Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Hana Svobodová: Média, hyperrealita, manipulace a... šnek

Hana Svobodová

Média, hyperrealita, manipulace a... šnek

Každý z nás vstupuje do dalšího dne a dodržuje přitom některé vžité rituály, například čteme noviny, sledujeme TV, informujeme se a komunikujeme prostřednictvím „sítě sítí“ internetu. Ujišťujeme se, že než vyrazíme do zaměstnání, máme u sebe kromě dokladů také mobilní telefon, notebook. I přes generační odstupy a posuny tyto a další „předměty doby“ korelují, přinejmenším na úrovni informací a komunikace. Pozvolna a ve stále těsnější podobě mají co dočinění s naším prostředím, s individuálními návyky, rodinnými tradicemi a později s vlastními zkušenostmi. Rozdíly mezi tím, co bylo pro někoho samozřejmostí a pro druhého vzdálené anebo naprosto nepřijatelné, se stírají, aby se vytvářely jiné. Ovlivňuje nás nejen výchova, kultura, obecně „racionalita“ doby, v níž žijeme a kterou si po svém uzpůsobujeme a předáváme potomkům, ale také specifické atributy sociální reality, kterým jsme dali vzniknout a zdokonalili je až do podoby doprovázející nás téměř na každém kroku nejen jako pasivní příjemce, ale také jako aktivní účastníky, či dokonce tvůrce. Mám na mysli média, nejen coby fenomén, který jsme jako lidská společnost vytvořili a jímž jsme ovlivňováni na různých úrovních sociálních vztahů, neboť se stal realitou vytvářející na různých úrovních realitu „vlastní“ – nazývanou často virtuální (možnou, zdánlivou). Francouzský postmoderní filozof Baudrillard píše ve vztahu k mediálním účinkům o tzv. hyperrealitě, té, co je „vytvářená prolínáním lidského chování a mediálních vjemů“. (A. Giddens, Sociologie. Praha 1999) Baudrillard (vytváření těchto pojmů mu bylo některými vytýkáno) onomu „spojenectví“ vjemů a vnějšího světa pod vlivem médií říká simulakra. Tento filozof a sociolog nebyl jediný, kdo „interakční model“ sleduje jako určitou logiku postmoderního světa, v němž se člověk a svět vzájemně utvářejí, ovlivňují a jehož výrazem je nová kvalita vztahů v podobě sdělení a jejich významů.

V souvislosti s nástupem vlivu televize se výrazně mění také role tištěných médií – „soumrak věku tisku a nástup věku televize“. (N. Postman: Ubavit se k smrti) Nastupuje věk komunikace, který vytěsňuje a usměrňuje roli tištěných médií, která především informovala. S „věkem televize“ a především internetem začínáme komunikovat. Pravda, typ sociálních vztahů rozvíjejících se v rámci sociálních sítí, fór apod. ani tak neposiluje význam „sociálního“ jako osobitého jazyka, který kolísá mezi technicky převratným médiem – internetem, pro nějž žádná vzdálenost není dost vzdálená. Mezilidské vztahy se začínají tzv. podobat – tu událostem na Dálném východě, kdesi v Africe, stejně jako přes ulici či za rohem. Komunikujeme a své „komunikanty“ ani neznáme (mohou mít skrytou identitu, vystupovat anonymně atd.). Po obrazovce počítače se šíří změť znaků, zkratek. Zpodobňujeme..., svoje pocity, nálady, myšlenky, „svého Boha“. Znaky, písmo sdělení je víc a více metaforou. Roste význam „jako Něco“. „Jako“ je víc než „být“. „Jako“, tedy „metafora“ vtělená do médií ve všech aspektech, včetně našeho odhodlání vnímat rozdíl mezi tím, co je a co se jeví být. N. Postman v knize Ubavit se k smrti v tom vidí nebezpečí pro kulturu lidské civilizace, následování orwellovského scénáře – jako vězení – či huxleyovského – jako frašku. Postman poukazuje na to, „že tragédie obyvatel... konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli, nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali.“ Jenže...

Realita „virtuálního světa“ dnes realitu „smíchu“ ani nepotřebuje. Vytváří svou vlastní, a pravidla si určuje skoro každý z nás. Internet – téměř všezahrnující způsob komunikace – lidskou společnost zase posouvá o něco dál. Jsme o něco dokonalejší, přitom zranitelnější, ale rychlejší. Stále více jsme vystaveni rizikům bujícího konzumu, na němž si zakládáme a který pěstujeme s vírou téměř „nábožnou“, jiným přitom tu jejich, možná o něco „méně dokonalou, často primitivní“ vytýkáme.

Nebrojím proti internetu. Zajímají mě ale také psychosociální souvislosti a dopady tohoto fenoménu, který s takovou účinností dokáže posloužit naší racionalitě stejně jako „vydráždit“ naše emoce a posloužit například jako účinná propagandistická zbraň.

Proč o tom všem uvažovat? Třeba proto, že tento týden podruhé slyším na ČT 1 v ranním studiu zpráv o tom, zda také média mohou mít nějaký podíl na násilných až teroristických aktivitách jednotlivců a skupin z této i nedávné doby. Nepodezírám moderátorku z vlastní iniciativy, či přímo z manipulace, média musejí využívat všech dostupných prostředků k tomu, aby sama sebe utvrdila v tom, že jsou údajně „sedmá velmoc“... Snad ani „velmoc“ není ten správný termín. Internet jako médium je však fenomén, který dává prostor všem, včetně ideologií různého druhu – není-li sám svého druhu „mediální ideologií“, která těm dalším jen usnadňuje jejich „příběh“ sdílet s co největším počtem potenciálních zájemců.

Nemusíme pochybovat o tom, zda nás mediální sdělení manipulují, ta ze sociálních sítí o to více – jejich autory býváme my sami, což je z hlediska zkušeností a jazyka ještě o něco účinnější. F. Koukolík uvádí: „Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů.“ (F. Koukolík, J. Drtilová: Vzpoura deprivantů, Praha 2008) Pokud hledáme obranu objektivizující, proč „věřit“ či „nevěřit“, Koukolík dodává: „Myslete na to, co ve zprávách světových agentur není, přinejmenším stejně jako na to, co v nich je... Neukvapujte se s rozhodnutím.“ A připomeňte si svá dětská léta, kdy jsme např. tahali rodiče za rukáv a ptali se: „Proč má ten pán deštník, když neprší?“ anebo „Proč je země kulatá?“ Tyto a jiné situace se sociálním kontextem dávají tušit a předpokládají, že abychom něco nevěděli, musíme toho minimálně stejně tolik vědět a hlavně nespěchat s rozhodnutím. Nejde totiž ani tak o „ideologii“ rozhodnutí, jako o to, komu jsme a proč ochotni stranit. „Lidé se nejsnáze dají polapit na to, co mají rádi a čemu věří, co rádi poslouchají, například na vizi prostého, laskavého a bezpečného světa, který by si přáli.“ (Tamtéž)

Jenže právě to nejen neradi posloucháme, nejraději se tím prostě neřídíme. A internet je tím mediálním a sociálním prostředím, které nám dává aspoň přechodně a „virtuálně“ pocítit, že něco zdánlivě v anonymitě ovlivňujeme, určujeme, ovládáme. Můžeme být „virtuálně“ na chvíli těmi, jimž svou kritiku, spílání a odsudky adresujeme. Jsou „vinni“ a my přitom nemusíme nést ani trochu odpovědnosti. Jsme na okamžik „soudci“, kteří tomu či onomu – nejlépe trestem nejvyšším – vyměří jeho další osud. Bráníme se propagandě a stejnou měrou jiné straníme, a vůbec si s tím nemusíme dělat hlavu. Přesto máme díky médiím – televizi a internetu zvlášť – oprávněný pocit „informace“. Nikoliv. Pouze jsme nabídli svůj příběh, do jiného zasáhli a poslali ho sítí dál. Sdílíme... Jen příliš nepřemýšlíme proč a jak. Chybí kritické myšlení a převažuje iluze, že „vidět znamená chápat“. (I. Ramonet: Tyranie médií)

Pozoruji-li šneka, jak se za léta evoluce nevzdal svého domečku, který si stále „nosí“ s sebou, zanechávaje za sebou lepkavou stopu, napadá mě, že tak činí často navzdory nepřízni osudu, který ho nakonec dostihne a rozdrtí, a téměř uvážlivě stále směřuje ke svému cíli. A možná někde tam se nabízí hledat odpovědi, jak čelit manipulaci, indoktrinaci a kontrole vědomí. A jaký je tedy onen modus operandi? Určitě uvážlivost, lpění na kritickém myšlení, odstup a tak trochu větší odolávání tenzi a rychlosti doby, jejímž svodům bychom neměli obětovat nezávislost a svobodu rozhodování, o něž generace před námi usilovaly.

Hana Svobodová (1968) je filozofka a politoložka. Pracuje jako konzultantka.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.