Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Jan Beník: Beníkova faktická

Jan Beník

Beníkova faktická

V minulém čísle jsem nastínil možnost, že se turecké armádě opět jednou vybaví vzpomínka na odkaz Kemala Paši Atatürka, zakladatele sekulárního státu. Podobné úvahy ovšem napadly zřejmě i dnešního tureckého vládce a dobře se připravil. Ať už byla příprava puče opravdu tak diletantská, jak se zdá, nebo jeho scénář psal někde jinde někdo jiný, jsme konfrontováni se zajímavým fenoménem: S akribií připravená odvetná opatření ve všech ohledech předčí plány pučistů (pokud vůbec nějaké měli). K tomu přistupuje fakt, že prezident Erdogan teprve nedávno uzavřel smír se dvěma největšími protivníky posledních let – s Ruskem a Izraelem. Obě smíření sama o sobě nějak nedávala smysl, zejména spěch, s jakým vše proběhlo. V takových případech bývá běžné, že se týdny dopředu objevují v mé­diích pozitivní emoce šířící zprávy o probíhajících jednáních. Nic takového neproběhlo a svět se divil, co to Erdogana najednou popadlo. Dnes se vše zdá být jasné – bylo to nezbytné, aby měl prezident krytá záda, pokud by puč a jeho likvidace neproběhly podle připraveného scénáře. Celkově vzato se v Turecku pod záminkou likvidace vojenského puče uskutečňuje státní převrat. Jinak nelze čistky v justici, školství a jiných oblastech nazvat. A demokratičtí spojenci v NATO k tomu ostudně mlčí. Hlavním a možná jediným zájmem USA bylo, aby Erdogan co nejdříve opět zprovoznil leteckou základnu Incirlik, ze které jsou prováděny nálety proti Islámskému státu. Situace morální nečinnosti trochu připomíná dilema, které museli pociťovat pravověrní němečtí komunisté v období mezi koncem srpna 1939 a 22. červnem 1941.

*

Brutální vražda stařičkého kněze na severu Francie je paradoxně důkazem toho, že se IS nevede dobře, že možná mele z posledního. Hlavním účelem totiž může být snaha vyprovokovat totální konflikt mezi křesťany a umírněnými muslimy, kterých je – ač to Pegida a spol. neradi uslyší – drtivá většina. V této situaci je důležité, aby zodpovědní činitelé neztratili hlavu a nedopustili, aby emoce ovládly ulici. Pořád platí to, co před několika lety řekl v Emirátech saudský ředitel televize Al-Jazeera: Není pravda, že skoro všichni muslimové jsou teroristé, pravda bohužel je, že skoro všichni teroristé jsou muslimové.

*

Nikdo je nemá rád, nikdo si s nimi nechce hrát. Na olympiádě. Řeč je o ruských sportovcích a jejich vyloučení-nevyloučení z her. Nepatřím k obdivovatelům Pierre Coubertina a nesdílím jeho obdiv k antickým sportovním hrdinům. Nevěřím totiž, že to byli amatéři. Každý z nich měl jistě svého sponzora – pokud sám nebyl dost majetný. Bohatí mecenáši se chlubili jejich úspěchy podobně jako secesní dámy předváděly na promenádě své přešlechtěné mazlíčky. Nejčestnějšími sportovci byli podle mne v antice gladiátoři – jejich profesionalita byla nepopiratelná, neboť vynucená velmi prostým způsobem – odměnou za jejich výkony nebyly peníze, nýbrž delší životnost v aréně a možná nějaká konkubína.

Ruští sportovci (prý ti poctiví) doplácejí – na co vlastně? Vlastně na fakt, že pro ty nejvýkonnější je sport dobrý byznys a nějací pošetilci se snaží do toho vnést něco jako morálku. Ta přece v byznysu nikdy neměla co dělat. Neviditelná ruka trhu to má zařízeno jinak. Nevěřím, že dopují pouze ruští sportovci. Spoustě jiných na to pouze zatím nepřišli. Jen si například vzpomeňme na dlouholetý cyklistický idol jménem Armstrong. Doping a antidoping jsou dnes hra na kočku a myš, probíhající na vědeckých hřištích. V dnešním ruském sportu ovšem hrají kromě lidsky přirozené touhy po penězích (náboženští horlivci tomu říkají chamtivost a nazývají to hříchem) roli také vzpomínky na studenou válku. Sport tehdy sloužil jako vedlejší kolbiště, na kterém se místo ponorek s jadernými hlavicemi na palubě pod hladinou oceánů utkával výkvět lidstva na stadiónech. (Západní) svět si v té době zcela nesmyslně sám dal do cesty překážku ve formě podmínky amatérismu. Jaký to nesmysl, komunistická část světa amatérský status nikdy nehodlala dodržet. Nutno ovšem podotknout, že odměny východních sportovců byly tak nízké, že by na Západě téměř amatérsky působily. Při špičkových sportovních výkonech na nějaké plnohodnotné zaměstnání není čas.

Dalším problémem vyloučení-nevyloučení ruských sportovců je aplikace kolektivní viny. V otázce sudetských Němců to trvalo půl století, než si kultivovaná část společnosti uvědomila, že to se spravedlností nemělo nic společného. Domněnka, že špičkoví sportovci slouží pro mládež jako motivace ke zdravějšímu životnímu stylu, je také absurdní. Zkuste si někdy – nejlépe nepovšimnutý – poslechnout mladé sportovce. Tak deseti- dvanáctileté.

Vyřešit problém dopingu by podle mě bylo možné jednoduše. Paralelu nabízí potřeba zastavit veškerou dopravu v městě. Lze toho snadno docílit, když všechny semafory ve městě přepneme na červenou. Málokoho ale napadne, že naprosto stejného efektu docílíme, přepneme-li je na zelenou. V prvních chvílích sice vzniknou nějaké kolaterální škody, celkový efekt se ale dostaví poměrně rychle. Takže: Odstraňme problém dopingu tím, že mu dáme naprostou zelenou. Jistě, dojde přitom ke ztrátě několika (deseti?)tisíců pracovních míst v rámci kontrolních orgánů. Vzniknou ale nová místa ve farmaceutickém průmyslu. A kdoví, co všechno ještě farmakologové objeví jako vedlejší produkty? I sildenafilový citrát vznikl jako vedlejší produkt při vývoji „betablokerů“. Zároveň s povolením veškerého dopingu by bylo nutné zavést, aby veškeré odměny za sportovní výkony byly vypláceny v dlouhodobých splátkách, které by trvaly jen po dobu života sportovce, a nároky by nebyly předmětem dědického řízení. Ti zcela předopovaní by se prostě celé výplaty nedožili.

K morálce ve sportu: Představme si, že existuje prostředek, který zvýší výkon o 50 % a je v příštích dvaceti letech zaručeně nedetekovatelný. Kolik špičkových sportovců by ho odmítlo? Optimisticky tipuji, že jeden z deseti.

*

Slepice a brexit: 1. 7. běžel na ČRo2 pořad o zavařování ovoce. Jedna z účastnic poučila přítomné, že podle její maminky je rozdíl mezi džemem a marmeládou v tom, zda obsahuje celé kousky, nebo ne. Šéfka pořadu ovšem vzápětí informovala přítomné, že podle dikce EU je marmeláda pouze z citrusových plodů, vše ostatní je džem. Dámy se vzápětí shodly na tom, že to je zase jeden z důkazů, jak nám EU do všeho kecá. Problém je přitom někde jinde: Marmeláda a džem jsou v češtině zdomácnělé anglické výrazy (marmalade, jam), no a to první v originále skutečně označuje zavařeninu z citrusových plodů, zejména pomerančů. Takže „bruselská“ terminologie je pouze návrat ke kořenům, a nikoliv znásilňování moudrosti našich babiček. Dovedu si představit, že při britském referendu hrála v mnoha případech významnou roli také úroveň (ne)znalostí hlasujících (nikoliv pouze u hospodyněk).

*

Nedávno byla v Londýně zveřejněna zpráva vyšetřovací komise, která měla posoudit správnost rozhodnutí premiéra Tonyho Blaira zúčastnit se Bushova iráckého dobrodružství. Pod falešnou záminkou existence zbraní hromadného ničení v Saddámových arzenálech. Výsledkem byla zdrcující kritika. Zdejší média ovšem nepoukázala na skutečnost, že tím vlastně bylo hodnoceno i rozhodnutí americké administrativy. Rozhodnutí svrhnout zločinný Husajnův režim a nastolit šíitskou vládu totiž položilo zároveň solidní základ pro vznik Islámského státu. Jeho jádro tvořili od začátku příslušníci iráckých sunnitských elit – civilních i vojenských, pro které v novém Iráku, řízeném Američany dosazeným šíitským premiérem Málikím nebylo uplatnění a stali se z nich páriové. Historickou paralelou může být Afghánistán v době sovětské okupace: Usáma Bin Ládin jako jeden z vůdců odporu proti Sovětům byl tehdy také kreací Američanů, která se později obrátila proti nim.

*

Na závěr malý kvíz pro obdivovatele a propagátory následování švýcarské přímé demokracie s jejími referendy. Jedinou otázkou bude, kdy získaly ve Švýcarsku ženy na celostátní úrovni volební právo: a) v r. 1871 b) v r. 1921 c) v r. 1971. Tipl bych si, že několik obdivovatelů ubude, až si „vygůglují“ správnou odpověď.

Jan Beník

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.