Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Čtyřicet let Charty 77 – anketa: Legitimita požadavků propojená umně s legalitou jejich vymáhání

Jana Červenková

(Ne)podepsat Antichartu

Když se mně, snad dva dny po zveřejnění Charty, dostal do rukou její text, netušila jsem, co držím. Připadalo mi tak logické, že po podepsání Helsinských dohod dojde teď k jakémusi „tání“. Naše vláda v tichosti stížnostem na nedodržovaná lidská práva vyhoví, však je máme v ústavě. Pokud nebude moci připlést nějaký ten „právní přečin“, nazve dosavadní jednání „přehmaty“, případně „nedopatřením“. Sdělovací prostředky tím samozřejmě obtěžovat nebude, pracující potřebují „klid na práci“, proč je tím otravovat.

Namísto toho získala Charta popularitu, jakou čekal asi jen málokdo. V novinách se v té souvislosti objevila známá jména, která jsme tam už dávno nečetli. Teď to byli ztroskotanci, samozvanci, zrádci... Někdo tvrdil, že aféra do týdne opadne. Omyl, aféra se rozvinula. Přišla Anticharta.

Chartisti totiž nahnali straně a vládě strach především tím, že se neskrývali, vystoupili veřejně, každý pod svým jménem, se svou adresou a povoláním, nebáli se, nebylo nutné pracně vyšetřovat jejich identitu. A hlavně, za pouhý podpis nebyl právní důvod někoho zavřít. Ve zmatku nastaly domovní prohlídky a výslechy, výhrůžky, vždycky se našla záminka, proč dotyčného propustit z místa, byla to jen „reorganizace pracoviště“. Děti se nedostávaly na školy „pro velký zájem lepších uchazečů“ atd. Trestalo se organizování, rozmnožování, sbírání podpisů. A především Charta jako text nebyla nikde zveřejněna. Když kterýsi ze státních činovníků ve zmatku prohlásil na něčí otázku v televizi, že Charta otištěna nebude, protože „je to protistátní dokument“, byla lež už průhledná: za „protistátní“ by už přece všichni seděli v kriminále!

Symbol hanby

Potřebovalo to podobnou odezvu. Jestliže netajili svá jména chartisté, nemohli to udělat ani ti, co byli (většinou pod nátlakem) nasazeni proti nim. Národní divadlo plné oblíbených herců, kteří se stydlivě skrývali před kamerou jeden za druhého, aby poslouchali prohlášení čtené Jiřinou Švorcovou a Karlem Gottem, se stalo symbolem hanby a ponížení naší kultury. Denně otiskovalo Rudé právo jejich jména a jména dalších, nemáme přece jen Národní divadlo. Máme i spisovatele, hudebníky, malíře a architekty, nikdo nechce ztratit šanci na další práci. Někteří se „hodili marod“. Ale i oni dostali příležitost, počkalo se na ně, podpisy se sbíraly snad tři měsíce – který doktor někoho tak dlouho udrží...

Mezi lidmi sympatie s Chartou byly, a nebyly. Ti, kteří se před několika roky ještě bouřili proti vstupu vojsk, se dnes před chartisty styděli. Připadali si zahanbeni, zbabělí. Ne každý si to přiznal, byla tu i závistivá zlost na ty statečnější. „Co si to troufli, takhle nám vstupovat do životů?! Už byl klid, a teď zase nátlak, vydírání, že máme podepsat,“ řekl mi rozzlobeně jeden známý.

Bylo stydno dívat se v televizi do tváří dříve oblíbeným hercům. A ještě horší sledovat je jako neochvějné hrdiny ve filmových a televizních rolích: ty rovné, statečné pohledy tváří v tvář nepříteli, pevná slova mužů a žen, kteří nikdy nezradili! Přestala jsem se na ně koukat. Jen denně, jakoby pomstychtivě, vystřihovala jejich potupné seznamy.

V té době jsem pracovala jako lektorka pro jedno nakladatelství, které mě taky vydávalo. Máme i spisovatele, máme i redaktory, to jsou přece taky tvůrčí pracovníci, prohlásil za pár dnů náš tehdejší šéfredaktor. A že se tedy k podpisům musíme přidat, protože „podle toho se pak s námi bude zacházet“. Na druhý den ráno vyhlásil sraz a odchod na určené popraviště. Nedostavily jsme se jen dvě. Kolegyně – židovka mi rozechvěle řekla, že člověk jejich rasy v takovém případě tradičně jde kamkoli, i kdyby ho měli odnést na nosítkách. Kamarádka, která se den před zveřejněním dokumentu setkala s jedním chartistou – měl jí režírovat pořad poezie a o Chartě mezi nimi slovo nepadlo –, byla denně volána na StB a vyslýchána. Té šéfredaktor poradil, že jestli podepíše, všechny přesvědčí, že s těmi samozvanci nesouhlasí. Dala si dva koňaky a podepsala. Z ostatních přátel snad nepodlehla jen přítelkyně Hana, spisovatelka oblíbených detektivek. Budete litovat, varovali nás kamarádi, kteří jako by našimi kamarády být přestávali. Copak nemyslíte na děti? Počítáte snad s tím, že ještě vydáte knížku? Slyšely jsme, že je to od nás neodpovědnost, falešné hrdinství... Takových hovorů stačilo pár, do nakladatelství jsem docházet přestala. S Hankou jsme se občas vídaly, jenže jí přibývala vnoučata... A za kolegyní do nakladatelství jsem nechodila, protože jsem tam prostě nechodila.

Měla jsem i tři kamarády chartisty. František, dramatik a režisér, byl tou dobou v kriminále. Druhý přítel, kterému jsem půjčovala jméno na lektorské posudky, byl vyštván za hranice – nebudu ho jmenovat, on byl složitější případ. Zbyl mi bývalý a dnes opět píšící redaktor Jiří, tehdy vedoucí skladu v obchodním domě Kotva. Scházeli jsme se každý měsíc v kavárně. „Víš, že jsem podepsal Chartu?“ zeptal se mě po Novém roce, dřív než jsme si sedli. „... Musím se ptát, lidi mi říkají, ať se nezlobím, že by nechtěli, aby je se mnou někdo viděl...“ Ujistila jsem ho, že si ho naopak za to vážím. Pak jsem na pravidelné schůzky s ním chodila přesně, vždycky se včas ozvala a netroufla si vynechat ani tenkrát, když jsem měla chřipku. Aby si snad nemyslel.

Smutně jsem si uvědomovala, jak se najednou kolem mne vylidňuje...

Bylo to asi po půl roce a já zase s Jirkou v restauraci. Objednal každému pití a najednou přerušil moji řeč: „Jeslipak víš, že z lidí, kteří mají co ztratit, jsi zůstala jediná, kdo se se mnou ještě schází?“ Zaplavila mě hrdost nad tím, že jsem se dočkala tak nečekaného uznání. Ta hrdost trvala tři vteřiny. „Přemýšlím o tom, a napadá mě: kdo tě vlastně za mnou posílá?“ pokračoval můj poslední kamarád a já věděla, že i s ním je konec, že mu to nikdy nevyvrátím, nemůžu, nemám důkazy právě tak, jako je nemá on. Zmohla jsem se na jednu větu, možná na její přihlouplé opakování. Nebyla jsem uražená, bylo mi do breku. „To pak nemá smysl, abychom se vídali.“ Chápali jsme to myslím každý po svém. Jestli jsme si nakonec podali ruku, už se nepamatuji. Vlastně to není důležité. Byla jsem sama.

Zbývala Marie, kamarádka ze školy, co mi půjčovala samizdat. Bydlela daleko a varovala mě před domovními prohlídkami, jednou otevřela dveře, a jak jsem i já byla svědkem, našla předsíň čerstvě zašlapanou mužskými zablácenými botami. Bála se druhé zvát.

Je třeba odpustit

Vylidnilo se. Teprve teď jsem začala chápat, co je samota. I vlastním dětem jsem záviděla jejich kamarády, ty malé holčičky s hadrovými panenkami, chlapečky, co s kopací mičudou volali pod oknem. Mně nezavolal nikdo. Můj pocit hrdosti se najednou zdál být k neunesení, nečetla jsem, nepsala, nikam nechodila. Člověk nemůže být sám, nemůže věčně žít v nenávisti ke druhým, křesťanství moudře odsuzuje nenávist jako hřích. Dokonce hřích, kterým ničíme sami sebe. Hlavně sebe, zdálo se mi teď.

Frantu propustili z vězení o něco dřív. Byla jsem šťastná, když se mi ozval. Po řečech o kriminále přišli na řadu jeho oblíbení herci, už věděl samozřejmě všechno. Smutně vzpomínal, co mu kdo z nich dal na památku při loučení, co mu kdo řekl, když ho tenkrát z divadla vyhazovali. Najednou řeč přerušil: „Ale já už jim to odpustil. To jsou herci, herec nemusí být hrdina, on toho hrdinu musí umět zahrát.“ Na můj udivený pohled pokračoval: „A když se kouknou na Vlastu Chramostovou... Já jim to nemůžu zazlívat, já napíšu knížku, a v Torontu mi ji vydají. Ale pro ně je to život. Role, o které ta Vlasta přichází, už nikdy nedostane. Z toho oni mají strach. A já je za to nemůžu odsuzovat.“

A já můžu? Až před člověkem, co podepsal Chartu, a dokonce si půl roku odseděl, mi za mou zarputilost najednou začalo být hanba. A zároveň se mi tím ulevilo. Musíme to být my, kdo přijde za nimi, kdo se přijde smířit. Oni si netroufnou, se svým svědomím. A vlastně jim je hůř, jsou to slušní lidé, trpí svým selháním možná víc než my, věděla jsem najednou. S Hankou jsme se dohodly, že do nakladatelství půjdeme spolu. Uvítali nás s nelíčenou radostí. Všichni mluvili o svém pokoření, a že to komunistům neodpustí. Po revoluci za mnou přišel i Jirka, to už jsme byli jako redaktoři v jedněch novinách: „Já si tě nechal lustrovat, jsi čistá jak lílie, promiň.“ Tenkrát jsme si ty ruce podali, to si pamatuji.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.