Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Zbigniew Rokita: Dnešní Rusko a postsovětské státy

Zbigniew Rokita

Dnešní Rusko a postsovětské státy

aneb o předvídaném krachu Euroasijské unie a zklamání z unie Evropské

Sovětský svaz neexistuje už více než dvacet pět let. Rozpadl se překvapivě klidně: na základě dohody svých elit, vnitřní slabosti a existence nenásilných hnutí za nezávislost v republikách. Zároveň se bezprostředně po zániku impéria podařilo vyhnout očekávaným nebezpečím: nedošlo ke konfliktům tam, kde byly očekávány především (sever Kazachstánu, východ Ukrajiny a Krym). Vzniklé spory měly regionální charakter (v evropské části postsovětského prostoru jde především o dodnes trvající konflikty v Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii a Náhorním Karabachu).

Západ s neklidem sledoval také osud jaderných zbraní, které ve chvíli rozpadu SSSR byly na území několika nově vzniklých států (Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán). Tyto státy je ale vcelku klidně předaly Rusku. Došlo na vyhlašování konce dějin a triumfu liberální demokracie. Předčasně.

Z impéria se vytrhly tři státy, a pokud dnes experti píší o postsovětském prostoru, vytýkají tyto státy před závorku – nakonec i OSN tyto státy uznalo nikoli za státy střední Evropy, ale za část Evropy severní. Součástí impéria byly nejkratší dobu (nepočítaje v to Moldávii, která ale byla v roce 1940 umělým útvarem). Udržely si předválečné elity nebo získaly nové z prostředí emigrace (příkladem budiž bývalý prezident Litvy Valdas Adamkus). Jejich konstitutivní národy neměly problémy s identitou, což jim umožnilo rychle se integrovat do EU i NATO (v roce 2004).

To neznamená, že už nemají s Moskvou nic společného. Jsou obydleny početnými ruskojazyčnými menšinami (v Lotyšku i v Estonsku jde o dvě až tři desítky procent, v Litvě o pár procent), které často sdílejí pohled Kremlu. Stojí v první linii hybridní války, včetně války kybernetické. Jsou to ale jediné postsovětské republiky (v článku se soustředím na postsovětské republiky v Evropě a na Kavkaze, pomíjím střední Asii), kterým se podařilo natrvalo opustit ruskou sféru vlivu.

Zbývajících šest republik v ní zůstává nebo jsou neustále ohroženy návratem do ní. Sławomir Popovski, dlouholetý zpravodaj polských médií v Moskvě, říkal nedávno na stránkách polského časopisu Nowa Europa Wschodnia, že když Moskva v roce 1991 souhlasila s demontáží Země sovětů, řídila se Leninovou strategií z doby podpisu Brestlitevského míru s Německem v roce 1918: vzdát se lze toho, co bude možné získat zpět. Zdá se, že Popovski má pravdu.

Euroasijská unie nevydrží

Moskva se snaží reintegrovat postsovětský prostor. Řada jejích iniciativ skončila fiaskem: od Společenství nezávislých států (dnes jsou summity jen příležitostí k dvoustranným setkáním), přes Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, až po projekt společné fotbalové ligy.

Posledním velkým, několik let realizovaným plánem Kremlu je hospodářsko-politická Euroasijská unie, propagandisticky představovaná jako východoevropská protiváha k západoevropské Evropské unii. Moskva byla k účasti na tomto projektu schopna mobilizovat hrstku zemí, ve kterých je její vliv pořád silný: Arménii, Bělorusko, Kyrgyzstán a brzy možná i Tádžikistán.

Vyjmenované státy jsou státy velmi slabé. V případě států jako Arménie či Bělorusko se ostatně publicisté ptají, zda je na místě brát je jako státy nezávislé. Vyplývá to z jejich ohromné závislosti na Rusku a zároveň z jejich vnitřní slabosti. Pak jsou státy jako Tádžikistán a Kyrgyzstán, jejichž několik desítek procent HDP pochází z peněžních transferů od gastarbeiterů pracujících v Rusku (které může Rusko v kterékoli chvíli vyhodit, a přivést tak zmíněné země na okraj krize). Lze v jejich případě hovořit o stabilních zemích?

Posledním členem je Kazachstán, který byl v roce 1991 označován za stát, kterému hrozí rozpad jako prvnímu v řadě (kvůli mezietnickému napětí). Vydržel, úspěšně se modernizoval a dnes – přes měkký autoritarismus, který v něm panuje – postupně zavádí další demokratické prvky. Kazachstán a Bělorusko byly společně s Ruskem zakládajícími členy Euroasijské unie a zdá se, že na počátku skutečně věřily, že to může být projekt pragmatický a hospodářsky výhodný. Tamní elity se ovšem zklamaly.

Euroasijskou unii od EU odlišuje řada rysů. Především je ale odsouzena k neúspěchu ze stejného důvodu, z jakého byly k fiasku odsouzeny všechny reintegrační projekty v regionu – tím důvodem je silová disproporce. Rusko je při porovnání s takovými zeměmi, jako jsou Arménie nebo Kyrgyzstán, nesrovnatelně silnější (hospodářsky, vojensky, populačně, rozlohou atd.). HDP Ruska je 86 procent HDP celé Euroasijské unie, na Arménii nebo Kyrgyzstán připadá všeho všudy po procentu. To s sebou nese řadu nebezpečí.

Mezi jiným nelze hovořit o společné hospodářské strategii, jak tomu je v Evropské unii. Hospodářství zbývajících států tato nerovnováha činí závislými na hospodářství ruském, a poslední roky ukázaly, že je to rizikové. I hospodářské vztahy v Euroasijské unii jsou především moskvocentrické. Obchodní výměna například mezi Arménií a Kazachstánem nehraje žádnou roli.

Do Euroasijské unie se ne vždy vstupovalo dobrovolně. Známá je příhoda z návštěvy arménského prezidenta Serže Sarkisjana v Moskvě v září 2013. Ten, i když Arménie byla v zavádění směrnic Evropské unie nutných k popisu dohody o přidružení dále než Gruzie, Moldávie nebo Ukrajina, byl Vladimírem Putinem donucen opustit kurs sbližování s Bruselem. Místo toho se tehdy musel rozhodnout pro vstup do Euroasijské unie.

Řídit strachem

Euroasijská unie je především politický projekt, pro členy často hospodářky nevýhodný. Nakonec, když Arménie vstupovala do Euroasijské unie, nebyly jejím hlavním partnerem státy východní Evropy, ale EU. Integrovala se tedy s východní Evropou, čímž sama sobě ztížila obchodní výměnu se svým hlavním partnerem, když např. zavedla cla na výrobky ze Západu, což požadovala Euroasijská unie. Projekt Euroasijské unie nemůže vydržet a zanedlouho skončí, stejně jako řada reintegračních iniciativ Moskvy, na smetišti dějin.

Síla Ruska dnes ve větší míře než na vytváření něčeho stojí na potenciálu ničení a škození. Moskva má páky. Arménii lze snadno vydírat možnou hrozbou větší podpory Ázerbájdžánu v konfliktu o Náhorní Karabach. Rusko tvoří problémy a následně získává výhody nabídkou pomoci při jejich řešení – je to tak v Sýrii a jistě to tak bude s Ukrajinou.

Mentální revolucí byl pro regionální politiky rok 2014 a anexe Krymu. Předchozím podobným, i když menším otřesem (Rusko se tehdy neodhodlalo zajít tak daleko) byla pětidenní válka v Gruzii v roce 2008. V roce 2008 východoevropští politici viděli, jak – poprvé od roku 1991 – používá Moskva svá vojska za hranicemi státu. V roce 2014 se přesvědčili, že je schopna měnit státní hranice a anektovat cizí území.

Politici jako Nursultan Nazarbajev nebo Aleksander Lukašenko se bojí, že i v jejich zemích se mohou objevit zelení mužíci, kteří, inspirováni Moskvou, začnou ozbrojený puč. Příklady destruktivní síly Ruska v dnešním světě nechybějí: Ukrajina, Sýrie, Podněstří, Abcházie, Osetie.

Zklamání ze Západu a domácí odpovědnost

Kremelským vládcům nedávají spát barevné revoluce – především ta, která by se mohla odehrát v Rusku. Rusové berou tyto revoluce jako přetahovanou s Washingtonem, a ne jako výraz potřeb východoevropských společností. Naštěstí pro ně většina pokusů skončila fiaskem: v Kyrgyzstánu, v Bělorusku, v Rusku.

Povedla se jen revoluce růží v Gruzii, i když i ona – kromě ohromného civilizačního skoku, který se zemi povedl – vedla k měkkému autoritarizmu a porušování lidských práv, což způsobilo, že o moc přišel Michail Saakašvili. Nelze ovšem vyloučit, že Tbilisi brzy provede proruský obrat. Tamní společnost se k tomu kloní čím dál tím více, protože si s ním spojuje měřitelný hospodářský přínos. Země se k sobě přibližují od konce Saakašviliho éry.

Oranžová revoluce Ukrajinu rozčarovala, i když připravila obyvatele na revoluci důstojnosti (proti Viktoru Janukovičovi, pozn. red.), naučila je přinejmenším, že i po triumfu demokratů musí národ sledovat a hodnotit každý krok, který dělají, a brát věci do svých rukou namísto toho, aby svůj osud zcela přenechával vládnoucím.

Na hodnocení revoluce poslední teprve dojde; vedle řady rozčarování jsou vidět i úspěchy – symbolickým, ale důležitým, je uchránění ukrajinské nezávislosti a rozhodné posílení nezávislosti na Moskvě a ohromný pokrok v utváření ukrajinského politického národa.

Pro Ukrajince byla ruská agrese šokem. Namísto toho, aby Rusko zvětšilo svou kontrolu nad Ukrajinou, odtrhlo od Ukrajiny nejvíce promoskevské regiony, a zbývající část země přesvědčilo, že musí hledat cesty ke sblížení se Západem. Pravděpodobně to takto zůstane mnoho let.

Všechny postsovětské země měnily svou geopolitickou orientaci, když se obracely jednou na Východ, jednou na Západ. Už dvě desetiletí je nejstabilnější pozice Běloruska (bez ohledu na předstírané sbližování s Evropskou unií, které ve skutečnosti mělo jen zvyšovat jeho cenu ve vztazích s Moskvou). Je to ale právě Bělorusko, jež bylo na začátku devadesátých let považováno za zemi, která se nejrychleji může integrovat s evropskými společenstvími. Rozchody a návraty zemí v regionu k Rusku vyplývaly z řady faktorů, z nichž zmíním jen několik nejdůležitějších.

Za prvé: Západ potom, co do svých struktur pozval Vilnius, Tallinn a Rigu, nebyl už tak ochotný se dále rozšiřovat. Proto se pak země jako Ukrajina, Bělorusko nebo Moldávie staly přechodným územím mezi Východem a Západem. Obdržely nepsaný status, který byl na počátku devadesátých let nabízen visegrádským zemím a kterému se tyto země chtěly za každou cenu vyhnout.

Za druhé: Tyto země nebyly schopny se samy modernizovat do té míry, aby splnily podmínky Evropské unie nebo NATO, na bedrech jejich elit leží velká část odpovědnosti za fiasko projektu útěku z Východu.

Polský historik Andrzej Brzeziecki to na stránkách měsíčníku Znak zachytil následovně: Ve východoevropských zemích byla řada Andrejů Sacharovů, disidentů, kteří dovedli válčit s režimem, ale chyběli Václavové Havlové, kteří by dokázali trpělivě budovat státnost. Byli romantici, nebyli pozitivisté.

Můžeme samozřejmě dlouho hovořit o těžkých dějinách nebo mentalitě, ale fakt, že dnešní opozice v Bělorusku je rozbitá, neatraktivní, zcela odtržená od lidí, nepředstavuje žádnou alternativu k Lukašenkovi a gros času tráví na konferencích a školeních na Západě, zůstává faktem. Stejně tak se ani běloruská společnost nebyla schopná zmobilizovat a vyjádřit svůj nesouhlas s vládou.

Stručně řečeno, když se budeme bít v prsa nebo si stěžovat na Moskvu, musíme se také kriticky podívat na samotné národy východní Evropy – vztahovat se k nim jako k svébytným aktérům, a ne jako k objektům politiky –, jako kdybychom jim upírali tvůrčí sílu, jakou měli Češi nebo Poláci v osmdesátých letech minulého století.

Za třetí: Málo zemí si může dovolit status mimo bloky (v postsovětském prostoru to umožňují nejčastěji nerostné suroviny). Západ klade podmínky (demokratizace, liberalizace hospodářství atd.), zatímco Moskva dovoluje fungovat autoritářsky a předstírat reformy výměnou za politickou poslušnost (dobrým příkladem je přístupový proces do Euroasijské unie).

A nakonec za čtvrté: Západ nejednou zklamal důvěru východoevropských společností. Nedávným příkladem je anexe Krymu, na kterou umírněně reagovaly Londýn i Washington, i když podle budapešťské smlouvy z roku 1994 měly společně s Moskvou výměnou za předání jaderných zbraní Moskvě garantovat územní integritu Ukrajiny.

Společnosti východní Evropy by často chtěly žít na západoevropské úrovni, zároveň při postupném přibližování se Evropské unii nevidí hmatatelné výhody a cítí se podvedené.

I když se řada zemí nebyla schopna zcela odpoutat od Moskvy, její vliv v regionu i tak dramaticky slábne. Symbolicky to ukázal třeba rok 2008. Rusko usilovalo o to, aby co nejvíce zemí uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Dodnes se ale žádný ze států bývalého SSSR k tomuto kroku nerozhodl.

Příklad Ukrajiny ukázal, že Rusko je schopno lecčehos, aby udrželo danou zemi ve své sféře vlivu. To, jestli se Kyjev zvládne modernizovat, porazit korupci, uzdravit soudnictví, změnit politickou kulturu, bude klíčové pro společnosti v regionu. V případě neúspěchu to bude voda na mlýn sympatizantů Kremlu a autoritářských režimů: budou opakovat, že revoluce vždy vede k chaosu.

Pokud ale Ukrajina zkoušku zvládne, stane se příkladem skutečné proměny východoevropského státu. Takovým příkladem nemohla být nevelká Gruzie. Úspěch veliké a kulturně blízké Ukrajiny by byl pro obyčejné Rusy důvodem k zamyšlení. A dokud se nezdemokratizuje samotné Rusko, ve východní Evropě pořád bude existovat síla usnadňující a posilující patologie.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Zbigniew Rokita (1989) je polský novinář, redaktor dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia a stálý spolupracovník týdeníku Tygodnik Powszechny

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.