Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Vladimír Claude Fišera: Vyborg, Budapešť, Praha, Kábul

Vladimír Claude Fišera

Vyborg, Budapešť, Praha, Kábul

Jurij Andropov (1914–1984) a sovětské impérium (dokončení z č. 4)

V roce 2014 vyšla v Moskvě v knižní řadě Géniové moci publikace J. Burovského Velký Andropov, „železný generální tajemník“. Jeden ze strůjců sovětské zahraniční politiky – ve 40. letech přední stranický činitel v Karélii, připojené k SSSR po válce s Finskem, v roce 1956 velvyslanec v Maďarsku, v roce vpádu do Československa a v době sovětské invaze do Afghánistánu šéf KGB, se dočkal v současném Rusku rehabilitace i uznání. Byl skutečně géniem, který se dokázal nejen vyhnout represím, jež postihly jiné čelné funkcionáře, ale který dokázal nakonec ovládnout veškerou moc v sovětském impériu?

-red-

Publikované sovětské archivní prameny ukazují, že Andropov neváhal na konci června 1953 nahlásit v krátkém vzkazu Zorinovi, že krátce předtím došlo v Československu následkem dělnické revolty 1. a 2. června toho roku k masivní čistce v hospodářské správě, ve stranickém aparátu a v odborech, k čistce, kterou se v prohlášení z 26. června chlubily vláda Viliama Širokého a politický sekretariát ÚV KSČ vedený Antonínem Novotným. Podle Andropova mohl takový „trestající“ přístup „vést jedině k novým komplikacím v československé vnitřní politice“ a bylo zapotřebí „obrátit pozornost československých přátel k této skutečnosti“. Andropov ve skutečnosti disponoval informacemi přímo z místa dění, které dokládaly zodpovědnost nikoli místních kádrů, nýbrž samotné vlády a stranického ústředí. (To potvrzuje zápis v deníku sovětského velvyslance v Praze Alexandra Bogomolova ze 13. června, zdůrazňující zodpovědnost kádrů „výše postavených“, než byli čistkou postižení ředitelé podniků. Mimo to se Andropov ve zprávě ze 4. července, týkající se Rumunska, podepsané také náměstkem ministra zahraničních věcí A. Lavrentěvem, bývalým ambasadorem v Jugoslávii, v roce 1948, odkazuje na „neoficiální zdroje, které máme na velvyslanectví“.) „Diplomat“ Andropov a jeho kolega „politik“ L. Baranov (bývalý vedoucí představitel Všeslovanského výboru v letech 1941–1948, který se v roce 1949 stal členem sekretariátu Kominformy a mezinárodní komise ÚV), v roce 1953 člen oddělení ÚV pověřeného vztahy se zahraničními komunistickými stranami, zařídili společně s Molotovem (dalším z Malenkovových protivníků; po smrti Stalina – Malenkovova ochránce – se znovu stal ministrem zahraničních věcí), že SSSR nepřijal chytračení československého vedení, vysvětlující dělnickou revoltu aktivitou „třídy bývalých vlastníků“, kteří se spojili se „sociálně-demokratickými sabotéry“ (stejně tak neváhal Andropov v již zmíněné zprávě o Rumunsku otevřeně odmítnout optimistická hodnocení rumunského vedení v čele s Gheorghiu-Dejem týkající se ekonomické a sociální situace v zemi, kterou málem postihla katastrofa, nemluvě o zoufalém stavu administrativy, strany a armády). Andropov byl přesvědčen o tom, že v Praze (stejně jako v Bukurešti) byly příčinou krize chyby vedení v ekonomických záležitostech.

Oko v sovětizované střední Evropě

SSSR navíc zdůrazňoval, že nepokoje v Prešově významně postihly rusínskou menšinu, což Moskva považovala za nebezpečné, neboť šlo o oblast blízkou sovětským hranicím. V poznámce z 20. října spojil Baranov tyto události s revoltou v NDR 17. června a s prohlášeními maďarského ministerského předsedy Imre Nagye ze 4. července – doporučujícími zásadní reformy, včetně možného rozpuštění zemědělských družstev, pozn. V. F. –, což podle něj mělo na Slovensku vést k „neobvyklému nárůstu aktivity nepřátelských živlů“ a k „rozpadu družstev“ (název města zde zkomolil na „Prešev“). Mimochodem, sovětské zdroje buď vůbec nezmiňují etnickou a jazykovou příslušnost vzbouřených rolníků, nebo je nazývají Ukrajinci, a samozřejmě nikdy neuvádějí jejich příslušnost k řeckokatolické církvi, jež byla úplně zakázána v roce 1950 a násilně sloučena s ruskou pravoslavnou církví (tj. podřízena moskevskému patriarchátu). Je však zřejmé, že v této oblasti žili rusínští rolníci, hlásící se k řeckokatolické církvi, stejně jako na sousední Zakarpatské Ukrajině, násilně odtržené od Československa a připojené k SSSR v prosinci 1944, a stejně jako ve východní Haliči, původně patřící Polsku a tehdy rovněž připojené k SSSR. Jejich revoltu z června 1953 sice historiografie dodnes v zásadě opomíjí, sovětské archivy ji však dobře dokumentují zmínkami o lynčování činitelů StB a masivních útěcích mužského obyvatelstva do hor, jako například v přísně tajné zprávě dopisovatele Pravdy V. Tarasova z 28. srpna 1953 (název města zkomolil na „Priašov“ v dopise adresovaném řediteli deníku Dmitriji Šepilovovi, který byl členem sekretariátu ÚV a blízkým spolupracovníkem Molotovovým v záležitostech zemí sovětského bloku).

Tarasov se neodvážil uvést etnickou a jazykovou příslušnost vzbouřených rolníků na východním Slovensku a jejich jednání popsal jako pouhou „většinovou sabotáž“ dodávek obilí (vynucených, pozn. V. F.). O dva měsíce později, 20. října, Baranov – jednající jménem čtvrtého evropského oddělení ministerstva zahraničí řízeného Andropovem (oficiálně byl Baranov zapsán v oddělení ÚV pověřeném vztahy se zahraničními KS, což znovu ukazuje proměnlivý charakter funkcí a faktické prolínání funkcí stranických a státních) – zdůraznil v komentáři k Tarasovově zprávě pro ministrova náměstka A. Gromyka, že se oblast kolem Prešova nachází „na hranicích se SSSR“ a že „situace je tam stále vážná“. Dodal, že československé vedení dostalo během své srpnové návštěvy v Moskvě „naše doporučení“ (sic!) týkající se ekonomických a politických aspektů krize, která se v této rovině od té doby ztlumila, a že není vhodné mu předat Tarasovovu zprávu. Tarasov byl prvním, kdo upozornil na prešovskou otázku, která však, jak uvidíme, nebyla vyřešena. A proto Baranov navrhl, aby se k situaci na tomto úseku sovětských hranic okamžitě upoutala pozornost pražského velvyslanectví, vzhledem k tomu, že situaci zblízka sledují „nepřátelské agentury“. Podotkl, že je třeba požádat velvyslanectví o „podrobnou zprávu o opatřeních ÚV KSČ a československé vlády, směřujících k řešení situace v této oblasti“, jakkoli se nehodilo o tom mluvit se samotnými Čechoslováky.

Baranov a jeho kolega Andropov, zastávající v hierarchii vyšší pozici než novinář Tarasov, si tedy mohli dovolit zdůraznit, že pro Moskvu nejsou nejdůležitější dělnické stávky, ale samotný Prešov, protože sousedí se sovětskými hranicemi a zejména s nedávno připojenými územími Zakarpatské Ukrajiny a východní Haliče, kde stále latentně probíhal partyzánský boj (vedený Ukrajinskou povstaleckou armádou – čili tzv. banderovci, pozn. překl.). Důležité bylo také, což se opět jedině Baranov a Andropov odvážili vyzdvihnout, násilné odmítání nuceného zestátňování půdy a dobytka – a nejen sklizně obilí – ze strany východoslovenských rolníků. Nucené zestátňování bylo v té době novinkou jak na slovenské, tak na sovětské straně hranic. Navíc zde byla, jak dodávají, „národní otázka“, tedy otázka „národnostní neshody mezi Slováky a Ukrajinci“, kterou „podněcují buržoazní nacionalisté svou sektářskou činností“.

Již nyní můžeme poukázat na některé konstanty Andropovovy životní dráhy. Za prvé, byl důvěryhodným mužem moskevského ústředí, mužem bez vazeb na určitý region, vysílaným do nestabilních okrajových oblastí – zejména středovýchodní Evropy –, missus dominicus oddělení ÚV KSSS pověřeného kontrolou stranických struktur, které řídily také administrativu a zestátněné hospodářství. Tento orgán vzhledem ke své vyšetřovací a trestající funkci nezbytně spolupracoval co nejúžeji s NKVD a jeho nástupnickými institucemi (NKGB, MGB, KGB). Jeho kádry ostatně prakticky kumulovaly funkci inspektora s funkcí agenta tajné policie až do té míry, že oficiálně přecházely z jedné do druhé jako samotný Andropov. Nezapomeňme, že tyto funkce byly slučitelné také s dozorem nad mezinárodním aparátem, ať už se jednalo o Kominternu v případě Škirjatova, později o Kominformu v případě Baranova nebo o oddělení ÚV pověřené vztahy s KS zemí bloku a o ministerstvo zahraničí v případě Andropova.

Za druhé, Andropov zjevně těžil jakožto příslušník nejvyšších kruhů ze znalostí zákulisních informací, což vysvětluje jeho téměř bezchybnou životní dráhu, která se v zásadě obešla bez katastrofické „represe“: věděl, kdy hvězda některého z nejvyšších představitelů začala blednout, a stihl jej včas opustit, včas zradit. Právě takto opustil Malenkova – jemuž vděčil za vše – a vyměnil jej za Chruščova počínaje jarem 1953, stejně jako o jedenáct let později, v říjnu 1964, se po jeho pádu zbavil svého brain trustu Chruščovových liberálních stoupenců, ustaveného na počátku 60. let, a po Brežněvově smrti v listopadu 1982 je přijal zpátky jakožto budoucí perestrojkisty!

Jako velvyslanec v Budapešti v době maďarského povstání v říjnu 1956 zorganizoval společně s velitelem KGB Ivanem Serovem – podle Burovského s výjimečnou „úskočností“ a uměním „lhát“ – překvapivou invazi sovětské armády, čímž „dosáhl požadovaného výsledku“ v generálce na podobné představení v Praze v srpnu 1968. (Viz výňatky ze Serovova deníku, jenž vyšel letos v červnu v Moskvě, publikované 8. 8. v New York Times.) Burovskij obdivuje toto mistrovství manipulace, stejně jako Andropovovu „odvahu“ tváří v tvář maďarským bojevikům, jak píše, zuřivým vrahům Sovětů v budapešťských ulicích (bojevik je současný hanlivý termín, jehož užití pro rok 1956 je anachronismem; znamená „buřič páchající násilí“ a používá se v oficiálních ruských médiích pouze jako označení čečenských bojovníků za nezávislost); Andropov se tehdy ukázal jako „Sovět, ne ze strachu, ale pro svědomí“ (sic). Neváhal – tak jako dříve v Karélii a v Praze v roce 1968 – rozbít jakékoliv protestní hnutí na okraji impéria a doporučit svým kolegům z vedení, aby k tomu užili hrubou sílu.

V roce 1957 pro něj Chruščov vytvořil druhé mezinárodní oddělení v aparátu ÚV, pověřené „vztahy s komunistickými a dělnickými stranami socialistických zemí“, které tak dublovalo činnost jeho bývalých kolegů ze čtvrtého evropského oddělení ministerstva zahraničních věcí a které je ovládalo; to znovu ukazuje nadřazenost struktur ÚV nad strukturami vládními a jejich vzájemnou provázanost. Andropov se tak mohl v roce 1962 ex officio stát členem sekretariátu ÚV, který byl nezbytnou branou ke vstupu do orgánu nejvyššího, do Politbyra.

Návrat tajné policie jako odrazový můstek kariéry

Vrchní lékař Kremlu E. I. Čazov ve svých pamětech Zdorovje i vlasť (Zdraví a moc) jasně ukazuje, že od počátku roku 1967 se Andropov stal hlavním spojencem nového generálního tajemníka Brežněva (jenž se dělil o moc ještě s Podgorným a Kosyginem jakožto tzv. trojka) v jeho boji s hlavním rivalem Alexandrem Šelepinem. Tento bývalý předseda KGB (1958–1961) se posléze stal – což byl běžný kariérní postup, jak jsme viděli – šéfem nejnovějšího zhmotnění instituce kontroly a inspekce, která byla za Chruščova přejmenována na Výbor státní a stranické kontroly. Od třicátých let hrála tato instituce vyrovnanou hru s MGB/KGB, byl-li jeho velitel silný, jako za časů Beriji, nebo měla nad tajnou službou navrch, jako v případě let 1961–1967, kdy Šelepin povolal místo sebe na post jejího velitele svého chráněnce Vladimira Semičastného.

V květnu 1967 byl Semičastnyj odstaven a o měsíc později přišla řada na „odzbrojeného“ Šelepina, který ztratil svou moc ztrátou kontroly nad KGB. Tehdy se Andropov stal předsedou KGB a měsíc nato členem náhradníkem (kandidátem na funkci člena) Politbyra. V tom roce se Brežněv zbavil svých spoluspiklenců, s nimiž v říjnu 1964 svrhl Chruščova. Brežněv si již dříve přivlastnil stalinský titul generálního tajemníka ÚV KSSS a nyní k této funkci přidal post hlavy státu jako předseda Předsednictva nejvyššího sovětu, čímž ukazoval po vzoru Stalina a Chruščova, že předběžná moc nad stranickým aparátem vynáší nad všechny ostatní mocenské pozice a ve druhé fázi umožňuje si je přivlastnit. KGB byl takto formálně rehabilitován, i když se nedostal zpátky na úroveň ministerstva, zdiskreditovaného obdobím, kdy jej vedl Berija. Důkazem toho je, jak ukazují dokumenty Politbyra z let 1967–1969, že Andropov se od té doby účastnil všech schůzí nejvyšší instituce a sám řídil řešení československé krize jako hlavní tvůrce invaze v srpnu 1968 (viz další studie autora, publikované v Listech: Po pětačtyřiceti letech: Když Moskva pootevírá archivy, Listy 1/2013, a Ne car, ale Císař, Listy 4/2013 – pozn. překl.).

Burovskij neopomíná ve výčtu Andropovových úspěchů ve velení KGB, vedle boje s korupcí a rozdrcení disidentského hnutí, uvést rozdrcení – užívá stejného termínu – „pražského jara“ (psáno v uvozovkách a s malým počátečním písmenem jako v současných ruských oficiálních médiích) jako znamení toho, že Andropov „přeměnil KGB na maximálně účinný nástroj realizace politiky KSSS a sovětského státu“. Jistě, Burovskij dává do uvozovek „důkazy“ o československé „kontrarevoluci“, které Andropov vyzdvihoval, aby jeho sovětští kolegové a vedoucí představitelé zemí východního bloku podpořili invazi do Československa 21. srpna 1968. Burovskij nepotvrzuje pravdivost těchto důkazů, ale i tady obdivuje „úspěšný tah“, který umožnil vyhnout se pozdějšímu vojenskému zásahu, který by byl býval mnohem „divočejší“, jak píše; pokud by ovšem k zásahu nedošlo, bývalo by to podle něj „vyvolalo počátek rozpadu celého socialistického tábora“. Pokud mu tedy dobře rozumíme, dostalo sovětské impérium díky Andropovovi dalších jedenadvacet let „k dobru“ před „katastrofou“ v roce 1989.

Andropov totiž v roce 1968 již v březnu přesvědčil členy Politbyra o tom, že Pražské jaro představuje smrtelné nebezpečí, a zejména pak, dodal bych, o zásadní, klíčové roli „jeho“ KGB jako bdělého hlídače a strážce sovětského systému a impéria. Už v předmluvě Burovského knihy čteme, že Andropov byl „jedním z nejdůslednějších nepřátel ,pražského jara' roku 1968“, s dodatkem: „žádnou změnu! Žádný ,revizionismus'!“. Z geopolitického hlediska bylo Pražské jaro pro Andropova „nepřijatelné“: před invazí v srpnu 1968 prohlásil, „že oni (dubčekovci, pozn. V. F.) se chystají z té země udělat něco na způsob Jugoslávie a později Rakouska“. A již v březnu se mu podařilo přesvědčit členy Politbyra, že – řečeno jeho vlastními slovy – „situace je vážná. Připomíná události v Maďarsku“, na které byl kovaným odborníkem. Brežněv sám k tomu tehdy dodal, že jejich „naděje vkládané do Dubčeka se nenaplnily“.

Andropov ostatně spolu s Gromykem 14. března sestavil a podepsal text schválený Politbyrem (jehož nebyli členy), který obsahoval instrukce pražskému velvyslanci k možné demisi prezidenta Novotného. 8. května 1968 informoval Andropov osobně přímo své vazaly Ulbrichta, Gomulku a Živkova (ne Rumuny ani málo jisté Maďary) o aktivitě Klubu angažovaných nestraníků, předstíraje, že s literárním vědcem a univerzitním profesorem Václavem Černým v čele se jedná o konspirační, diverzní, kontrarevoluční skupinu. Sám Brežněv přečetl, aby přesvědčil své společníky, během schůze 6. června šifrované zprávy KGB, které mu předal Andropov a které vypočítávaly urgentní opatření, jež měla být přijata za účelem vyvíjení nátlaku na vedení KSČ.

Burovskij se i tady podivuje nad „geniálně připraveným a vskutku vychytralým“ postupem svého hrdiny, který přinutil Prahu koncentrovat jedenáct z dvanácti divizí na hranici s NSR, a tím ponechat hranice s Východem bez posádky. K tomu se přidávají do očí bijící chyby: jméno československého ministra obrany Dzúra je zkomoleno na „Azur“ a Burovskij tvrdí, že Sověti Dzúra zatkli, zatímco ve skutečnosti je podporoval; když zmiňuje město na severu Bavorska, kde byly přechovávány ukryté zbraně kontrarevolucionářů, nazývá je slovansky znějícím názvem Sokol! Dozvídáme se ovšem, že stejně jako v roce 1953, to jest pokaždé, když v Československu došlo ke krizi, měly být odhaleny spády ukrajinských separatistů na sovětské Zakarpatské Ukrajině, v tomto případě v podobě pamfletu, který údajně měl vzniknout v Praze. Na schůzi v Čiernej nad Tisou 30. července 1968 však československá strana snadno prokázala, že onen pamflet je sovětského původu, a ukrajinský vedoucí představitel Piotr Šelest se za to musel omluvit.

Síla bratrských svazků

Dokumenty Politbyra, které zveřejnil generál Dmitrij Volkogonov v knize Sěm vozděj (Sedm vůdců) v roce 1995, dokládají, že tento orgán na svých zasedáních v období mezi 9. červencem a 21. srpnem 1968 stále jednal o Československu. Podle Čazovových pamětí poukazoval Andropov ve svých „útržkovitých zmínkách“ v předvečer invaze do Československa, že jde o to vědět, zda se hodí „ukázat sílu Varšavské smlouvy, to jest v zásadě (sic, V. F.) sílu Sovětského svazu, nebo pozorovat, jak se vyvinou události, které budou nepředvídatelné. Stejně důležitá je reakce Západu, na prvním místě USA, které samy zabředly do války ve Vietnamu, aniž by věděly, jak z ní ven“. A Čazov dodává to, co jsme již viděli výše: „Andropov se obával opakování maďarských událostí roku 1956.“ Burovskij uvádí, že Andropov nezabránil tomu, aby rozhodnutí napadnout Československo bylo přijato pouhými sedmi hlasy proti pěti (Burovskij ani tady neuvádí zdroj, jak je jeho zvykem, ale vychází nepochybně z Volkogonovových dokumentů, což zatajuje, protože Volkogonova nesnáší kvůli jeho „liberalismu“).

Tato jen těsná převaha dobře ukazuje důležitost role, kterou Andropov zastával, všudypřítomný na zasedáních Politbyra, jakkoli nebyl plnoprávným členem (od roku 1967 byl pouhým „kandidátem členství“ a plnoprávným členem se stal teprve v roce 1973) a nemohl volit; byl však pověřen vedením československých věcí a důsledně se stavěl proti dubčekovcům. Rozhodnutí o invazi bylo navíc přijato z principu (jedinodušno), a nikoliv jednohlasně (jedinoglasno), jak bylo do té doby pevným pravidlem.

Burovskij ve svém díle potvrzuje roli, kterou na jaře 1968 hrála východoněmecká tajná služba, spolupracující s KGB zejména v „antisionistických“ kampaních, udávajících československé reformátory skutečného nebo domnělého židovského původu; a také to, že druhý muž velvyslanectví, „bohemista“ Ivan Udalcov, zapřisáhlý nepřítel Pražského jara, byl agentem KGB.

3. října toho roku poslal Andropov „německým a polským přátelům“ (to jest šéfům tajné policie) osobně 59stránkový dokument o údajných tajných kontrarevolučních sítích v Československu, v němž znovu zaútočil na Černého. Andropov nechal tento dokument podepsat dvěma dalšími tajemníky ÚV, Borisem Ponomarjovem (až do roku 1986 tajemník oddělení ÚV pro mezinárodní záležitosti; toto oddělení řídil už od roku 1955 a Andropov pod ním od roku 1957 vedl sekci pověřenou vztahy s KS zemí sovětského bloku) a Konstantinem Kaťušovem, který v roce 1967 nahradil Andropova na pozici tajemníka ÚV pro záležitosti zemí sovětského bloku. Jednalo se o Andropovovy blízké spolupracovníky, a pokud se předváděl právě v jejich společnosti, ačkoli nešlo o specialisty tajné policie, nýbrž „ideologické diplomacie“, bylo to proto, že nikdy nepřestal usilovat také o ovládnutí právě oblasti globální ideologické kontroly. Můžeme si zde všimnout rovněž klíčové role NDR a Polska v sovětském impériu, jemuž byly předsunutými pozicemi – a stejnou úlohu mělo podle Andropova začít znovu plnit Československo. Pro něj bylo zásadní zajistit stabilitu příznivým poměrem sil, a tím upevnit systém a zároveň soustavu impéria.

V projevu z 1. června 1970, shrnujícím léta 1964–1970, to jest první léta po Chruščovovi, se Andropov chlubil tím, že „světová socialistická soustava“ se posílila na úkor imperialismu, což podle něj bylo doloženo vítězstvím oné soustavy nad „imperialisty a oportunisty všeho druhu“ během „událostí“ (všimněte si eufemismu, jenž nám připomíná „události“ v Alžírsku v letech 1954–1962 nebo v Paříži v květnu 1968) v Československu, a to díky „síle bratrských internacionalistických svazků socialistických zemí“. A dodal, parafrázuje přitom „Brežněvovu doktrínu“, jak byla vyhlášena generálním tajemníkem KSSS na sjezdu KS Polska (to jest PSDS – pozn. překl.) 12. listopadu 1968, že „když výdobytky socialismu v této zemi byly ohroženy, přišly Sovětský svaz a ostatní socialistické země (ve skutečnosti pouze čtyři z nich, pozn. V. F.) na pomoc svým československým bratrům“ proti „kontrarevoluci“. Jakožto znalec situace v Československu již nemluvil – jako se mluvilo v Moskvě v roce 1968 – o „československém lidu“ nebo o „Čechoslovácích“, ale o „Češích a Slovácích“, čímž lichotil Husákovi a jeho bratislavské byrokracii. Při téže příležitosti a ve stejném projevu mluvil o „státní bezpečnosti“ jako o „důležitém politickém nástroji sovětského státu“, státu, který sám je „hlavním nástrojem budování komunismu v naší zemi“. I tady se ukazuje, jak byla role státu a jeho institucionálního násilí středem Andropovovy politické koncepce. V tomto projevu citoval vedle dvakrát zmíněných Lenina a Brežněva pouze Vorošilova, civilistu, který se stal maršálem – jako se Andropov sám stal ex officio později v roce 1976 – a jehož nazval „legendárním hrdinou občanské války“, ačkoliv se jednalo o jednoho ze strůjců krvavé čistky v armádě v letech 1937–1938. Chruščov jej v roce 1960 odstavil, ale Brežněv jej rehabilitoval a udělal z něj v roce 1968 dvojnásobného Hrdinu Sovětského Svazu.

Velitelem v nové studené válce

V roce 1973 se tedy Andropov stal členem Politbyra s veškerými právy a v důsledku toho členem ministerské rady v roce 1978, což symbolicky znamenalo velký návrat KGB na vrchol viditelné státní moci; skutečnou moc přitom ve svých rukou soustředilo vedení komunistické strany. V 70. letech byl Andropov v opozici proti reformátorům jako zastánce tvrdé linie. To vedlo až k přehánění nebezpečí ze strany Západu, o němž říkal, že je stále agresivnější, aby tím obhájil dominantní úlohu omezení uskutečňovaných právě zejména činností KGB. Předestíraná představa o situaci, v níž k válce je jen krok, se posílila po rozdrcení Pražského jara. Uvolnění se uvnitř východního bloku nikdy neuskutečnilo, navzdory Závěrečnému aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), jež byla připravována od roku 1970, kdy se Polsko znovu vzbouřilo, a uzavřena v roce 1975 v Helsinkách. Zde si u Andropova znovu všimneme odezvy na stalinskou tezi o zostřování třídního boje v průběhu budování socialismu: svědčí o tom jeho zpráva pro Plénum ÚV 27. dubna 1973, v níž důrazně opakoval, že od roku 1968 nevede Západ proti socialistickým zemím frontální útok, ale pomocí svých speciálních služeb podněcuje k podvracení neruské stoupence nacionalismu v SSSR a ty, kdo předstírají, že „zlepšují socialismus, abychom tak řekli, akcemi na hranici zákonnosti“. V dopise ze 7. února 1974 pak doporučil Brežněvovi vyhostit Solženicyna ze SSSR, neboť nechat jej v SSSR, ať na svobodě či ve vězení, by znamenalo daleko větší nepříjemnosti, protože ty by se týkaly domácího pořádku.

V předvečer podpisu helsinského Závěrečného aktu KBSE v roce 1975 předal Andropov – který disponoval vlastní cenzurou KGB, jež se prosazovala i v cenzuře oficiální – Politbyru zprávu odhalující západní vlivy v sovětském divadle a tajná představení zahraničních her, a tím poukazující na „podvratné snahy nepřítele směřující ke zkažení ducha tvůrčí inteligence“. Závěrečný akt KBSE okamžitě využil americký prezident Jimmy Carter vyhlášením, že obrana lidských práv bude základem zahraniční politiky USA, které se od té chvíle budou angažovat v podpoře disidentů ve východním bloku. Andropov na to – v projevu věnovaném opěvování zakladatele sovětské tajné policie Felixe Dzeržinského u příležitosti stého výročí jeho narození 9. září 1977 – reagoval tím, že označil sovětské disidenty za asociály a delikventy. 22. února 1979 dokonce zaútočil na „takzvaná lidská práva“. Dne 5. ledna 1983, když už se po smrti Brežněva (10. listopadu 1982) stal generálním tajemníkem, již ovšem ve společném prohlášení členských zemí Varšavské smlouvy neuvedl lidská práva v uvozovkách. Jasně však dával najevo, že uvolnění v mezinárodních vztazích nemá nic společného s vnitřní politikou socialistických zemí, které si ponechávaly naprostou suverenitu a odmítaly jakékoli zahraniční vměšování do zacházení s protivníky systému, jenž sám „uskutečňuje socialistická lidská práva“.

O těchto záležitostech mluvil již jako politický předák 27. prosince 1973 v estonském Tallinnu, tedy v pobaltském prostoru, kde byl už dvacet let okem Moskvy. Zdůraznil homogenní sovětský lid, v jednotném čísle, aby odsoudil nacionalismus a separatismus. Byl to jeho stálý postoj, v němž se distancoval od ostatních vedoucích představitelů, umírněnějších nebo neruského původu. A když se dostal na nejvyšší pozici, neváhal ve svém projevu k šedesátému výročí založení SSSR 22. prosince 1982 mluvit jako Stalin 8. května 1945 o „ruském lidu“ a o jeho „nezištné pomoci sovětským republikám, bez níž by jejich současné výdobytky nebyly možné“. Navíc podle něj byla ruština ve všech oblastech („politické, ekonomické i kulturní“) „faktorem výjimečné důležitosti“, který podporuje „jednotu národů“ a „otevírá“ je „pro bohatství světové civilizace“. K tomu dodal, že ruština „se přirozeně stala integrujícím prvkem v životě milionů lidí všech národností“ (i tady nacházíme ohlas Stalina a jeho spisku O marxismu v jazykovědě, který vyšel v roce 1950, tedy v době, kdy byla v plném proudu druhá Velká čistka, s níž byl spojen i Andropov). Právě na tom vidíme, že byl stoupencem ruského impéria, díky čemuž je dnes tak populární mezi ruskými putinovskými nacionalisty.

V tomto smyslu podporoval až do konce chřadnoucího Brežněva, neboť, jak v roce 1979 řekl svému soudruhovi z Politbyra Gorbačovovi, „tady jde o stabilitu strany, státu a dokonce o stabilitu mezinárodní“. A doporučení Politbyru z 6. prosince 1979, aby SSSR vojensky zasáhl v Kábulu (stejně jako před 11 lety v Praze), které Andropov vydal společně s náčelníkem generálního štábu Nikolajem Ogarkovem, v jeho očích znamenalo udržení sovětské nadvlády nad Afghánistánem, ustavené v roce 1978, nikoliv její rozšíření. Ze stejného důvodu zorganizoval státní převrat, který nahradil loutkového prezidenta Hafizulláha Amína jinou loutkou, Babrakem Karmalem, přičemž osobně tam pobýval od počátku ledna do 7. února 1980.

Největší chyba

Je zarážející, že Burovskij, oficiální Andropovův životopisec, pomíjí Andropovovo jednání – přitom již tehdy velel – během zahájení a průběhu okupace Afghánistánu (zvané „vstup“, vvod vojsk), jež je nepochybně jeho největší politickou chybou. Andropov si myslel, že nenápadná přítomnost 500 agentů GRU, vojenské rozvědky, bude stačit a později že bude stačit 50 000 mužů, jak ukazuje Sergej Semanov ve své biografii Brežněva z roku 2005 díky dokumentům Politbyra získaným Volkogonovem, jehož práci na této záležitosti Burovskij úplně zatajuje. „Početně omezený kontingent“, který se stále rozrůstal a zůstal na afghánském území deset let; „dočasné umístění“ sovětských vojsk v Československu trvalo dvacet jedna let (celkem 23 let: poslední sovětská vojska opustila území Československa v roce 1991). Jediná Burovského zmínka o Afghánistánu je věta připisovaná Andropovovi, ale „nedoložená“: „je lépe bojovat v Afghánistánu než ve střední Asii nebo na Kavkaze.“

Burovskij dodává, jako by chtěl tento postup hájit, že SSSR v Afghánistánu ztratil pouze 14 tisíc mužů, „mnohem méně než v Čečensku“. Andropov v té době spolu s ministrem obrany Ustinovem a šéfem stranické diplomacie Ponomarjovem patřil do nejužšího kruhu kolem Brežněva, který rozhodoval o mezinárodních záležitostech, například v roce 1979 v komisi Politbyra pro Írán. Gromyko, ministr zahraničí, do tohoto kruhu nepatřil a byl pouhým vykonavatelem příkazů. Leonid Šebaršin, poslední velitel zahraniční rozvědky KGB, vzpomíná v nevydaných pamětech, že nebezpečí průniku Američanů do Afghánistánu v roce 1979 bylo „přeceňované“ (ale neuvádí kým) a že „aparát stranických poradců, komsomolu a administrativy byl neschopný“.

Andropov byl nakonec tím, kdo rozdmýchával studenou válku v roce 1983, aby tak zakryl ekonomickou krizi a celkový marasmus východního bloku. Nafoukl údajné nebezpečí jaderného útoku ze strany Západu, vycházeje přitom z Reaganových vychloubačných projevů proti SSSR. Ani slovem se však nezmínil o americké „strategické obranné iniciativě“ (SDI) ani o „hvězdných válkách“. Je zvláštní, že Sověti poukazovali pouze na rozmístění střel s plochou dráhou letu v NSR jako protiváhu proti SS 20, které přitom byly instalovány od roku 1976, což důsledně zamlčovali. Stejně tak zabředli do nedůvěryhodných výmluv o své nevině na zničení plně obsazeného civilního jihokorejského Boeingu sovětskou stíhačkou v srpnu 1983 (let KAL 007, pozn. překl.). Autor těchto řádků byl tehdy v Kyjevě na světovém kongresu slovanských studií, kde mohl vnímat nedýchatelnou atmosféru řinčení zbraněmi, protizápadní mobilizaci představitelů státostrany a náhlou do očí bijící viditelnost všudypřítomného policejního dohledu. Kontrastovalo to se strachem z války, který se znovu projevil mezi obyvatelstvem. Připomínalo to atmosféru v Soči a v Moskvě v srpnu 1968 v prvních dnech invaze do Československa.

24. listopadu 1983, kdy bylo oznámeno rozmístění střel Pershing na území NSR, přerušil SSSR ženevské rozhovory o jaderných raketách, stejně jako všechny ostatní, zejména ty, jež se týkaly strategických zbraní. Andropov oznámil rozmístění jaderných raket na území Československa a NDR. Jestliže Praha přijala toto rozhodnutí bez jediné námitky, v NDR tomu bylo jinak. Honecker totiž právě tehdy získal nové úvěry od NSR výměnou za svolení k emigraci čtyřiceti tisíců východních Němců do NSR. Mimochodem, Markus Wolf, šéf východoněmecké tajné služby (HVA, Hauptverwaltung Aufklärung), nejúčinnější rozvědky ve východním bloku, uvádí ve své autobiografii Šéf špionáže v tajné válce, že on sám ani „velká většina inteligentních lidí“ tehdy „vůbec nevěřili, že by k takovému překvapivému útoku (ze strany NATO, pozn. V. F.) mohlo dojít“. Honecker dosáhl během návštěvy v Moskvě na počátku roku 1983 odvolání nepohodlného despotického sovětského velvyslance Piotra Abrasimova, stejně jako Gierek v Polsku dosáhl v roce 1978 odvolání Stanislava Pilotoviče, majícího rovněž diktátorské sklony; ten zastával své místo také od samého počátku 70. let. Abrasimov byl po celá 70. léta skutečným místokrálem NDR, než se stal vedoucím oddělení zahraničních kádrů ÚV KSSS; posléze se znovu objevil „na svém lénu“ ve východním Berlíně, ovšem v roce 1983 se s Andropovovým vzestupem časy změnily. Něco takového bylo v Praze nemyslitelné, neboť sovětský velvyslanec zde od Dubčekova pádu v roce 1969 poroučel větru i dešti a nikdo se nijak nesnažil rozvíjet byť jen ekonomické vztahy se Západem. Andropov nepotřeboval lavírovat ani dělat ústupky vůči těm, kdo o ně nežádali.

Během návštěvy (nově zvoleného) kancléře Helmuta Kohla v Moskvě v červenci 1983 upozornil Andropov NDR, stejně jako svého západoněmeckého hosta, že jestliže by Pershingy byly na území NSR rozmístěny, „museli by se Němci z NSR a z NDR na sebe dívat, jak se nedávno řeklo, skrze širokou hráz raket“. NDR ovšem (s tajnou pomocí NSR) Moskvě vzdorovala a přijala další rozsáhlou půjčku od NSR, aby nastartovala své hospodářství, rakety nerakety, a aby získala skutečné mezinárodní uznání. Všimněme si i tady, že Andropov v této polemice se Západem a což je novinka – s NDR vůbec nezmínil Československo, které přitom potřebovalo podobnou hospodářskou modernizaci (a směnitelné devizy) a také bylo z vojenského hlediska v první linii proti NATO.

Od nedávna je známo, že sovětské andropovovské vedení nebezpečím útoku Západu nejen vydíralo své satelity, aby je udrželo pod kontrolou – což nemělo velký úspěch ve východním Berlíně, ve Varšavě ani v Budapešti, o Bukurešti nemluvě –, ale že v toto nebezpečí v roce 1983 opravdu věřilo. Důvodem byl agresivní postoj nového amerického prezidenta Reagana, ale také dysfunkce sovětské vojenské rozvědky, jež sdílela a dále vyhrocovala Andropovovo znepokojení během cvičení NATO Able Archer v Norsku v listopadu 1983. Rozvědka očekávala, že tyto manévry zvané „nácvik přechodu k jadernému úderu“ povedou tentokrát k samotnému jadernému útoku proti sousednímu SSSR. Americké a druhotně britské dokumenty, nedávno v těchto zemích vydané, ukazují, že dokonce britská rozvědka zpočátku podcenila „nepřiměřenou“, to jest extrémní reakci Sovětů. Dnes víme, že jeden ze sovětských leteckých velitelů tehdy na vlastní pěst „instinktivně a bez informací a rozkazů“ zabránil obratu k již téměř zahájené jaderné odvetě. Britové dříve než Američani pochopili nebezpečí uklouznutí poblázněných Sovětů, a to díky Olegu Gordijevskému, Andropovovu bývalému blízkému spolupracovníkovi v řadách KGB, který v červnu 1982 přešel do Velké Británie (kde býval rezidentem KGB!) a který informoval Londýn o probíhajícím nedorozumění týkajícím se cvičení Able Archer. Britové se na základě rozkazu předsedkyně vlády Thatcherové naštěstí okamžitě spojili s Američany, aby je o věci informovali, a rozkázali jim ukončit zvyšování síly jednotek NATO účastnících se manévrů. Paradoxně je to dnes Londýn, kdo odmítá odtajnit více než první stranu klíčové zprávy o tomto incidentu.

I tady zaznamenáváme, že Andropov – jako po celou svou kariéru – stál během krize u kormidla nikoli v SSSR nebo ve vzdálené cizině, ale ve velmi citlivém „blízkém zahraničí“, to jest ve vnitřních periferiích a v příhraničních zónách, nejčastěji na severozápadě a středozápadě SSSR anebo v příhraničním Afghánistánu a Íránu. V listopadu 1983 se konfrontace mezi Východem a Západem, podle deníku The Guardian „nejnebezpečnější od kubánské krize“ v roce 1962, odehrávala právě v oné severozápadní oblasti. Gordijevskij Britům odhalil, že na popud Andropova a jeho společníka od dob invaze do Afghánistánu, ministra obrany Dimitrije Ustinova, zahájili Sověti v květnu 1981 společnou operaci KGB a GRU zvanou Ryan (rakětno-jadernoje napadenije, útok jadernými raketami), jež měla „odhalit a preventivně zneškodnit překvapivý raketový útok Západu“. V srpnu 1983 vydalo velitelství KGB svým „rezidencím“ v evropských členských zemích NATO instrukce ohledně sledování aktivit považovaných za sabotáže NATO v zemích východního bloku, mimo jiné kvůli „zvýšení náboru emigrantů ze socialistických zemí a osob znalých jazyka těchto zemí“.

Na schůzi členských zemí Varšavské smlouvy 5. ledna 1983 odmítla Moskva rozmístění amerických raket v Evropě, avizované NATO na konec toho roku. Pro Andropova to mělo být prakticky poslední veřejné vystoupení, než počátkem září těžce onemocněl. 24. listopadu 1983, v reakci na oznámení brzkého rozmístění Pershingů v NSR, Velké Británii a Itálii, oznámil, že Moskva nikdy nedovolí vojenskou převahu NATO nad Varšavskou smlouvou, a že tedy sovětské SS 20 budou rozmístěny v NDR a v Československu a ženevské rozhovory ohledně jaderných zbraní budou zrušeny. Zemřel 9. února 1984. Od počátku až do konce zůstal mužem impéria, mužem sovětského bloku, který by jistě nebyl zahájil potřebné reformy tak, aby to vedlo k rozpadu bloku, jako to učinil Gorbačov. Ten ukončil existenci sovětského impéria v Evropě dva roky před koncem existence Sovětského svazu samotného.

Co zůstalo

V oficiálním nekrologu otištěném v Rudém právu podtrhli, nikoli jako v případě Brežněva o osmnáct měsíců dříve, jenž byl nazván „věrným pokračovatelem Leninova díla“, Andropovovu roli „vynikajícího činitele“ nejen „komunistické strany“, ale také „sovětského státu“. Toto zdůraznění role šéfa sovětského státu v kanonickém textu je inovující. Podruhé se mělo uplatnit po úmrtí Andropovova následníka Konstantina Černěnka o třináct měsíců později, což jasně ukazuje trvalý vývoj směrem k imperiálnímu státnímu centralismu, přičemž Čechoslovákům byl přikázán obdiv k význačným, nedostižným kapacitám šéfa státu, státu, jakým ovšem (zatím) nebyl ten jejich. A tento stát bylo třeba zachovat, což bylo další klíčové slovo titulků několika Andropovových projevů z doby, kdy byl na vrcholu moci (viz název sbírky jeho projevů z let 1982–1983 Our Aim is to Preserve Peace, Naším cílem je zachovat mír, a projevů z období srpna až listopadu 1983 To Preserve Peace for Present and Future Generations, Zachovat mír pro současnou a příští generaci).

Andropov byl mezi sovětskými vedoucími představiteli tím, kdo nejlépe ovládl strukturální spojení mezi stranou a vedením imperiálního státu, a to ve prospěch státu, vytvářeje tak jedinou autoritativní administrativu, která byla vertikální, rutinní a patrimoniální a postupně tuhla v socio-biokracii, hluboce konzervativní a zastarávající.

Co zůstalo z Jurije Andropova po jeho smrti? Ani jméno města, protože i posmrtná sláva je pomíjivá: konec sovětské éry totiž znamenal, že Rybinsk na Volze, kde skromně studoval na technickém učilišti říčních cest, pojmenovaný Andropov v roce 1984, přejmenoval Andropovův bývalý žáček Gorbačov o pět let později, v době, kdy – taková drzost – Sovětský svaz, milovaná Andropovova vlast, už byl na cestě k rozpadu. (Jak jsme již uvedli, Rybinsk se v letech 1946–1957 jmenoval Ščerbakov podle vedoucího představitele sovětské KS v Moskvě během Velké čistky a posléze vedoucího politického řízení armády a náměstka ministra obrany, zesnulého v roce 1945 za podivných okolností. Vedení v lednu 1953 předstíralo, že jej zabili kremelští lékaři, kteří sami byli rehabilitováni v dubnu, měsíc po Stalinově smrti. Chruščov pak odstranil v roce 1957 Rybinsku jméno obtížného stalinisty, který zemřel příliš brzy, aby přestal být stalinistou.)

Andropov však dostal nárok na dvě ceny útěchy: patří mu (v tuto chvíli) malý zbytek věčnosti, neboť v Ruské federaci existuje Andropovskij rajon nedaleko Stavropolu na severním Kavkaze, kde se narodil. Dodejme – a to je důležité zjištění – druhou a poslední trvalou stopu, „akademii“, čili školu vnitřního vzdělávání PGU (Pěrvoje Glavnoje Upravlenije, zahraniční rozvědka, dnes zvaná SVR, Služba vněšnej razvědky) FSB, dědice KGB, který Andropov patnáct let řídil. Tato akademie se pojmenovala Institut Andropov již v roce 1982, kdy Andropov odešel z KGB a stal se generálním tajemníkem KSSS.

Jinak dědictví člověka, který byl politickým kmotrem Michaila Gorbačova, ale i těch, kteří se Gorbačova v srpnu 1991 pokusili svrhnout, zmizelo ve dvojím rozpadu: v roce 1989 pádem sovětského bloku v Evropě (Praha padla jako jedna z posledních) a sovětské moci v Afghánistánu a po dvou letech pádem jeho SSSR samotného.

Z francouzštiny přeložil Aleš Zapletal. Mezitulky doplněné redakcí, vypuštěn poznámkový aparát.

Vladimír Claude Fišera (1948) je emeritní profesor soudobých dějin Université de Strasbourg a University of Portsmouth, žije v Normandii.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.