Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Veronika Opletalová: Mýtus o kočce

Znaky

Veronika Opletalová

Mýtus o kočce

Ještě jednou k tematice varovných znaků, konkrétně k otázce, jak informovat potomky za několik tisíc let o nebezpečných úložištích radioaktivního odpadu (viz též Listy 4/2016). Odpovědi se snaží nalézt přední sémiotici od počátku 80. let. Jaká je bilance 35 let od zahájení sémiotické diskuse? Návrhy řešení, které měly oslovit vládní výbory různých zemí, zaujaly výtvarníky, filmaře, publicisty a hudebníky. A který z návrhů nejvíc podnítil jejich imaginaci? Jednoznačně vedou jaderní kněží a kočky měnící barvu.

S myšlenkou kočky jakožto živého detektoru záření přišla francouzsko-italská dvojice Françoise Bastide a Paolo Fabbri. V jejich návrhu z 80. let se pojí inspirace tradicí s nadějí v technologie budoucnosti, konkrétně výdobytky genetiky. Potřebujeme geneticky modifikované domácí zvíře, jehož srst začne měnit barvu, když se dostane do styku s nebezpečným zářením. Aby ovšem změna barvy mohla fungovat jako spolehlivý indikátor nebezpečí, je třeba tuto informaci doplnit o komplementární znaky – informaci, že změna barvy odkazuje k nebezpečnému místu. Tato informace by se měla v budoucnosti tradovat formou mýtů a písní. Konkrétně by to vypadalo takto: do oběhu by se vypustily kočky měnící zbarvení srsti a různé slovesné útvary poukazující na to, že když kočka mění barvu, je zle.

Tento návrh byl už v době vzniku považován spíše za kuriozitu. A poukaz na kuriózní řešení leckomu posloužil k tomu, aby celou otázku značení radioaktivního odpadu odsunul jako kuriozitu. Přesto nebo právě proto se na kočky nezapomnělo.

Filmový dokument The Ray Cat Solution (2015) francouzského režiséra Benjamina Hugueta přináší příběh mýtu, který má teprve vzniknout. V první části, která nás zavede do Rimini, promlouvá sémiotik Paolo Fabbri (nar. 1939, od 70. let působil jako profesor filozofie jazyka a sémiotiky na řadě italských univerzit, zejm. v Boloni, Benátkách a Palermu). Fabbri vypráví, proč se s kolegyní rozhodli navrhnout kočku jako živý detektor záření. Je to zvíře, které s člověkem žije už tisíce let, snad ho tedy ještě nějaké to tisíciletí bude doprovázet. Jenže jak dlouho má šanci přežít uměle vytvořený mýtus o kočce, která mění barvu? Druhá část dokumentu naznačuje, že projekt „radiochat“ má v tomto ohledu jistý potenciál: v pozadí dokumentu zní píseň Don't Change Color, Kitty, kterou složil americký písničkář Emperor X. Podobně jako Hugueta, ovšem nezávisle na něm, ho inspiroval obzvláštní projekt. Průvodce dokumentem následně naráží na trička s motivem kočky a nápisem „Oakland Raycats“ a předává je sémiotikovi. Dojatý Fabbri, který o plodech „lidové tvořivosti“ neměl tušení, poukazuje na to, že idea kočky se přece jen jeví jako smysluplná – nejen jako možné řešení problému, ale i pro svou schopnost upozornit na problém samotný.

Tím ovšem příběh nekončí: stále ještě chybí kočka schopná měnit barvu. Ale i to lze změnit, jak naznačuje v závěru dokumentu kanadský biolog a biohacker Kevin Chen, který si spolu s přáteli stanovil cíl živoucí detektory radioaktivity stvořit. Výzkumný projekt Ray Cat je zahájen.

Jsem toho názoru, že tento příběh má potenciál naplnit i celovečerní film – zvlášť pokud do děje zahrneme „fázi před kočkami“. Mohli by ho zčásti točit v pohoří Yucca Mountain v Nevadě (kde se už natáčel např. film Godzilla), neboť právě toto místo stálo u zrodu sémiotické debaty.

Začátek filmu

Úvod si vypůjčím z německého Spiegelu Online (článek „Todeswarnungen für die Ewigkeit“ z 4. 11. 2013). „Thomas Sebeok se zrovna uvelebil na lehátku ve své zahradě v Severní Karolíně, když vtom ho povolala vlast. Vlastně chtěl pracovat na jedné ze svých knížek, ale telefon neúnavně zvonil [...]. Mrzutě vstává a zvedá sluchátko. Na druhém konci je viceprezidentka firmy Bechtel Corporation, největší stavební firmy v USA, a chce se s ním pobavit o důvěrném projektu, který koordinuje pro firmu. Jde o radioaktivní odpad, na řešení problému má zájem i americká vláda. Víc mu může říct až osobně. Měl by ale co nejdřív přijet do San Franciska.“

Psal se rok 1981 a Ronald Reagan byl čerstvě zvolen čtyřicátým prezidentem USA. Měl jasný cíl, najít hlubinné úložiště pro radioaktivní odpad, favorit už byl znám: pohoří Yucca Mountain v Nevadě. V elitní skupině Human Interference Task Force už seděli právník, jaderný fyzik, inženýr, psycholog, sociolog, antropolog a ekonom. Chyběl jen sémiotik. Otázka pro něj zněla, jak označit úložiště radioaktivního odpadu pro další pokolení, pro zhruba tři stovky dalších generací, protože se zaměřili na dobu za deset tisíc let.

Atomic Priesthood

V závěrečné zprávě projektu prezentoval Sebeok nákresy možného značení úložiště, například tři sedmimetrové obelisky s varovnou zprávou v různých jazycích i formou jednoduchého komiksu. Vedle varování by mělo značení obsahovat i meta-zprávu – pokyn, aby byla varovná informace v pravidelných časových intervalech znovu kódována do aktuální jazykové podoby či jiného funkčního znakového systému. Podle Sebeoka neexistuje žádná spolehlivá komunikační metoda, která by v nezměněné formě fungovala za deset tisíc let. Aby se naše zprávy neminuly účinkem, je třeba je znovu a znovu kódovat. S tím souvisí i jeho idea jaderných kněží: předávání zprávy o nebezpečí by se mělo opřít o folklór. Můžeme si představit uměle vytvořený rituál či legendu, která by pomáhala odvrátit obyvatele od nebezpečných míst. Skutečnou pravdu by vědělo jen společenství jaderných kněží – grémium složené z odborníků, jaderných fyziků, lékařů, psychologů, lingvistů nebo sémiotiků. Výbor nezávislý na politickém systému, který své nástupce sám volí a vědění spolehlivě předává z generace na generaci.

Sebeok později v rozhovorech uznal, že označení grémia jako „společenství kněží“ nebylo nejšťastnější – přesněji: nepůsobilo přesvědčivě na osoby, kterým byla závěrečná zpráva určena. Zda se myšlenka aspoň částečně prosadila, je sporné. Koncem 80. let byl v USA zřízen nezávislý výbor Nuclear Waste Technical Review Board – Sebeok na něj nahlížel jako na „poněkud prozaickou verzi jaderných kněží“ (Semiotics in the United States, s. 58).

Ovšem ani původní vize kněží, kteří budou v daleké budoucnosti předávat formou mýtů zprávu o nebezpečí, nezůstala zapomenuta. Atomic Priesthood. Tak nazval svůj projekt americký výtvarník Bryan McGovern Wilson. Jak může takový kněz vypadat? Co třeba ochranný hábit a pokrývka hlavy připomínající starou hasičskou helmu? Kněz, kterého mladý umělec sám představoval, procházel během série happeningů v roce 2013 ulicemi s černobíle pruhovanou berlou. Druhou verzí projektu je muzeálně laděná expozice s šaty a dalšími proprietami jaderného kněze. Na rozdíl od Fabbriho se Sebeok uměleckého ztvárnění svého návrhu nedožil.

Strahlenkatze – dodatek

Byl to právě Sebeok, kdo inspiroval sémiotickou diskusi v 80. letech. Svou zkušenost rozebíral v rozhovorech pro média i mezi kolegy. Dlouhé hovory vedl s německým kolegou z představenstva Světové asociace pro sémiotiku Rolandem Posnerem. Ten celou záležitost chápal jako výzvu – sémiotika tak mohla prokázat schopnost řešit praktické komunikační problémy. V akademickém roce 1982/1983 uspořádal Posner anketu, otázku „Jak informovat potomky za 10 000 let o umístění radioaktivního odpadu a s ním spojených rizicích?“ zaslal řadě předních sémiotiků. Mezi texty, které byly nejdřív představeny v tematickém dvojčísle Zeitschrift für Semiotik věnovaném komunikaci s budoucností (1984) a posléze v knize Warnungen an die ferne Zukunft (1990), nalezneme i stať dvojice Bastide/Fabbri o živých detektorech a komplementárních znacích.

Při opětovné četbě textu hledám přesný popis kočky. Výraz „Strahlenkatze“ (angl. „ray cat“, fr. „radiochat“), který autoři navrhují jako vhodný název geneticky modifikované kočičí rasy, zdůrazňující její funkci detektoru, lze totiž interpretovat dvojím způsobem. Buď jde o kočku, která nějak (např. změnou barvy) reaguje na ozáření, nebo kočku, která v reakci na ozáření sama září. Mezi současnými popartovými vizualizacemi projektu lze nalézt obojí. V původním textu nalezneme ovšem jen letmou zmínku o „Verfärbung“, tedy o změně zbarvení. Je nasnadě, že dokud kočka nebude existovat, budou jí přisuzovány nejrůznější podoby.

Úplný závěr

S rubrikou Znaky se po třech letech loučím příběhem o mýtu, který měl spolu s geneticky modifikovanými kočkami teprve vzniknout. I dosud neexistující společenství jaderných kněží bude možná časem opředeno mýty, přestože mělo být samo mýtotvornou instancí.

Veronika Opletalová (1981) je germanistka, italianistka a výtvarnice.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.