirozený jazyk (symbolické znaky), by mohlo plnit požadavky na varování a správu lokality úložiště. Posner konstatuje v úvodu sborníku: „Odpověď je nasnadě: Musí být zřízena společenská instituce, která se bude starat o úložiště radioaktivního odpadu a která bude fungovat i v dobách, kdy budou lidstvo i ostatní živé organismy v ohrožení.“ (Warnungen an die ferne Zukunft, s. 50)

Thomas A. Sebeok navrhuje zřízení kasty jaderných kněží (Atompriesterschaft), politicky nezávislého výboru, který by sám volil své členy a jehož poslání by spočívalo v tvorbě legend, pověr a rituálů, které by tak odrazovaly obyvatele od nebezpečných míst. Dle mého soudu by ovšem tento přístup mohl ztroskotat na osvíceném vědomí – neochotě lidí budoucnosti věřit pověrám a mýtům.

Roland Posner navrhuje demokraticky zvolenou Radu budoucnosti (60 volených poslanců), svůj návrh přitom šije přímo na míru německému politickému systému. Tato instituce by vedle spousty dalších úkolů měla zajišťovat i průběžný překlad varování do aktuální jazykové podoby a zajišťovala by i správu lokalit úložišť. Nemusela by se přitom omezovat na přirozený jazyk – do jejích kompetencí by spadala volba konkrétních varovných znaků (ať už na základě fyzikálního či biologického přístupu). Průběžně by tak vyhodnocovala a přehodnocovala optimální kódy a kanály.

Na závěr si přibližme principy Rady budoucnosti, které Posner popisuje ve stati Tříkomorový systém. Cesta k demokratické organizaci kolektivního vědění a svědomí po tisíciletí ze zmíněného sborníku: Rada budoucnosti „by měla být nezávislá na vládě a ekonomice daného státu a v případech války, převratu či přírodních katastrof by měla být schopná nadále existovat. [...] Měla by uchovávat veškeré vědění, které je relevantní pro budoucnost území daného státu, a to by též měla zpřístupnit všem, kterých se to bude týkat. [...] Měla by (a) střežit projekty probíhající po dobu více generací, (b) izolovat živé bytosti od střednědobě a dlouhodobě nebezpečných zón a (c) varovat inteligentní bytosti před takovým nebezpečím.“

Z němčiny přeložila Veronika Opletalová.

Veronika Opletalová

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.