Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Josef Brož: Ztělesnění „druhé levice“

Josef Brož

Ztělesnění „druhé levice“

Čtyřikrát se pokoušel být francouzským prezidentem. Třikrát vážně. Nikdy neuspěl. Jeho odkaz ale dosud provází diskuse nad stavem a perspektivami socialismu, k němuž právě Michel Rocard (*1930) připojil přídomek – demokratický. Stal se již za svého života inkarnací tzv. druhé levice. Premiér, ministr, poslanec, senátor, starosta, krátce i první sekretář Socialistické strany. Zemřel 2. července 2016 v Paříži ve věku 85 let.

Oproti socialismu, řečenému „první levice“, založil a stal se inkarnací „levice druhé“: rozuměj proti komunistům (respektive stalinistům – počínaje logicky Stalinem, zesnulým 1953), v opozici vůči byrokratické verzi sovětského komunismu (a jeho totalitním ambicím – viz Maďarsko 1956) a proti svému největšímu rivalovi Françoisi Mitterrandovi, dvojnásobnému prezidentovi (jemuž po tři roky sloužil jako premiér), ve snaze získat ve Francii pro svou levicovou politickou vizi občanskou společnost a odbory.

Současníkům, ale i pamětníkům relativně čerstvým zůstává v paměti Michel Rocard jako muž „neměnné tváře“, vždy připravený zapálit si svou modrou gauloisku (bez filtru) uprostřed rozhovoru, jejž doprovázel nejen výraznou gestikulací, ale i téměř nesrozumitelným způsobem mluvy, jíž rozuměli skutečně pouze jeho nejbližší. Paradoxně mu ale nechyběla nikdy schopnost přesvědčit: ve vrcholných chvílích konce 80. let dosáhl nebývalé popularity.

Mnozí z jeho souputníků, ale i tvrdých oponentů po oznámení jeho úmrtí vzdali tomuto muži „pevného přesvědčení“ nebývalý hold. Byli mezi nimi prezident François Hollande, jenž promluvil o politikovi, jemuž se dařilo „usmířit utopii a modernost“, premiér Manuel Valls, pro nějž byl Rocard „politickým otcem“ a „vizionářem“, bývalý premiér Lionel Jospin, který promluvil o tom, že byl „refencí“, dnes již bývalý bývalý ministr Emmanuel Macron zůstal u „příkladu“ a Jean-Luc Mélenchon označil Rocarda za „světlonoše“, jehož „život–lekce“ pro něj stále zůstává námětem k meditaci.

Překvapivé možná pro jiné ale bude, že k Rocardovi se hlásí i politici z pravicového spektra: bývalí prezidenti Jacques Chirac, Nicolas Sarkozy, premiéři Alain Juppé nebo Fraçois Fillon: ti všichni vyjádřili respekt vůči odkazu „muže státu“. Dokonce i Marine Le Penová, předsedkyně kontroverzní Národní fronty, zaslala kondolence blízkým tohoto „muže přesvědčení“. Podobně učinili spisovatel a reportér Nicolas Hulot či slavná herečka Brigitte Bardotová.

Michel Rocard se narodil 23. srpna 1930 v Courbevoie v departementu Hauts-de-Seine v rodině gaullistického odbojáře a fyzika Yvese Rocarda, jenž stál v čele týmu, díky němuž Francie získala atomovou zbraň. Matka katolického vyznání ho poslala mezi skauty, kde získal první organizační zkušenosti – mimochodem, jeden z jeho skautských průzkumníků v oddílu byl pozdější premiér Lionel Jospin: zastával funkci světlonoše!

Skutečné politické ostruhy ale získává Rocard až ve chvíli, kdy vypukla válka o alžírskou nezávislost na Francii. Michel Rocard, který byl do Alžírska poslán jako finanční inspektor, napsal (anonymně) v roce 1959 do levicového magazínu France Observateur o strašlivých metodách, jež připomínaly metody nacistické, zejména ve způsobu internace v tzv. sdružovacích táborech. Obvinil francouzské vojenské úřady z podílu na úmrtí 200 tisíc lidí vyhladověním.

Vystupoval rovnou měrou proti koloniální válce, již Francie v Alžírsku vedla, odmítal ale socialistické levicové kořeny spjaté se stalinismem a ortodoxními komunisty, jež obviňoval z podílu na gulazích. Tato levice se neváhala na počátku roku 1980 pod kuratelou Mitterranda spojit s komunisty, což byl základ sporu, který s Mitterrandem nikdy nedokázal překonat. Koncem 50. let se podílí na sjednocování reformní levice Sjednocené socialistické strany (PSU), vzniklé ze Svazu socialistické levice (UGS zastupující levicové křesťany) a Socialistické autonomní strany (PSA) s disidentskými komunisty.

Inspirován „americkou levicí“ pokoušel se Rocard usmířit levici s trhem a vymezit ji proti totalitním snahám sovětského bloku. Neúspěch těchto snah navzdory studentským bouřím, jež se převalily koncem 60. let celou Evropou, vedl Rocarda ke vstupu do nové Socialistické strany (PS), na jejímž čele stál François Mitterrand, muž mnoha tváří a velkého politického pokrytectví, pozdní odbojář, ale i člen Pétainovy kolaborantské vlády ze 40. let, proti níž Rocardův otec od počátku bojoval.

Souboj, nazývaný také „bitva dvou růží“, provázel dva tábory – Mitterrandův a Rocardův – zejména od konce sedmdesátých let, kdy se tito muži střetli frontálně. Při vítězství Mitterranda v prezidentských volbách roku 1980 se zdálo, že jsou Rocardovy reformní snahy sečteny.

Nebyl by to ale Mitterrand, aby svého odpůrce nechtěl vládně znemožnit dvojím ministerským angažmá (ministrem plánování a ministrem zemědělství), jež v roce 1988 vyvrcholila jeho jmenováním premiérem. „Jmenuji ho, protože se zdá, že to Francouzi chtějí. Ale uvidíte, že po 18 měsících ho uvidíme nakřivo,“ poznamenal Mitterrand ke svým nejbližším. Měl nakonec pravdu.

V premiérském Rocardově angažmá v letech 1988–1991 ale přesto zůstává hned několik kroků, které i machiavellistický Mitterrand musel ocenit. Zejména usmíření povstání a snahy o autodeterminaci v Nové Kaledonii (1988) a pro věčnost sociálních reforem zavedení tzv. RMI (zvýšené mzdy v nezaměstnanosti) a CSG (povinné dávky pro sociální zajištění), jimiž francouzská levice civilizačně zvedla své kvórum péče o sociálně oslabené. Reformy nebudily vždy nadšení, přesto byl Rocard vždy člověkem dialogu, konsensu a schopnosti hovořit napříč.

Odvolává se na něj trochu paradoxně i nynější premiér Manule Valls – v případě nadužívání ústavního článku 49-3, jímž prosadil poslední dva reformní zákony navzdory absenci jasné většiny. Jimi Rocard ničil s oblibou své rozhádané odpůrce (zvláště komunisty). Premiér Valls, který byl v té době jeho asistentem, měl pravdu – Rocard článek 49-3 použil celkem osmadvacetkrát!

***

Posledním výrokem, kterým se Michel Rocard zapsal do politické paměti nejen Francie, zůstává ten z roku 1996, kdy pro večerník Le Monde napsal dnes aktuálně a zdá se i prorocky: „Francie nemůže přijmout veškerou bídu světa.“ Bohužel se často zapomíná, že věta pokračovala: „ale musí věrně přijmout svůj podíl.“

Josef Brož (1965) je publicista, novinář a kritik, dlouhodobě se věnuje frankofonním zemím.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.