Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Aleš Drápal: Všední dny na Sibiři

Aleš Drápal

Všední dny na Sibiři

Několik postřehů

Byla to taková dávná křivda, během mých studií se tehdejší předsedkyně stranické organizace KSČ zasadila o to, abych nemohl odjet s kamarády do Novosibirsku na výměnný studentský pobyt. Zdůvodnění znělo, že bych měl na sovětské studenty špatný vliv. Takže když mně mladší kolega, který Rusku dobře rozumí, navrhl, abychom letos v srpnu společně jeli na odborně zajímavou konferenci do Krasnojarsku, docela nadšeně jsem souhlasil.

V Rusku jsem už dlouho nebyl – před dvaceti lety v Petrohradě a před více než deseti v Jekatěrinburgu – a tak se mi do podvědomí vloudila představa o něm jako o barbarské zemi. Ze zpráv našich médií to tak trochu vyplývá. Netvrdím, že jsou ty zprávy úplně vylhané. O životě běžného člověka se z nich ale mnoho nedovídáme. Takže už samotné zjištění, že v Krasnojarsku se prostě docela normálně žije, bylo do jisté míry překvapením.

Město samotné se rozkládá okolo Jeniseje, a to už je tam pořádný veletok. Ulice v centru nesou stále jména ze sovětských časů – Karla Marxe, Lenina, Diktatury proletariátu. Kolem řeky je velice příjemná a velice dlouhá promenáda. Jsou na ní zahradní restaurace, další restaurace jsou na lodích, prodává se zmrzlina, šašlik, pivo. Na jedné straně promenáda končí velikým ostrovem, který nabízí různé zátoky, v nichž sluníčko má šanci vodu ohřát, a tak se mohou lidé i koupat. Zdarma – což ve velkém činí. Ten ostrov je opravdu velký, jsou na něm vyasfaltované cestičky, a po nich se prohánějí Sibiřané na kolech a in-line bruslích z ostrovních půjčoven. Mimo rekreační zónu člověk sice občas nějakého cyklistu také uvidí, ale má pocit, že jde o lidi pohrdající životem. Doprava je totiž hustá a zácpy se jeví být téměř permanentní. Je to do jisté míry dáno tím, že rovnoběžně s Jenisejem vede široké těleso železnice, které tak vymezuje centrální městskou oblast a které přetíná jen několik málo mostů a podjezdů. Všude se dá ovšem dostat veřejnou dopravou – autobus má jednotný nepřestupný tarif 22 rublů (pro převod na koruny dělit třemi). V tom je vidět snaha umožnit přežít těm chudším. Těch je ostatně většina – výše zmíněné restaurace vždy mají dost volných míst. Střední třída je prostě velmi slabá. Takže lidé chodí po promenádě, ale na jídlo zajdou jen zřídka.

Přesto má člověk pocit stabilní společnosti, která má svoji identitu a kterou občané přijímají. To má více důvodů. Jedním z nich je určitě zlepšená bezpečnost. Opilce na veřejnosti jsem snad neviděl. A třeba v příměstském vlaku není dovoleno pít alkoholický nápoj. Ještě před pár lety se z chatek a od vody vracely prý celé zástupy opilců. Dnes se to hlídá. Něco se začíná dít i s korupcí. Vyprávěl mi jeden člověk, že ho nedávno chytila při nějakém přestupku dopravní policie. A že jim nabídl tisíc pět set rublů. „Tak, jak se to vždycky dělávalo.“ Jenomže policie si celý průběh událostí natáčela a on chudák měl dost co dělat, aby se z toho vymotal. Prý mu nakonec pomohlo, že byl svého času důstojníkem a působil při likvidaci černobylské havárie. Není to ale tak, že by byla policie nějak nadměrně viditelná. Nemám pocit, že bych policistů viděl více než v Praze. Možná i méně.

Dalším důvodem je úspěšnost státní propagandy. Přijde mi, že je to dost podobné tomu, jak to u nás bylo za minulého režimu. Málokdo věřil všemu, co se v televizi objevilo, ale většinu to stejně ovlivnilo natolik, aby se dokázala s existencí režimu smířit. Lidé nemusí věřit tomu, že je to u nás nejlepší. Pro stabilitu režimu stačí, když uvěří, že i jinde je to mizerné, byť třeba jiným způsobem a v jiných oblastech. To se zjevně daří – například pomocí velice dramatických a rozsáhlých reportáží o projevech islamistického teroru v Evropě. A ještě více se daří vzbuzovat v lidech pocit, že svět Rusku ubližuje. Že se Rusku měří jinak než ostatním (což se občas myslím i děje, a to činí pozici propagandistů ještě snazší). A konečně je to onen pocit izolovanosti a ohrožení – přesvědčení, že NATO je nástroj proti Rusku, je všeobecně sdílen. Takže je nutno se semknout, abychom vydrželi.

U nás lze občas slyšet spory, jak účinné jsou sankce vyhlášené po záboru Krymu. Je tady jistě souběžný efekt poklesu cen ropy. Nicméně z pohledu běžného Rusa jsou sankce jednoznačně spjaty s dramatickým poklesem životní úrovně. Stěžují si, že ceny stále rostou, ale platy se nemění. Zchudli. (Z pohledu cizince je naopak dnes cestovat do Ruska daleko lacinější než dříve.) V obchodech jsem si však nevšiml, že by byl nějaký nedostatek určitého typu zboží. Snad je to i stimulem pro domácí produkci. S tou je to ovšem složitější. Alespoň od lidí, kteří znají Rusko lépe než já, slýchám, že svoboda podnikání je hodně odvislá od toho, jak se chová místní pohlavár. Zda podporuje, toleruje nebo netoleruje mafiánské praktiky, které nutí podnikatele platit za to, že smí podnikat. Vydělávat na dovozech je přitom zdá se pro mafiány snadnější než vydělávat na místním průmyslu. Protože je tady tolik faktorů, výsledný dopad sankcí je asi nemožné stanovit.

S církví jsem přišel do styku jenom okrajově. V Krasnojarsku na nábřežní promenádě je i nevelká otevřená scéna. Při první procházce tam hrála jakási skupina natolik hlasitě, že jsem místo raději zdaleka obešel. Když jsem šel pak některý další večer opět okolo, ukázalo se, že je tam program sponzorovaný městem Krasnojarsk, který je věnován výročí pokřestění Rusi. Je to něco jako památný den Ruské federace. Tedy ne volný den, ale přesto svého druhu svátek. Točily se dokola čtyři kusy – jeden z nich byla zpěvačka, okolo které se batolily děti z mateřské školky a ona tklivě zpívala o matičce Rusi. Pak tam byl i takový trochu tvrdší kus hraný skupinou oblečenou v jakýchsi domněle protokřesťanských lněných oblečcích, které ovšem vypadaly velmi pohansky. Křesťanství bylo opěvováno zejména za to, že přineslo vzdělanost. Lidé se ale zastavovali, posedávali a poslouchali.

Propletání církve a státu je v Rusku tradicí, to je známé. To, že je křesťanství takovou samozřejmou součástí veřejného prostoru, činí situaci v Rusku odlišnou od západního světa. Uvedu dva příklady. Na Sibiřské federální univerzitě jsou, jak tomu bývá, na reprezentativnějších chodbách vystavovány různé malby. A mezi nimi jsou i moderní obrazy s křesťanskou tematikou. Nic kromobyčejného. Těžko si však lze představit, že by to u nás bylo možné. Druhý příklad je z novin. Při cestě zpátky letadlem jsem se prokousával Izvěstijemi a ke svému překvapení jsem narazil na vynikající komentář pojednávající o vztahu vědy a víry. To by jistě u nás někde tisknout šlo. Ale ne v takovém rozsahu na komentářové stránce jednoho z nejprodávanějších deníků. Působilo to v sousedství vyloženě hloupých propagandistických politických komentářů opravdu zvláštně.

Lidé, kteří žijí na Sibiři, působí úplně jinak než Rusové, kteří zbohatli natolik, že mohou žít v cizině. Překvapilo mě, jak dobře a bezpečně jsem se tam cítil. A jak nebyl problém si s těmi lidmi rozumět.

Mírně zkrácený text článku pro časopis Brána, který vydává sbor českobratrské církve evangelické v Praze 4.

Aleš Drápal (1955) je matematik, působí na MFF UK v Praze.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.