Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 6 > Tomáš Tichák: Všechno a nic

Album

Tomáš Tichák

Všechno a nic

Vzpomněl jsem si, že jsem o tom zde už jednou psal, vlastně přesně před jedenácti lety. O tom, že nekonečno a nicota nejsou pojmy vágně bezbřehé ani prázdné, nýbrž že se s nimi setkáváme i v životě. Pod titulkem Had a jeho ocas jsem líčil, jak jsme s kolegou Járou na svůj koncert v muzeu vytvořili fotografický plakát, na kterém stojíme s nástroji u vývěsní skříňky. A v té skříňce jsme byli opět my před onou skříňkou a v ní zas a tak dál do nekonečna. Fotografii jsme pak umístili – samozřejmě – do oné reálné skříňky. A psal jsem i o výsledku: neinformovaný šatnář informoval prvního příchozího posluchače, že se koncert zřejmě pro nezájem posluchačů nekoná. První příchozí informoval dalšího příchozího a tak dál... Návštěvnost koncert se tudíž rovnala nule.

Knihu o nekonečnu napsal fyzik John Barrow. Dovídáme se z ní třeba, že je rozdíl mezi nekonečnem a neohraničeností. Vydáme-li se jedním směrem, půjdeme nekonečně dlouho, to ale neznamená, že povrch zeměkoule je nekonečný. V opravdovém nekonečnu je cosi hrozivého, bojí se ho i vědci. Snaží se vypočítat fyzikální Teorii všeho, ale nekonečna jim to hatí. Činí proto různé úhybné manévry, například zjistili, že kdyby elementární částice hmoty nebyly částicemi, ale rezonujícími strunami, nekonečna by to odválo. Má to jediný zádrhel: taková struna zatím nebyla zaznamenána.

Obyčejného člověka nekonečno děsí ještě víc, protože se, přes příhodu, kterou jsem popsal, vymyká jeho běžné zkušenosti. Nejčastěji o nekonečnu uvažujeme v rozměru času: „Věčnost – to je hrozné pomyšlení. Kde je, když vím, že všechno skončí?“ táže se Tom Stoppard ve své hamletovské hře Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Život je konečný a nekonečno tedy nelze pochopit, i kdyby to bylo teoreticky možné. Náboženská víra ovšem je právě především vírou v život věčný. V tom snad tkví její (věčná!) přitažlivost: bezednou prázdnotu proměňuje v blankytné nebe, kde všichni – kromě hříšníků ovšem – budeme sdílet věčnou blaženost. Stačí jediné – uvěřit tomu.

I když ne víra, neurčitá naděje je ale vlastní i nám, bezbožníkům. Vím sice jistě, že ani spoluhráč Jára, s kterým už si nezahraji, ani třeba malý bílý člen naší rodiny, jenž byl hrdinou nejednoho mého psího fejetonu a který nás opustil teď na podzim, nejsou v nebi ani na jiné věčnosti, jenže – jak mohou jen tak nikde a už nikdy nebýt? V co vkládám onu naději? Nevím, a možná právě z té marnosti plyne kouzlo života. Z marnosti poznání nekonečna. Z rozporu mezi jistotou a nepoznatelností. „Chtění je nekonečné a výkony omezené. Touha je nekonečná a čin je otrokem hranice.“ (Shakespeare: Troilus a Kressida)

Woody Allen napsal, že by sice chtěl dosáhnout nesmrtelnosti, ale jen tím, že by nezemřel. „Nechci žít v srdcích svých spoluobčanů, raději bych žil ve svém bytě.“ To by však, dodávám, nebylo vůbec příjemné. Stačí pobýt na světě ani ne šedesát let, aby si člověk uvědomil, že to, co nyní třeba slyší už podruhé v televizi, by musel poslouchat donekonečna.

Proč o tom ale píšu? Začátkem října jsme našli ve schránce výzvu k vyzvednutí doporučené zásilky pro naše nakladatelství. Když jsem se pro ni ale chtěl na poštu vypravit, nenašel jsem razítko, jež je k vyzvednutí nezbytné. Prohledal jsem redakci, celý dům, všechna místa, kde bych je snad mohl zanechat, marnost nad marnost, záhada nad záhady. Nezbylo tedy než to kajícně vysvětlit u poštovní přepážky. Vlídná paní se spokojila s občanským průkazem a podala mi balíček. Zvláštní na něm bylo, že odesilatelkou byla pošta samotná – od pošty jsem ještě nikdy dopis nedostal. Nedočkavě jsem roztrhl obálku – ovšemže obsahovala ono razítko, které jsem při předchozí návštěvě na poště zapomněl. Jiná vlídná paní je zabalila a odeslala na adresu na něm uvedenou.

Možná si toho nikdo kromě mne nevšiml, ale na olomoucké poště č. 2 v Jeremenkově ulici 19 se proťala nula s nekonečnem.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.