Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Ondřej Vaculík: To byl den druhý

Ondřej Vaculík

To byl den druhý

Probudil se časně, ještě před šestou, nebe mírně zakaboněné, ale pršet nebude. Kocour už byl na průzkumu, pomalu a opatrně prolézal křovím, důkladně si vše prohlížel a očichával a ukládal do paměti. Což muži připomnělo, jak po vykradení jeho bytu na hromadě všech věcí, vyházených ze skříní a šuplíků, trůnil jeho notebook. Zloději v bytě nenašli nic, co by se jim hodilo, starý notebook rozkřápli, asi aby se mu pomstili, tušili, že v něm má vše, co během dvanácti let napsal. Jak se užasle na strašnou hromadu své domácnosti díval, pobavily ho nečekané souvislosti: dóza na máslo vedle učebnice staroslověnštiny, kolem kapesní Bible Svaté podle posledního vydání kralického z roku 1613 se jako had ovíjela kravata. Musel uznat, že díky vyloupení vznikla docela zdařilá instalace s názvem Trosky mého života. Z té hromady přibalil do ruksaku pouze tu kravatu, Bibli a staroslověnštinu, co také jiného. Ještě možná globus, kdyby se dal nějak složit.

Majiteli bytu napsal, aby se nezlobil, do obálky vložil dvanáct tisíc a spolu s klíči od bytu ji vhodil do jeho schránky. Kdyby to byl western, ještě by to zapálil a dále bychom viděli, jak jezdec na cválajícím koni pádí do dáli. Vzal batoh, kocoura, nasedli na tramvaj a jeli.

Vysoukal se ze spacáku a šel si k rezavé pumpě vyčistit zuby. Pumpoval a pumpoval, ale voda netekla, ačkoli ještě před půl rokem, když tu byl poprvé, tekla. To jenom pumpa nefunguje, voda tam snad je, spravíme to, pohlédl povzbudivě na kocoura. Všiml si, že kocour má mokrou bradičku. Zanořil se do křoví, v němž kocour šmejdil, a vskutku objevil v roklince stružku vody, spíše pro kocoura než pro člověka. Ničím ale nepáchla.

Jdu na nákup, bude toho hodně, povezu to na vozíku, ještě taky nějaký hasák na tu pumpu, a neboj se, přivezu ti také nějakou uzenku, jen tu nejlepší, a pro mě mazací sýr. Tak za pět šest hodin se vrátím. Neuvědomil si, že kocour není pes. Zdálo se mu, že pro jeho nový životní úděl je právě kocour společníkem nejvhodnějším, dostatečně submisivním, ale jestli on není submisivní až příliš. Víš, co to dalo práce, než jsem se domestikoval, celé generace koček na tom dělaly, a ty mě tu teď chceš ponechat napospas této příměstské divočině? Všechno mé ochočování přijde vniveč, díval se na něj kocour nešťastně. A tak, co se dalo dělat, šli spolu. Přelezli železniční násep, a cesta, která mohla vesele ubíhat, se vinou kocourovy všetečnosti docela táhla.

Neudělal jsem nakonec jen další životní blbost, padly na něj chmury, protože si neuměl představit, jak se bude kocour chovat v železářství, a jestli je tam oba vůbec pustí.

Jak se blížili k tramvajové smyčce, kocour se stále více loudal, až se u posledního šípkového keře před sídlištěm zarazil úplně. Vzal ho do náručí, ale když udělal pár kroků, kocour se mu zděšeně vytrhl a zamířil zpět k šípkovému keři, kde zůstal stát. Jestli to správně chápu, tak tady se zase sejdeme, protože jiné řešení naše situace nemá, pravil mu důrazně. Chvíli si ještě hleděli do očí a jemu se zdálo, že kocour pochopil. Není to ale klam?

Nedočkavě vyhlížel tramvaj, nejela a nejela. Dostavil se starý pocit, kterého se přeci chtěl jednou provždy zbavit. Zase ho svírá úzkost, domov opustil v euforii, jež nyní pomíjí, protože pumpa nepumpuje a co bez vody. Také rýč musí koupit, jestli by se ta stružka nedala nějak prohloubit. A nejhorší je, že kocoura, jenž až posud byl šťastný, zanesl kamsi, kde chudákovi nezbývá, než aby se strachoval o svůj osud a o svého páníčka, stejně jako se páníček strachuje o svého kocoura a o jejich osud společný. Uvidíme se ještě?

V železářství měli docela radost, jaký kšeft jim tam dělá. Na ručním vozíku, pěkně drahém, mu ochotně přihustili kola a všechno nové náčiní a nářadí pomáhali ukládat do korbičky. Jeho výbavu ještě ledasčím užitečným doplnili. A před zimou si k nám přijeďte koupit kamna a roury, kolena a také zděř musíte mít. Visací zámek máte? – Nepotřebuju, zamykat nebudu, mával jim.

S vozíkem už musel pěšky, chvílemi na nových pneumatikách lehce běžel sám, ale do kopce to bylo docela pachtění, až z něj lil pot. Ačkoli dobře pořídil, starý strach v něm pořád dlel, jako by zase někam vezl kolegy autem v přecpaném městě na důležitou schůzku, na níž měli být už před půl hodinou. Přidal ještě do kroku. Ať to dobře dopadne, strachoval se.

V dáli se rýsovaly poslední paneláky, situace skoro infarktová.

Uviděl ho na stejném místě, kde stál, když se rozcházeli. Vděčně na sebe pohlédli a oba věděli, že tohle bude místo jejich rozchodů a setkávání už vždycky. Nejhorší tedy mají za sebou. Vybudovat si společnou boudu a zařídit ji na pohodlné bydlení i v zimě už bude dílem jediného okamžiku.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.