Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Kamila Berndorffová: Křesťané v Indii

Simona Racková

Skutečné tvary hrází (Sázava)

Básníci a jejich místa (48)

Šumění Sázavy, které lemuje večery a dny. Závratná Mléčná dráha nad řekou, když v noci odcházíme od ohně (s dětmi, takže mezi prvními, a stejně už je k půlnoci...); taková tma, tlustá a hutná, bezvýhradná tma nikde jinde není, ve městě rozhodně ne, tam hvězdy musíme hledat a i Velký vůz si jen po paměti doplňovat. Tady ho v té přehršli hvězd těžko rozeznat. Takže na úzké cestě na okamžik zastavíme, zhasneme baterku a díváme se, jen se díváme. Děti jsou už dost velké na to, aby si přes den samy skočily za kamarády na osadu – malí i větší tu běhají v houfu, pití i náplast na rozseknuté koleno bez řečí dodá ta z nás, která je zrovna na doběh –, a ještě dost malé na to, aby si, po dlouhém červnovém stmívání, přisedly na kámen-schod, který spravoval ještě můj táta, a prstem si vzájemně ukazovaly svatojánské broučky. Vylétávají z kapradí, zazáří jako zlatá mžitka a pak se mátoživě zanoří někam do listoví, které jen tušíme. Do noci zazní trumpeta muzikanta z chaty vysoko na stráni, Amazing Grace, a pak drobný potlesk, roztroušený po obou březích. Večery u petrolejky (elektřina ani mobilní signál tu nejsou), koupelna = lavor s ledovou vodou. V noci poslouchám oddychování dětí a myslím na tátu, jak se takhle potmě vracíval z ryb a šeptem mámě hlásil, jestli budeme zítra obědvat candáta, nebo úhoře (i naporcovanému mu na pánvi ještě škubaly nervy). Tady jsme zase spolu.

-sr-

Zpívat oheň

Od té doby, co jsme se to dozvěděli...
píšu ti, všechno se změnilo.
Ne, nezměnilo se nic. Prázdnota slov
útěchy, proplouvají jako voda, Sázava
v našich prstech (tvoje nehty a šampaňské
vždycky jen šampaňské, pro nás dvě)
Co se nám musí ještě stát? Kolik dětí
a milenců přijde a pomine? Stát zase
na břehu, kameny, iluze jistoty:
chodili po nich ti, kteří nám zemřeli
Přátelství se ženou, tady jsme vyrůstaly
my, zarputile tvrdé y přísudečné.
Noc, do níž v extázi křičíme své sny
neboť jen zpívat nestačí. Kdo umí zpívat oheň?
Holčičky, co se kdysi minuly. Indiánky pomalované
tak jako naše dcery dnes. Bez varování
a pozvolného budování. S tebou. Napořád, teď.

Skutečné tvary hrází

Víš, co se šeptá o průhledných
ještěrkách? Pohyby v útrobách, kůže
z elektřiny. V soutěsce, štěrku se vyskytnou
znamení, uvidíš je, až ke mně půjdeš.
Nechci nikomu patřit. Zapadnem do sebe
v naprosté tmě, nuceni k mučivému tichu.
Když ty jsi moje doma, říkáš pak a já
nemůžu snést ten stesk. Pomeranč
jistěže rozpůlený, na samé hraně stolu.
Zatím převracej významy, vyhřáté kameny,
ještě. Čas bez legend. Něco se ale chystá.
Skutečné tvary hrází poznáme,
až když bude řeka pryč.

Na stráni

Vstaneme brzo. Nenech mě spát,
nenech mě snít příliš dlouho. Plody
se rozevřou, výtrusnice a jiné, další výrazy,
které jsi už tak dlouho neměl v puse.
Rukou mi projdou mnohé tvary
květů, brzy, už brzy skončí vegetační
řád. Klid před koncem, taky ho cítíš?
Půjdeme travou plnou potomků,
budeme velmi ohleduplní. Dívej se
na mě, než to vyslovím naposledy, zatímco
na stráni bělá a fialoví, bělá a fialoví vřes.

Arslan znamená lev

Měla jsem ta jablka krájet s tebou.
Zaklapnout notebook. Ořezat k jádřincům
až k roku 1982, pětiletá na břehu Sázavy
v zářivém tričku s nakousnutým jablkem
s nápisem Apple (až teď mi dochází
že bylo reklamní, z voňavé krabice od tety)
piškoty kladu do tlamy černým psům
našich sousedů arabistů. Arslan znamená lev
Chalva znamená sladká. Učíš mě ovoce.
Na kostrbatém palouku s výsekem protějšího
břehu zpíváme spolu, přese všechno:
My bonnie is over the ocean.
My bonnie is over the ocean.

Rozpočítaná

Jen co odjedeme, vše se začne dít:
Sítě se zacelí, trhliny, které zely
lepkavé zbytky na stěnách zastřeny
v kumbálu (už to slovo zaobluje!)
kulatá symetrie hnízda lesních vos.
Obcházíš mě, když tu tak sedím na kameni, tati.
Bezradně překážím, jak překážejí jen děti.
Ty, plný velkých starostí, v rybářských holinkách
s rybářskou kocovinou (ještě netuším, co to je
tak se jen vyhýbám a nechávám tě spát).
Učíš mě. Všechny názvy. Všechny varianty.
Způsoby, jak být sama, mlčky rozšklebovat
původně nepatrnou ránu. Lýtko, lýko
stiskněme čelisti a smlčme je, pravopisné hnidy
pedantská slova nevyjmenovaná. Marně
podávám odvolání. Rozpočítaná
na schodech, v mechu a kapradí
ony to odtlumí. Měkce, viď, Týnko, měkce.

Před prosvětlením

Předjaří. Prý kapraď samec, přitom stvoly
zavinuté jak houslový klíč, jako ruce novorozence
(pěstičky a jiná slova, jichž se lze ostýchat).
Kamení ještě zranitelné. Křehkost mezistavů.
Když svítá, musím bdít, přikládat odstíny
jak sklíčka na měření zraku. Kontury, šrafování
děje postupné, tiché. Děje postupné, tiché.
Uprostřed řeky, proudu, v ranním oparu
a prvním jiskření, copak mi přineseš?
Čas ještě před jmény, čas před prosvětlením.
Dětskýma rukama odnáším stažené maso
precizně očištěné. Záškuby nervů ještě na pánvi,
chráněni krápníky úhořích kůží. Impatines noli-tangere.
Počkat si na zralost, na rozprsknutí zrn.

Femme fatale

Třicátý srpen (už zase předbíhám!)
jsou malé Dušičky. Jak se poznáme
až se narodíme příště? Nevysvětluj,
prosvětluj. Dušemi se neplýtvá, hlouběji
stiskneš mi ruku a trpělivě, v dřepu, klacíkem
pobízíš slepýše, dokud se neodvine z cesty.
Slepýš, užovka, volavka, netopýr
celý arzenál chráněných živočichů
teď: zakloň hlavu, ať zachytíš ten let!
Světlo je tvárné, už víš, změní tě. Změkčí
pracnost spánku i útrpnost uvykání
za nocí, za nocí, za nocí
osamělých jak femme fatale.

Simona Racková (1976) je básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně, roku 2009 vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance. Je laureátkou Drážďanské ceny za lyriku 2016.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.