Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Evoluce

Tomáš Tichák

Evoluce

Nedávno jsem se cestou vlakem dočetl, proč vymřeli neandrtálci: zaspali v inovacích, a tudíž poklesla jejich konkurenceschopnost. Podle antropologa J. J. Hublina z Institutu Maxe Plancka v Lipsku totiž nebyli schopni „přizpůsobit své lovecké strategie změněnému prostředí, kdy začalo ubývat megafauny, jejich hlavní lovné zvěře“. Naši moudřejší (sapiens sapiens) předkové v konkurenci obstáli, protože „rychlejší inovace nástrojů vedla k lepší účinnosti a efektivnějšímu získávání zdrojů... Neandrtálci měli vyspělé zdroje, ale jejich vývoj stagnoval... Ty naše byly nejen účinnější, ale ještě jsme je dokázali neustále inovovat.“ (Právo 28. 4. 2016) Jiný vědec, N. Conard z tübungenské univerzity, dodává tamtéž, že důvodem úpadku homo sapiens neanderthalensis bylo především to, že značně zadrhával v řeči (vyjadřoval se prý spíše zpěvem) a zaostával v sociální komunikaci: „Neandrtálci provozovali lov, připravovali si potravu, spali, jedli, provozovali sex a odpočívali. K tomu nepotřebovali symboly a to je odsunulo.“

Při četbě zpráv z domova i ze světa na jiných stranách těch novin mě potom napadlo, jestli nepodléháme iluzi, že naším vítězstvím před 10 000 lety onen darwinovský boj skončil a od té doby že si to už jen užíváme, jak se teď říká. Leccos totiž nasvědčuje tomu, že se evoluční boj opět rozhořívá. Válečnou linii tentokrát nevytyčují lovecké zvyklosti či inovační potenciál, ani rating, jak se nás snaží přesvědčit ekonomové, ale cosi úplně jiného.

Slyšel jsem kdysi o rodičích, kteří své děti připravovali od malička na život tak, že jim tu při chůzi neočekávaně podrazili nohy, tu nasypali pepř do čaje, jindy děti zase opustili uprostřed květinové výstavy a čekali, jak si poradí, tedy zda například dokáží samy najít pořadatele, aby maminku s tatínkem nechali vyhlásit rozhlasem. Tehdy mi to připadalo neuvěřitelné a bezcitné, ale dnes to vidím trochu jinak. Lidí, kteří pokládají svět za nebezpečnou džungli a podle toho se chovají, zdá se mi, přibývá. Nevěří nikomu a ničemu kromě svého bankovního účtu. Kohokoli druhého, zejména neznámého, považují za nepřítele a podílet se s kýmkoli na čemkoli jsou ochotni, jen když jim to přinese prospěch. Bližnímu v nouzi nepomohou – za vděk si nic nekoupí a bůhví, jestli dotyčný nemá něco nekalého za lubem. Archaicky řečeno jsou to škarohlídští sobci.

Takový životní postoj ovšemže skýtá velkou evoluční výhodu: nevěříte-li nikomu, nikdo vás nemůže zradit. Věrolomnost může pocítit jen ten, kdo podlehl idealistické víře v nějaké vyšší společenství, ať už v manželství, ve spojeneckou smlouvu, v přátelství na věčné časy nebo v Evropskou unii. Kdo nikomu a ničemu nedůvěřuje, ba předpokládá u jiných vždy jen ty nejhorší úmysly, je vždy krok napřed a nohy mu nikdo nikdy nepodrazí.

Není tudíž vyloučeno, že oni rodiče patřili již k rodící se vývojově nové odrůdě lidských bytostí a své děti vychovávali velmi prozíravě, neboť předpokládali, že až se jich jednou přirozený výběr zeptá, budou připraveni.

Samozřejmě ještě zbývá dost nás, kteří žijeme dle zásad, jež se vyvinuly z oné vítězné sociální komunikace prapředků, totiž že ve svornosti je síla, že je potřeba pomáhat slabším, že by měla platit presumpce dobra – a tak dále, netřeba to rozvádět, stačí si kdekoli vyhledat hesla Sluníčko a Mateřídouška. Jenže i když jsme s tímto v šeru dávných věků snad prorazili, co když to bylo jen první kolo a – podobně jako přichází po čase doba ledová – teď nastává odveta?

Existuje pro nás ale jiskřička naděje. Co zkusit uspět v disciplíně, v níž jsme neandrtálce v jejich mamutím ustrnutí už jednou porazili? Když se syn vrátil z posledního letního tábora, nadšeně nám oznámil, že tam s kamarády ochutnali smažené červy. Dlouho se nás pak snažil přimět k návštěvě zverimexu, aby se s námi mohl o svůj zážitek podělit. Spouštím tedy internetový vyhledávače a... podle vědců z Nizozemska jsou hmyz a červi potravou budoucnosti.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.