Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Pavel Šaradín: Předčasné předvolební úvahy

Pavel Šaradín

Předčasné předvolební úvahy

Pomalu se začíná debatovat o výssledku podzimních sněmovních voleb. Kdo utvoří vládu, kolik stran uspěje a koho prezident sestavením vlády pověří. Takové úvahy jsou předčasné. Podle preferencí si první přibližnou představu můžeme udělat v červnu. Do té doby můžeme pouze spekulovat. To však neznamená, že bychom si nemohli učinit jarní rekapitulaci a konstatovat, v jakém rozpoložení se strany nacházejí.

Na přelomu zimy a jara si některé politické strany uspořádaly sněmy a sjezdy, aby se personálně stabilizovaly a dohodly si hlavní parametry předvolebních kampaní. Spočívá-li politika v symbolech či naznačených detailech, pak také některá stranická setkání mohla leccos napovědět.

I.

První se na konci února 2017 v Praze setkaly dvě stovky delegátů sněmu ANO 2011. Hlavním úkolem bylo zvolit Andreje Babiše opět předsedou hnutí a vybrat mu nejbližší spolupracovníky. Takovéto úkoly má ovšem každá strana, která si pár měsíců před volbami uspořádá podobné setkání. Měnit předsedu před volbami jednoduše nelze a zvolit mu do týmu opozičníka také ne. Před volbami musí být každá strana co nejvíce konzistentní a přesvědčivá. Dříve Andreje Babiše volilo 100 procent delegátů, na posledním sněmu nedostal 11 hlasů. Možná i ty byly domluvené, aby vše nepůsobilo příliš dokonale, snad až autoritativně.

Vnitrostranická demokracie je důležitá nejen pro stranu samotnou, ale i pro nás ostatní. Platí totiž, že vnitřní fungování politického subjektu nelze odlišit od toho, jak se bude chovat navenek. Nezarazí nás tedy přesvědčivá podpora Andreje Babiše, ale spíše něco jiného. Na tomto posledním sněmu se ANO rozhodlo k jednoznačnému kroku, jak nás informovala ČTK: „Je tady zakotvena pravomoc předsedy ve výjimečných a odůvodněných případech i po schválení kandidátních listin výborem do schválených kandidátních listin zasáhnout,“ řekla agentuře místopředsedkyně ANO a středočeská hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová. Agentuře rovněž sdělila, že takový krok si vymohla členská základna. Pokouším se nalézt důvody, které mohou „členskou základnu“ k takové výzvě vést. Všude jinde je tomu naopak. Regiony chtějí mít co nejvíce autonomie a odmítají, aby jim pražská ústředí do jejich kandidátek zasahovala. Protestovalo se například u sociální demokracie, nicméně absolutní moc v tomto ohledu nemá předseda, ale předsednictvo. Orgán sestávající ze tří čtyř desítek osob může na návrh tří jiných orgánů strany „vyškrtnou kandidáta z kandidátní listiny“. Pokud se bavíme o koncentraci moci, každý vidí zásadní rozdíl mezi oběma subjekty. V ČSSD se navíc o tomto kroku dlouze a vášnivě debatovalo. Ani z členské základny žádné „tradiční“ strany by takový požadavek, jemuž dal sněm ANO zelenou, nikdy nevzešel. Je-li zásadním způsobem koncentrována moc v hnutí, jaké máme záruky, že se tak nestane třeba ve vládě?

II.

Sociální demokracie stála před jinou otázkou: jak velkou bude mít předseda strany podporu? A podaří se opravu kompletně zvolit předsednictvo, na které si ukáže? Jelikož si 39. sjezd ČSSD učinil volebním dnem již pátek, mohli jsme se v sobotu ráno dočíst, kterak Bohuslav Sobotka uspěl. Volily jej dvě třetiny delegátů a nejbližšími spolupracovníky se stali ti, o které usiloval. Rovněž vyostřený souboj o prvního místopředsedu pro něj dopadl dobře. Jeroným Tejc, který se snažil nahradit Milana Chovance, neuspěl. I všichni další místopředsedové byli zvoleni rychle, hned v prvním kole. Hlavní vnitrostranická otázka však zcela zodpovězena nebyla: jak se do kampaně zapojí, případně s jakým nasazením ti, kteří Bohuslava Sobotku nevolili? Budou dostatečně motivováni?

Sjezd měl rovněž určit základní pozici strany, která podle všeho má být zřetelně levicová. Z logiky věci vyplývá, že ČSSD musí téma voleb převést na socioekonomickou rovinu (spor levice-pravice). Potvrdil ji svými slovy především Lubomír Zaorálek, který měl pravděpodobně jeden z nejlepších politických projevů posledních let. Podařilo se mu definovat podstatu sociální demokracie, a zejména vymezit se úderně, ideově, a zároveň slušně vůči politice Andreje Babiše. Jelikož jsem průběh sjezdu komentoval pro Českou televizi, mohl jsem Zaorálkův projev vyslechnout osobně. Spolustraníci jej několikrát přerušili potleskem, impozantní byl závěr. Delegáti aplaudovali vestoje, pískali a všelijak ministra zahraničí oslavovali. Chtěl jsem si jej poslechnout znovu, ale na youtube nebyl k nalezení. Objevil jsem ho až na facebookovém profilu L. Zaorálka, ale aplaus nikde. Emoce jsou důležitou součástí politiky, kdo by projev sledoval do konce, mohl být pozitivně ovlivněn. Ale nic. Strohá tečka bez potlesku, někdo jej ustřihl. Z hlediska politického marketingu situace nepochopitelná.

III.

Poslední březnový víkend se sešli také Starostové a nezávislí. Předsedou hnutí se opět stal Petr Gazdík, místopředsedou Vít Rakušan. Hnutí posvětilo dřívější dohodu celostátní konference KDU-ČSL o vytvoření společné koalice. Jak známo, pro dva subjekty se klauzule zvyšuje na 10 procent. Nanejvýš pravděpodobné je, že společný projekt nebude pouze součtem preferencí dvou stran. Pokud se podaří kampaň, pravicový a středopravicový volič má šanci volit proevropskou a programově vyprofilovanou koalici. Voliči mohou ocenit racionální a klidnou sílu a relativně slušnou politiku.

Ještě před sjezdem Josef Kopecký na idnes.cz napsal: „Pro lídra lidovců Pavla Bělobrádka a šéfa STAN Petra Gazdíka je tu velký problém. Ani březnový průzkum CVVM nenaznačuje, že by se nová koalice dostala přes 10 procent, které by potřebovala pro vstup do Sněmovny. (...) Kdyby lidovci kandidovali sami, jejich 6,5 procenta z průzkumu by jim pro vstup do Sněmovny stačilo, ale protože hnutí Starostové a nezávislí, úspěšné v krajských volbách, v celostátním průzkumu jen ,paběrkuje' s pouhým jedním procentem, stáhli by s sebou v případě koalice pod vodu i křesťanské demokraty.“ Pouhý mechanický součet však nemá smysl, zvláště v době, kdy koalice ještě nevznikla a v průzkumech se na ni nikdo netázal.

IV.

Po republice brázdí i další strany, TOP 09 představuje vizi 2030, ODS antibyrokratickou revoluci. V polovině března se sešlo rovněž Celostátní fórum Pirátů, jejich volební manažer Štěpán Štrébl bude považovat zisk pod 10 procent hlasů za neúspěch. Předsedou strany se stal opět Ivan Bartoš, který dostal od necelých dvou set delegátů 78 procent hlasů. S volební strategií má pomáhat Jakub Horák, který byl odvolán ČSSD po prvních neúspěšných krocích loňské krajské kampaně. Ve sněmovních volbách v roce 2013 Piráti oslovili pouze 2,7 procenta voličů. Zatím nic nenasvědčuje, že by měla být jejich letošní podpora čtyřikrát lepší.

Domnívám se, že jedinou možnou cestou, jak by mohli být Piráti ve sněmovně, je užší spolupráce se Zelenými. Podle všeho jejich předseda Matěj Stropnický učinil řadu ústupků, aby taková dohoda vznikla. Místopředseda Pirátské strany Jakub Michálek se ovšem domnívá, že spoluprací se Zelenými by tato mohla o část voličů přijít. V rozhovoru pro časopis Reflex již dříve uvedl zajímavou politologickou úvahu: „Myslím si, že náš elektorát se zas tolik nepřekrývá, maximálně z poloviny. Ten zbytek našich voličů by to spíše naštvalo, získali bychom maximálně dvě procenta navíc, ale zároveň bychom si tím jedno až dvě ubrali.“ Ivan Bartoš zase zdůrazňuje, že Piráti jsou autentickou stranou. To jistě přinejmenším 10 procent voličů ocení.

* * *

Říjnové volby mohou dopadnout všelijak. Prognóza bude obtížnější než kdykoli dříve. Průzkumy se totiž mýlí o něco více, ale na vině nemusí být špatná metodologie. Občané svou volbu zvažují déle, nerozhodnutí si vyberou třeba jen pár hodin před volbami. Což průzkumy nezachytí. Roste také neochota sdělit své preference. O tom všem svědčí některé nečekané výsledky, jako například brexit, vítězství Donalda Trumpa či Andrzeje Dudy. Roste populismus, který může převládnout také u nás. Máme tu však i jiné výsledky, rakouské prezidentské volby či parlamentní v Nizozemsku, kde navzdory průzkumům populisté prohráli. Která z těchto dvou možností v naší kampani převáží, však nevíme.

Pavel Šaradín (1969) je politolog, působí na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.