Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Jitka N. Srbová: Město H

Jitka N. Srbová

Město H

Básníci a jejich místa (47)

Některé místo si nevybereš, nenaplánuješ. Ono si tě samo očaruje, aniž chápeš, že pomalu upadáš do jemné pasti: Les. Lesopark. Předbrdí. Velká Dražovka. Lavička s výhledem pro desítky hodin, výhledem, který se nemění. Pámbu zaplať, sakra. Oba póly, nebe i peklo na jednom místě. A právě na tom místě se začal psát Les, aniž cokoliv bylo v plánu. Tím líp. Tím jedině možně –

Město H. Město, jehož jméno zřídkakdy celé vyslovím, protože je pro mne dodnes nejasným teritoriem. Učím se pobytu v něm. Učím se odlupovat ze sebe omyvatelný, lesklý nátěr Pražáka.

Ale lesní cesty, pěšinky, stromy různě zparchantělé, různě olezlé mechem, různě omlácené opíráním mužských i dívčích zad: tam se nemusím o nic snažit. Tam vlezu a vidím víly, slyším hlasy, které mě neděsí, tam se potkávám s toulavým časem. A tam jsem se loudala po psím i se světlem vprostřed těla, a pak, ještě později, s tělem už rozdvojeným, civěla s rukou na madle kočárku na svatou hladinu rybníka. Tam jsem potkávala srny, brouky, ptáky a zajíce, tam jsem stavěla a stále z bujnosti stavím sruby pro trpaslíky, často s básněmi uvnitř. Tomu místu vděčím za mnohé, co ani nechce být napsáno, neboť je to jen mezi námi, Dražovko. Ale jedno mě ještě napadlo, jedno, co chci vyslovit: místa, na kterých jsme svobodní, jsou místa, na kterých dokážeme být šťastní i docela sami.

-jns-

Dovnitř

I.
Podél zahrad. Malá bytost
vyhýbá se silnici, brodí scvrklá
padavčata na rozmoklé zemi.

Když hopsáš,
musíš dohopsat až do chtění.

II.
Naproti nám: lidé. Venčí ochočený spěch.
Podívej, ten mrak! Prší do řečí.

III.
Některé žaludy jsou bez čepiček.
Promiň. Smekám se po zvlhlém
jehličí. Malá bytost se poponáší
mezi pařezy. Šlápla jsem na vílu! Volá.

Tak se musíš honem omluvit.

IV.
Psi se vlečou, ale muži cválají.
Čtu si anotace z jejich orosených
temen. Proč jsi duši nechal doma,
ta se nechce proběhnout?

V.
Výstup na dvanáctý pařez. Klouže
víc než ostatní; Malá bytost hledá
nejkrásnější kámen. Jsou tu dva.

Vracíme se s nimi, dveře nejdou zavřít,
pro takové ticho není věšák v předsíni.

Moře

Velké Dražovce

Zmizelo. Byl tu rybář, štětec
na hladině, břicho plné stmívání.

Zmizel kočár lesní paní,
jezinky ho odvezly; modřínové kočky
steskem štěkají.

Moře zmizelo, zmizel kočár, mizí
zlaté žíně nebeského hřebce, kopyta
se stáčí pod polehlý břeh.

Srpen učí teorii ryb. Moře není,
hráz vyspravují kameny,

kola na paměti zarůstají rákosím.

Minutový portrétista

I.
Minutový portrétista tiskne k boltci
dlouhý prst, vytřepává instrukce
od panovačné mýtiny:

Nakresli mě vprostřed dubů,
tam, blíž ke břehu! Chci se dívat,
jak se blíží noc.

II.
Noc má korzet vykládaný stříbrem.
Modrým prstem kasá sukni, nohama
přes obnažený rybník.

III.
Zatímco mýtina dál řeční
o své dějinné roli, minutový portrétista
odvazuje touhu od pasu –

IV.
Touha syčí mezi kameny. Stříbro
šupin, stříbro korzetu. A pak, nic jiného není,

nádechy a steny spořádají vlci
s první loučí svítání.

Tolik nebe na rozpálené cestě

Nesmíš odejít. Den je nedodělaný,
opékán na dlouhém klacku:

co kdyby právě teď
vletěl nejkrásnější motýl
do polobdění?

Tleskni. Hypnóza nasedne do zrychleného
vlaku, ale nebe, všechno nebe
stejně musíš sníst.

Pařezový dům

I.
Je to pohádka, jen pokud
hodláš tvrdit, že jsi toho skřeta
neviděl. Vlekl do kořenů otřískaný mobil.

II.
Byla v tom i data, teď
v pařezovém domě vládne kontext:
nerozumíš? Můžeš si to vyhledat.

III.
Jemné věnce hub se propadají
do zmoklého mechu. Je po hovorech,
je nepřijatý ten, kdo neví, kde má dveře
pařezový dům –

IV.
Je to pohádka, jen pokud neuvěříš.
Osprchuj se rosou, mezi jehlicemi
leží poklad, stačí si ho vzít.

V.
Pařezový dům
je znovu obsazený. Pařezový klíč
je pod třetím květináčem v pavlači.

Jitka N. Srbová (1976) uspořádala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986–2006 (dybbuk, 2007) a výbor z díla Milana Hrabala Až na kost (Protis, 2011), řadu let vedla on-line Almanach Wagon. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011) a Světlo vprostřed těla (2013). K vydání se v Dauphinu připravuje třetí sbírka Les. Žije v Hořovicích.

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.