Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Milan Znoj: Kulturní (kontra)revoluce ve střední Evropě a česká otázka

Milan Znoj

Kulturní (kontra)revoluce ve střední Evropě a česká otázka

Střední Evropa se mění a jeden se nestačí divit. Vezměme jenom vůdčí politické slogany v české politice, jak šly po pádu komunismu pěkně za sebou. Nejprve „Návrat do Evropy“, pak „Evropě to osladíme“ a nyní „Česko přede vším“. A co teprve Maďarsko a Polsko! S jakými slovy se zde nyní dělá politika?

Viktor Orbán to v Maďarsku nejprve zkusil s konceptem iliberální demokracie. Měl na mysli národní odpor ke kosmopolitnímu neoliberalismu a bruselské byrokracii, neboť právě tito nepřátelé, jak soudil, zhuntovali maďarskou ekonomiku. Uvedený termín byl však poněkud matoucí. V západním politickém diskursu byl již obsazen a poukazoval k jiným tématům. V 90. letech ještě v době rozpuku liberálního optimismu jej zpopularizoval Fareed Zakaria, když chtěl poukázat na skryté nebezpečí, které pro svobodu může znamenat demokracie, pokud se její rozvoj vymkne z mezí liberalismu.

Ale Viktor Orbán nechtěl hájit ryzí liberalismus před demokracií. Pravda, nežádal zrovna více demokracie, ale určitě více národa, a na odnárodněný liberalismus nehodlal brát žádné ohledy. Chtěl dát totiž průchod rozhořčení maďarské společnosti z neoliberálních reforem, které maďarskou ekonomiku podřídily globálnímu kapitálu, takže pro národní elity zbyla jen podružná místa a obyčejným Maďarům třeba jen oči pro pláč. To není zrovna téma iliberální demokracie.

Zdá se, že Viktor Orbán našel lepší řešení. Vloni na ekonomickém fóru v polské Krynici se vyslovil pro kulturní kontrarevoluci, která je v Maďarsku již nějaký čas v chodu a je třeba ji po brexitu rozjet v celé Evropě. Má k tomu své důvody. Ekonomika je přece globální, ale hospodářství národní! Na to nesmí zapomínat ten, kdo chce být správný hospodář. Globální kapitalismus má své výhody, ale národním ekonomikám může docela škodit, jak na své kůži Maďaři také zažili. A nesmíme zapomenout na EU. Ta je nemenší hrozbou. V rukou ji mají panevropské politické elity, které tak drží nadnárodní moc a svá rozhodnutí potom vnucují národní vládě, která je vlastně omezená.

K tomu se ovšem přidal Jarosław Kaczyński. Nezdál se mu sice výraz kulturní kontrarevoluce, raději by dal přednost „jenom“ kulturní revoluci, ale jinak si tito političtí vůdci společně notovali. Právem je můžeme považovat za představitele nové střední Evropy. Ostatně ani v označení jejich snah není až takový rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. V Maďarsku kontrarevoluce – to zní hrdě. Za komunistů takto bylo „negativně“ označováno povstání v roce 1956, které je ale nyní jedním ze zdrojů legitimity politického režimu. Zato v Polsku byli vždycky spíše pro revoluce. Důležitý je společný poukaz na zlom a diskontinuitu s obdobím, které souhrnně můžeme nazvat „návrat do Evropy“. S tím je konec. To je, oč se hraje.

Národní kapitalismus a soumrak Západu

Střední Evropa se začlenila na Západ a život lidí zde dostal docela nový ekonomický a politický smysl. Touto cestou nicméně prošly jednotlivé národní společnosti v mnohém otřeseny. Nikoli náhodou se vzorová neoliberální politika nazývala šoková terapie. Jak už to v dějinách bývá, dopadlo to jinak, než si lidé představovali. Nespokojené jsou však také vládnoucí ekonomické a politické elity. Země se zapojily do globálního kapitalismu a do evropské integrace, ale elity zjistily, že jim moc uniká mezi prsty a nemohou dělat, co by samy chtěly. Překážkou se stává nadnárodní kapitál a evropské politické elity. Proto Viktor Orbán mluví o hospodářském vlastenectví. Neoliberální ekonomické poučky zůstávají. Dělá se tvrdý kapitalismus, ale ekonomická moc musí zůstat v rukou domácích elit. V Maďarsku tak v důsledku politických rozhodnutí získal národní kapitál po úvěrové krizi většinové vlastnictví v bankovnictví.

Co je to za střední Evropu, která se takto tlačí dopředu? Předně, je národovecká, neboť nejenže politickou moc ve státě zakládá na národní identitě, ale rovněž požaduje, aby politická moc na území státu byla plně v rukou národní společnosti definované historicky, kulturně a etnicky. Za druhé, je konzervativní, neboť zdroje legitimity politické moci hledá v historii a tradicích vlastní národní společnosti. A jelikož tyto národní tradice spojuje zároveň s obhajobou tržní ekonomiky a kapitalismu, tak je to verze nové pravice, jak ji známe ze Západu od 80. let minulého století.

Právě tehdejší neokonzervatismus spojoval klasický liberalismus s odporem proti sociálnímu státu a s bojem proti socialismu. Současné národovecké a konzervativní elity střední Evropy se podobně zrodily z odporu ke komunistickému státu a konstituovaly se při vytváření nových demokracií. A za třetí, jsou to středoevropské odnože neokonzervativní nové pravice, které však ztratily evropskou perspektivu. Příznačné je pro ně totiž to, že nacházejí vlastní historické zdroje své politické identity, které jsou předválečné, a je jim proto cizí poválečný konsensus mezi reformní levicí a reformní pravicí, který v západní Evropě stojí v základech sociálního státu po druhé světové válce a který je stále oporou evropské integrace, jakkoli i zde je nyní zpochybňován novými nacionalistickými politickými elitami. Kořeny nové střední Evropy leží dále v minulosti, před druhou světovou válkou. Není divu, že poválečný konsensus západní Evropy nahlíží jako soft verzi socialistické vlády.

Středoevropský obrat po česku

Podobný politický vývoj po pádu komunismu jsme u nás prodělali také, aniž jsme ale dospěli k těmto koncům. Zájemců o to sehrát roli národovecké, konzervativní a protievropské pravice se urodilo dosti. Zkouší to vytrvale Václav Klaus starší, odhodlává se k tomu nyní ODS, nemluvě o manažerských projektech typu Realisté, přesto se nikomu zatím nepodařilo získat výraznější podporu veřejnosti. Mnoho momentů je přitom společných.

Návrat do Evropy u nás probíhal „klasicky“ ve znamení standardizace. Jak říkal Václav Klaus, tehdy premiér: Potřebujeme jednak standardní kapitalistickou ekonomiku, jak učí klasický liberalismus, tedy bez přívlastků, a jednak standardní politický systém založený na soutěži politických stran, tedy nikoli elitářské, konstruktivistické a nevědecké pokusy o nepolitickou politiku občanských hnutí a podobných nestandardních subjektů. V kostce řečeno: Česká společnost prodělávala neoliberální normalizaci svého druhu.

Když Václav Klaus dával dohromady novou politickou stranu, která se měla stát lídrem transformace, činil tak pochopitelně ve znamení nové pravice. Nejenže přijal za svůj neoliberální ekonomický program, ale přihlásil se rovněž ke konzervatismu. Jeden ze svých programových článků z tehdejší doby dokonce nazval „Proč jsem konzervativcem“, aby tak trochu napravil váhání v tomto směru, které jednoho z jeho vzorů F. A. Hayeka přimělo k tomu, aby upřednostnil svůj neoliberalismus v textu „Proč nejsem konzervativcem“. Měl přitom ovšem velkou obtíž najít v Česku nějakou nosnou konzervativní tradici, která by byla liberální, neboť český liberalismus měl vždy demokratické a socialistické sklony.

To ale příliš nevadilo. Návrat do Evropy byl na pořadu dne a měl své vyjeté koleje. Česká společnost sice prožila několik otřesů, ale nakonec statečně doputovala do cíle. Pražská burza zahájila činnost v roce 1993, do NATO jsme byli přijati v roce 1999 a do Evropské unie jsme vstoupili v roce 2004. Nicméně z původního programu rozvoje demokracie nakonec nezbyl kámen na kameni. Česká pravice sice přestala být hegemonem této transformace nejpozději v roce 1997, ale levice se přidala. Snad právě proto se v korupčních skandálech záhy potácela stejně jako pravice. Společnost takto vystřízlivěla z iluzí o návratu do Evropy a začala odmítat zavedené strany. Jaký div, že se jí hned začaly nabízet nové politické elity. Ty však často připomínaly spíše agenty s teplou vodou. Zlomové v tomto ohledu byly krize, hospodářská v roce 2008 a uprchlická v roce 2015. Návrat do Evropy nás vyčerpal. Objevila se příležitost pro národoveckou, konzervativní a protievropskou střední Evropu.

Česká politika se o takový středoevropský obrat pokoušela a stále pokouší. Stará zavedená pravice za Topolánkovy vlády to Evropě oslazovala, co mohla, avšak jenom na omezený britský způsob, jakkoli i ten může skončit exitem. Podobně se vybarvuje levice, která poslouchá své rozhořčené plebejské voliče, kteří nesnášejí Romy, uprchlíky a nadnárodní kapitalisty. Ale to je pořád jenom takový krok-sun-krok, žádná kulturní (kontra)revoluce se nekoná.

Česká otázka

Vliv historie by se neměl přeceňovat, protože historie promlouvá jen v mezích přítomnosti a v její perspektivě. Nicméně nabízí se jedno historické vysvětlení. K takovéto střední Evropě prostě nemáme vhodnou minulost jako Maďaři nebo Poláci. Z historických mezí české otázky se totiž nedá snadno vystoupit.

Česká otázka od dob Palackého spočívá v hledání nadnárodní politické formy, která zajistí svobodu a svébytnost českého národa v širším společenství sousedních národů. Palacký, jak známo, viděl podmínku české svobody v demokratizaci a federalizaci rakouské monarchie. To ovšem byla pořád středoevropská perspektiva, která se ale nikdy nenaplnila. Po první světové válce Masaryk rozšířil a prohloubil tento Palackého záběr. Politickou podmínkou české svobody se mu stala demokratizace a federalizace celé Evropy. Bez toho by naše republika byla jenom hračkou v rukou mezinárodních mocností. K tomu lze dodat jen tolik, že na této politické podmínce naší demokratické svobody se mnoho nezměnilo, jakkoli to česká konzervativní pravice nechápe.

Bez přehánění lze proto říci, že historickou odpovědností českých politických elit je, aby Česko zůstalo na Západě v jádru evropské integrace. Pokud by se česká politika připojila ke středoevropské kulturní (kontra)revoluci, byl by to konec české demokratické historie. To ovšem neznamená, že se o něco takového nepokusíme.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.