Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Václav Jamek: Epidemiologické zpravodajství aneb Triumf bláhovosti

Václav Jamek

Epidemiologické zpravodajství aneb Triumf bláhovosti

Rád bych myslel na něco úplně jiného, ale nedokážu to. Posledně jsem na příkladu šíleného amerického miliardáře Donalda Trumpa doložil, že lidstvo se rozhodlo uplatnit na svou globální společenskou patologii přístup rakouského lékaře Julia Wagner-Jauregga: ten se začátkem minulého století (1917) pokoušel léčit syfilidu tak, že choré infikoval malárií; a dosáhl toho, že nakažení pak trpěli hned dvěma nevyléčitelnými chorobami najednou. Zřejmě si to zasloužili, neměli se mrouskat. Penicilin přiletěl Alexandru Flemingovi do laboratorní misky otevřeným oknem až o jedenáct let později, když se na to Pánbůh už nechtěl dívat, a používat se začal ještě za dalších třináct let, ale tak dlouhou lhůtu na to, aby si pomohlo přiměřenějším způsobem, asi dnešní lidstvo nemá: když se cholera začne léčit morem, vyhlídky na přežití to nezvyšuje.

Léčba cholery morem nepostihuje podle všeho jenom ekonomiku a světovou politiku, objevuje se na všemožných úrovních: neschopnost správně vyhodnotit zkušenost a zvolit lepší cestu je zřejmě obecným rozuzlením mdlých postmoderních pohádek, které se do nás hustí už dobrých třicet let a ve kterých dobro nevítězí, protože žádné neexistuje, jakož ani žádná skutečnost. Taková léta jsem například tu a tam stíral docenta-pozorovatele Olivu, který při svém naturalistickém přístupu k jazyku neměl nikdy být ředitelem Ústavu pro jazyk český, až tu máme ředitele nového. Ten se dosud zabýval otázkami syntaxe a stylistiky, také spisovnosti a kodifikace, jakož i reformou pravidel pro psaní velkých písmen: kvalifikaci by tedy asi měl, jenže ve svém úřadě se prý uvedl slovy o tom, na co především se bude soustředit – neboli těžkou, i když epidemicky rozšířenou gramatickou chybou. Takže máme ředitele Ústavu pro jazyk český, který ve svých jedenačtyřiceti letech neumí česky.

(Jazykový koutek. Sloveso soustředit se je dokonavé, takže jeho prézens má sám o sobě funkci futura. Nedokonavý tvar, který jediný umožňuje vytvoření futura složeného, je soustřeďovat sebudu se soustřeďovat; soustředím se – a tudíž budu soustředěný – by však v tomto případě úplně stačilo. Budu se soustřeďovat – dokud se nesoustředím – už naznačuje, že mluvčí má se soustředěním potíž, anžto mu soustřeďování nějak moc trvá. Pokud by ovšem oba tvary měly být nedokonavé, pak by nám pan ředitel měl ujasnit, jak vypadá tvar dokonavý. A zjistil by, že žádný další není. Kam jsme to upadli, když se také běsnící český neonacionalismus vyjadřuje hnusnou češtinou a neovládá pravopis, a když spisovatel, kterému záleží na vytříbeném jazyce, musí kvůli tomu vypovědět poslušnost rozdováděným a nedbalým akademickým autoritám, které by měly být z podstaty konzervativnější než on!)

Národ zvyklý všechno okecávat si ovšem neuvědomuje, že ve slovech všechno vězí, ale to je právě začátek problému. Tak třeba český levicový komentátor zablábolí, že Donald Trump je typický selfmademan, jenže to on zrovna ani náhodou není! Nevypracoval se v miliardáře od píky vlastním úsilím (a tvrdým vykořisťováním těch méně „úspěšných“, o němž se v americkém snu nevypráví), to jeho drsný německý tatík, jemu se jen podařilo neprošustrovat úplně všechno, co zdědil. Trump je tudíž naopak jen zpovykaný bohatý synek a představitel oligarchie už dávno uzavřené, a kdo by opravdu věděl, co slova znamenají, jeho zákeřnost by prohlédl a (Humpty-Dumpty) nenaletěl by mu. (Levicovému novináři na dálku mává naše pravicová poslankyně zjevu typicky bezchybného, která v televizi mluví sebevědomě o tom, co je pro pana Trumpa podmínka qui pro quo.)

A sine qua co?

Nechtělo se věřit, že k tomu dojde, ale je to tady. Trump je prezidentem Spojených států něco přes týden a svět se od první minuty nemůže dočkat, až tahle můra skončí. Hned první okamžik přinesl spor o počty nadšených davů při inauguraci a vyhlášení „alternativních faktů“ jako principu nové vlády. Orwellův román 1984 jde v USA na dračku, nakladatel nechal dotisknout 75 000 kusů. Trump napadá tisk, proklíná ty, kdo o něm špatně mluví, stejně jako Babiš v tom vidí spiknutí, a co hůř, američtí úředníci testují na hranicích cizince na jejich mínění o Trumpovi. Kdo ho nemiluje, do USA nesmí. Občané z vybraných islámských států tam nesmějí vůbec. Arabů Saúdských se to samozřejmě netýká, s těmi Trump obchoduje. Krom toho jsou zbožní, a to mají republikáni rádi. Zboží je v tržním hospodářství důležité a nějaký ten mrakodrap je občas dobré strhnout, aby se postavil nový, hezčí a zbožnější.

Američané, kteří Trumpa dosud nemilují, budou brzy muset. Mezi časem Trump zfašizoval Národní bezpečnostní radu, vykázal z ní velitele spojených armádních štábů a jmenoval do ní svého – nikoli pouhého Bormanna, ó ne! – svého Mefistofela, který se jmenuje Bannon. Chystá se zatočit s nezávislou justicí. Zvláštní je, že si doposud nikdo nepokládá otázku, zda se mu takto podaří udržet loajalitu armády a jednotu země, zjevně se hodinu od hodiny řítící do obrovské politické krize. Michael Moore a také Martina Navrátilová říkají, že Trump zrovna provádí státní převrat; takže nějaký státní převrat je v USA zřejmě nevyhnutelný. Znepokojení vyvolává také rychlost, s jakou se na Trumpovu vlnu přeladily policie a federální úřady: policie šila do demonstrantů a také do novinářů hned v inaugurační den, a federální úředníci odmítají dodržovat soudní rozhodnutí omezující platnost Trumpových dekretů: represivní složky státu jsou zřejmě k fašizaci náchylné vždy, a zbytek udělá strach.

Nová americká zástupkyně v OSN si zatím znamená do notýsku, kdo mimo Ameriku je na Trumpa ošklivý. The day will come, američtí nacisté přijdou a budou mít seznamy.

Takže za pár let si zřejmě ti, kdo přežijí, budou klást otázku, jak mohl tak svobodymilovný národ jako Američané tohle dopustit. V tom, co zbývá z demokratického světa, převládá zděšení a hněv mezi lidmi i politickými vůdci, kteří si čím dál míň berou servítky. Půldruha milionu podpisů získala v Británii petice žádající zrušení Trumpovy návštěvy. Hledá se ztracená páteř ministerské předsedkyně Mayové. Lidé po západní Evropě demonstrují, a dobré je, že se Trumpovi možná podaří odstrašit evropské voliče od podobných volebních úletů, jak se to podařilo v Rakousku. Le Penová ve Francii má zřejmě malou šanci, i když si demokratická pravice vybrala špatného kandidáta, bigotního katolíka, navíc thatcheristu. Mnozí levicoví voliči hlásí, že tentokrát už nenaletí jako za Chiraca a Fillonovi v druhém kole hlas rozhodně neodevzdají. Fillon však čelí těžkým obviněním z nepotismu (výkon manželských povinností bral jako parlamentní asistenci a manželku za to ze státních peněz štědře platil) a pravice tak nejspíš dostane možnost nominovat konsensuálnějšího kandidáta. Epidemie nemusí ještě zachvátit všechno; i když se také množí útoky rasistických teroristů, kterým Trump a brexit zvýšili sebevědomí.

Jedinými prosťáky v celém širém světě, kteří se z Trumpa radují nebo se aspoň jako zbabělí čeští sociální demokraté sichrují na všechny strany, jsou jako z udělání občané v zemích někdejší Varšavské smlouvy, na pravici i na levici. Netuší totiž, že když se Trumpovo heslo America First přeloží do němčiny, dává to velmi přesně Amerika über alles. Ví to samozřejmě Angela Merkelová, kterou tak americké selhání povýšilo na vůdkyni demokratického světa a kterou je nyní nutno v této roli podporovat.

Sám jsem podepsal dvě protitrumpovské petice, organizované internetovým hnutím Avaaz. Ta druhá mi přišla legrační: čtyři dny před koncem mandátu žádala prezidenta Obamu, aby nějak zablokoval nukleární knoflík a zabránil tak Trumpovi zničit planetu. Představa, že Trump bude chtít vypustit nukleární střely a místo toho mu ze škatulky vyskočí čertík na péru, mi přišla sice bláhová, leč přesto neodolatelná. Každopádně lepší, než kdyby ty střely opravdu vypustil. První petice, důležitější, se na konci Obamovy vlády zadrhla pod třemi miliony podpisů, ale v den Trumpovy inaugurace se bleskem rozběhla a míří k pěti milionům.

Českých podpisů pod ní je jako šafránu. (Naši vlastenci a obránci hodnot, kteří nevědí, co znamenají obraty jako šafránu nebo od píky, a proti politické korektnosti horují hlavně proto, že jiný než vulgární jazykový rejstřík neovládají, nechť si pořídí Slovník české frazeologie a idiomatiky.) Naši vlastenci jsou totiž vlastenci americkými, America First jim mluví z duše. Představují si, že nám naše americké vlastenectví pomůže. Nepomůže. Nacionalismus je naprogramován pouze na požírání jiných nacionalismů a silnější požírají slabší, a kdepak jsme v tom potravním řetězci národů my? Jiní jsou zase toho názoru, že pan Hit... Trump se po nástupu k moci zklidní a přizpůsobí se cvrkotu. Jiní, kteří se vyznačují dosti pomalým tokem vědomí, chtějí čekat, až co bude pan Trump dělat. Jako by toho už nedělal dost. Až tihle lidé procitnou, nepoznají svět.

Někteří nesmiřitelní američtí občané se stále domáhají toho, aby Trump splnil slib a zveřejnil svá daňová přiznání, a také mu neodpouštějí jeho střety zájmů. To u nás nikoho nevzrušuje, máme přece svého Babiše. Ve světě podle Trumpa my u nás ve skutečnosti už drahnou dobu žijeme, jenom je takový nějaký sametový, jak jsme zvyklí. A vsadil bych se, že Miloš Zeman neodolá a bude znovu kandidovat na prezidenta, teď když se mu rýsuje velká internacionála Herostratů, ve které budou on a Babiš konečně důležití.

Nemálo mě zlobí i to, když opět levicový komentátor tvrdí, že ti, kdo (jako já) poukazují na ony dva miliony osm set šedesát tisíc hlasů, o které Trump skutečnou demokratickou konfrontaci prohrál, jsou pokrytci. Zase ten pragmatismus v páchnoucí omáčce! Je přece úplně jedno, co by, kdyby, a že by Trump s jiným volebním systémem volil jinou strategii. To podstatné je přece demokratický princip; kdyby byl Trump zvolen v plném souladu s ním, nebylo by v tom ohledu co namítat. V Americe naštěstí na ty skoro tři miliony hlasů nezapomínají; u nás jedině ještě Jacques Rupnik, Francouz, správně podotkl: takové vítězství v demokracii nikomu nevysvětlíte. A mělo by se to Trumpovi připomínat při každé příležitosti, protože on dobře ví, že demokratickou legitimitu nemá. Našim lidem není ani zřejmé, o čem je řeč.

Nu, bláhovosti vítězná, plakati budeš.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.