Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Josef Kuthan: Naše společnost v zajetí hypotéz

Josef Kuthan

Naše společnost v zajetí hypotéz

Často uniká všeobecné pozornosti, že během druhé poloviny devatenáctého a během celého dvacátého století obohatily exaktní vědy lidské poznání větší měrou než v celém dosavadním vývoji civilizujícího se živočišného druhu Homo sapiens. Evoluce jeho nervového systému již dávno „utekla“ vývoji obdobných systémů přinejmenším jiných savců do té míry, že se u něj nejen brzy nastartoval, ale rychle rozvinul proces sebepoznávání. Ten se posléze stal jedinečnou vlastností poddruhu člověka moudrého (Homo sapiens sapiens), ke kterému podle dosavadních poznatků vědy všichni náležíme. Náš mozek po mnohá staletí vytváří a také již vytvořil mnohem racionálnější duchovní představy, než jakých byl schopen na svém vývojově nižším stupni například neandrtálec (Homo sapiens neanderthalensis). Přemýšlíme o smyslu vlastní existence včetně uvědomělého vztahu k okolnímu světu a snažíme se přizpůsobit vlastní život podmínkám, které pro nás vytvořila soudobá civilizace díky dosud dosažené úrovni lidského poznání. Stimulem jejího zvyšování je také trvalá naše snaha o pochopení podstaty okolního světa na základě racionálních a ověřitelných úvah.

Rozmach znalostí vedl k takové produkci hmotných statků, která dokázala uspokojovat neobvykle rychle vzrůstající materiální potřeby jednotlivců a jejich společenství. Nastolil také potřebu dříve nevídaných vzájemných komunikačních mechanismů a uchovávání rozsáhlých souborů dat a informací. Ve zcela novém pohledu začala být chápána podstata vesmíru a úloha v něm pozorovatelných těles i jevů. Potvrdilo se, že na planetě Zemi panuje svět nejrozmanitějších molekul a ještě menších částic odhalovaných soudobou fyzikou. Studium biochemických pochodů v živých organismech urychlilo vývoj medicíny a postavilo ji definitivně na vědeckou základnu. Objasnění molekulového charakteru přenosu genové informace zaměřilo exaktní vědu také na podstatu naší pozemské existence. Zdá se, že k jejímu pochopení směřují záměry experimentálně simulovat přechod neživé hmoty ve hmotu živou (zrození, zrod), tj. schopnou vlastní reprodukce ještě před ukončením tohoto biochemického procesu přeměnou ve hmotu neživou (úhyn, smrt). Tento logicky opodstatněný a očekávaný skok vědy bude vyžadovat ještě mnoho teoretických úvah i laboratorních technik. Dosud nahromaděné poznatky fyziky, chemie a biologie jsou pro něj patrně již dostatečným odrazovým můstkem.

Považuji za vhodné zdůraznit, že pod pojmem exaktní věda rozumím tu část lidského poznání a aktivity, jejichž výlučnými zdroji jsou nezávisle a experimentálně ověřené poznatky a jejich pravdivá interpretace. Hypotézy jako dosud neověřené poznatky jsou přesto častými stimuly pokroku a orientací včetně směřování vědeckých výzkumů. Dokud se ale objektivním potvrzením své platnosti nestávají skutečnými teoriemi potvrzujícími objevené zákonitosti, zůstávají jen ilustracemi vývoje určitých směrů myšlení, někdy i dokladem jeho omylů. Přesto přetrvávají v mysli mnoha lidí. Také pro lidskou společnost bylo vždy lákavé vymýšlet rozmanité hypotetické systémy ilustrující různé stránky jejího vývoje. Otázkou stále zůstává, zda vždy vystihovaly skutečný stav věcí, zda běh času nepotvrdil jen jejich dočasnou opodstatněnost a zda nešlo jen o subjektivní zbožná přání, jak by se měl svět kolem nás vyvíjet. Nepřetržitým pronikáním poznatků exaktní vědy do našeho běžného života se ony jednou již vyslovené hypotézy ale stále rychleji konfrontují s již ověřenou realitou.

Věřit, či nevěřit v Boha?

Nejvytrvaleji přetrvávajícími systémy pouhých hypotéz jsou po dlouhá období vývoje lidstva různé vznikající a zanikající mystiky a náboženství. Svá božstva většinou personifikují, aby je přiblížili i jedinci s minimálním vzděláním a rozhledem. Přetrvávají především ty, co na mnohé problémy člověka moudrého a jeho okolí podávají zdánlivě prostá a průzračná vysvětlení. Některé zázraky líčené v Bibli mohou být prý stále ještě snáze pochopitelné než experimentálně ověřená kvantová mechanika (Jiří Grygar). Z dnešního pohledu jde o objektivně nepotvrzené a vyhasínající pohledy odpovídající nižšímu stupni lidského poznání doby svého vzniku. V konfrontaci s jeho soudobou úrovní se snaží svá dogmata obhajovat oddělováním různých projevů téhož lidského mozku. Jde často o spekulativní hypotézu, že existují dva nezávislé světy duchovna a materiálna (Tomáš Halík). Prvý je pokládán obvykle za neměnný a nepostižitelný lidskými smysly, druhý jen za proměnlivý a poznatelný svět věd a technologií. Jako aktivní či pasivní aktéři volného vytváření a ověřování i zcela odlišných hypotéz žijeme nyní již v období vyššího stupně lidského poznání soudobé civilizace. Uvnitř neseme ale historickou stopu oněch dosud zdaleka nekončících religiózních etap. Zatímco denně automaticky využíváme materiální výdobytky exaktních vědeckých teorií a na ně navazujících výrobních procesů, pod tlakem tradice či běžných životních starostí držíme často k vlastní škodě prokázané poznatky objektivní vědy nostalgicky stranou osobního duchovního života.

Má to mnoho objektivních a celkem pochopitelných příčin. Mezi nimi pokládám za významnou především okolnost, že u mnoha národů se jejich kultura vyvíjela úzce s náboženstvím a často dokonce výlučně s ním. Opouštět jeho liturgické hypotézy by pro ně znamenalo zbavovat se kulturní pospolitosti odkázané předchozími generacemi. Přijímat racionální ateismus je pak často mnohem obtížnějším duševním procesem pro široce vzdělané a v kulturních dějinách se orientující intelektuály než pro prosté občany vycházející z denní materiální zkušenosti vlastního života. Dle mého soudu se duchovním důsledkům rozvoje lidského poznání stěží dříve nebo později nevyhne žádný logicky uvažující a dostatečně vzdělaný jedinec. Ostatně člověkem vyslovovaná hypotéza „věřit v Boha“ nedisponuje dnes už větší věrohodností než její antiteze „nevěřit v Boha“.

Pojem „víra“ ale přesahuje rámec jakéhokoliv náboženství, může být jím i předpokládaná a dosud nepoznaná fyzikální síla či princip. Pokud se její hledání stane předmětem exaktní vědy, pak nastupuje obvyklá cesta od formulace hypotézy až po její experimentální ověřování. Setrvačnost myšlení v tradiční víře k nepostižitelnému hybateli světa je ale přesto převeliká. Postihuje také intelektuální komunitu, od badatelů působících v sociálních vědách až po některé teoretiky a přírodovědce. Příkladem jsou pokusy matematicky dekódovat vzkazy jakéhosi Stvořitele (Elijahu Rips), či je v divadelní nadsázce dokonce hledat v genomu DNA (René Levínský). Není divu, že ani naše vzdělávací systémy se o nějakou syntézu duševního života s exaktní vědou v nostalgickém prostředí některých univerzit nepokoušejí.

Světonázorové spektrum našich občanů se ale ve srovnání s předválečnými poměry výrazně změnilo. Překvapivá je proto morální a nepřiměřeně velká materiální podpora církvím, která je evidentně v rozporu se současným nízkým zastoupením věřících občanů České republiky (méně než 20 procent). Vychází patrně z mylného předpokladu některých politiků a politologů, že jedinými nositeli ateistických světových názorů jsou pro ně nepřijatelní komunisté. Dospívají obvykle k sotva opodstatněnému závěru, že trvající odklon Čechů od katolické církve je jen důsledkem omezování její činnosti za minulého režimu, a nikoliv její strnulosti na hypotézách postupně ztrácejících své opodstatnění ve světle stále narůstajících poznatků exaktních věd.

Snad kromě některých levicových politiků lze u nás dosud obtížně hledat občanské iniciativy, které by se otevřeně hlásily k ideologii dovolávající se výlučně vědeckého pohledu na svět. Podle mého názoru jsou ateistické postoje většiny našich občanů hlavně důsledkem vlastních životních zkušeností i zdravého úsudku. Nehraje zde prokazatelnou roli nějaká ucelená materialistická ideologie odvozená od sovětsky deformovaného marxismu devatenáctého století ani jednostranné a často utopické ekologické představy hnutí zelených a podobných, ale spíše laických iniciativ. Převažující světonázorová orientace současné české společnosti náš liberálně demokratický systém zatím příliš zřetelně neovlivňuje. V programech jednotlivých stran stále převládají ideologicky bezbarvé politické, právnické a ekonomické hypotézy orientované jen na určité skupiny voličů. Při tvorbě koalic dochází k jejich promíchávání a některé jejich části jsou ještě dříve opouštěny, než by mohlo dojít k pokusu o jejich realizaci.

Od socialismu ke kapitalismu

Ani naše země nemohly být izolovány od těch myšlenkových proudů, které se snažily s různým úspěchem přiblížit pokrok v lidském poznání stále širšímu okruhu lidských komunit. Po druhé světové válce se stala pro mnoho nemajetných a prožitými útrapami postižených občanů přijatelná hypotéza o možnosti vybudovat socialistickou společnost v omezeném teritoriu některých zemí, a nikoliv v celosvětovém měřítku, jak by spíše vyplývalo z ekonomické analýzy kapitalismu devatenáctého století (Karl Marx). Nejen další rozvoj ekonomie, ale i sociální vývoj postupně ukázaly, že tento zjednodušený Leninův předpoklad byl chybný a direktivní ekonomický systém sovětského typu zdegeneroval i politicky. Čtyřicetileté trvání minulého režimu zanechalo v naší zemi nepochybné stopy v setrvačnosti myšlení lidí zejména u starších generací. V období takzvané normalizace mnozí zcela opustili aktuální potřebu návratu k morálním a demokratickým zásadám politiky (Tomáš Garrigue Masaryk) a hypotézu socialismu tak zcela pohřbili. Pro další vývoj naší společnosti zanechal poválečný československý stát ale také mnoho progresivních zkušeností a speciálních dovedností využitelných i po rozpadu direktivního politického systému. Dosud jsou převážně zkoumány a publikovány negativní rysy jeho mocenské a ekonomické politiky, chybných předlistopadových hypotéz o vedoucí úloze KSČ a dělnické třídy včetně rozsahu jejich represivních důsledků pro nezanedbatelnou část našeho obyvatelstva. Ve sdělovacích prostředcích i v sociálních sítích lze ale stěží najít pokusy o objektivní a nezaujaté analýzy poválečného vývoje české společnosti, zejména ve zdravotnictví, dopravě, vědě a školství.

Potřeba přeměnit direktivní socialistickou ekonomiku na tržní kapitalistickou vyvolala mezi ekonomy různé sofistikované návody na řešení tohoto složitého problému (Tomáš Ježek, Jan Švejnar). Byla nakonec mocensky prosazena teze, že vhodnější je kupónová privatizace než přímý prodej státních podniků (Václav Klaus). Teoretické opodstatnění této jedné z polistopadových hypotéz nenachází podle veřejně dostupných informací mezi našimi ekonomy převládající podporu asi také proto, že její uplatňování vedlo k deformované formě vlastnictví (Václav Žák). Jinou opakovaně šířenou a prakticky prosazovanou zůstává také teze, že soukromé vlastnictví by mělo mít vždy prioritu před kolektivním (státním, skupinovým) bez ohledu na sféru svého uplatnění. Téměř každý trochu pozorný laický pozorovatel dnes cítí, že toto tvrzení by mělo být na základě dosavadních zkušeností poněkud korigováno. Za jinou lze také pokládat hypotézu „stát se dá řídit jako firma“ (Andrej Babiš), která v současné době nachází nejen emocionální, ale i realistickou odezvu mezi významným počtem občanů. Vyplývá asi spíše z osobních manažerských zkušeností než z analýzy vnitřních vztahů mezi zúčastněnými subjekty (majiteli, manažery, zaměstnanci, volenými politiky, státními zaměstnanci). Nyní je ale aktuální její ověřování, pokud se nemá stát pouhou iluzí či tragickým omylem s negativními důsledky pro společnost. Lze proti ní vznášet sice apriorní námitky třeba tím, že by mohla být jednou uplatněna jako antiteze „firma se dá řídit jako stát“, ale teprve budoucnost ukáže její životaschopnost.

Humanismus a svoboda

Někteří politici, publicisté a řada intelektuálů dávají přednost morálním aspektům vývoje české společnosti a hlásí se ke známé tezi „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ (Václav Havel). Ta našla masovou podporu bezprostředně po Listopadu především pro svůj pozitivní dopad na chování lidí v napjaté atmosféře. Emocionálně apeluje na překonání represivních metod státní moci uplatňovaných v minulém režimu a je přijatelná pro nejvlivnější západní spojence České republiky. Trvalejší humanitní hypotézou by mohla být, pokud se ukáže, jak má být v liberálně demokratickém systému prakticky uplatňována při tvrdých pravidlech neomezené tržní ekonomiky. Zdá se, že někteří lidé by ji rádi aplikovali například při posuzování imigrační krize, a hlavně při hledání správných lidských vztahů k uprchlíkům. Ukazuje se ale, že v ovzduší neomezených tržních mechanismů se z masové migrace do Evropské unie stává v podstatě byznys s lidskou masou. Při aplikaci původní teze je pak v ní skryta jistá vnitřní nejistota a rozpornost. Pokud ji přečteme pozpátku, že „lež a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou“, pak se ukazuje, že v bojích proti islámskému státu a v táborech imigrantů se přeměňuje v tuto svou antitezi, která lépe vystihuje drsnou válečnou skutečnost a osudy jednotlivců při masové migraci převážně muslimských komunit do Evropy. Přeceňování významu pouhých slov a jejich sledu při formulaci hypotéz může tedy vyvolat oprávněné námitky, zda příliš jednoduchá a na prvý pohled sympatická hypotéza se může nečekaně dočkat také svého absurdního naplnění.

Velmi populární je také hypotéza o občanské svobodě. Lze si v této souvislosti vždy položit otázku, v jaké lidské komunitě může být jednotlivec vůbec zcela svobodný. Platné zákony i v demokratické společnosti vlastně osobní svobodu vymezují podle toho, které z lidských aktivit se týkají, zda jde o svobodu verbální či svobodu sociální. V prvém případě není obvykle složité ji zabezpečit, zejména pokud se problematické chápání lidských práv zaměřuje pouze tímto směrem. Jen velmi direktivní a centralizované režimy ji výrazně omezují, což je dnes právem považováno za vývojový anachronismus. Ve středověkých absolutistických monarchiích nebyla svoboda slova trpěna často ani uvnitř komunit vládnoucí šlechty. Škodlivost omezování svobody myšlení jako nástroje rozvoje lidského poznání ilustruje nejlépe celá dlouhá historie přeměny alchymie v chemii (Vladimír Karpenko: Alchymie, dcera omylu, Praha l988; Arthur Greenberg: From Alchemy to Chemistry in Picture and Story, Wiley 2007) jako součásti dnešního obecného fyzikálního pohledu na svět.

Svoboda sociální jako právo na přijatelné podmínky pro důstojný život každého jedince bez ohledu na jeho materiální postavení se naproti tomu anachronicky považuje dodnes za něco nepřirozeného a nebývá často ani spojována s lidskými právy. V globalizovaném systému neomezené moci trhu ale brání jejímu uplatňování i v nejvyspělejších ekonomikách nepřiměřené přisvojování společenského bohatství (Jan Keller) a z něho plynoucích výnosů. Je tím také omezován přístup k osobnostnímu rozvoji nejen v zaostávajících oblastech světa. Ke škodě ještě rychlejšího rozvoje lidského poznání a životních podmínek se tak například omezuje kapacita nadaných jedinců užitečných pro celou společenskou komunitu. Platnost jiné známé hypotézy o domnělém rovnostářství v sociální politice státu se v těchto souvislostech obtížně obhajuje.

Protože jsem profesí pouhý přírodovědec, jsem schopen pochopit ty poznatky historických a právních oborů, které jsou výsledkem objektivního, osobně nepodjatého a ověřitelného hodnocení faktů a dat, jak bývá pravidlem například u archeologie, ekonomie a sociologie. Jisté míry subjektivismu či zaujatosti se ale nemůže zbavit asi nikdo, kdo se snaží analyzovat a pochopit složitost okolního světa, v němž sám právě žije. Za zásady trvalejších hodnocení pokládám proto náležitý časový odstup od historických dějů a pravdivou analýzu dostupných dat v mezích závazné metodologie vědy.

Nezanedbatelný počet hypotéz často dlouho přežívá pro svou zdánlivou srozumitelnost či dokonce úplnou trivialitu. Obvykle prostřednictvím nich si široká veřejnost až zprostředkovaně vytváří vlastní duchovní vztah k exaktním vědám a k důsledkům jejich rozvoje pro vlastní život. Převažující názor na vědecký výzkum je často podáván prostřednictvím jeho popularizátorů a komentátorů, ale již méně samotnými tvůrčími badateli, z nichž někteří se tomu dokonce vyhýbají. Z domnělých výšin skvělých nápadů a náhlých inspirací bývá pak ostatním občanům poněkud emocionálně idealizován ve skutečnosti méně barvitý a zcela racionální svět uznávaných teorií a nesnadných cest jejich ověřování.

Pokusil jsem se naznačit, že s pojmem teorie a její platnosti v oblasti společenských procesů, kde typicky převládají hypotetické úvahy a koncepce, je záhodno zacházet ještě s větší opatrností než při posuzování obecnějších pozemských a vesmírných jevů, jimiž se zabývá exaktní věda. Některé hypotézy mohou být také zcela nesprávné, i když jejich život nemusí být právě jepičí. Příkladem může být problematické tvrzení, že změna letního času na zimní a vice versa je prokazatelně užitečné opatření. Na překonávání těch mylných nemusí stačit někdy ani výměna několika generací.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.