Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Jaroslav Šedivý: Jak se rodil Česko-německý fond budoucnosti

Jaroslav Šedivý

Jak se rodil Česko-německý fond budoucnosti

Bývalý ministr zahraničí ČR vzpomíná na obtíže při jednání

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 premiérem Václavem Klausem, kancléřem Helmutem Kohlem a oběma ministry zahraničí Josefem Zieleniecem a Klausem Kinkelem. Byl to nesporný úspěch dvouletého diplomatického vyjednávání, při němž obě strany usilovaly o porozumění, co se týče našich vzájemných vztahů v nedávné minulosti. Deklarací byla tato historie předána z roviny politické do bádání historiografického a zároveň byla otevřena cesta k vytváření vyrovnaného partnerství.

V rozhovoru pro Lidové noviny (21. ledna 2017) řekl bývalý německý ministr zahraničí Kinkel, který se účastnil vyjednávání o Česko-německé deklaraci, že oboustranným cílem od samého počátku bylo dosáhnout toho, „aby připravovaná deklarace nasměroval a historicky zatížené vztahy Čechů a Němců do lepších kolejí“. Ale zároveň konstatoval, že „v obou státech byla jednání ovlivněna vnitropolitickými pohnutkami, laděním a schvalováním pozic“, což bylo komplikované. Bylo to těžké, ale nakonec se to podařilo.

Avšak obtížné se ukázalo být uvedení Deklarace do praktické podoby realizací dvou pro budoucno důležitých paragrafů, sedmého a osmého.

Sedmý paragraf předpokládal zřízení Česko-německého fondu budoucnosti, do něhož německá strana měla vložit zpočátku 140 milionů marek a česká strana 400 milionů korun. Nejprve bylo třeba dohodnout Správní radu tohoto fondu ve složení čtyř nástupců německé strany a čtyř zástupců české strany. Tato rada měla rozhodovat o použití těchto peněz pro společné projekty, ale také se z tohoto fondu měla uhradit odškodnění ještě žijícím bývalým vězňům nacistických věznic a koncentračních táborů. Na přání německé strany se tomu už nemělo říkat odškodnění, ale humanitární pomoc.

A o společných projektech a jiné problematice vzájemných vztahů mělo, podle osmého paragrafu Deklarace, jednat a hovořit Diskusní fórum, do něhož každá strana delegovala po dvaceti osobnostech.

Nepřekročitelný bod

Když tehdejší ministr zahraničí Zieleniec v půlce října 1997 rezignoval na svůj post, v té době jsem byl velvyslancem v Bruselu, na naléhání předsedy vlády Václava Klause a nakonec i na doporučení prezidenta Havla jsem funkci ministra koncem října převzal. Dal jsem si hned zpočátku předložit katalog mým předchůdcem rozpracovaných problémů.

A mezi jiným jsem hledal důvod, proč se ministr Zieleniec s Kinkelem nemohl ani po deseti měsících jednání domluvit na sestavení Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti. Nevím, kolik k tomu měli oba ministři sezení, ale z papírů a ze zápisů mi bylo jasné, že pro Zieleniece byl nepřekročitelný jeden bod v rozhovorech, a tím byl návrh německé strany na obsazení čtyřčlenné německé části Správní rady fondu. Tam byla dvě jména, se kterými by celý návrh asi v českém parlamentu neprošel. Byl to Frank Neubauer, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jinak bankéř, a Fritz Wittmann, právník a předseda Svazu vyhnanců.

A s nimi byl spojen základní problém. Fond měl poskytnout humanitární pomoc bývalým českým vězňům nacistických kriminálů, a pro to musela hlasovat nadpoloviční většina členů správní rady. Problém byl v tom, že oba představitelé sudetoněmeckého krajanského hnutí požadovali, aby stejným dílem z Fondu byla přidělena podpora těm německým občanům, kteří při poválečném vysídlení z Československa utrpěli úhonu. Pro českou stranu to bylo nepřijatelné, ale oba zmínění členové německé části Fondu na tom trvali.

V takovém případě se v diplomatickém jednání hledá kompromis. Z české strany nepřišel žádný nápad, Kinkel kompromis nehledal.

Mě mezitím navštívil na ministerstvu dr. Čermín, tehdejší předseda Svazu bojovníků za svobodu, chtěl vědět, kdy bývalí vězňové dostanou nějaké odškodnění od německé vlády, a jenom poznamenal, že za tu dobu, co se o tom jedná, z dosud žijících osmi a půl tisíce členů Svazu jich už tři stovky zemřely. Takže co s tím?

Koncem roku mívají mnohé mezinárodní organizace plenární zasedání, a přede mnou byla 18. listopadu účast na zasedání Stálé rady Západoevropské unie v Erfurtu. Tam jsem se mohl sejít s ministrem Kinkelem. Což se také stalo. Ještě před odjezdem mi německý odbor dodal záznam Kinkelova jednání v Praze 3. října, které skončilo katastrofálně. Kinkel nevydržel ten pomalý a nekonkrétní rozhovor a ještě dopoledne předčasně odjel.

Riziko nezávazného rozhovoru

Měl jsem pro své jednání s ním určitý nápad, nemohl jsem jej zatím doma konzultovat, ale byl jsem rozhodnut jej použít. Velice rychle jsme se v Erfurtu seznámili, výhodou bylo, že jsem mluvil německy. Rychle a věcně jsme probrali současný stav ve vyjednávání. On mi svěřil, že ho to protahované jednání zlobí, neboť zároveň vyvolává stále nové tlaky doma. Navrhl jsem mu prosté kompromisní řešení: nějaké jiné zástupce sudetoněmecké krajanské komunity ve Správní radě fondu bych snad přežil a v parlamentu obhájil, prostě nesmí to být ti dva příliš v Praze známí páni, Neubauer a Wittmann. A Kinkel by mi musel zaručit, že alespoň jeden z těch nových členů rady při schvalování humanitární pomoci našim bývalým vězňům bude hlasovat s námi. A aby Kinkel měl zase nějaký argument pro domov, navrhl jsem mu oba pány, Neubauera a Wittmannna jmenovat do Koordinační rady diskusního fóra. Mimochodem s realizací tohoto osmého paragrafu Deklarace nebyl zas tak velký problém a mělo se to realizovat až v únoru příštího roku.

Na sobotu 13. prosince jsme byli pozváni na zasedání Evropské rady, či jak se u nás začalo psát na summit Evropské unie. Naši delegaci vedl prezident Havel.

Na tomto zasedání jsme se s ministrem Kinkelem odpoledne na hodinu takzvaně ulili z plenárního zasedání a v podstatě jsme dohodli postup ve zřízení Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti tak, abychom to mohli podepsat ještě v roce 1997. Toto časové rozvržení bylo velice důležité, protože od 1. ledna 1998 měl v ČR platit nový, přísnější nadační zákon, pod který Fond spadal, a kdybychom nestihli zaregistrovat zřízení fondu ještě v roce 1997, zahájení jeho činnosti by se kvůli nové žádosti o registraci protáhlo o další měsíce. A Kinkel už měl také dva nové kandidáty do Správní rady fondu.

Nicméně další komplikaci mi zvěstoval na zpáteční cestě letadlem do Prahy prezident Havel. S jistým uspokojením mi sdělil, že při obědě seděl vedle kancléře Kohla, který zavedl řeč na zřízení Česko-německého fondu a ujistil českého prezidenta, že se to určitě do konce ledna příštího roku podaří. Prý se o to sám v Německu zasadí. Náš prezident se zcela bezelstně domníval, že se mu podařil dobrý diplomatický tah.

Asi jsem mu trochu zkazil náladu, když jsem mu řekl, že by to, co navrhuje Kohl, bylo to nejhorší, co se nám může stát, protože fond musíme ustavit do konce roku1997, neboť od 1. ledna vstoupí u nás v platnost nový zákon o nadacích atd.

Položil jsem otázku, zda vedl s Kohlem nezávazný rozhovor, navíc ještě přes tlumočníka bez zápisu. Ujistil mě, že ano. Jenže tento nezávazný rozhovor nám to zase trochu zkomplikoval.

V sídle NATO od rána 17. prosince 1997 začalo zasedání Euroatlantické rady partnerství. Před jeho zahájením se u mě zastavil Kinkel a řekl mi, že naše domluva končí, neboť naši šéfové Havel a Kohl se v Lucemburku při obědě dohodli jinak, že rozjezd fondu se odkládá na konec ledna 1998. Řekl jsem, že to tak vůbec nebylo a sejdeme se ještě o přestávce. A šel jsem zavolat ještě prezidentovi, který potvrdil nezávazný rozhovor s kancléřem.

(Ne)vydané komuniké

O přestávce v půl jedenácté jsme stáli na chodbě před německou kanceláří, měl jsem s sebou spolupracovníky z našeho MZV, byli tam ředitelka Edita Hrdá a Tomáš Kafka, s Kinkelem si povídal státní tajemník jejich MZV Ischinger. Znovu jsem řekl Kinkelovi, že Havel žádnou ústní dohodu neudělal, ale Kinkelova zpráva byla další ranou. Tiskové prohlášení o dohodě mezi Havlem a Kohlem mělo vyjít v 11 hodin toho dne, to znamená asi za půl hodiny. Moje odpověď byla klidně důrazná: Kinkel musí okamžitě volat do Bonnu a zastavit vydání zmíněné tiskové zprávy, neboť její obsah se nezakládá na pravdě, a vyjde-li, zažije Kinkel i kancléř pěkný rámus z Prahy.

Kinkel snad pochopil, že kancléřství udělalo chybu, a k telefonu do jejich kanceláře šel. Slyšel jsem ještě, jak říká „Kinder raus“, vyhnal všechny z kanceláře. Telefonoval, pak vytáhl něco z faxu, přišel ke mně a povídá: „Pozdě, zpráva vyšla, tady je text.“

Já jsem přečetl jenom první větu, že kancléř Kohl spolu s prezidentem Havlem atd., obrátil jsem se na Kinkela a bez dlouhého rozmyslu jsem na něj vyjel: „Pane kolego, víte, co vám teď řeknu? Jděte do...!!!“

Kinkel ztuhl, já vím, že to bylo silné, česky bych ta slova nevyslovil, ale německy mi to nepřipadalo tak hrozné. Naštěstí ti lidé kolem Kinkela vybuchli smíchem, napětí opadlo, a Ischinger, se kterým jsem se znal z Paříže, kde byl radou na německém velvyslanectví, se naklonil ke Kinkelovi se slovy: „Tak mu to řekni!“

Kinkel si mě vzal stranou a povídá: „To není problém mezi mnou a vámi, to je problém mezi mnou a Kohlem. Kohl chce příští rok v září vyhrát volby a k tomu potřebuje Bavorsko, a v Bavorsku sudetoněmecké organizace mají velký vliv. A Kohl si je nechce rozházet, a proto by chtěl spustit fond až příští rok, protože ví, že nová registrace toho fondu by se mohla protáhnout až do léta...“.

Na mou otázku, zda volby vyhraje, odpověděl Kinkel, že pravděpodobnost je velmi malá a on půjde z politiky dělat advokáta.

Ještě padlo několik vět a já mu dal návrh, abychom celou záležitost řešili tak, jak jsme se dohodli předtím v Lucemburku. On pomine tiskové prohlášení kancléřství a já si jej nebudu všímat. Nakonec souhlasil, žádné komuniké dvou ministrů zahraničí jsme nesestavovali, jen jsme si na to podali ruce.

Ještě jsme se sešli v pátek 19. prosince v Kodani na zasedání ministerské rady Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Kinkel mě ujistil, že naše dohoda z minulých dnů platí, a navrhl, že pro urychlení bychom Správní radu fondu mohli schválit výměnou nót. Stalo se tak 29. prosince na ministerstvu zahraničí v Praze. Za německou stranu se podepsal velvyslanec Rossbach, za českou stranu ministr zahraničí.

Ještě týž den se to odneslo na příslušný soud k registraci. A v dubnu dostali naši bývalí vězňové z nacistických věznic první finanční odškodnění v rámci humanitární pomoci.

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.