Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 5 > Ondřej Vaculík: To byl den první

Ondřej Vaculík

To byl den první

A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a oddechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě muž.

Na opuštěném místě zaniklé periferie, kterou velkoměsto ve svém rozmachu autostrád a rezavějících železničních vleček vynechalo jako neužitečnou, jako civilizační úhor nedostupně vyťatý náspem staré trati a betonovou silnicí, kterou inženýři na jednom konci přerušili vysokotlakým potrubím a na druhém velkoměstským komunikačním okruhem.

Tuto lokalitu muž objevil už před několika lety, zaujala ho bujností křovisek a zejména tím, jak ji všechny územní rozvojové plány vynechaly, nezahrnuly do žádné zóny, a ponechaly ji jen tak svobodně zelenou. Místy, do nichž lidská noha nevkročí, kupodivu oplývají i velkoměsta, moderně si to můžeme vysvětlovat jako chybu v komunikaci – mezi inženýry a politiky, mezi politiky a byznysem, mezi minulostí, současností a budoucností. Jsou to však milá místa, a oč jsou ztracenější, o to slují větším potenciálem nadějeplnosti, pohlédl muž povzbudivě na kocoura, který chrápaje spal na zádech, s tlapami v zápěstí srandovně zalomenými.

Byla to strastiplná cesta. Aby se sem člověk dostal, musí přelézt vysoký železniční násep nebo se prosoukat nízkým betonovým propustkem. My jsme to však zvládli a předpověď počasí je nám příznivá, takže jen si spi, pršet zatím nebude. Zvláštní je, že to zvíře se tu zorientovalo rychleji než on, no kolik toho on očichal, a už si spí, už bydlí.

Muž otevřel diář a poprvé v něm listoval, aniž by ho z úkolů, vtělených do každého dne na několik měsíců dopředu, pojaly peristaltické obtíže, ba dokonce se mírně usmíval. Několikrát si zálibně opakoval jen jedno pětihláskové slovo, jemuž se jinak snažil slušně vyhýbat. Jaký to rajský zvuk, radoval se, bylo mu do zpěvu. Od tohoto data se ho netýká už nic z toho, co bylo, co darmo jen bralo život a svíralo útroby. Nyní, kocoure, máme před sebou opravdu velké úkoly a konečně i vznešené cíle.

Pila, hřebíky, sekera, panty, ruční vozík, lampa a petrolej, chleba a smetana pro kocoura a taky pro něj kousek uzenky, ovšem jen té nejlepší..., ještě taky kleště, četl nahlas z diáře, seznam to byl dlouhý, den to bude těžký. Vůbec ho však neděsil, naopak proti tomu, co všechno neustále před tím musel, den co den, rok co rok, a jak se to valilo, nebylo úniku, má nyní slavnostní pocit. Je to velký den a svátek jinak bezvýznamného týdne, měsíce, roku, času, a musí si ho užívat.

Kocour otevřel jedno oko, protáhl se a otevřel oko druhé, muž vyndal z batohu kočičí konzervu a pro sebe chleba a mazací sýr. Tím, že tomuto místu, které na plánu velkoměsta nemá ani název, protože všemu uniklo, přinese s kocourem vzmach, byl si už jist, dá-li mu Bůh zdraví. A taky kosu musí koupit a srp a brousek, ty v seznamu nemá, uvědomil si, když do pýrnatého porostu rozprostíral karimatku a spací pytel.

Ležel a díval se do nebe, dokud se nad velkoměstem nesetmělo, hle, šípky se už červenají, na zahálení času věru nebude. Není to tak dlouho, kdy ještě přemýšlel, že by si měl koupit nové auto, ale kde na ně vzít, auto je drahá věc, a nyní se upřímně raduje, jak se auta zbavil a už nikdy nebude muset měnit zimní za letní a obráceně a technická kontrola a známka dálniční a kontrola silniční a zkouška dechová, potvora plechová. Jak docela rád řídil, tak mnohem raději neřídí, nic a nikoho, už nikdy. Proč na to nepřišel dříve.

Kocour se jako vždy svobodně přitulil k jeho boku a jako vždy svobodně začal příst. K tomu ho nikdo nemůže přinutit. Vždycky mu ještě chvíli něco vypráví, než usne také. Pracoval jsem od šestnácti let, kocoure, tedy čtyřicet sedm let, skoro půl století, a nebral si nikdy více než čtrnáct dnů dovolené. Ani jsem nikdy nemarodil, pán Bůh zaplať, kocoure. A vyměřili mi, kocoure, devět tisíc důchodu, protože jsem ba i podnikal, já vůl, kocoure. Čeká nás sakumprásk úplně nový život, viď, kocoure.

To byl den první.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 5/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.