Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Martin C. Putna o básni Jonáše Hájka: Básníci a vykladači I

Martin C. Putna o básni Jonáše Hájka

Básníci a vykladači I

Po letitých rubrikách Básně a překlady 2004–2008) a Básníci a jejich místa (2009–2016) přicházíme s cyklem Básníci a vykladači.

Nápad je jednoduchý: pro každé číslo Listů vybírá editor rubriky jednu báseň (a to pouze z české poezie posledních let) a pečlivého čtenáře této básně, který pozorné a podezíravé a jiné čtení zaznamená na papír. Vykladač nemusí být ani náhodou profesionál (někdy bude, většinou ne) a kombinace těch dvou by mohla, měla být překvapivá. Takový je plán.

Petr Borkovec

Jonáš Hájek

Na vysvětlenou

Celý můj majetek je vnitřní pocit
stlučený z hromady prken.

Proto pořád něco ztrácím a proto
žárlivý zub času tolik hryže.

Neznámá hudba kaštanů
připravených bombardovat mrtvé –

jako by ti celý svět ležel u nohou
a žadonil o vlídné slovo.

Martin C. Putna

K počátku meditace o básni Jonáše Hájka napadla mě zase báseň, notoricky známé Ortenovo „čemu se báseň říká, / chtěl bys to udělat?“ Dosti totiž trvám na tom, že báseň musí býti „udělána“, tedy z impulsů a intuicí, nápadů a náslechů zhnětena a zhuštěna. Jinak nemá smyslu nazývat ji básní. Jonáš Hájek vydal zatím tři knihy, ve kterých prokázal, že umí „udělat“. Že pracuje se sonetem či s asonancí. Že mu záleží na tvaru precizním, ale nikoliv školsky strnulém, nýbrž komunikujícím se skutečností rozhýbanou a „tekutou“. I proto klíčová role asonance, záměrně „nepřesného“, naznačujícího-a-nedoříkávajícího rýmu-nerýmu. Pokud bylo prvním dvěma knihám Hájkovým něco vytýkáno, pak (dle názoru některých) přílišné soustředění na tvar „o sobě“ a z toho plynoucí artistnost a chlad. Když jsme se před pár lety poznali, autor zrovna – a to vůbec ne chladně – prožíval a promýšlel dobový spor mezi „čistou poezií“ a „angažovanou poezií“.

A pak se něco událo. Ve třetí autorově knize, nazvané asketicky Básně 3, začalo přibývat motivů, které by naopak mohly být řazeny do kontextu „angažované poezie“. Mihnou se herny, kurva či přímá volba prezidenta. Hořce se cituje hnusojazyk každodennosti („dobroš“, „hoď mi to tam“, „za suprovou cenu“). A tvar – tvar se začal rozvolňovat. A něco se dál děje. V konvolutu veršů, z nichž je vybrána tato báseň, někdejší aspirant na nového Palivce píše texty toho typu, kterým – když chci být zlý – říkám „úvahy rozepsané do krátkých řádek“. Úvahy o zadrhnutí, zastavení, rozhlížení, tápání. Proto se mu zadrhla i tvarotvorná práce?

Ale ne, nezadrhla se docela. I tato báseň je nenápadně, ale pečlivě „udělána“. Jsou to čtyři dvojverší. V každém spolu první a druhý verš komunikují – a tato komunikace je hlavním tvarotvorným prostředkem. Neodpovídá to ničemu z poetik odvozených z antické tradice. Odpovídá to však „paralelismu membrorum“, základnímu prostředku hebrejské poezie Žalmů, proroků a kantik obou Zákonů (mimochodem, nový překlad Bible XXI si konečně troufl přidat i asonance, které sice v originálu nejsou, ale českému uchu pomáhají připomínat, že co čte, jsou TAKÉ verše). Tato báseň je tedy i „žalmem“.

První dvojverší, to je antiteze čehosi existenciálního („celý můj majetek“, „vnitřní pocit“) a chatrného, pomíjivého („špatně udělaného“ – „stlučený z hromady prken“). Druhé dvojverší, to je naopak podobnost dvojí entropie: já sám ztrácím – a „objektivní svět“ ničí. Třetí dvojverší, to je zase protiklad, tentokrát čehosi nevinného a půvabného, jako jsou kaštany a hudba, a brutálního civilizačního slova „bombardování“. Čtvrté dvojverší se vrací k druhému, aby obrátilo jeho perspektivu: Nejdřív svět, potom básník. Tentokrát je ale svět bezmocný a prosící, kdežto básníkovo slovo je očekáváno coby vykupující.

„Očekáváno“, „vykupující“. Hle, jaká biblická slova se mi nakonec vloudila do výkladu tohoto „sekulárního“ žalmu... Tento básník si zajisté nemyslí – jako opravdu čistá „čistá poezie“ –, že by jeho vlastní slova vykupovala svět. Zjevně však ví, že čehosi jako vykoupení je mu třeba. A že – abych skončil zase notorickým citátem, nyní z Reynka, „nouze jest o vykoupení / větší, nežli o chléb denní“.

Jonáš Hájek (1984), básník a překladatel německy psané poezie. Nositel Ceny Jiřího Ortena (2007). V Listech č. 1/2011 jsme otiskli jeho básně inspirované Vranovem nad Dyjí (Nádherný den, vzpomněl jsem si

Martin C. Putna (1968), literární historik a kritik, spisovatel, překladatel, pedagog Fakulty humanitních studií UK. Laureát Ceny Toma Stopparda (2011).

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.