Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Ewa Winnicka: Angláni

Ewa Winnicka

Angláni

Ladies and Gentlemen. Tato země dosud zažila pouze jednu podobnou invazi. V 11. století jsme tu měli Viléma Dobyvatele. V roce 1066 se odehrála pro osudy ostrova klíčová bitva u Hastingsu, po níž Británii zaplavili Normané.

Potom jsme měli relativní klid, protože padesát tisíc hugenotů, kteří přišli po roce 1670, a zhruba sto tisíc ruských židů usazených v letech 1881–1914 ani nemá cenu připomínat.

Ovšem, 20. století pro nás představovalo výzvu. Objevili se u nás Skotové a Irové, ale ti byli vlastně součástí Británie tak dlouho, že převážně věděli, jak se chovat. Podobně tomu bylo s barevnými přistěhovalci z různých koutů impéria. Všichni se mohli těšit z naší po celém světě slavné lásky k občanským svobodám.

Nic se nevyrovná asi dvěma milionům Poláků doplněným o hrstku Litevců, Rusů nebo Ukrajinců, kteří se u nás pohybují od roku 2004. Údajně jsme na nich vydělali dvaadvacet miliard liber, údajně neprodyšně zaplnili mezery na trhu práce, ale za to je na ulicích tradičně slušných měst jako Lancashire nebo Lincolnshire těžké zaslechnout angličtinu. Člověk spadne do řeky, zavolá „Help!” a nemůže si být jist, že mu někdo bude rozumět. Není nejmenších pochyb o tom, že ten příval řízený direktivami EU mění podobu Británie. Jak po tomto nájezdu naše země vypadá? Co z ní zbývá?

Podle: How the invasion of immigrants into every corner of England has made a mockery of PM's promise to close the door, Daily Mail, 31. března 2013; The Polish paradox, The Economist, 14. prosince 2013; Mass immigration has left Britain 'unrecognisable', says Nigel Farage, The Daily Telegraph, 28. února 2014.

Pás

Marcin, 43 let, Dartford

Byl profesionálem v oboru reklamy. Jezdil drahým autem. Ale v roce 2008 začal náhle ztrácet jedno místo za druhým. Intelektuálně nenáročná práce v Dartfordu měla být jednoduchý způsob jak uživit rodinu. Když Marcina poslouchám, říkám si, že nahlédl do lokálního pekla.

Šéfují nám Albánci. Tvrdí hajzlové, některý rozumí anglicky. Devadesát dělníků, kteří třídí smetí na dvě směny, jsou Poláci. Plus několik Litevců.

Část Poláků je na zvláštním seznamu a můžou si být jistí, že každý den dostanou práci. Zbytek přichází na ochoz a čeká, jak se Albánec rozhodne, jako v táboře. Anglická pracovní agentura, která vozí z Polska lidi do naší třídírny, zaměstnala v Dartfordu pět set osob, ačkoli se jich tu za den může vystřídat jen devadesát. Agentuře je to u prdele. Shrábne prachy za každou hlavu napsanou na seznamu zaměstnaných. Poláci si jdou navzájem po krku, jen aby se dostali k pásu. Příklad: zatáhneš kolegovi z práce rukavice nebo helmu a kolega nemá v čem třídit. Vypadává. Zatáhneš mu pět liber a on se večer nasere, ožere cidrem, usne a nevstane na šichtu. Vypadává. Když mu neuškodíš, tak mu už pomáháš, a pak sám nemáš práci. Pomáhat někomu jinému znamená, že jsi buzna.

Mladší ženy a jejich rodiny se mají líp. Když má Albánec sexuální vztah s ženou u pásu, dokonce i její bratranec z druhého kolena z podkarpatské vesnice, který třídí smetí v jiné hale, se má líp.

Já mám výhodu, protože můj bratr tady pracuje už rok, má maturitu a mluví trochu anglicky, takový místní mudrlant. Nedávno skončil u pásu a dostal se do kanceláře jako inspektor BOZP v továrně. V kanclu mají prý o trochu čistší záchody. Na našich to lepí. Měli mu přidat, ale nic mu nedali. Bratr drží zobák, protože dostal v Dartfordu smlouvu na stálo. Je tedy v lepší situaci než zbytek pickerů, kteří třídí prostřednictvím agentury a jejich právo na anglické dávky se prakticky rovná nule. Takže díky bratrovi nepostávám ráno na ochozu a nečekám, jestli se Albánci zalíbí moje držka.

Potom k pásu. Popeláři sem sváží kontejnery z celé země. Smetí nejdřív letí do velkého bubnu, který je posázený ostrými bodci. V bubnu navíc sedí Poláci a vytahují velké kusy kartonu. To je nejcennější druhotná surovina. Odkládá se stranou a skládá naplocho. Potom se buben začíná otáčet a větší kusy smetí se napíchají na bodce. Tak probíhá první fáze třídění.

Minulý týden byla legrace, protože kolega neodblokoval bezpečnostní pojistku a buben se začal otáčet s Poláky uvnitř. Kolega nevěděl, jak tu pojistku odblokovat, protože Albánci zrovna šetřili na školeních BOZP. Byli tam Wiesiek a Jarek, bratři alkoholici, kteří nikdy nebyli ani v centru Londýna. Než někdo zmerčil, co se děje, buben se párkrát otočil. Napadlo mě, že chlapi už se do toho centra nepodívaj. Přežili. Kdyby nebyli debilové, mohli firmu zažalovat a shrábnout miliony. Ale hned tam přiletěl Albánec: „Kurva, kurva, nic se nestalo, drž klapačku; Poláci a Albánci jsou jedna rodina.“ A ti dva ani nepípli, dostali strach, že o tu práci přijdou, šest liber padesát pencí za hodinu mínus daně.

Z bubnu jede smetí do haly. Už ve vchodu je cítit jedovaté výpary. Máš tady lékařský odpad, jídlo, sklo, špinavé vložky, použité plínky, drény vytahané z lidí, co se léčí doma, pytlíky s plazmou. Ten, kdo z člověka vytahuje ty drény a odpojuje pytlík s plazmou, by to měl spíš spálit nebo tak něco, ale zjevně je mu to taky u prdele a teprve já ten hnus musím vytáhnout a odložit do malého kontejneru. Stejně jako každý jiný kus igelitu. V zimě je to smrad na padnutí, nevím, jak se to dá vydržet v létě.

Po hodině jsou gumové rukavice zevnitř mokré. Kyselina z pásu je prožere.

Jsem tu nový, kolegové se se mnou moc nebaví. Nedá se mi věřit, bydlím zvlášť, nechlastal jsem s nimi. Ani jim neříkám, že jsem byl ředitelem v nejlepších reklamních agenturách, jenže jsem dal šéfům po držce a zachtělo se mi odjet pryč. Mám děti, ženu a chci se k nim vrátit.

Zahajují konverzaci: „Nazdar, ty píčo, zašukal sis včera?“, „Vypadni, čuráku“, „Mrdáš se s igelitem nebo s hliníkem?“, „Naser si“, „Pickuj, vole, pickuj“.

No, pokecali si, nastal soulad.

Jankovi, z pravé strany, je čtyřicet, ale vypadá jako padesátník. Dělá už deset let na igelitu a když tady pracuje, koleduje si o brzkou smrt, i když o tom neví. Nebo je mu to u prdele. Volné radikály, to jsou vitamíny v porovnání s tím, co lítá ve vzduchu nad tím pásem. Taky nevím, jak by si měl zašukat, protože ženských je u pásu hodně málo. Ty mladší si zabrali gauneři z Albánie. Starší vypadají jako vlastní babičky. Ve městě nemají chlapi co pohledávat. To, že polští muži nejsou atraktivní, je ve světě široce známo, stejně jako bigos a klobása. Dokonce i v Dartfordu, kde bydlí bílá nezaměstnaná spodina a buchty jsou v šestnácti potřetí těhotný a třetí generaci na dávkách.

Janek tu pracuje už deset let a má šest set padesát liber na měsíc. Stačí mu to na cíga, vodku a pokoj s dalšími pickery pronajatý ve špinavém koutě Dartfordu. Na návrat do Polska to ale nestačí. Nevím, jestli o něm přemýšlí, protože před deseti lety vylezl z vězení a opravdu tam na něj nic nečeká. Zůstane do smrti v třídírně. Nakonec z něj bude polský Angličan.

Pickovat se dá ve dne nebo v noci. V noci je hodinovka vyšší o čtyřicet pencí. V noci pětkrát rychleji stárneš.

Dobře. Ty kousky igelitu, lahve, sáčky a plínky, které házíme do kontejneru nalevo nebo napravo, z čistírny odjíždějí v podobě velkých balíků. Má to být čistý plast, ale není, protože my třídíme rychle, ale přesně ne. Takové jsou pokyny. Pokuty za nečistoty nalezené v balících byznysu nijak zvlášť neškodí.

Balíky odjíždějí do Číny nebo Albánie a vracejí se za tři týdny v podobě rozbitých plastikových pout ze soupravy „Malý policista“. Vytahuješ je z pásu a zase házíš do kontejneru napravo. Čekáš na růžového slona, který točí chobotem.

Civilizace.

Není to tak, že když pickuješ, přemýšlíš. V tom smradu se to nedá. Zabavuješ se hádáním, odkud ty odpadky přijely. Když máš na pásu nové oblečení, kalhoty od známých krejčích nebo flašky od slušnějšího vína, víš, že odpadky jsou z City. Když vyjíždějí roztrhané teplákovky a lahve od cidru, můžou být z Dartfordu, Croydonu nebo Sloughu. Vždycky je hodně prázdných kabelek, které někdo s loupežnými úmysly vytrhl ženám.

Někteří kolegové se u pásu živí, protože v odpadcích z lepších čtvrtí vyjíždějí taky potraviny v původních obalech. Před lidmi se štítíme sníst chlebíček z pásu, ale občas narazíš taky na konzervu. Po svátcích jsou obvykle žně, protože vytahujeme nepovedené dárky. Oblečení jako nové. A je pravidlo vždycky se podívat do kapes. Kolega z noční našel osm set liber. Albánci přimhouřili oko.

Ale nepřimhouří ho vždycky. O měsíc dřív na pás vyjel kufřík s prachama. Patnáct tisíc dolarů hotově. Nějaký obchod s drogama se nepovedl, týpci utíkali před policií a hodili prachy do popelnice. Bylo to smetí z jižního Londýna. Elephant & Castle, Brixton nebo tak nějak. Když kolegové kufřík otevřeli, Albánci hned zastavili pás, odstrčili Poláky a shrábli to, co bylo uvnitř.

Odcházím od pásu. Můj kolega Marek, který sní o tom, aby se od igelitů dostal na hliník, Albánce nenávidí. Říká, že jsou prasata, horší než Indové nebo Pákistánci. Teda čmoudi. Ale podlejzá jim. Vysvětluje jim rukama, že jsem odnesl ze záchodu toaletní papír, že jsem si ho vzal domů. Možná jsem ho i ukradl.

Každý den si čtu Guardian. Tuhle se jeden profesor anglánské ekologie ve svém článku radoval, jak fantasticky fungujou zpřísněné předpisy o třídění odpadu. Kdyby překročil práh naší továrny, asi by ho přešla víra nejen v třídění, ale taky v člověka.

Madame Mephisto

Joasia, 38 let, Londýn

Dočetla jsem se o ní v jednom týdeníku. Úspěšná spisovatelka, bojovná nakladatelka. Měla na mě chvilku v pátek večer a sešly jsme se u London Bridge. Zkuste touhle dobou najít místo v jakékoli hospodě.

Vidíš toho smrkáče u stolku vedle? Dobře oblečený, zaslechl lehký cizí přízvuk a hned začal být arogantní. Ne, neposune se o pět centimetrů, neudělá nám víc místa. Řekl: „Nemyslím si, že bych se teď posouval.“ Angličan, upper middle class.

Dobře, objednáme si. Dej pokoj s jednou skleničkou, objednám láhev. Podívej, jak osahává tu holku, přede všemi. Musejí si být opravdu blízcí, když se tak chová. Normálně uplynou roky, než ti Angličan řekne něco otevřeně, všechno začíná od náznaků. Než ti chlap položí ruku na koleno, musíš mu to explicitně dovolit.

Ty náznaky slouží k flirtování; s tím, že tady lidi hodně flirtují a k ženám mají úctu. I když jsi já nevím jak opilá, chlap nemá právo se tě dotknout. V Polsku jsi buď děvka, nebo Panna Maria. Tady nemusíš: chlap vytře podlahu, umyje nádobí, nakoupí a nevidí v tom problém.

No, a já se té kultury už účastním taky. Hraju to: nulová upřímnost, arogance a náznaky – už to beru za svoje. Dá se tomu říkat úspěšná asimilace.

V Polsku jsem se vždycky cítila cizí, všechno mě tam dusilo. Známí ve Vratislavi říkali: „Aško, ty odsud musíš odjet, ty se tu zblázníš.“

Měla jsem štěstí – nebo neštěstí –, že se sestra mojí mámy, teta Kryša, provdala za Němce. Jezdili jsme do NDR, pamatuju si, jak jsem vešla do obchodu a ležely tam čokolády v barevných obalech, banány, prostě ráj na zemi. „Mami, proč je tam všechno tak barevné?“ ptala jsem se. Vyprávěla jsem tuhle příhodu své dobré kamarádce Jackie. A ona říká, že ve východním Berlíně byla taky: byl šedý, chudý a odporný. A já na to: „Jackie, co to meleš, pro mě to byla duha.“

Začala jsem studovat anglistiku, abych nemusela mluvit jenom svým jazykem, a taky číst knížky. Čtení jsem milovala. Kontakt s jinou kulturou. V Polsku je nuda a šeď, všichni jsou stejní. Londýn vůbec nemusel být poslední zastávka. Přijela jsem na návštěvu za sestřenicí, přespávala jsem v bytě u známých Angličanů. Poznala jsem svého současného partnera. Zamilovala jsem se a zůstala. Neřeknu, jak se jmenuje, protože Poláci umějí být neuvěřitelně krutí a já nemám sílu a nechce se mi s tím bojovat.

Jeho rodiče přijeli v šedesátých letech z Jamajky, narodil se v jihovýchodním Londýně, tam bydlíme. Hodně lidí z West Indies, málo z Polska.

Byla jsem vyklepaná, než jsem ho představila rodičům. Jasně, každý viděl černocha v televizi, ale ne každý si na něj sáhl. Ale rodiče si ho zamilovali. Zato moji známí se ode mě začali odvracet. Cizí lidé mu na ulici říkali „opice“ a „banáne“, a mně „černá děvko“. Přede dvěma lety, když jsme spolu byli navštívit moje rodiče, si nějaký pár v kavárně přestal povídat a prohlíželi si nás jako obrázek. Když slyším, že v Polsku není rasismus, všechno souhlasí, ale pod podmínkou, že máš bílého, heterosexuálního kluka. Jeden z důvodů, proč se nevrátím.

Abych se nadobro odtrhla od té země, která drží člověka tradicí pod krkem, chtěla jsem napsat knihu o tom, jak žijí Poláci v Londýně. Takovou uvolněnou, o tom, že mentalita založená na přetvářce je pro mě nesnesitelná. Napsala jsem kousek a dala ho přečíst svému partnerovi. Řekl, že je to nuda, že to nikdo číst nebude. Každý tady má svůj příběh, odněkud přijel, koho zajímá Polsko?

Proto jsem hrdinku zatáhla do drog. Hodně lidí tady kouří marihuanu a dost jich ji pěstuje. Chtěla jsem, aby moje kniha dala polské emigraci trochu svobody.

Dvě nakladatelství řekla, že kniha je amorální, že ji kritici roznesou. Ale já nemám komplexy. Kamarádka Nancy odešla z velkého nakladatelství, a tak jsme se rozhodly, že založíme Stork Press. Vlastní nakladatelství s východoevropskou literaturou, kterou miluju nadevšechno. Z polských autorů jsme doposud vydaly Grażynku Plebanek, Tadeusze Różewicze, Mariusze Czubaje, Asiu Jodełku a Witolda Szabłowského.

Moje Madame Mephisto šla první na řadu. Proč jsem ji vydala pod pseudonymem A. M. Bakalar? Ále, to už jsem říkala v rozhovorech. Moje příjmení je nevyslovitelné a navíc začíná na Z, nikdo by si ji nekoupil. Člověk v knihkupectví se dívá na knihy od písmene A do M. Když příjmení začíná na Z, nemá šanci. Pseudonym A. M. mi také přinesl anonymitu pokud jde o pohlaví. Stejně jako J. K. Rowling – nakladatel nahradil její jména iniciálami, protože napsala knihu o klucích. Ženy spisovatelky jsou bohužel stále ztotožňovány s chick lit, kterou muži nekupují. Když chceš prodat knížku, máš na první dojem jen několik vteřin.

Nechtěla jsem, aby si čtenář řekl: „Auvajs, bolí mě záda, pro knížku se ohýbat nebudu.“

Madame Mephisto měla svou premiéru v Mayfair, chick čtvrti. Mluvila jsem o ní v BBC, měla jsem recenzi v GuardianuThe Times Literary Supplement. Skvělý debut mladé spisovatelky. Kontroverzní kniha, závratné tempo.

Snažím se propagovat polskou literaturu, jak jenom můžu. Píšu do Guardianu, vyprávím o ní v rádiu BBC, byla jsem editorkou časopisu Litro o polských spisovatelích.

S Poláky je to různé. Jednou jsem byla na premiéře polského filmu v Londýně, vypadalo to jako velmi fajnová událost, elegantní paní moderátorka, sedíme v limuzíně ještě s dalšími hosty, a najednou paní zavtipkuje: „Hlavně taky nepšoukejte.“ Cítíš tu odlišnou mentalitu? Na takové úrovni mě vztahy s místní polskou komunitou nezajímají. Cítím se dobře, a jestli jsem Polka, nad tím jsem se už dávno přestala zamýšlet.

Když mi Britové říkají: „You speak almost like a native speaker, vím, že jsem doma. Říkají, že jsem v jazyce dokonce až moc posh, z vyšších sfér. Nedívej se na mě takhle. Poláci mají neuvěřitelnou spoustu komplexů, ale neměli by. Například za to, že mluvím anglicky tak, jak mluvím, vděčím skvělému studiu v Polsku. Spousta věcí mě tady sere. Ale jestli budu unavená Londýnem, znamená to, že jsem unavená životem.

Budeme šéfovat

Wojciech, 54 let, Londýn

Ještě jeden vzkaz od úspěšného člověka.

Pojďme dál. Když člověk stojí, tak couvá. Proto máme novinky: truhlářskou dílnu a právní kancelář. Kancelář předěláváme na advokátní firmu. Truhlářskou dílnu také rozvíjíme. Sním o tom, že byznysmeni v Polsku pochopí, že Velká Británie je budoucnost. Po ulicích tu chodí samí nejlepší spotřebitelé, je jim mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Tady jsou peníze. Jakmile to byznysmeni pochopí, budeme pro ně fungovat jako most. Protože my se na trhu prosadíme, to je jisté. Když jí Polák sám klobásu, dá i druhému.

Je tedy vidět, že Angličani akceptují výrobky z Polska. Ale je také třeba mít na zřeteli, že je potřeba to stihnout, než se Poláci asimilují a budou jíst to, co Britové. Byznysmeni musí vědět, že je potřeba zaplatit za propagaci. Poláci si myslí, že je to úplatek, ale je to prostě místní umění prodeje. A Poláci jsou držgrešle. Například polský ocet je velmi dobrý. Jenom je potřeba ho šikovně umístit do sítě supermarketů. A to je konec pohádky, protože to stojí desítky tisíc liber. Ale minimálně osm milionů Anglánů konzumuje ocet. Takže se to vyplatí. Je jen potřeba to pochopit.

Poláci v Polsku bohužel nechápou nic. Říkám otevřeně, že „bohužel“. Když říkají, že do zahraničí odjíždějí slabí lidé, je to, jako by nás někdo nakopal.

To my jsme věděli, co v dané zemi chybí, a lidem v těch zemích jsme to dali. Oni nevěděli, že mají mezeru na trhu. My jsme tu mezeru našli a zaplnili. My jsme šli po propadech.

Poláci pracují ve stavebnictví. A proč? Kdysi to byl obor, který patřil Irsku. Ve Velké Británii stavěli domy Irové. Ale co se stalo? Irsko vytvořilo lepší pracovní podmínky a všichni se vrátili do své země. Vraceli se dokonce i důchodci. Na trhu vznikla mezera, kterou jsme převzali. Další mezera je turismus. Existovala, ale teď už je zaplněná. Angličani ji nepostřehli, a tak dělají číšníky v turistickém ruchu Poláci.

Já říkám: bylo by dobré poprosit a zavést pár změn. Poprosit nás, tu inteligenci z Anglie. Protože my víme, co ze Západu vytáhnout, protože my víme, co tu chybí.

Když ne, tak ne.

My tady, díky zarputilosti, boji, budeme nahoře. My už šéfujeme. Už neuklízíme, na uklízení už bohužel není dost Polek. Stavebnictví obstarají Rumuni. My už nebudeme u lopaty. Staneme se samotnými manažery. Budeme šéfovat, bohužel.

Z polského originálu Angole (Czarne 2014) přeložila Anna Plasová.

Tematický blok věnovaný polské literární reportáži podpořil Polský institut v Praze.

Ewa Winnicka

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.