Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Václav Jamek: Léčení cholery morem, anobrž Dalajlam-li medaili

Václav Jamek

Léčení cholery morem, anobrž Dalajlam-li medaili

Tak nám slavný americký lid zas jednou uštědřil peprnou lekci z demokracie, jak jest jeho zouplna již nevykořenitelným zlozvykem, a s odpovědností sobě vlastní nám vybral nového šéfa zeměkoule, kterého se teď po jistou, možná dlouhou dobu nebude možno zbavit. Jistý Trump Donald, řečený Dobrotivý, ročník 1946, nenadálý zastánce ponižovaného bílého muže, vícekrát zkrachovalý, a přesto miliardář, nezdrženlivý psychopat, sprosťák, lhář, chvástavý heterosexuální chlípník1 a daňový ulejvák, prohrál prezidentské volby zřejmě o dva miliony tři sta tisíc hlasů2 a bude, soudruzi, příštím prezidentem Spojených států.

Totiž prohrál by ty volby, a nikoli „drtivě vyhrál“, jak se u nás psalo, v každé správně uspořádané demokracii, s výjimkou té dřevní americké, která pyšně udržuje v netknuté (neboli silně zastaralé) podobě své instituce a mechanismy z konce 18. století. Jenže to, co bylo možno pokládat za demokracii v dobách střelných, protože žádná jiná nebyla, dnes už demokracie není. V krátké době už podruhé došlo k tomu, že se kandidát, který získal ve volbách nejvíc hlasů, americkým prezidentem nestal; a nikdy nebyl rozdíl tak propastný, což je veliký demokratický skandál a ve skutečnosti to znamená, že posvátná a z toho důvodu nezměnitelná americká ústava pohrdá hlasem občana a neumožňuje mu, ačkoli by to šlo, aby úměrně technickým možnostem co nejbezprostředněji a nejplněji vyjádřil svou politickou vůli. Je to velká rána pro všechny, kdo chtěli v Americe přes všechno, co už na mezinárodním poli předvedla, vidět záruku demokratického řádu ve světě.

Systém volitelů, jak vidno, demokratickou vůli převrací, tentokrát už dramaticky, a Spojené státy tedy z řádných demokracií vyčleňuje, i kdyby všechno ostatní fungovalo. Trump se na rozdíl od Hitlera dostává k moci dokonce ve značně hrubém rozporu s většinovou vůlí voličů; není nic jiného než legální uzurpátor. Z toho, co zpochybňuje demokratický ráz současné americké společnosti, je to přitom jenom to formálně nejkřiklavější.

Zvláštní je, že na zastaralosti politického systému pokaždé také vydělává síla, která je hlasatelkou té zastaralosti, jinde ve vyspělém světě (u nás ještě nedávno taky) z ideového hlediska nepředstavitelné – američtí republikáni. Ale abych Američanům nekřivdil: dokážou převzít i nápady líhnoucí se v nových, postsovětských systémech z gruntu estébáckého; letos si například podle zářného českého vzoru vyrobili pár dní před volbami svou vlastní kibiceho zprávu, samozřejmě v Trumpův prospěch.

O tom, jaký problém a jaké nebezpečí představuje objektivní instituční zaostalost (doposud vyrovnávaná úsilím uvědomělé, aktivní občanské společnosti) a zároveň přebujelé, poslední dobou však frustrované civilizační sebevědomí prvobytných anglosaských demokracií, jsem už na stránkách Listů příležitostně psal: v USA i Británii špatný volební systém, v Británii také neexistence jednotné formální ústavy a středověká horní sněmovna, v USA sociální systém po všech stránkách nehodný vyspělé země, přemíra poměrně brutální a přitom dost neúčinné policejní moci a závadná justice. Tyto zanedbané archaické demokracie přitom působí rozhodující vahou na osudy světa, to ony ho uvrhly do slepé uličky ultraliberálního ekonomismu, proto celé věci jen přitěžuje, že nebezpečný autoritářský tlučhuba neschopný ovládat sám sebe (a obklopující se podobně chaotickými poradci) získal vládu hlavní světové mocnosti právě s přispěním děr v demokratickém zřízení, o nichž se už dávno ví – přestože se tato okolnost může jevit jako nahodilá.

Pro hlavní kandidáty hlasovalo přece 62,4 a 64,6 miliónů voličů, takže to, že „poražená“ kandidátka ve skutečnosti o jedno a půl procenta hlasů zvítězila, na problému nic nemění: Jak to, že v zemi, která byla vždy demokracií, se našlo tolik lidí schopných volit kreaturu předvádějící se tak odporným způsobem – ať už taková opravdu je, nebo se tak jen rozhodla stylizovat, a to z ohledu na ně, neboli z bytostného porozumění jedné (menší) polovině amerického lidu?!

(Trochu občanské výchovy: skutečnou většinu odevzdaných hlasů nezískal nikdo, bylo to 46,34 % proti 47,97 %. Sedm a půl miliónu hlasů „propadlo“ ve prospěch čtyř „zanedbatelných“ kandidátů nebo bylo zneplatněno. To je další defekt anglosaských demokracií, který jim brání ve vývoji a v lepší, pluralističtější politické diferenciaci: jednokolový většinový volební systém. Ve Francii, kde kandidát potřebuje ke zvolení 50 % hlasů „a k tomu aspoň ještě jeden“, by následovalo druhé kolo jen mezi dvěma nejúspěšnějšími: to možná Francii napřesrok od nejhoršího zachrání. Záruku to samozřejmě neskýtá, zároveň to však v první fázi umožňuje skutečnou centrální konfrontaci mnoha názorových proudů, která je americkým a britským systémem velmi omezována – jak na to politologové, ba i historikové už dlouhá desetiletí poukazují.)

Něco tkví v mentálním ustrojení Američanů samých, něco v současných sociálních poměrech „vyspělého“ světa. Použil jsem kdysi metaforu „mentální Yellowstone“ – pudový supervulkán, jehož výbušná energie se hromadí pod tenkou kůrkou civilizace. Až dosud vynikaly Spojené státy tím, že měly nejvyspělejší vzdělaneckou vrstvu na světě a také že značná část společnosti byla schopna silného angažování v zájmu prospěšných změn a často je dokázala i prosadit, přinejmenším ve svém životním okruhu. Bezkonkurenční vzdělanost elit se ovšem platí chronickým zanedbáváním průměru a podprůměru a také výrazně menší dostupností elitního vzdělání pro příslušníky nižších společenských vrstev; vedle úzké vzdělané vrstvy se tak udržuje veliká zcela nevzdělaná masa, přikládající neochvějnou víru dávno vyvráceným bludům a nacházející hlavní duchovní oporu ve zkostnatělých, bigotních, často i šarlatánských formách religiozity. Její sveřepé, útočné ignorantství, které jí brání rozpoznat dokonce vlastní zájmy, je věc, která Evropany na americké společnosti šokuje nejvíc. Nepřístupností argumentům je tato sociální skupina ostatně dávno známá, tak jako obdobné lidové vrstvy naše; není to příznačné teprve pro tyto volby.

Pak je tu naopak to, co Evropané na Americe obdivovali, ony civilizační impulsy, díky nimž se tamní občanská společnost stávala dějinotvornou silou, zejména pokud jde o vztahy mezi rasami a o vývoj mravů a civilizačních stereotypů. Evropa úspěchu těchto iniciativ ve skutečnosti pomáhala tím, že je rychle přejímala a jejich účinek umocňovala. Lze si ovšem klást otázku, proč si tato občanská společnost nedokázala vynutit např. obecné sociální zabezpečení nebo změnu volebního systému, i když o problému se mluví zhruba od šedesátých let; a proč je vůbec její úspěch na domácí půdě jen relativní, křehký a vlastně menší než v těch částech světa, které ovlivnila.

Je to zřejmě dáno jednak tím, že díky přílišné víře v sílu občanské společnosti, která se tak zakořenila, jsou dysfunkce systému dlouhodobě omlouvány obětavostí jedinců a spolků, u jisté více než malé části populace také vírou v neovlivnitelnou moc ďábla; takže není vůle k jeho obecné nápravě jakožto systému. Krom toho je americká společnost při své skutečné multikulturnosti zvyklá žít v bublinách. A nejsou to už jen společenství určená původem členů, ale dnes hlavně volbou. Ve srovnání s poměry malých zemí, kde lze některým menšinám skutečně upírat místo pod sluncem, jsou Spojené státy velké, něco jako samostatný svět; dost velké na to, aby si v něm jakýkoli názor a jakákoli životní poloha našly místo. Na Americe je – či donedávna bylo – skutečně úchvatné to, že každý životní postoj si tu mohl vymezit svůj prostor, a nikdo tudíž nemusel žít s pocitem, že mu jeho vlastní země nepatří. Zato se však důležitým civilizačním prvkem stal „únikový reflex“ – ona touha „vypadnout z téhle beznadějné díry“, kterou vidíme u tolika amerických filmových hrdinů.

Když tedy Američan shledává některý vnitřní společenský prostor nepřátelským pro svou „životní polohu“, má sklon jej opustit a včlenit se do společenství, o němž ví jako o přátelském. Tak se obdobné názorové a životní postoje „sesypávají“ k sobě, s druhotným důsledkem v tom, že se nejméně snášenlivá společenství vylidňují a jsou ponechána vlastní bláznivosti. Nakonec se tedy Spojené státy polarizují i demograficky, území „bludařů“ proti územím „zatracenců“, protože se však demografické přesuny přinejmenším od dvacátých let minulého století nepromítají do volebních rozvrhů, ultrakonzervativní komunity na své rostoucí izolovanosti vlastně vydělávají, jejich váha neúměrně roste.

Rozhodující determinanty dnešního nadělení jsou ovšem sociální. Objektivní ekonomické příčiny, které způsobují současné rozčarování a bezradný hněv nižších a středních společenských vrstev, jsou už řadu let známy a popsány. Nemyslelo se vlastně jen na to, že by se tato nespokojenost a dávná frustrace amerických zpátečníků mohly propojit, jak se to letos stalo. Součástí sociálního problému je i to, že poškozená skupina se nedovede sama rozpoznat, zformulovat vlastní vědomí, přijmout program, vybrat ze svého středu ty, kdo by ji vedli. Už jsem to napsal: je to hnutí nehybných – líných nespokojenců, kteří odevzdají svůj hlas radikálně promlouvajícímu příslušníku panstva a jsou rádi, že projevili svou nespokojenost a přitom nemusí nikam chodit. Nejprve brexit, teď Trump; lid chce léčit choleru morem, a panstvo se baví.

Současné podobě lidu se nelze klanět. Lid je omylný, tak jako člověk vůbec, a jeho suverénní rozhodnutí mohou být stupidní; poslední dobou se to stává čím dál častěji a zdá se, že se to má stát pravidlem; příčiny jsou také z větší části známy. Ale když k tomu dojde, má každý příslušník lidu, jimiž jsme všichni, právo před něj předstoupit, což se běžně činí prostřednictvím médií, a stupiditu mu vytknout. Jen u nás se vždycky najde mudřec, jehož celá politická filosofie sestává z průpovídky o výměně lidu, kterou vymyslel jeden východoněmecký komunista, a začne druhým toto právo upírat.

Lid sice vskutku nelze vyměnit, ale když už se tak zarputile vyhlašuje jeho způsobilost přijímat dobrá rozhodnutí, musí být způsobilý nést také za svá rozhodnutí odpovědnost a musí se k odpovědnosti volat: což se nikde v demokratickém světě nečiní. Všechno, co se „lidu“ na demokratickém Západě dnes děje, je přece důsledkem nějakých jeho předchozích rozhodnutí. Může si za to sám, zvlášť proto, že ze svých dřívějších špatných rozhodnutí neumí ani vyvodit důsledky pro rozhodnutí nová.

Ve skutečnosti se jazyk politiky staví k lidu dvojace: na jedné straně se „průměrnému občanu“, který je s lidem pro tuto potřebu ztotožněn, namlouvá, jak je ve svém rozhodování suverénní a neomylný (většina má vždycky pravdu!), ale v ostatním se s ním jedná jako s rozmazleným dítětem, které za nic nemůže a kterému se chudáčkovi nesmí nic vyčítat, aby se snad neurazilo a nedejbože i nevzteklo. A „průměrný občan“ se vskutku vzteká, místo aby se styděl a chytal se za nos kvůli tomu, co svou nevědomostí, lehkovážností a nezodpovědností umožnil.

Tak se stává kořistí cynických podkuřovačů, kteří se chtějí vyvézt k moci na hřbetech volů. U nás jich vidíme až dost, od Zemana a Babiše po Okamuru a naposledy také Robejška, který je zřejmě přesvědčen, že lid ve svém úhrnu sice odhadne váhu vola lépe než absolvent Vysoké školy zemědělské, ale skutečnou povahu Robejškových politických ambic že neodhadne. Jenže co si počít, když proti nim jako hlavní síla stojí salonní pravice, pro niž je hlavní problém dneška, dalajlam-li strejdovi medaili, a dělá proti tomu revoluci formou televizní estrády? Vystavět Mnoho povyku pro nic jako tragédii má nutně za výsledek frašku; a co my s tím?

Dalo by se to nazvat všeobecná neschopnost vážit těžkosti světa.

Většina amerického lidu se však letos pro léčbu morem ve skutečnosti nerozhodla. Konec americké demokracie nepřichází z jeho vůle, a snad jeho skutečná vůle ještě něco zmůže. Proti demokratické lidové vůli se tu postavil americký ústavní systém a udělal z ní něco jiného, než co je; což v této chvíli znamená, že mezi rozhodnutím amerického sboru volitelů a hlasováním ústředního výboru Komunistické strany Číny není žádný rozdíl.

Chápu, že pro naše vyznavače USA je takové konstatování nestravitelné, zvlášť kvůli nechutné vlastní polívčičce, kterou si mnozí na Trumpově údajném úspěchu už přihřívají. Sám bych raději také dál viděl v Americe naději pro demokracii, ale nedá se svítit.

Na závěr budu jako příspěvek k současné debatě o politické korektnosti citovat staré proroctví, které dnešní šlamastyku už před staletími předpovědělo. Jde o známou anglickou říkanku o Trumptym-Dumptym. Překládám ji tu trochu přiměřeněji než Jaroslav Císař nebo Skoumalovi:

Trumpty-Dumpty si na zeď sed,
Trumpty-Dumpty vdol žuchl hned;
králova jízda a půl armády
nebyly schopny dát ho zas dohromady.

Vejčité postavičky se posléze ujal Lewis Carroll ve své Alence za zrcadlem a nechává ji vést zejména tento rozhovor:

„Když já užívám slovo,“ řekl Trumpty-Dumpty tónem trochu posměšným, „tu značí právě to, co chci, aby značilo – ani více, ani méně.“ – „Otázka je,“ řekla Alenka, „můžete-li přimět slova, aby znamenala různé věci.“ – „Otázka je,“ řekl Trumpty-Dumpty, „kdo je komu pánem – to je to celé.“

Abych naše rozezlené kovboje trochu uklidnil, podotýkám, že hlavními učiteli uštěpačného psaní mi byli už od dětství Američané Mark Twain, Ambrose Bierce, a pokud jde konkrétně o fejetony, Art Buchwald.

_

1:Pamatujete na doby, kdy republikáni usilovali s krajní zavilostí o sesazení Billa Clintona prý kvůli jeho lhaní o vlastním (čili soukromém) sexuálním životě a ve jménu ctnosti byli odhodláni přeměřovat parametry jeho rozkroku? Kdy zabránili nadějné kandidatuře velmi schopného demokrata Garyho Harta kvůli dřívější milence? Kdy kvůli republikánskému zpátečnictví nebylo myslitelné, aby se o prezidentský úřad ucházel někdo rozvedený?

2: Podle údajů z 26. listopadu 2016, Dave Leip's Atlas of U. S. Presidential Elections. Tomuto závažnému zpřesnění, oproti původně uváděným dvěma stům tisícům, nevěnují už média téměř žádnou pozornost.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.