Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 4 > Ondřej Vaculík: Jak vzniká ráj

Ondřej Vaculík

Jak vzniká ráj

Moji rodiče v roce 1973 koupili v Dobřichovicích dům od překladatelky a komenioložky Milady Blekastadové, vnučky nakladatele Františka Topiče. Členitá stavba vznikla ve dvou etapách – starší část má podobu secesní a mladší střízlivě neorenesanční – v nice stojí socha Mnémosyné, bohyně paměti. František Topič si vilu pořídil jako letní byt a druhou půli přistavěl pro rodinu svého syna Jaroslava, jenž bohužel brzy zemřel. Založil zahradu, o niž se staral zahradník, o dům domovník.

Milada Blekastadová prodala vilu mým rodičům v době, kdy byli všemožně vylučováni z veřejného života, a v situaci, kdy dům byl notně zchátralý a obsazený třemi vnucenými partajemi, paními bez manželů, vlastně sociálními případy.

Podnes vidím své rodiče, jak od vlaku nesou tašky, v nich krabice s upečeným štrúdlem a kuře, které se pak peče v remosce na podlaze v místnosti, kterou si paní Milada Blekastadová, trvale žijící v Norsku, ponechala pro své užívání s původním vybavením, jemuž vévodil velký Topičův psací stůl. Rodiče se chovali a konali, jako by starý pan Topič byl stále přítomen, i když zemřel v roce 1941, stár třiaosmdesát let. Pokračovali v pěstování nejen jeho zahrady, ale i společnosti, o níž málo věděli, ale vhodně ji doplňovali. S našimi se tu scházívali... ale to je v literatuře dostatečně popsáno včetně té okolnosti, jak to jedna z nájemnic hlásila orgánům Státní bezpečnosti. Nejvíce mám v paměti na zahradě sedícího Karla Pecku a Karla Kosíka, nebo také Luboše Dobrovského, Vladimír Karfík nám pomáhal česat jablka.

Prvním naším příspěvkem k záchraně domu bylo přezdění pařeniště, což z hlediska stavu celého hospodářství bylo nejméně důležité. Potom jsme pozdvihli a podezdili dřevěný altán, který odspodu uhníval, přestože v suterénu nám hnila okna a na půdu zatékalo. Zásahu na domě jsme se pořád nemohli odvážit. Trvalo nějaký čas, než jsme uvěřili, že vila je opravdu naše, do té doby jsme nevlastnili nic. Tatínek večer uléhal do velké Topičovy postele a ve světle plechové lampičky z roku 1927 studoval jak prořezávat ovocné stromy. Určil na zahradě druhy jabloní, pouze jedna se vymykala všem popisům, nazval ji podle kompostu pod ní jako Kompostovu. Maminka měla rozkládací kovové lůžko ve výklenku pod jednoduchým oknem, jímž táhlo, a studovala růže. Když jsme s bratrem dopracovali, odjeli jsme večer vlakem domů do Prahy.

Potom jsme si chtě nechtě museli troufnout na komíny, hroutily se. A vyzdili jsme je s  bratrem přesně podle původních, s ozdobnými rantly, jak by si František Topič bezpochyby přál. Dům jako původní letní sídlo byl velmi nepraktický, zvláště pak tím, že jsme v něm kvůli nájemníkům nemohli ani bydlet; střecha všelijak zatékavě lomená, krytá drolící se břidlicí, úžlabí rezavá.

To bylo před více než čtyřiceti lety. Nyní sedím v jediném pohodlném bytě, který v domě zejména zásluhou mého mladšího bratra Jana mohl vzniknout pro naše rodiče teprve nedávno, až ho ve vysokém stáří opustila paní Rohlenová. Díváme se s maminkou oknem na zahradu, na bílý rododendron: „Takhle krásně snad ještě nikdy nekvetl,“ říká. Teprve teď mi dochází, že se rodiče – a my s nimi – v těch neblahých sedmdesátých letech, kdy nikdo z nás nesměl mít žádný veřejný vliv, a tím nemohl nést ani žádnou společenskou odpovědnost, soukromě ujali Topičova domu jako kulturního dědictví. Prospěch jsme měli přinést my jemu, a on nám dával radost z prospěšnosti, již nám strana ani vláda nemohly zakázat ani ji zpochybnit, a na domě byla viditelná. Pozvolna vznikala hodnota, která se asi vymyká ekonomických pravidlům i veškerému trhu, ale nevím proč.

Bratr Jan tu mnoho let bydlel s rodinou ve dvou místnostech, a přitom je tu po celý čas, jenž tak neúprosně plyne, údržbářem, správcem, zahradníkem, ba i kustodem pro četné návštěvy. „Bydlím v muzeu,“ může si říkat radostně, nebo naopak naštvaně.

Maminka z okna pozoruje všechny fáze jara, občas vyjde na zahradu a trochu něco porýpe. Hledíc na bílý rododendron, jenž sedí v trávníku jako velká bílá kudrnatá koule, říká: „Ono je to tady jako v ráji.“ A mně to dochází: Na ráj se nedají uplatnit ekonomické teorie, protože tím bychom ho zničili. A s ním i sebe. Ví snad někdo, jakou cenu má zlomek ráje? Ráj je přeci neviditelný jako svoboda.

Mám pro tu úlohu své řešení: předpokládám, že dům máme od nakladatele Topiče v trvalé zápůjčce. A k jeho odkazu ještě přibyl závazek vůči rodičům, respektive k otci, jenž jako by správu ráje od Františka Topiče převzal. V domě i na zahradě zůstal neustále přítomen a veškeré práce řídí.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 4/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.