Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Lukáš Jelínek: Setkání pragmatismu s cynismem

Lukáš Jelínek

Setkání pragmatismu s cynismem

Žijeme v době, v níž nic není nemožné. Na pravici a levici si hraje už jen pár idealistů. Místo obsáhlých politických programů jsou žádány stručné svodky, nebo ještě radši letáky. Příště bude poptávka po komiksech.

Lídři se proti tomu nebouří, jdou v čele zástupu bořitelů tradic. Za přirozené bychom to mohli mít u politiků bez minulosti. Tedy politické – o byznysovou či soft-mafiánskou nouze není. Administrativa Donalda Trumpa se chvíli na Moskvu culí, chvíli cení zuby. Andrej Babiš vysává voliče tu socialistům, tu konzervativcům. Tu se zdá, že by Evropskou unii s chutí rozbil, a pak se jeho zahraničněpolitický expert Pavel Telička stane jednou z tváří integračního zápalu evropských liberálů. Dokonce už ani Silvio Berlusconi není, co býval. Z vůdce nové pravice bojujícího za většinový volební systém se stal fanoušek poměrného systému, který nadto nadbíhá levici.

Vše je poměřováno prospěchem. Ne obecným, ale osobním či firemním. Vrtkavému voliči se to vždy nějak prodá a vysvětlí. Potíž nastává, když se takto chovají i reprezentanti etablovaných stran. A je jedno, jestli kvůli volební kořisti, nebo své pozici v partajní hierarchii. Smutný příklad poskytl souboj o post prvního místopředsedy sociální demokracie. Přišel Jeroným Tejc s požadavkem na zpřísnění azylové politiky. Milan Chovanec se mu pokusil vyrovnat – a navrch přihodil ústavní novelu výslovně zmiňující ozbrojování občanů. Z podobného soudku je úmysl vyjednávat s Londýnem na pozadí brexitu sólo, bez evropských partnerů.

Kam jen na ty nápady chodí? Užití legálně držených zbraní pro ochranu sebe a blízkých zákony už umožňují. Formulace navržená do Ústavy, v EU bezprecedentní, symbolicky dělá svaly, ale rozšiřuje i situace, kdy by šlo kvér použít. Proč ale sen amerických konzervativců o silném jednotlivci a oslabovaném státu (jehož bezpečnostní složky si přece platíme z daní) realizuje český sociální demokrat, nota bene v křesle ministra vnitra? Přihlásí nás snad za nový členský stát americké unie?

Posedlost zdejších politiků Trumpem tomu vytváří příznivé podhoubí. Má tu extchýni, tak nás přece musí mít rád! Prezident Zeman prý dokonce zvažuje, že by se navrhl coby prostředník mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem... Vždyť všude má přátele, co na něj s dojetím vzpomínají!

Je tu ale i plán B. Když nevyjde Amerika, mohla by vyjít Británie. Skotové Angličany zlobí, například se jim nechce z EU. Kdyby se trhli, třeba by bylo čím díru v konstituční monarchii zacelit. Pak by to šlo i bez Zemana.

Chovancova představa, že s premiérkou Mayovou pro nás vyjedná víc než Evropská unie dohromady, musí vycházet buď z víry, že nás má tato dáma radši než zbytek starého kontinentu, anebo z hokynářské rozvahy, co všechno bychom mohli v obchodu „něco za něco“ Británii nabídnout. Kdyby za vším stála iluze, že ostrovní pracovní trh bude pro Čechy, Moravany a Slezany otevřenější než pro ostatní Evropany, dalo by se hovořit o bezmezné naivitě. Kromě toho vývoz mozků do ciziny není ani v našem zájmu.

Pravděpodobnější ale je, že gejzír nápadů byl určen hlavně domácímu publiku. Třeba právě tomu předsjezdovému. To přece musí být sekáč, když je jedna ruka s Brity a ani bouchačky mu nejsou cizí! Jiné cílové skupiny může uspokojit vnitrácké pracoviště zápolící s dezinformacemi. Zavazovat se „pouze“ k investicím do policistů, hasičů a tajných služeb už patrně nestačí.

Proslýchá se, že i dřívější ministrovy iniciativy vtrhávaly do veřejného prostoru jako zima do Krušnohoří. Než k nim stačily sociálně demokratické špičky říct něco od plic, došlo jim, že rozehrávat nesoulad není v jejich zájmu, a námitky spolkly.

Výsledkem je přibližování oranžových konzervativcům, národovcům, kritikům EU a izolacionalistům. V těchto vodách přitom bývá logicky úspěšnější utilitaristická krajní pravice. Sociální demokraté se pouze zbytečně vysilují – v době, kdy by měli sehrávat mač se soupeři zejména v sociální a daňové politice. Za takových okolností už je jedno, vykukuje-li za Sobotkovými zády Tejc nebo Chovanec.

Kdyby se jednalo o klasickou ukázku taktizování či pragmatismu, nic moc by se nedělo. Pragmatismus je mimo jiné politický směr, který umožňuje vnímat potřeby doby a reagovat na ně. Spíš než protipól idealismu představuje protipól dogmatismu, mrtvolného klidu.

Před očima se nám však mihají chlapíci (a občas i ženy) s kolty nízko u pasu a střílející od boku hlava nehlava jen proto, že jim to zrovna přijde jako dobrý nápad, ba vhodný módní doplněk pasující k jejich osobnosti. Pragmatismus je tak říznutý vypočítavostí a cynismem. Možné je cokoli. Proč brát všechno smrtelně vážně?

Cynici byli v politice vždy, ale drželi se na uzdě. Namátkou dvojice Schwarzenberg – Kalousek cynismem pepřila rozhovory pro média. Miloš Zeman rád dělá silácká gesta na mítincích v regionech. Andrej Babiš od něj zase odkoukal zásadu „Jen idiot nemění své názory“, kterou lze vysvětlit i nevídané a neslýchané. Obří porci cynismu očekávejme od Donalda Trumpa. S Ruskem se chce dohodnout, protože se mu to hodí. Proč se vysilovat, když nový konkurent roste v Číně a když je nutné se soustředit na domácí politiku? Když ale dohoda nebude, spustí se jiný scénář. Lze rozehrávat koncert velmocí, na který budou menší entity jen doplácet, stejně jako – podle učebnic mezinárodní politiky – zadržovat či zastrašovat, pochopitelně za rádoby dobrovolné pomoci těch menších a slabších.

Stačí, aby se Trumpovy předvolební špeky ukázaly jako nákladné či neprůchodné, a on se jich vzdá. Pro cyniky je politika jen hra. Figurky se přeskupí, anebo se rovnou začne hrát na jiné šachovnici. Však ono se to nějak zaplatí. Z cizího – a státního – krev neteče a společnost přece, jak víme i od Václava Klause, neexistuje – jen soubor individualit. Horší by bylo, kdyby účet šel na vrub firemního holdingu. Tam končí legrace.

Nezbývá než doufat, že se této virózy levicoví politici bez holdingů časem zbaví. Jejich místo je jinde. Při rozvíjení pokrokové politiky (to je ta, co zvyšuje kvalitu života a rozšiřuje práva občanů s důrazem na neprivilegované vrstvy), internacionální spolupráci (v první řadě v rámci EU), rozmlouvání s lidmi, ale také při šíření osvěty o demokratickém právním státě a parlamentní demokracii. Mezi těmito veličinami panuje jisté napětí. Jak rád připomíná Pavel Rychetský, vláda lidu (většiny) a vláda zákona (spravedlnost) nemusejí být totéž. Proto je nutné mít se na pozoru a brzdit nízké pudy.

To jde ale těžko, když je politik posedlý žebříčky stranických preferencí, hitparádami popularity, nebo dokonce partajními tekutými písky.

Bohužel ty oranžové často zastíní i velkou, ba zahraniční politiku. Leč život politika nejsou jen nominace z krajských konferencí – byť z nich novináři s oblibou jako z kávové sedliny čtou, zda korunním princem bude Vomáčka, nebo Vopička. A přiznejme Chovancovi s Tejcem, že teď skutečně jde o to, kdo – a kdy – povede ČSSD po Sobotkovi.

Přitom vážných problémů k řešení je dost, zejména právě ve spojení s otloukaným Bruselem. Každou chvíli na „ty tam“ slyšíme nářky či nadávky, ačkoli „těmi tam“ jsme i my. Zatím se nosí být ze zásady proti. Všechno víme líp, jako u (de)regulace zbraní. Pokud má být ale evropský světadíl v globální politice konkurenceschopným aktérem, dvojnásob v éře Trumpovy „Ameriky na prvním místě“ plus rostoucího sebevědomí Ruska a Číny, musí se národní státy Evropy naučit kompromisům a táhnutí za jeden provaz.

Nejnaléhavější je koordinovaný přístup k migraci, obraně, energetice, veřejným službám, sociálním systémům, ale také daním. Martin Schulz, který nahradil v roli lídra SPD (jež je podobně jako ČSSD o polovinu slabší než stěžejní soupeř) Sigmara Gabriela, nahlas hovoří o potírání daňových rájů a harmonizaci daňových politik uvnitř EU. Není to lepší námět ke schůzkám než výlety pana Broučka za paní Mayovou do separovaného Londýna?

Víc než s cynismem a egoismem to pragmatismu sluší s pevným politickým cílem, komplexní vizí a skutečnou službou občanům.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.