Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Pavla Bergmannová: Poněkud neživá inscenace o až příliš živé historii

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Poněkud neživá inscenace o až příliš živé historii

Zlín je neodmyslitelně spojený s rodem Baťů, který zde vybudoval silné obuvnické impérium a významně ovlivnil i celou podobu města. Tyto zásluhy jsou ale zastřeny i jistými kontroverzemi, které přitahují nejen historiky, ale například i divadelníky. Je tedy příznačné, že se s tímto fenoménem rozhodli vypořádat právě tvůrci zlínského Městského divadla – a to skrze volnou baťovskou trilogii. Zatím vznikly dvě části: první, nazvanou Baťa Tomáš, živý, uvedl v prosinci 2014 Dodo Gombár, premiéra druhé se uskutečnila letos v lednu. Nese název Já, Baťa a je věnována osobnosti Jana Antonína Bati.

Inscenaci režíroval u nás nepříliš často hostující slovenský režisér Patrik Lančarič, který vyšel ze scénáře zkušeného dramatika Petera Pavlace. Ten jej napsal přímo pro zlínský soubor ve formě tzv. dokumentárního divadla, kdy text staví výhradně z výpovědí, vzpomínek a dokumentů. Zaměřuje se na kontroverzní životní cestu Jana Bati počínaje rokem 1932, kdy coby nevlastní bratr Tomáše dědí po jeho náhlé smrti celé baťovské impérium a dostává šanci rozvinout své schopnosti. Pavlac se pak věnuje zásadním zlomovým situacím Janova života od událostí souvisejících s nástupem fašismu a odchodem do zahraničí, sleduje jeho zajímavý postoj vůči exilové vládě a v závěru pak i jeho působení v Brazílii s úsilím proměnit ji v civilizovanou zemi. Snaží se tady o co možná nejobjektivnější pohled a zdůrazňuje zajímavé motivace hrdinova jednání. Do popředí pak vystupuje téma člověka zmítaného dějinami a nejsilněji vyzní motiv výrazné buldočí vůle, se kterou si jde Jan Baťa za svými cíli, ale která je někdy až odstrašující svou necitlivou fanatičností a potřebou ostatními manipulovat. Pavlacův text je ovšem značně rozsáhlý a snad až příliš mnoho informací zde zaniká právě pod tou tíhou jisté „upovídanosti“. Zároveň je dějově velmi statický, takže by mnohem více obstál např. v soustředěnější podobě rozhlasové inscenace.

Režisérovi Patrikovi Lančaričovi se kontroverze osobnosti Jana Antonína Bati na obrovské zlínské jeviště podařilo přenést jen částečně. Na vině je především mnohomluvný scénář, který by si zasloužil řadu dramaturgických zásahů a škrtů již v momentě svého vzniku. Inscenace je tak poměrně zdlouhavá – trvá přes tři hodiny, což by nemuselo být na škodu, kdyby nepostrádala výraznější dynamičnost. Režisér bohužel nijak nápadně ani inovativně nepracuje s možnostmi divadelní řeči, což je v případě obrovského zlínského jeviště rozhodně na škodu. Za asi nejzdařilejší pasáž pak lze považovat samotnou úvodní část inscenace, ve které se řeší převod majetku v rámci dědického řízení. Tady tvůrci využili principů epického divadla – s pomocí až ukázkového zcizovacího efektu, kdy postava zlínského notáře dr. Huga Förstra (Luděk Randár) vystupuje ze své role, obrací se k divákům a nabízí jim několik možných variant, jak k historií zahalené situaci vlastně došlo. Zde najednou velmi živě funguje vzájemná interakce a diváci mohou sami aktivně zvažovat, kde je vlastně pravda. Jenže tento princip tvůrci záhy bohužel opouštějí a svůj zájem soustřeďují především na hereckou akci. Do popředí zákonitě vystupuje postava Jana Antonína Bati, s jehož ztvárněním se zdařile vyrovnal herec Rostislav Marek. Musel totiž zvládnout nelehký úkol, neboť jeho hrdina je racionálně uvažující postava, člověk neobvyklé kázně, pragmatik i manipulátor, který se zmítá mezi tím, co je účelné a potěšující, a dokáže potlačit jakoukoli emoci. To je poloha pro tak rozsáhlý titul velmi náročná, protože vyžaduje držet hereckou polohu víceméně v jedné rovině výrazu, a zároveň ji odlišovat jen drobnými nuancemi. A to se Rostislavu Markovi podařilo precizně díky kamenné masce tváře, za kterou se umně skryl a z níž ve vyhraněných situacích dokázal vystoupit a v jemných zpovědích ukázat i určitou křehčí polohu duše svého hrdiny.

Podtitul inscenace zní Hra o historii až příliš živé. Ačkoli divákům předkládá řadu ožehavých témat, nečiní to způsobem divadelně inovativním, ba ani živým. A to je v rámci tak ambiciózního projektu, který mohl nabídnout zajímavé čtení českých dějin i naší národní povahy, určitě velká škoda...

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.