Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Hynek Skořepa: Maxim Gorkij: oběť, či spoluviník?

Hynek Skořepa

Maxim Gorkij: oběť, či spoluviník?

V červnu 2016 přešlo nepozorovaně (alespoň u nás) výročí úmrtí významného ruského a sovětského spisovatele Maxima Gorkého. Ten před osmdesáti lety zemřel za dosud ne zcela vyjasněných okolností, podle některých (ovšem nepotvrzených) názorů byla jeho smrt přinejmenším uspíšena na pokyn samotného Stalina (údajně byl otráven, stejně jako jeho syn). Jestliže před rokem 1989 byl Gorkij povinnou součástí školních osnov jako zakladatel socialistického realismu a jeho vybraná díla byla rozebírána pro mnohé jistě až do omrzení, dnes většina mladších lidí o Gorkém vůbec neví. Nejen že se v hodinách literatury na středních školách již dávno neprobírá, ale jeho díla zmizela také z polic mnoha našich knihoven.

Roku 1892 vyšla Maximu Gorkému (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov) první povídka. Během několika let se stal známým a vyhledávaným spisovatelem nejen v Rusku, ale i v mnoha dalších evropských zemích, dokonce i v USA. Literární pseudonym, pod kterým se proslavil – Gorkij (Hořký), si nevybral náhodou. Rusista Vladimír Novotný v Gorkého medailonu (Přemožitelé času, č. 3, vydáno 1987) uvedl:

V předvečer roku 1900 bylo celé kulturní Rusko ve varu. Na literárním horizontu se vynořila nová hvězda první velikosti: neobyčejně vitální, robustní, temperamentní a buřičsky naladěný mladý prozaik... Jestliže jiní ruští spisovatelé byli dlouhá léta známí jen v kruzích vzdělanců, zejména studentů a liberálů, tentokrát se sláva Maxima Gorkého šířila i ve vrstvách, jimž sociální postavení neumožňovalo žít kulturně a které z pochopitelných důvodů soudobé literární dění vůbec nesledovaly. I mezi nimi se však tehdy rozšířilo povědomí o jakémsi Gorkém, o literátovi, který promlouvá jejich hlasem a především zůstává stále stejným jako oni, patří k nim...

Hlavními „hrdiny“ jeho raných děl byli bosáci, lidé bez domova, tuláci po Rusi. Téměř každý z nich byl zároveň i samorostlým filozofem. Maxim Gorkij (1868–1936) nebyl první, kdo bosáky uvedl do literatury. Realisticky je zachycoval již V. G. Korolenko (1853–1921), ukrajinský rodák, pobývající ovšem ve vyhnanství v Nižním Novgorodu. Korolenko byl konec konců jedním z Gorkého literárních učitelů. Jejich postoj k tulákům se však výrazně odlišoval. Jestliže Korolenko se na ně díval jako na ty, kterých si společnost dosud nevšímala a kteří si zaslouží soucit, Gorkij nevěřil na možnost zlepšení jejich životních podmínek. Podle něj je z bídného života možné pouze se „vylomit“, odejít. Jestliže Korolenko byl lidumil, který věřil v možnost nápravy, v reformy, Gorkému učarovala revoluce. V té době ještě ovšem nevěděl (nebo si nepřipouštěl), že revoluce může také pozřít „své děti“ a přinést lidem dosud netušené utrpení. Doufal, že revoluce přes svou krutost umožní lidem lepší život. (Zvířecké instinkty žijí v každém z nás, ale upírám lidem z druhé čtvrtiny XX. století právo tvrdit, že toto zvířecké je nám dáno jako tělo a krev navždycky. Kdyby tomu tak bylo, pak by revoluce byly nejen nemožné, ale i zbytečné..., z dopisu Rjachovskému, 1925.) Spatřoval v ní jedinou schůdnou cestu k lepší budoucnosti lidstva. V dopise Konstantinu Fedinovi (1892–1977), tehdy začínajícímu spisovateli, roku 1926 napsal: Utrpení musíme nenávidět, jen tak je můžeme zničit... Humanismus v té formě, jak jsme ho přejali z evangelia a ze svatého spisování umělců našich o ruském lidu, o životě, tento humanismus je špatná věc... podle mého je zapotřebí strhávat z trpitelů hadry slov, pod nimiž se často objeví zdravé tělo lenocha...

Zdá se však, že se v tomto ohledu zmýlil. Jestliže v dopise Grigorjevovi roku 1926 napsal: Představte si, co se bude dít, až desítky a stovky tisíc lidí zahoří vášní pro vyřešení otázky ne jak pohodlně žít, ale pro co žít!, my to dnes po zkušenostech celého 20. století vnímáme jinak. Stále dokola zjišťujeme, že po poměrně krátké době nadšení a chuti zapojit se do veřejného dění bez nároku na odměnu, jen z dobré vůle, přichází vystřízlivění, apatie a touha po hmotném či tělesném uspokojení.

Gorkého povídky, romány i divadelní hry začaly být velice brzo překládány také do češtiny (přehled čes. vydání viz např. Slovník rusko-českých literárních vztahů, Miroslav Zahrádka a kol., Oftis, Ústí nad Orlicí 2008). V letech 1901 až 1902 vycházel v Besedách Času na pokračování první Gorkého román Foma Gordějev (rusky 1899), zobrazující život bohatého kupce, jeho tápání a hledání pravdy. Již v něm se objevuje také Gorkého úcta k ženě jako uchovatelce života a opoře muže, která se nese doslova celým jeho dílem. (Láska k ženě je pro muže vždycky plodná, ať je jakákoliv, i když mu přináší jen utrpení – i v tom je vždycky mnoho cenného.) Gorkij si velice dobře uvědomoval, že život je pro ženu často mnohem složitější a těžší než pro muže, zvlášť v dobách krizí a otřesů. Za zlepšení postavení žen se zasazoval mnohem dřív, než se objevila nějaká Evropská unie se svými kvótami a nasloucháním feminismu. V dopise Bogdanovovi v roce 1930 třeba napsal: Postavení ženy v našem současném životě stále ještě není důstojné ani jí, ani nás...

Foma Gordějev, v zahraničí nejpřekládanější Gorkého román, navazuje na rané bosácké povídky. Odehrává se v prostředí bohatých povolžských kupců. Je vystavěn na výrazných kontrastech – proti slabosti, změkčilosti, zvrácenosti a rozkladu stojí fyzická síla, zemitost a jadrnost. Projevy a hodnotami smysluplného života, které mohou člověka vyvést z bludného kruhu, jsou zde láska a práce (Ivo Pospíšil ve Slovníku světových literárních děl 1, Odeon 1989).

Kupecký synek Foma Gordějev, ač by mohl žít životem majetného člověka na výsluní společnosti, se nedokáže oprostit od stále sžíravějších pochybností o životě a jeho smyslu:

Lidé se mi nelíbí... Zaboha nemůžu pochopit, nač žijou!... Já si myslím, že bychom všichni bez rozdílu měli dobře vědět, k čemu jsme na světě!... Copak se člověk rodí jen proto, aby nějaký čas pracoval, nahrabal peněz, vystavěl dům, zplodil děti – a umřel? Ne, život musí mít nějaký smysl...

V závěru knihy, při oslavě spuštění nového parníku na vodu, vmete Foma přítomným kupcům do tváří svoji obžalobu: Jste vrahové... Uvědomujete si, že jste živi jen z lidského utrpení?... Váš pánbůh je zlaťák! A svědomí jste vyhnali... Cizí sílu vysáváte... cizíma rukama pracujete! Kolik lidí plakalo krví pro vaše slavné činy?... (překlad Jarmily Fromkové).

Víra v člověka

Ještě za předmnichovské republiky vyšly u nás Gorkého Spisy v sedmi svazcích (1928–1933) v nakladatelství Melantrich pod redakcí Bohumila Mathesia. Kromě nich se objevovaly i jiné překlady jeho děl, např. od Jiřího Weila a dalších. Po roce 1945 byly vydány Sebrané spisy dokonce ve třiceti svazcích a mnoho dalších knih. Z přehledu Gorkého děl je zřejmé, že šlo o nesmírně plodného autora. Jako dramatik k nám pronikl hned svými Měšťáky (rusky 1901), kteří se v roce 1902 hráli v Plzni a v pražském Národním divadle. Gorkého divadelní hra Na dně (1902) se odehrává v noclehárně chudých. A právě z nitra noclehárny zaznívá snad nejslavnější Gorkého výrok: Člověk, to zní hrdě! Gorkij se nepřestával zastávat prostých, chudých lidí: Všichni lidé nejsou „chamraď“, zdaleka ne, i když v poslední době zdivočeli. Vězte, že my všichni, kteří známe život, nemáme kromě člověka več věřit... Nebuďte k nim (lidem) proto příliš tvrdý. Zlobit se můžete a musíte, ale také musíte umět lidi polaskat! Tak je to... (v dopise Vsevolodu Ivanovovi, 1917).

Maďarský marxistický filozof a estetik György Lukács (1885–1971) o Gorkém řekl, že ve svých povídkách, románech a hrách zachytil celou „lidskou komedii předrevolučního Ruska“. I v těch nejhorších brlozích, uprostřed nezměrné bídy carského Ruska, nacházel pozoruhodné lidi, kteří se nevzdávali hledání plnohodnotného života (Mne na člověku nejvíc uchvacuje jeho smělost, ale ne ta, která ho naučila létat o závod s ptáky a podobným věcem, nýbrž smělost jeho neúnavného hledání..., Sergejevu-Censkému, 1927). Přes všechny trpké životní zkušenosti nepřestával Maxim Gorkij věřit v člověka, jehož lepší stránky mu často zosobňovala právě žena, jak to vyjádřil třeba v povídce s tímto jednoslovným názvem (překlad Taťjana Hašková, ve výboru O neopětované lásce): Většina lidí, mezi nimiž bloudím po zemi – ať už kráčím vzhůru či sestupuju níž – je šedivá a všední jako prach a mučivě zaráží svou zbytečností. Nemám, čeho bych se v člověku zachytil, abych ho mohl odhalit a nahlédnout mu do hloubi duše, kde žijí myšlenky, jež dosud neznám, a slova, která jsem ještě neslyšel. Přál bych si, aby celý život byl plný hrdé krásy, rád bych jej takovým učinil, on však stále ukazuje ostré hrany, temné jámy a ubohé, přišlápnuté, prolhané lidi. Rád bych vhodil do tmy cizí duše maličkou jiskru svého ohně, avšak – jen ji hodím, už mizí beze stopy v němé prázdnotě...

A tahle žena burcuje mou fantazii, nutí mne, abych si domýšlel její minulost, mimoděk vytvářím jakousi složitou historii lidského života a maluju ten život barvami svých tužeb a nadějí. Vím, že je to lež, vím také, že jednou si ji zle odpykám, ale – je smutné vidět skutečnost natolik šerednou...

Za podporu ruské revoluce roku 1905 byl Gorkij uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Po protestech světové veřejnosti byl propuštěn a odjel do západní Evropy a USA. V Americe se mu však vůbec nelíbilo. Kritik carského samoděržaví rozhodně nebyl oslněn zdejším pojetím svobody a demokracie. Již po měsíci psal z New Yorku: Poprvé poznávám tak nestvůrné město. Nikde se mi nezdáli lidé tak nicotní.

O Američanech tvrdil, že jsou otráveni jedem dolaru. Ostře též odsuzoval rasismus, protidělnické soudnictví, pokrytecký svět bankéřů. Obul se také do novinářů: Pojetí žurnalistiky je naprosto scestné. Vraždy, únosy, znásilnění, to jsou noviny v Americe. Ruské noviny jsou proti nim zásadové a inteligentní.

Amerika v odpověď jeho turné bojkotovala a úřady se jej dokonce pokusily vyhostit (obvinily jej z mnohoženství, protože se oficiálně nerozvedl se svojí první ženou). Po osmi měsících Gorkij USA opustil a jako svůj další azyl zvolil Itálii. S Anatolijem Lunačarským (1875–1933), literárním kritikem a pozdějším lidovým komisařem osvěty, založil na ostrově Capri u Neapole stranickou školu pro ilegální ruské sociální demokraty. V té době byl již světoznámým prozaikem a dramatikem. V roce 1906 v USA napsal (a pak dokončil v Itálii) slavný román Matka, v němž vylíčil přerod zakřiknuté, vystrašené, hluboce věřící ženy Pelageji, týrané opileckým manželem, v podporovatelku revolučních snah jejich syna Pavla, který se po otcově smrti stává členem ilegální stranické buňky. Příběh matky, která obětuje svého syna, je vlastně uchopením evangelijního podobenství o bohorodičce a Ježíši Kristu.

Román byl inspirován skutečnými událostmi v dělnickém městečku Sormovu u autorova rodného Nižního Novgorodu (za časů SSSR jistou dobu po něm přejmenovaného na Gorkij) a stal se později jak v Evropě, tak v zemích tzv. třetího světa programovou knihou dělnického hnutí. Ve výrocích matky a některých dalších postav jsou vyjádřena stanoviska tzv. bohohledačství a bohostrůjství, které se snažily spojit marxismus s hledáním nového, polidštěného Boha. Tyto teorie se staly terčem kritiky V. I. Lenina, i když jinak oceňoval politický význam románu. Spisovatelka a kritička Zinaida Gippiusová, která v roce 1919 odešla z Ruska a zbytek života prožila v emigraci, naopak Gorkému vyčetla rozněcování třídní nenávisti nejen v Matce, ale i některých jiných dílech. Další porevoluční emigrant, Vladimír Nabokov (1899–1977), se o Gorkém vyjádřil, že nebyl příliš velkým umělcem, jeho barvitá figura je však z hlediska sociální struktury Ruska nesmírně zajímavá.

V Matce také Gorkij uvažuje o etice revolučního boje, o mravním oprávnění násilí ve prospěch dobra. V tomto ohledu Gorkij i ve svých dalších dílech (zejména v nedokončené románové epopeji Život Klima Samgina) polemizuje s F. M. Dostojevským. O Matce sám autor napsal, že titul románu nemá být chápán čistě fyziologicky, nýbrž alegoricky: jako matka světa.

Na Capri se Gorkij zabýval problematikou ruského maloměšťáctví, o němž byl přesvědčen, že způsobilo porážku první ruské revoluce (V. Novotný). Po řadě přípravných studií zde začal pracovat na autobiografické studii Dětství – Mezi lidmi – Moje univerzity. Těmi univerzitami myslel svoje putování po Rusku v mládí. V dopise Maximovovi se v roce 1910 se vyjádřil takto: Moje chození po Rusi nevzešlo z touhy po tuláctví, nýbrž z přání vidět, kde žiju, jací lidé jsou kolem mne. Samozřejmě jsem nikdy nikoho nevzýval „staňte se bosáky!“, ale miloval jsem a miluji lidi činorodé, aktivní, kteří si cení života a aspoň trochu, aspoň něčím ho zkrášlují, byť i jen sněním o krásném životě. Jinak je ovšem ruský bosák jev daleko strašnější, než se mi podařilo ukázat...

Bosáky, nejubožejší sociální vrstvy, poznal Gorkij opravdu důkladně. Sám záhy osiřel (jednou z mála pozitivních vzpomínek na dětství mu byla vzpomínka na babičku) a živil se jako poslíček, umývač nádobí na volžském parníku, přístavní dělník či pomocník v dílně malířů ikon nebo v pekárně. Svět vyvržených, lidí ocitnuvších se kvůli chudobě na okraji společnosti, uvedl do povědomí společnosti. Na těžké začátky, ale také na lidské štěstí z prostých věcí vzpomínal v autobiografické povídce O první lásce (1923): Zlobil jsem se na život, dohnal mě až k tomu, že jsem provedl ponižující hloupost – pokusil se o sebevraždu. Nerozuměl jsem lidem, jejich život mi připadal nesmyslný, hloupý, špinavý... Musel jsem se sebou něco udělat. Byl jsem přesvědčen, že právě tato žena mi může nejen pomoci pocítit, jaký vlastně jsem, ale i udělat něco podivuhodného, co mě rázem vysvobodí ze zajetí chmurných zážitků... Možná, že to bylo ještě tehdy, když mě matka nosila pod srdcem, a že to bylo šťastné vzepětí právě její nervové energie, které se na mne přeneslo horkým nárazem, jenž stvořil mou duši a poprvé ji zažehl k životu, možná že právě tato otřesná chvíle štěstí, kterou prožila má matka, zanechala ve mně na celý život rozechvěné očekávání něčeho neobyčejného právě od ženy. Když člověk něco přesně nezná, vymýšlí si. A to nejmoudřejší, čeho člověk dosáhl, je umění milovat ženu, kořit se její kráse; z lásky k ženě se zrodilo všechno krásné na zemi...

Mezi intelektuály a bezohlednými uchvatiteli revoluce

Mezi pokrokovými osobnostmi, které navštívily Gorkého na Capri, nechyběl ani T. G. Masaryk. Setkali se tam roku 1912. Když později v době první republiky Gorkij krátce pobýval v Československu, nebyl pro oficiální místa ani pro Masaryka vítaným hostem. Nebylo se co divit, situace v zemi byla ještě vyhrocená po neúspěšném pokusu levicových radikálů získat rozhodující vliv v sociální demokracii (známý „boj o Lidový dům“ v prosinci 1920 spojený s generální stávkou, po němž následoval v roce 1921 vznik KSČ). Přesto si ještě i později vyměnili Masaryk a Gorkij dopisy.

Koncem roku 1913 využil Gorkij politické amnestie u příležitosti třístého výročí vlády Romanovců v Rusku a vrátil se do Petrohradu. Za první světové války propagoval protiválečné myšlenky a stal se inspirací řady budoucích slavných autorů, mimo jiné Isaaka Babela, Konstatntina Fedina či Vsevoloda Ivanova. S největším zájmem Gorkij sledoval aktivity skupiny mladých literátů Serapionovi bratři (kromě Fedina a Ivanova ještě např. Kaverin či Zoščenko). Gorkij se vrátil, protože očekával brzké zhroucení carského režimu a chtěl se podílet na obrodě Ruska. Říjnovou revoluci v roce 1917 pod taktovkou bolševiků však odmítl. Prohlásil, že bolševici provádějí nejkrutější vědecký experiment s živým tělem Ruska. Přesto zůstal a stal se organizátorem kulturního života. Ty roky byly pro umělce hladové, ale nesmírně podnětné a tvořivé.

Vzhledem ke zdravotním problémům (ale zřejmě také vzhledem ke zhoršujícímu se ovzduší v sovětské společnosti v souvislosti se vzestupem J. V. Stalina) odjel Gorkij na léčení do ciziny (k jeho nucenému odjezdu přispělo vydávání kritických Nečasových úvah v časopise Novaja žizň v letech 1917–1918, kde si dovolil kritizovat krutosti revoluce). Krátce pobyl v Německu, od podzimu 1923 do jara 1924 v Československu v Mariánských Lázních, dalších sedm let v italském Sorrentu. Tam od roku 1925 intenzivně pracoval na románu Život Klima Samgina, ve kterém se pokusil o syntézu celé epochy ruských dějin od osmdesátých let 19. století až do roku 1917. V Itálii napsal i vzpomínky na ruské spisovatele L. N. Tolstého, Leonida Andrejeva a další. Stal se reprezentantem sovětského Ruska, které bylo v té době pro mnoho levicově smýšlejících lidí zdrojem až nekritického obdivu. Po stalinských procesech koncem třicátých let došlo, žel jen u části z nich, k prozření.

Naopak pro mnoho ruských emigrantů, prchajících před bolševismem, byl Gorkij téměř symbolem zla. Gorkého žák a přítel Konstantin Fedin (Gorkij mezi námi, česky v překladu J. Fromkové v Odeonu, 1973) líčí, jak se po jedné přednášce o současné sovětské literatuře, která se konala v Praze a na které Gorkij pochválil mladé autory – serapionovce, na přednášejícího zvěrsky vrhli všichni pravověrní emigranti a div ho nerozsápali. A sápou se na něj dodnes ve všech novinách... Pochválit něco v Rusku je neodpustitelný zločin... (jak nadčasový postřeh, i na dnešním „putinovském“ Rusku nenechávají naše sdělovací prostředky nit suchou, svět však není černobílý).

V roce 1931 se Gorkij vrátil do vlasti, nejdříve vždy na půl roku. Byl přivítán s pompou. Ve výkladních skříních byly jeho portréty ozdobené květinami. Stalin s ním však měl svoje záměry. Přál si, aby o něm Gorkij napsal velké životopisné dílo, nic však nenasvědčuje tomu, že by Gorkij byl ochoten něco takového udělat. V Rusku se znovu zapojil do kulturního dění, vytvořil osvětový program pro vesnici. Na Prvním všesvazovém sjezdu spisovatelů v Moskvě byl zvolen předsedou Svazu sovětských spisovatelů. Tehdy byl v SSSR nepochybnou literární i kulturně politickou autoritou. Socialistický realismus, na jehož zakladatele Gorkého pasovala sovětská literární věda, se měl stát (pro nás dnes poněkud těžko uchopitelně) svébytným spojením revolučně romantické obraznosti s plastickou realistickou kresbou doby a lidských charakterů. Nebylo Gorkého chybou, že tento literární směr, který měl být (jak aspoň tvrdili jeho propagátoři) dědicem všech pokrokových tradic světového umění, později rezignoval na hledání pravdivého vidění světa a oprávněně zmizel v propadlišti dějin.

Od roku 1933 zůstal Gorkij v SSSR už natrvalo. Stalin ještě většinou ze začátku plnil Gorkého přání a vyhovoval jeho žádostem. Asi po roce však přestal odpovídat na dopisy a pokusy o osobní kontakt. V roce 1935 za podivných okolností zemřel Gorkého syn Max. Krátce nato, na dalším sjezdu sovětských spisovatelů, už to byl jen stín Gorkého. Jeden ze zahraničních účastníků napsal, že slyšeli řečnit nemocného bledého spisovatele, snažícího se projevit loajalitu vůči státu.

Gorkij nepochybně chápal podstatu stalinského režimu mnohem víc, než nakolik to dával znát. Traduje se, že při jeho návštěvě lágru v bývalém klášteře na Soloveckých ostrovech, kde před tím vězně umyli, oblékli a dali jim do rukou noviny, ti je drželi vzhůru nohama. Gorkij se na ně podíval a pokýval hlavou, pochopil. Ale mlčel. A jeho návštěva na Solovkách byla sovětským režimem propagandisticky využita.

Konstantin Fedin ve své autobiografii prezentoval názor, že umělcova biografie by se neměla omezovat na výčet faktů, ale měla by vysvětlovat, jak sám tato fakta chápal. Bez snahy porozumět umělcovu pohledu na svět nelze porozumět ani dílu Maxima Gorkého. Celý Gorkého život, stejně jako život mnoha jeho následovníků, byl neustálým hledáním, hledáním bez konce. Konec ani nemohl být nalezen, protože smyslem (i když to mnozí v té chvíli netušili), byla cesta – cesta za zmoudřením, naplněním života, za štěstím, prostě za tím, kvůli čemu se lidé vydávají do světa, kvůli čemu žijí. Cesta velkých zklamání a drobných vítězství, cesta – prokletí i radost, hledání, úděl, cesta – život. Staré, neodmyslitelné, prosté a přece velké téma literatury... (Jaroslav Žák v doslovu ke knize V. Ivanova Fakírova dobrodružství, Odeon 1979).

Spisovatel Ilja Erenburg (1891–1967), který se o Gorkém vyjádřil, že nebyl jen ruským spisovatelem, ale spisovatelem lidstva, napsal v knize Lidé, roky, život (česky v Odeonu, 1986), že člověk se může vzdát všeho, jenom ne naděje. A Jevgenij Jevtušenko, více či méně hlasitý kritik sovětského režimu, o Gorkém řekl: Já osobně mám Gorkého nesmírně rád. Považuji jej za jednoho z největších světových prozaiků. A nutno si uvědomit, kolik lidí Gorkij ve svém životě zachránil. Už za cara. Pak za revoluce. Později samo sebou taky. Jistě, leckdy se mýlil, řadu věcí nepochopil a na sklonku života se dostal do zlaté klece. Poslední dny jeho života fenomenálně popsal Romain Rolland, který ukázal tragickou bezmocnost tohoto člověka... (Zdeněk Hrabica: Jak jsem je poznal, 2001).

Jevtušenko naráží na to, že v závěru života žil Gorkij ve vilce za Moskvou odloučen od okolního světa. Byl ustavičně hlídán tajnou policií, jeho návštěvy byly kontrolovány. Snažil se aspoň sledovat sovětský tisk. Netušil, že výtisk Pravdy, který mu byl každý den předkládán, je vytvářen v jednom exempláři jenom pro něj. V roce 1935 o něm vyšel v Pravdě kritický článek. To mnohé naznačovalo. Zpravidla šlo o signál před zatčením. Tehdy se Gorkij naposledy postavil na odpor. Okamžitě si zažádal o pas. Ale pochopitelně jej nedostal. Pak už téměř nevycházel z pokoje. Noci trávil v křesle, protože se mu špatně dýchalo. Bylo to už jen čekání na smrt. Zemřel 18. června 1936 před polednem.

Smysl spisovatelovy tvorby

Nejen Gorkij se snažil prostřednictvím své tvorby ovlivňovat svět. Činili tak a činí, s větším či menším úspěchem, autoři z různých koutů světa. Třeba Steinbeckovy Hrozny hněvu (1940) během jednoho roku po vydání přečetlo několik milionů Američanů, včetně prezidenta F. D. Roosevelta. Román tehdy uspíšil řešení alespoň části problémů zbídačených amerických zemědělců, kteří museli opustit své domovy (kongres následně odhlasoval nový pachtovní zákon). Steinbeck, stejně jako Gorkij, hledal to nejlepší v prostém člověku. V Hroznech hněvu vkládá do úst jednomu z hrdinů: Když upadneš do bídy nebo neštěstí, vobrať se na chudý lidi! Jenom chudý lidi ti pomůžou – nikdo jinej... (překlad Vladimíra Procházky).

Při přebírání Nobelovy ceny ve Stockholmu roku 1962 John Steinbeck mimo jiné řekl: Lidstvo dnes prochází mračným a neutěšeným obdobím zmatku... ale starodávné poslání spisovatele se nezměnilo. Jeho určením je, aby odhaloval naše žalostné chyby a neúspěchy, jichž je tak mnoho, a aby jako sítem zachytil naše temné a nebezpečné sny (měl na mysli třeba zdokonalování jaderné pumy) a vyvlekl je na světlo denní... Jestliže jsme si dnes přisvojili moc, podobnou dřívější představě o moci boží, musíme se vychovat k takové odpovědnosti, jakou jsme si kdysi vyprošovali ve svých modlitbách od toho kterého božstva. Člověk sám se stal naším největším rizikem a naší jedinou nadějí.

Oné odpovědnosti, o které mluvil před mnoha lety Steinbeck, nás nezprostila ani současná postmoderní doba se svým zdůrazňováním ztráty smyslu všeho. A i když slovo spisovatele dnes už dávno nemá a nemůže mít ten význam, jaký získávalo v přelomových chvílích ještě během 20. století, spisovatelé dle mého názoru zůstávají oním příslovečným „svědomím“ národů a měli by ke svému dílu přistupovat odpovědně. Stavím se jednoznačně za angažované spisovatele. Ne spisovatele angažující se politicky, ale za spisovatele angažující se svým dílem, promlouvajícím o aktuálních problémech společnosti. Jistě takoví nemohou být všichni. Literatura nabízí i jiné hodnoty. Má také přinášet radost, těšit, bavit. Jestliže však v současné české literatuře nenacházíme v podstatě žádného angažovaného spisovatele, znamená to velkou ztrátu nejen pro literaturu, ale pro nás pro všechny.

Gorkého celoživotní dílo je příkladem zapojení umělce do hledání cesty z problémů jeho národa a světa. Pokud se mi podařilo vás přesvědčit o tom, že Maxim Gorkij, onen „bouřlivák ruské revoluce“, zůstává i po osmdesáti letech od své smrti autorem, jehož alespoň některá díla mohou být dodnes inspirativní, třeba budete mít chuť sáhnout po jeho knize. Pro první seznámení s tímto spisovatelem by mohl být vhodný třeba výbor z povídek O neopětované lásce (Lidové nakladatelství 1986), který obsahuje také výběr z Gorkého myšlenek (v překladu Jarmily Fromkové a Jaroslava Žáka). V doslovu ke knize Jaroslav Žák píše:

Přítomný život, každodennost, která obklopuje člověka, je podle Gorkého nicotná a není s to ze sebe vydat nic kladného. Ale člověk má rozum a cit, duši, touhu po štěstí a spravedlnosti a po činech, které by neměly jen dílčí význam, ale směřovaly k radikální změně světa. A Gorkij do krajnosti vyhrocuje tento rozpor mezi životními okolnostmi a ideově vzepjatým nitrem člověka. Čím přízemnější a mizernější život, tím troufalejší vzdor duše. Proto právě ze dna života, z noclehárny chudých zaznívá proslulý gorkovský výrok: „Člověk, to zní hrdě!“

Jistě, Gorkého názory i výše citovaný úryvek z pera Jaroslava Žáka jsou do značné míry poplatné době, ve které vznikly. Přesto někdy dokázal Maxim Gorkij vypovědět v několika větách strohou, holou pravdu tak jasně jako málokdo jiný. Pravdu dodnes platnou, protože i když se za oněch osmdesát let svět velmi proměnil, jeho základní principy zůstávají (většinou bohužel, někdy bohudík) nezměněny. Stejně tak málo se od té doby změnili sami lidé.

Proč se ke Gorkému vracet?

Rusista Tomáš Glanc se v jednom z rozhovorů vyznal, jak v mládí doslova hltal tiskoviny přicházející k nám z tehdejšího „přestavbového“ Sovětského svazu, neboť se v nich psalo o věcech, jejichž přiznání se naši normalizátoři ještě zuby nehty bránili. Myslel jsem si, že nebude problém půjčit si Gorkého, vždyť přece jeho sebrané spisy museli dřív pořídit do každé knihovny. Ale chyba lávky. Zjistil jsem, že Gorkého knihy vzaly v naší jinak velmi solidně vedené městské knihovně za své v době porevolučního obrazoborectví spolu s Leninovými či Marxovými spisy a díly mnoha autorů tzv. socialistického realismu. Jistě, knihovny musejí svoje fondy obnovovat, poškozené a nadbytečné knihy vyřazovat, aby mohly čtenářům předkládat knihy nové. To, že se „na dlažbě“ ocitly spolu s tuctovými dílky normalizačních autorů knihy jednoho z nezpochybnitelných velikánů světové literatury, však považuji za ostudné.

Od roku 1990 vyšlo, aspoň pokud je mi známo, u nás knižně pouze jediné Gorkého dílo, divadelní hra Na dně (Leoš Suchařípa ji však přeložil již v roce 1970, byla vydána z jeho pozůstalosti). Pražskému nakladatelství Artur pak patří dík za to, že se Gorkého dílo odvážilo zařadit do své edice D (ve smyslu divadlo).

Pozoruhodné pak je, že v roce 2014 vydalo brněnské nakladatelství Moravskoslezský kruh dílko novináře a publicisty Antonína Hošťálka Gorkij. Jak sám autor uvádí, jeho text nemá vědecké ambice, jde spíše o kratší životopisný esej, který má být úvodem k novému komentovanému výboru z Gorkého. Bylo by totiž opravdu škoda, aby Gorkij upadl v zapomnění, což se, jak uvádí Antonín Hošťálek, nevyhýbá ani velikánům literatury.

Mnohá Gorkého díla jsou již dávno překonaná, jak ale můžeme odhodit celého autora jen proto, že byl komunistou? To stejným způsobem vytěsníme z dějin světové literatury třeba norského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Knuta Hamsuna pro jeho pozdní poblouznění nacismem? Po tom, co lidstvo prožilo ve 20. století, a při pohledu na křeče současného světa nemohu s Gorkým sdílet jeho bezbřehou víru v člověka. A přece snad v každém člověku, třebas sebehorším, je skryto něco dobrého. Přijde čas, kdy se to dobré aspoň na okamžik projeví. Jenže k tomu, aby dobro změnilo svět, to bohužel nestačí.

Nicméně člověk je podle Gorkého názoru na světě přesto hlavně kvůli tomu, aby hledal lepší život. V dramatu Na dně odpovídá autor ústy moudrého starce Luky na věčnou otázku, proč lidé žijí, takto: No přeci pro lepší život žijou... Vem si třeba, třeba truhláře... žijou a jeden jako druhej nestojej za nic. A najednou se z nich narodí truhlář, takovej truhlář, člověče, že se mu žádnej na světě nevyrovná, že snad takovej ani nikdy nebyl. Na co v celý tý svý truhlařině sáhne, to začne dělat jinak... a všecko tím rázem skočí vo dvacet let dopředu. A jinde to máš stejný... zámečníci, nebo... ševci, a vůbec lidi, co pracujou... i sedláci... a dokonce i páni, všichni žijou pro lepší život! ... všichni do jednoho žijou proto, aby se lidem žilo líp! Právě proto si člověk musí každýho člověka vážit...

Gorkij si ovšem byl dobře vědom lidské nedokonalosti. A aby mohl člověk vůbec žít, musí v něco věřit. V Boha, nebo aspoň v nějaké morální zásady. V románu Život Matvěje Kožemjakina hlavní postava (stejně jako sám spisovatel) uvažuje, že člověk je dědicem velkých bohatství Bohem mu odkázaných a je poslán na tento svět, aby konal dobro, ale ve svém poslání neustále selhává... A v polemice s Leninem Gorkij přímo napsal, že Boha nelze vyloučit ze společnosti bez tragických následků. V tomto ohledu je jeho názor hodně blízký názoru Masarykovu.

Do jaké míry sloužil Gorkij vládcům diktatury vydávající se za socialismus v dobré víře v proklamované „lepší zítřky“ a nakolik jen kvůli nepochopení skutečného stavu věcí, se nejspíš již nikdy nedozvíme. Jako starý člověk měl zcela jistě také strach, za Stalinovy hrůzovlády snad nebylo v tehdejším SSSR člověka, který by neměl strach. Realita všudypřítomného děsu z udání, tajné policie a gulagů musela být pro někoho s humanistickým pohledem na svět stěží pochopitelná. A Maximu Gorkému náhled na svět skrze prizma humanismu dle mého názoru nelze upřít, minimálně do jeho návratu domů z italského exilu. Bez viny jistě není, ale to nejsme nikdo. Ať už byl Gorkij, jaký chtěl, nejen v ruské, ale i ve světové literatuře zanechal stopu, která jen tak nezmizí. Vždyť nikdo menší než A. P. Čechov (1860–1904) v době Gorkého spisovatelských začátků prohlásil: Dílo Maxima Gorkého bude možná jednou zapomenuto. Ale on sám nebude zapomenut ani za tisíc let...

Hynek Skořepa (1975) je geograf, zajímající se především o země jihovýchodní a východní Evropy.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.