Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Jan Novotný: Nad naše síly

Jan Novotný

Nad naše síly

Všechno zlé k něčemu dobré. Nemoudrý a tvrdohlavě obhajovaný soud pana prezidenta o Peroutkovi mě přiměl uskutečnit dávný záměr a přečíst si „peroutkovský tisk“ z těžkých dob 1938–39. Přítomnost je na síti snadno dostupná a vybrané články z Lidových novin si vystřihoval a ukládal můj tatínek. Část svých objevů souvisejících s otázkou, zda Peroutka vštěpoval čtenářům obdiv k Hitlerovi, jsem uvedl ve fejetonu Jak Peroutka vyl s vlky (Listy 5/2016). Slíbil jsem čtenáři objevy další, vidím však, že téma je na fejeton příliš vážné, a když jsem se rozhodl zahrnout i zamyšlení nad texty z období 1945–48 (kdy byla Přítomnost přejmenována na Dnešek a Lidové se staly Svobodnými), také rozsáhlé.

Navazuji tu na svůj fejeton, k němuž doplním citace: Peroutkův Dynamický život vyšel v Přítomnosti 26. 4. 1939 jako první část článku, jehož pokračování se už čtenáři nedočkali. Na poválečnou kritiku Peroutka reagoval v článku Nechte toho, který 9. 3. 1947 otiskly Svobodné noviny. Tamtéž se 14. 3. 1947 Peroutky zastal v článku Jednou jako čtenář profesor Vladimír Úlehla. Potvrdil, jak Peroutkovi rozuměl inteligentní čtenář roku 1939.

Než pokročíme dál, pokusím se vyrovnat se s otázkou, k čemu je vůbec dobré číst staré noviny. Myslím, že je to nejlepší cesta k poznání minulosti. Vzpomínky pamětníků podléhají erozi, soudy historiků jsou závislé na pozdějším vývoji. Ale jak říká latiník: Litera scripta manet. Z novin vane jinak už nedostupný duch doby. Otázka se posouvá: K čemu je dobré poznávat minulost? Netroufal bych si říci, že z ní plyne nějaké opravdu použitelné poučení. Každý čas má svá nová trápení. Přece jen, abych to řekl za sebe, mi pomáhá v životě vědomí, že ani mí předkové to neměli lehké. Schopnost nahlédnout do minulosti posiluje náš duchovní imunitní systém.

Peroutka a židé

Snad nejvíc vzbuzuje pochybnosti o Peroutkově věrnosti zásadám humanity článek Češi, Němci a židé (Přítomnost 22. 2. 1939). V Listech 2/2015 o něm podrobně psal Z. Víšek (Zeman kontra Peroutka). Stojí za připomenutí, jak pro nesouhlasnou reakci řady čtenářů Peroutka článek „dovysvětlil“ hned v následujícím čísle Přítomnosti 1. 3. 1939. Z jeho delší poznámky cituji aspoň toto: „Nemohu ovšem nikoho naučit, aby správně pochopil tendenci článku [...], přesto by se snad mohl pochopit docela jasný účel článku, kterým zajisté nebylo přiložit českým židům polínko, nýbrž naopak jim odlehčit. [...] Pokud se německých židů týká, je to věc podle našeho názoru tragická, ale nad naše síly [...], i tam, kde litujeme, nemůžeme pomoci.“

Výrazem „nad naše síly“ odkazuje Peroutka na stejnojmenný článek Mileny Jesenské v Přítomnosti z 12. 10. 1938. Jesenská píše, že už se nemůžeme ujímat uprchlíků z nacistického Německa – to by mělo být povinností západních demokracií. A zdůvodnění? „Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a pro křivdu. Ale tento lid je současně hluboce zkrušen a podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břemene a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. [...] Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, kam se jeho hněv nejspíš může obrátit.“

Podobný tón zazněl už v Peroutkově článku Něco o českém národě a o židech, který otiskla Přítomnost 19. 1. 1938. Čtenářům Listů 4/2013 jej připomněl Václav Burian (Nenápadnost nebo naděje. Pak jsme bez naděje). Problémem pro současného čtenáře tu není samotný Peroutkův vztah k židům. „Znám židy, kteří jsou právě tak Čechy jako já sám, a nevím, co bych si u nich počal s velkým Ž.“ Článek, věřím, zcela zbavuje Peroutku podezření z antisemitismu – naopak je z něho zřejmé, jak antisemitismem pohrdal. Není pochyby, že v normální době by Peroutka mohl své smýšlení o „židovské otázce“ vyjádřit slovy: „Židům musí být dána plná občanská rovnoprávnost a musí se s nimi zacházet jako s každým jiným,“ jak to učinil v rozhořčeném odsouzení protižidovských výtržností na Slovensku Tak tedy zase? ve Svobodných novinách 2. 12. 1945.

Přesto článek způsobil, že nesouhlasná korespondence podstatně nabyla na objemu, a Peroutka se proto k tématu vrátil (Ještě jednou o té věci, Přítomnost 9. 2. 1939). Kamenem úrazu byla židům doporučovaná „nenápadnost“, která podle Peroutky brání u nás propuknutí antisemitismu. Peroutka v druhém článku zdůrazňuje, že tu nemá na mysli české židy, ale narušení rovnováhy, jaké by způsobili uprchlíci a přistěhovalci. (Při srovnávání s dneškem třeba připomenout, že to byla doba, kdy jsme stáli na pokraji války.)

Jak napsal už Burian, těžko pochybovat o oprávněnosti Peroutkových obav. Troufám si říci, že poslední věty Peroutkova článku z r. 1939 jsou adresovány hlavně vládě a měly být čteny takto: „Blíží se asi chvíle, kdy náš mocný soused začne na naši vládu naléhat, aby po jeho vzoru řešila židovskou otázku. I u nás se najdou lidé, kterým to bude vyhovovat. Pokusím se zformulovat argumenty, s nimiž bychom se mohli nátlaku bránit.“ K tomu už nedošlo a Němci vzali „konečné řešení“ do vlastních rukou.

I shovívaví kritici Peroutkových článků o židech obvykle konstatují, že tyto články se jim nečtou lehce. Myslím, že ani Peroutkovi se lehce nepsaly. Jistě si na ně vzpomněl, když se po válce opět objevily snahy doporučovat židům nenápadnost, a až nezvykle vášnivě je odsoudil ve zmíněném již článku ve Svobodných novinách. Jeho román Oblak a valčík je do značné míry věnován tragédii židů a prostoupen dilematy lidí, kteří se ocitli v situacích „nad jejich síly“. Peroutka nedává návod, jak taková dilemata řešit, spíš jako by po čtenáři vyžadoval zamyšlení: Co bych v takové situaci udělal já? A co by bylo správné udělat? Snad není klamný můj pocit, že se v románu vyrovnával s traumatem, které v něm doba mezi lety 1938 a 1945 zanechala.

... a Němci

V článku Nový poměr k Německu (Přítomnost 29. 12. 1938) Peroutka napsal: „Ať nás i cokoliv od Němců dělí, jedna věc nás s nimi spojuje: byli jsme, oni a my, v září jediní dva národové, kteří byli ochotni pro svou věc bojovat. U národa s morálkou tak bojovnou, jako mají Němci, to není bez významu. Zasloužíme snad v jejich očích všeho, ale ne opovržení.“

Naděje, že Němci se spokojí s naší loajalitou a ponechají nám omezený prostor k životu, se čas od času na stránkách Přítomnosti vynořuje. 1. 2. 1939 zde odpovídá Peroutka na dopis německého studenta, který podává své představy, jak zlepšit porozumění mezi Čechy a Němci.

Z Peroutkovy reakce aspoň tolik: „Kdybychom vám chtěli vyhovět a přijmout váš odpor k humanitní taktice, dopadlo by to tak, že bychom jen papouškovali po vás některé ideje a umiňovali si přitom vnitřně, že jich nikdy nepoužijeme. [...] Panuje leckdy sklon dívat se na nás, jako bychom nebyli více než obyvatelé určitého prostoru, na kterém má Německo zájem hospodářský a kulturní. Ale my jsme víc než obyvatelé prostoru. My jsme národ.“

12. 4. 1939 Milena Jesenská v článku Co Němci očekávají od Čechů odpovídá na obdobné rady. Bystře v nich odhaluje čertovo kopýtko: „Jedno slovo ve Vašem článku je ovšem trpčí všeho ostatního. Slovo prozatím. Prozatím přenecháváme Čechům... Prozatím očekáváme od Čechů.“ Co se týče Němců, mluvili asi Peroutka i Jesenská k hluchým uším. Myslím ale, že své odpovědi psali hlavně pro Čechy.

... a vláda

Nyní se nemohu ubránit srovnávání. Něco podobného jsme přece prožívali o třicet let později: cizí velmoc, jejíž agrese zastavila přirozený vývoj, a naše vláda, která se – snad – přece jen snaží něco z dosaženého udržet, ačkoliv to nemůže dávat zřetelně najevo. Mezi námi – mluvím hlavně o studentech – postupně narůstá „netrpělivost srdce“. Vedou se vášnivé spory. Jedni se dovolávají Husa, který neodvolal, vyzývají ke stávkám, přijímají bojovné rezoluce, odmítají vstup do Národní fronty. Druzí poukazují na situaci vojáků v zákopech, kteří by neuváženým útokem mohli ztratit všechno – ať se raději trpělivě a nenápadně hlouběji zakopávají. Nakonec přijde cosi jako skoro všeobecná kapitulace. Otázka, zda na ní mají větší podíl netrpěliví, nebo opatrní, zůstane – snad už napořád – otevřená. Někteří z protagonistů obou krajních směrů se posléze setkávají mezi signatáři Charty 77.

Peroutka se zcela zřetelně rozhodl pro podporu zákopové taktiky. Smiřuje se s dominancí pravice reprezentované Stranou národní jednoty. „V životě bývají časy, kdy je třeba se spokojiti chudou potravou. [...] Jest na čase, aby tento národ, jemuž v září bylo přeťato tolik žil, přestal už krvácet. Vše, co tomu slouží, jest nezbytno přijmouti“ (Článek Vůdce se představuje v Lidových novinách). Na adresu vlády zaznívá vždy z jeho úst jen uznání a pochopení. Peroutkova snaha zformulovat udržitelný program obrany – nepolitickou politiku – vrcholí v článku Druhý dech (Přítomnost 26. 7. 1939): „Národ, který už jen omezeně se může vyjadřovat a udržovat politikou, má více důvodů než dříve, aby každý jeho člen pracoval dobře. [...] Jestliže dříve někdo špatně hospodařil na svém závodě nebo na svém statku a přišel o něj, byla to jeho škoda a ani jsme se po něm neohlédli. Nyní by způsobil škodu národní. Ve Venkově dosti dlouho už kladou otázku: Dovedl jsi udržet svůj statek aspoň sto roků? [...] Vedle toho vynořuje se mnoho otázek jiných: dovedeš pracovat aspoň tak dobře jako Němec? Nebo, sláva, dovedeš něco dokonce lépe?“

I tento minimalistický program vzbuzoval nedůvěru našich protektorů. Slibované pokračování článku už nevyšlo a dny Přítomnosti byly sečteny. S ní nadlouho zmizel i Peroutka a můžeme se jen dohadovat, co by radil k 28. říjnu 1939, kdy tak mnozí neposlechli vládu, ale své srdce.

... a komunisté

Nechávám na čtenáři, zda uvedené Peroutkovy postoje bude pokládat za oportunistické. Mnozí tak činí a pak přirozeně vidí paralelu s postojem, který Peroutka zaujal v období 1945–48 k hrozivě vzrůstající komunistické moci.

Svůj základní postoj k poválečnému státu shrnul do dvou principů (Není návratu, Svobodné noviny 25. 11. 1945). Na jedné straně: „Každý si musí rozřešit základní otázku svého postavení k tomuto vyvíjejícímu se socialistickému státu. Koho jeho základní, nyní uskutečňovaná fakta tak dráždí, že je schopen jen opozice, bude odsouzen k tomu, aby si své politické myšlenky psal do deníku. Vliv je možno si získat jen pozitivní politikou.“

Ale na druhé straně: „Ani humanitní zásady, ani stará česká touha po svobodě a národní svébytnosti nijak neodporují potřebám vyvíjejícího se socialistického státu. Jsou lidé v našem veřejném životě, kteří by ztratili smysl života, kdyby nemohli působit pro tyto ideje.“

V tomto duchu Peroutka rozhodně polemizoval s pravicí (Svobodné noviny 10. 2. 1946) i s levicí (Svobodné noviny 3. 3. 1946). Dnes si ovšem více než dříve uvědomujeme základní problém tohoto postoje. Co dělat, když se naše principy dostanou do kolize? Dáme přednost socialismu, nebo svobodě? Nedovolíme odpůrci socialismu, aby své názory napsal do novin a usiloval o jejich zastoupení v parlamentu? Pochybnosti o socialismu patrně v poválečných letech na stránky tisku nepronikly. Někteří Peroutkovi čtenáři však zapochybovali o pevnosti Peroutkova demokratického postoje. Tři jejich dopisy otiskl Peroutka v Dnešku 3. 4. 1946 a připojil článek, který později v knize Tak nebo tak výstižně nazval Komunisté mezi námi.

Obhajuje v něm svůj příklon k socialismu: „Uvažte, že dříve byly křivdy jiného druhu, ale také křivdy. Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst.“ Trvá na tom, že komunisté zůstávají součástí národního kolektivu: „Silná a vlivná komunistická strana je jedním z hlavních faktů naší nynější politiky a je třeba učit všechny lidi politikou se zabývající, aby s tím počítali.“

Závěr je optimistický: „Revoluční zjevy – přerůzné druhy násilí, i psychologického – musí být nahrazeny zjevy ze života normálního, vření jasným právem, libovolnost spravedlností. Vskutku – svoboda musí planout jasněji – jinak neměly tyto volby smysl. Volnější pole pro veřejnou kritiku!“

Na prahu nového roku (Dnešek 2. 1. 1946) podává Peroutka (Chvála roku 1946) radostnou bilanci roku předchozího, kdy bylo podle jeho názoru právo na veřejnou kritiku obhájeno a trvale vybojováno: „Nemluvme nikdy o českém národě, aniž bychom přitom myslili také na masy komunistické strany. Neříkejme nikdy, že český národ něco chce, jestliže jsme se o tom nedohodli s lidem, který stojí za největší českou stranou. Jestliže však nás budou někdy tísnit pochmurné okolnosti, rozpomeňme se, že, podle zkušenosti, není marno v krizi apelovat na zdravý a rozumný charakter českého národa.“

Ale už 12. 1. 1947 se v článku Nač spoléháme začínají jevit věci podstatně jinak: „Docházejí nám takové nevlídné dotazy: jak dlouho prý ještě chceme provozovat tuto svou hru, jaká podle našeho názoru bude naše budoucnost; a nač prý spoléháme? Na nic – a na mnoho. Na nic hmotného. Na mnoho nehmotného. Pravda, na první pohled vyhlídky nejsou povzbudivé. Kdyby některá velká strana chtěla proti nám vzít v ochranu zlo a nerozum, pak přehlídka moci postavené proti nám by trvala od rána do večera: jest tu SNB, ZOB, OBZ a jak se všechna tato zřízení jmenují; jsou tu vězni, špiclové, otvírači dopisů a odposlouchávači telefonů, je dosti surových a hloupých lidí, jichž je možno ke všemu užít; je tu bohatě podporovaný tisk, spousta institucí, pronikavý vliv vládní strany, která může rozdávat kariéry, peníze a různé příjemnosti; jsou tu zbraně i mohutně vybudovaná propaganda, rozhlas, který tak pěkně umí umlčovat, početný a vycvičený aparát ministerstev. Proti tomu všemu na naší straně není více než pero a kus papíru a možnosti dát vytisknout své myšlenky. Po této stránce nerovný boj. A přece ne zcela nerovný, neboť žijeme v demokratickém státě, nakonec se všichni, pán nepán, mocný nebo sláb, sejdeme před soudnou stolicí úsudku lidu, a jeden druhého tam můžeme vyzvati.“

Tady projevím svůj názor: to nejsou slova oportunisty, připomíná mi to spíše rytířem hozenou rukavici.

Listování Svobodnými novinami a Dneškem potvrzuje, že Peroutka se plně dává do služeb svému druhému principu. Pranýřuje zvůli, hloupost, krátkozrakost „komunismu“ propadlých intelektuálů (Miloš Kopecký, Ferdinand Herčík, František Trávníček) a slepých obdivovatelů sovětských pořádků. Kolem Svobodných novin se již před Únorem začíná stahovat smyčka. Ještě poslední Peroutkův komentář Co chceme od nich? ve Svobodných novinách opakuje: „Komunistická strana vykonala velké dílo pro tento stát; odstranila pocit cizoty mezi dělnictvem a státem, získala pro stát příchylnost širokých vrstev ve větší míře, než tomu dosud bylo v naší historii, docílila, že mnohem větší počet občanů než dříve upřímně pokládá tento stát za svůj. To je historické dílo, kterého kapitalismus nepochybně nebyl vůbec schopen, to je dílo, které v dějinách národa nikdy nemůže ztratit svou cenu. Nyní jde o to, čím má být zaplaceno.“

Odpověď je sice zřejmá: svobodou a suverenitou. Ale naděje přece neumírá: „A přece ještě i z hlubin tohoto naprostého nezdaru opakujeme původní parolu: je nutno, v české politice, v českém národě dospět k dorozumění s komunistickou stranou.“

Může se to jevit jako výraz nevyléčitelné naivity. Vzpomeňme ale, co se stalo o dvacet let později. Členové komunistické strany byli iniciátory Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, které jako hlavní zásady zavazující delegaci jednající se sovětským politbyrem vytyčilo socialismus a spojenectví na jedné a svobodu a suverenitu na druhé straně – tedy Peroutkovy principy z r. 1945. Zvrátit u nás nástup komunistů bylo po válce, mluvíme-li jen o demokratech, nad naše síly. Dorozumět se s komunisty, probudit v nich demokratické instinkty skýtalo stéblo naděje a – byť s velkým zpožděním – opravdu pootevřelo dveře k osvobození, třebaže nakonec chyběla síla jimi projít.

V citovaném článku Peroutka formuluje „dvě okolnosti, za nichž by konečným výsledkem mohl být jen nezdar a kdy by sebelepší úsilí nebylo nic platné: 1. Kdyby postup komunistické strany nevyrůstal z domácích podmínek, nýbrž byl jen součástí mezinárodní komunistické strategie. 2. Kdyby komunistická strana se byla rozhodla získat veškerou moc.“

Poslední domácí Peroutkův článek končí slovy: „Hle jaká velká národní a lidská odpovědnost připadla pojednou komunistické straně. Nemůžeme ji posuzovat jinak než podle toho, jak pomáhá uskutečňovat plnost a důstojnost života moderního českého člověka. Zajisté, oponujeme jí, domníváme-li se, že někdy nejedná dobře, nebo shledáváme-li, že někdy bez potřeby kryje špatné lidi a špatné skutky. Avšak ona je silná a my slabí, ona má všechny prostředky moci a my ne více než slovo. Proto v tichu vždy prosíme genia národa, aby tuto stranu vedl po správné cestě.“

Tato prosba vyslyšena nebyla.

Jan Novotný (1944) je fyzik, esejista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.